32. Una - 1/2

7. října 2014 v 14:40 | Scriptie |  Trnitá cesta
Yep, je tu další kapitola Trnité cesty. Kvůli její délce jsem byla nucena ji přepůlit, takže vám sem vkládám první část. Doufám, že se bude líbit, i když mně samotné se to zdá poněkud... suché. Snad se to příště povede lépe. :))



Do okna jsem se vřítila jak kometa, sklouzla po tenkém parapetu a s tichým žuchnutím dopadla na dřevěnou podlahu.
Zhluboka jsem dýchala a prudce mrkala, abych zahnala mžitky, které mi tančily před očima. Ani jsem se nehnula, poněvadž mě nehorázně bolely obě ruce a špatně se mi dýchalo. Plíce jsem měla jak ve svěráku a jednotlivé nádechy pro mě byly agónií.
Stulila jsem se do klubíčka a v mysli se transformovala zpět do své lidské formy. Celé tělo mě rozbolelo ještě víc a já jen přidušeně zakňučela. Co bych dala za to, abych ty slabé ruce necítila!
Jak jsem byla, tak jsem pomalu upadla to bezesného a tvrdého spánku.

Probrala jsem se až když bylo slunce vysoko na obloze. Celý můj pokoj byl zalit příjemným denním světlem.
Jediné, co atmosféru kazilo, byla bolest v mých pažích. Měla jsem pocit, že mi z každého nechtěného pohybu třeskne bolestí kůže. Nebo spíše tedy svaly. Ale nebyly to jen ruce. Také mě bolely hrudní svaly.
Zkráceně řečeno, cítila jsem se pod psa.
K mé velké radosti nezatarasili okno a neprobudila jsem se v posteli. Brala jsem to jako znamení toho, že si mého nočního výletu nevšimli.
Ale pak jsem se zamračila a stále na podlaze se převalila na záda. Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekl Michael. A Serafín vlastně taky. Tvrdili, že jsem Noemi. Že se žádná autonehoda nestala. Lhali mi teda? Nebo mi lhalo Bratrstvo Tří? Pokusila jsem se ponořit do své hlavy a najít nějaké útržky vzpomínek, ale nebyly tam. Prostě pusto. Jako bych žila jen od té doby, co jsem tenkrát vzbudila na ošetřovně.
Navíc to doprovázelo nepříjemné mravenčení hlavy a mozku celkově, tak jsem to po chvilce vzdala.
Ale pak mě něco napadlo. Neříkal Michael něco o Uně? Že prý jí využívají? Možná bych se jí mohla na něco zeptat.
Vyhrabala jsem se na nohy a začala se ploužit do jídelny. Bylo to jediné místo, kde jsem jí vídala. Normálně bych ji ignorovala. Nyní jsem však nutně potřebovala, aby mi zodpověděla pár otázek.
Když jsem vešla do jídelny, nikdo se po mně ani neohlédl. On tam ani nebyl moc kdo by se na mě díval. Očima jsem vyhledala nejzazší koutek místnosti.
Srdce mi radostně zaplesalo. Seděla tam. Noha přes nohu. Ramenem opřená o opěradlo plastové židle. Výraz "nikdo mě nezajímá, jděte všichni do háje." Na stole před sebou měla nějaké jídlo, kterého se ani nedotkla.
Sebrala jsem odvahu a vydala se za ní. Blížila jsem se k ní s každým krokem, ale vůbec nevypadala, že by mě nějak zaznamenala. Všimla si mě teprve, když jsem stála asi dva metry od ní a jejího stolu. Pohled který na mě upřela, mě přinutil zachvět se až do morku kostí.
Měla tak křišťálově modré oči, že to snad nemohlo být možné. Kolem nich černé linky, které jen tu modř zvýrazňovaly. Kolem obličeje jí až k bradě splývaly temně černé vlasy. Účes bych definovala podle hrnce, ale k ní zvláštně seděl. Ale třas u mě způsobil chlad v jejích očích, zamračené čelo a rty s koutky dolů.
"Potřebuješ něco?" zeptala se mě a hlas jí zazvonil. Skoro se mi nechtělo uvěřit, že tahle bytost není upír. Krásy a dokonalosti k tomu měla dost.
"N-no... vlastně jsem se tě chtěla zeptat na pár otázek," vysoukala jsem ze sebe.
"Tak se ptej."
"Eh, šlo by to někde... no, jinde?"
Přezíravě se jí zúžily oči. "Proč?"
"Tyhle otázky se jen tak lehce.... heh... neřeknou."
"Stejně tady ti krvesajové uslyší všechno," mávla rukou a podala si hrnek kafe, ze kterého se ještě kouřilo.
"To jo, ale ono je to... tak trochu příjemnější, když víš, že jsi v nějaké menší místnosti," pokusila jsem se to vysvětlit
Znovu na mě pohlédla zpod hrnku. Ani ta nebohá nádoba nezmenšila účinek jejího ostrého pohledu.
Nervózně jsem přešlápla.
Všimla si toho. Položila z půlky vypité kafe a promasírovala si čelo. "Ty mě asi jen tak nenecháš, co?"
"Ne!" vyhrkla jsem rychle. Vypadalo to, že začíná povolovat.
"Tak fajn," povzdychla si a vstala. Šokovaně jsem si uvědomila, že je asi stejně, jestli ne menší než já. Teda, na to jak je malá, je hrozně nevraživá a nepříjemná.
"Jdeme ke mně," prohodila zády ke mně. Byla už na cestě. Popoběhla jsem a dohnala ji. V myšlenkách jsem si ujasňovala otázky, které jí pak budu chtít položit. Formulovala jsem je a vymýšlela nové.
Při cestě ani jedna z nás neřekla ani slovo. Una si to rázovala rozhodným krokem chodbami hradu a já za ní cupitala jako pejsek. Kdo by to byl řekl, že mě dokáže vyděsit nějaký člověk?
"Otři si boty," přikázala mi, než vešla do svého pokoje. Neušlo mi, že ona nic takového neudělala. Přemohla jsem otrávené zafunění a poslechla.
Její pokoj byl... neobyčejný. Jedna stěna byla černá, zatímco ostatní tmavě modré. Měla tam asi tři vysoké knihovničky plné staře vypadajících knih. Další poličky měla přeplněné takovými věcmi a drobnostmi, které jsem snad nikdy neviděla. Do její postele by se v pohodě vešli dva dospělí a stůl měla taktéž zvláštně velký.
Ale co bylo nejzajímavější, vznášela se to zvláštní, neidentifikovatelná vůně. Nikdy předtím jsem nic takového necítila. Nebylo to nepříjemné, ale spíše vlezlé. Navíc ji často narušoval smrad cigaret.
"Posaď se," pohodila rukou neurčitě směrem k tmavému křeslu, zatímco ona sama se rozvalila na gauči.
Celá nesvá jsem se usadila.
"Tak začni," pobídla mě a dala si ruce za hlavu.
Mozek se mi vynuloval, všechny myšlenky zmizely. A to včetně pečlivě připravených otázek. Najednou jsem vůbec netušila, na co jsem se to chtěla zeptat. Její oči na mě vyčkávavě hleděly a jejich barva mě propichovala skrz na skrz. Sakra, jak může mít někdo takovéhle oči?!
"N-no, eh," odkašlala jsem si. "Chtěla jsem se zeptat, jestli víš něco o mé ztrátě paměti," vydala jsem ze sebe nakonec, když jsem si milostivě vzpomněla na to, jak se mluví.
V mžiku seděla, byla předkloněná a lokty měla opřené o kolena. Zamračeně mě pozorovala.
"Jak jsi na to přišla?"
"Dejme tomu, že jsem někoho potkala, a ten někdo si mě spletl s jistou holkou. Říkal, že vypadám úplně stejně jako ona. A že zmizela a po třech dnech jsem se objevila já. T-tak mě napadlo, že bys o tom mohla něco vědět," odpověděla jsem vyhýbavě. Kdybych jí pověděla jednak o návštěvě sklepení a jednak o výletu do vesnice, pohnala by mě k těm třem a kdoví, co by se mnou pak bylo.
"Hm..." uniklo z jejích rtů a pohodlně se opřela o gauč. Dívala se ke stropu. Vypadala, že přemýšlí. Zajímalo by mě, nad čím uvažuje.
"Proč já?" zeptala se nakonec a ani se neobtěžovala ke mně shlédnout.
"Ehm, no, protože jsi byla jedna z těch, kdo byl u mého probuzení," zalhala jsem.
"Nelži," zareagovala jednoduše hlasem, kterým mi před chvílí oznámila, ať si sednu. "Jinak ti budu lhát taky. A není to zrovna moje přirozenost," mrskla po mně varovným pohledem, než svou pozornost opět přenesla na strop.
Překvapeně jsem zamrkala. Jak to poznala? Vždyť mi ani nezakolísalo srdce, ani se mi nezadrhl dech! Nemínila jsem se s ní ale o tom bavit. Nelíbila se mi představa, že jí to budu muset říct, ale ani jsem nechtěla, aby mi taky lhala.
"Ten někdo se o tobě zmínil," odpověděla, tentokrát po pravdě.
"Hm..." ozvalo se znovu.
"Víš ale, že pokud ti řeknu pravdu, tak mě, tebe, nebo nás obě můžou zabít?" řekla po chvíli ticha. Užasle jsem zvedla obočí. Takže ona existuje nějaká jiná pravda? Tu část o tom, že nás můžou zabít jsem úspešně vynechala.
"Ale-ale proč?"
"Inu... protože všem přikázali, aby o tom nikomu neříkali. Cs... nevím vůbec, proč kolem tebe dělají takový cavyky. Jsi jen obyčejná upírka prvního druhu," odfrkla si pod nos.
Mentálně jsem se naježila, ale jinak nedala najevo žádnou emoci.

"Ajo, už vlastně vím," zasmála se najednou, až mě to vyděsilo a já sebou cukla. Nedůvěřivě jsem si jí prohlédla. Je tenhle člověk vůbec psychicky zdravý?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Callia Callia | Web | 7. října 2014 v 18:34 | Reagovat

:OOO Skvělá kapitola stejně jako ta předešla, kterou jsem sice neokomentovala ale četla jsem ji. :D A tahle povídka mi opravdu hodně chyběla, takže jsem moc ráda, že jsi tady přidala další kapitoly. :) :D

2 Eliza Eliza | Web | 18. října 2014 v 18:29 | Reagovat

Btw, jsem se ještě nezmínila, že se mi hrozně líbí tvůj dess ;)
Jinak fakt dost zajímavá kapitola a těším se na další půlku, kde se toho doufám dozvíme ještě víc ;) Hned si jí jdu přečíst :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama