Kapitola šestá

15. ledna 2015 v 17:53 | Scriptie |  Bez šance
Yo, minna.
Pamatujete ještě na tuto kapitolovku, jejíž poslední "updateování" bylo 24.6.? Kdybych nebyla jejím autorem, snad bych na ní i zapomněla... Nicméně, po namáhavém učení (u něhož jsem málem usnula poslintala si sešity) jsem se rozhodla, že bych mohla po dlouhé době napsat (dopsat) další kapitolu BŠ. No, snad to není divně napsané, píšu zas po dlouhé době... Heh...



Z minulé kapitoly:

Neznámá otráveně protočila oči. Věnovala okolí jeden kontrolní pohled, nás nevyjímaje, a začala v příslušném rytmu ťukat do dveří. Až po vteřině mi došlo, že se jedná o morseovku. Zvědavě jsem poslouchal a snažil se rozpomenout si. Jelikož jsem ale přišel o prvních pár písmen, navíc jsem si toho moc nepamatoval, nepřišel jsem na to.
Dveře se otevřely a vpustily dámu dovnitř. Sestra se bez ostychu do dveří narvala v těsném závěsu a já po okamžiku za ní.

Kapitola šestá

Po našem "slušném" vchodu se dveře zase zavřely a zarachotilo několikero zámků. I tak jsem si nebyl moc jistý, jestli by byly schopné ty masochtivé příšery zadržet.
Pak jsem však zaslechl cvaknutí. Na krku mi vstaly chloupky. Bezpochybně to bylo odjištění zbraně. Pomalu jsem se otočil a uviděl chlapa, řekl bych tak čtyřicátníka, i když v dnešní době bylo těžké odhadnout věk, protože všichni vypadali mnohem starší, než ve skutečnosti byli.
Ten chlap se na nás nedůvěřivě mračil a nepřestával na nás mířit hlavní zbraně.
"Kdo jste?!" vyštěkl na nás.
Než jsem se zmohl na odpověď, předběhla mě sestra. "Já jsem Arianna a tohle je můj mladší bratr Xaver. Přísaháme, že vám nechceme nijak ublížit," zvedla ruce, snad aby dala najevo, že má prázdné ruce a přichází v míru.
To "mladší bratr," si mohla odpustit, ale tak dobře. Shodil jsem svou krosnu, která mě už tlačila do zad, a protáhl se. Kosti mi zakřupaly a svaly se krásně natáhly. Unikl mi tichý vzdech.
"Co v tom máte?" zeptal se zase ten chlap c tónem a ukázal brokovnicí na naše zavazadla, jako by to byly dvě hroudy špíny. Tse. To se mu to odsuzuje, když je zabarikádován uvnitř obchodního centra.
"Potraviny. Baterky. Oblečení. Myslím, že tam mám i baseballku a sekeru," odpověděl jsem odměřeně. Ve skutečnosti jsem byl nervózní. Moc se mi nelíbilo, že na nás ten muž takhle míří odjištěnou zbraní. Kdykoli by mohl vystřelit. Mohly by mu sklouznout prsty. Ne, že by vypadal jako nějaký pološílený, roztřesený a zpocený stařík. Vlastně, abych řekl pravdu, vzbuzoval ve mně respekt. Měl pevný postoj těla a ruce se mu ani netřásly. Jeho pohled říkal, že by ani nemrkl, kdyby měl zatáhnout za spoušť a vystřelit.
"Tati, tak už je nech. Copak nevidíš, že jsou celí zmožení?" povzdychla si druhá žena, které jsem si až do teď nevšiml. Byla hodně podobná té, díky které jsme tady.
"Co když nás vokradou a zmizej? To by se ti líbilo?!" zavrčel její otec, nespouštěje z nás oči.
"Promiňte, ale my zásoby máme a navíc máte azyl v obchodě. Kdybychom cokoli potřebovali, mohli bychom jej navštívit," ozvala se slušně Arianna. Potlačil jsem úšklebek nad tím, jak najednou mluvila způsobně a mile, když to přirovnám k tomu jejímu "nečum jak vůl."
"To děvče má pravdu. Tati, jsou to jen děti," přesvědčovala ho i druhá dcera a položila mu na rameno ruku v uklidňujícím gestu.
Muž vypustil další zavrčení, se kterým jasně dával najevo, co si o celé situaci myslí. Ale vypadlo to, že dcery věděly, jak manipulovat s tatínkem, protože během několik vteřin jsem se zase mohl svobodně nadechnout, aniž bych se bál, že mi srdcem proletí kulka.
Unikl ze mě vzduch, jak jsem vydechl úlevou.
"Jak se jmenujete?" zeptal jsem se zvědavě a zasunul ruce do kapes.
"Do toho ti nic není," odvětil mrazivě chlapík. Přísahal bych, že mi naskočila husí kůže.
"Já jsem Caroline," usmála se na mě ta, co nás sem přivedla, jako by neslyšela otcovu poznámku.
"A já jsem Victoria. Tohle je náš táta Mark," představila se ta druhá.
"Těší nás," usmála se sestra.
Pokýval jsem na souhlas. Teprve teď jsem se rozhlédl, kde že se to vlastně nacházíme. Místnost bývávala určitě čistě bílá, nyní však byla zanesená a špinavá. Po zemi se povalovaly různé odpadky. Nábytku tu bylo vzhledem k situaci celkem dost. Gauč, stolek, vařič, židle... Měli to tady celkem pěkně udělané.
"Vypadáte hladově. Posaďte se, udělám vám něco k jídlu," pobídla nás Victoria a odpajdala k růžku, jenž měl očividně představovat mini kuchyňku.
Zdrženlivě jsem se posadil na kus gauče a složil ruce do klína. Ari se posadila vedle mě, Caroline vedle ní a Mark se usadil do křesle naproti nám. Nezapomněl nás ostražitě sledovat. Očividně neměl rád cizí lidi.
"Odkud jste? Dlouho jsem tu neviděla živou bytost," rozdmýchala konverzaci Carol.
"V podstatě kousek odtud," odpověděl jsem neurčitě.
"Nezdržíme se moc dlouho. Máme v plánu zase, jít, až se situace trochu uklidní," zasáhla okamžitě Arianna, aby nebylo trapné ticho.
Ovšem její pokus vyšel nazmar. Krátce po jejím oznámení se na nás sneslo těžké ticho a jediné, co jej narušovalo, byla Victoria, když cosi rachotila v kuchyňce.
Odkašlal jsem si a poposedl si. "Takže... jak dlouho už tady jste?"
"Hm... ani nevím... Řekla bych několik týdnů. Nemám moc dobrý pojem o čase," pokrčila omluvně rameny Caroline.
"Tak krátkou dobu? Podle toho, jak jste tu ubytovaní, bych skoro řekla, že tu bydlíte několik měsíců," ozvala se nevěřícně Arianna. Vypadalo to, že se nového tématu rychle chytla. To znamenalo, že jsem mohl být zticha a jen poslouchat.
Nemám rád socializování. Tak nějak jsem si odvykl.
Ty dvě mluvily a klábosily a když jsem tak naslouchal jejich konverzaci, překvapeně jsem zjistil, že od počátečního tématu se velmi rychle přesunuly k věcem všeobecným a nekonečným. Bylo to překvapivě osvěžující, nemuset pro jednou mluvit a jen poslouchat hlasy jiných.
"Xavere, vstávej ty hňupe," zaslechl jsem ségřin hlas a krátce na to následovalo dloubnutí ostrého loktu mezi má žebra.
S heknutím jsem se předklonil a dezorientovaně zamrkal.
To... jsem usnul? Zmateně jsem se rozhlédl a zjistil, že se vůbec nic nezměnilo. No, možná jen to, že přede mnou stála očividně starší ze sester a v obou rukách držela kouřící se misky.
"Tady máš," usmála se na mě Victoria, když mi podávala opotřebovanou nádobu s … polévkou? Naklonil jsem se k tomu a zvědavě si přičichl. Voněla krásně a ještě byla horká. Bože, jak je to dlouho, co jsem naposledy jedl teplé jídlo?
S chutí jsem se do toho pustil a rozplýval se nad lákavou vůní, která spolu s párou stoupala z misky. Koutkem oka jsem zaznamenal, že sestra na tom není o moc líp. Jedla se stejným zapálením jako já a bylo jí jedno, že jí horká tekutina vypaluje jazyk.
Oskenoval jsem i zbytek přítomných. Victoria se dívala potěšeně, Caroline s obyčejným úsměvem a ten chlap... Mark myslím, že se jmenoval? Ten na nás zíral podezřívavě a snad i znechuceně.
Napadlo mě, jak tady vůbec taková jídla dělají. Kde seženou oheň? Vodu? Všechny ingredience?
Oh, moment. Oni vlastně bydlí v obchodě. No, tím se to všechno vysvětluje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Callia Callia | 19. ledna 2015 v 19:40 | Reagovat

Úžasná kapitola! Těšila jsem se na jakoukoliv kapitolu od tebe, protože jsi strašně dlouho nic nepřidala. :D A vážně skvělý. :)

2 Katrina Katrina | 13. února 2015 v 21:59 | Reagovat

Jsem strašně ráda, že jsi zase napsala kapi ;P
Je skvělá! Už se těším na další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama