31. Výstraha

3. října 2014 v 0:00 | Scriptie |  Trnitá cesta


V místnosti jsem zůstala i dlouho poté, co svíčka zhasla a maminka odešla. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Kruci, ani jsem nedokázala pochopit, proč tam ten otisk vůbec má! Byla snad napadená upírem? Nebo je nějakou… povolnou ženou, která nabízí svojí krev výměnou za peníze?
A jak se sem vůbec upíři dostali? Neměli by náhodou být skrytý a žít si svůj klidný život? Tak to snad vyprávěli, ne? Co se stalo? Co se změnilo?
Mátožně jsem vyšplhala zpět na parapet. Na chvíli jsem se zarazila a pohlédla zpět na blonďatého chlapce. Měl zavřené oči a klidně oddechoval. Vlasy rozházené po polštářku. Soucítila jsem s ním. Hrozně mě mrzelo, co se přihodilo jemu a jeho rodině, přestože jsem stále moc dobře nechápala, co to bylo.
A pak mě napadlo něco naprosto šíleného.
S vypětím všech sil jsem vylétla z okna a dlouhými, táhlými pohyby křídel jsem se opět vznesla do vzduchu a pokoušela se doletět zpět, k hradu.
Už jsem měla pocit, že mi ty křídla upadnou a já se zřítím k zemi vyčerpáním. Opravdu, za dnešek jsem toho ulétla příliš. Ta vzdálenost mezi hradem a městem byla příliš velká, než abych jí dokázala přeletět dvakrát a i na poprvé to bylo hodně.
Proto jsem málem míjela něco, co až děsivě připomínalo kopec. S velkým sebezapřením jsem se pomalu snesla k té věci. Měla jsem pravdu. Byla to hromádka lidských těl, naházených na sobě. Všichni měli v očích vytřeštěný výraz a koukali do všech stran; záleželo na tom, jak byli hozeni na kupu.
Každý do jednoho měl zakrvavený šaty a děsivě rozpárané hrdlo v místě tepny. Mezi mrtvými byli muži, ženy, ale i děti.
Na kůlech kolem nich byly nabodnuté hlavy jako výstražné znamení.
V nějakém rychlém sletu jsem se nevidomky přeměnila zpět v člověka a s vysílením padla na kolena, očima nikdy neopouštěje tu hrůzu. Roztřesenou rukou jsem si přikryla ústa a oči se mi zalily rudými slzami. Mozek se zasekl.
A tak jsem v šoku seděla s nohama v kleku, s vytřeštěnýma očima, ze kterých v proudu tekly pramínky krvavých slz. Nevnímala jsem, že se mi štěrk zarývá do kolen, že se odněkud ozývaly tiché kroky. Jediné, co mi teď běželo v mysli, byl ten kopec mrtvol, ty beztělé hlavy probodnuté klackem a vpíchnuté do země kolem hromady.
Ty stvůry…! letělo mi hlavou. Upíři… ty monstra!
Kdosi mě popadl za ramena a otočil prudce k sobě. Němě jsem zírala do rudých, chladných a tvrdých očí. Asi mi chtěl něco udělat, nevím, ale asi ho ty červené proužky na tvářích zarazily. Oči se mu rozšířily a poodstoupil ode mě.
Zalykala jsem se a pokoušela se zhluboka dýchat. Točila se mi hlava a v žílách mi prudce bubnovala krev.
"Ty jsi ta… Noemi, ne?"
A v ten moment můj svět vybuchl a roztříštil se na milion drobných kousíčků. A pak byla už jen tma.

Probrala jsem se s neobyčejně velkou bolestí hlavy. Vyhoupla jsem se do sedu a čekala, až se mi přestane zatmívat před očima.
Vzdychla jsem a promnula si čelo. Co se vůbec stalo? napadlo mě. Pokusila jsem se vzpomenout si.
Pak to na mě všechno dolehlo a já se zasténáním opět padla do postele. V očích se mi zase nahromadily slzy a tělo ochromil šok a strach. Ty mrtvoly. Propíchnuté hlavy. Krev. Rudé oči. "Ty jsi ta… Noemi, ne?"
Co má každý s tou Noemi? Co to vůbec bylo za osobu? Proč si taky myslel, že jsem Noemi? Kdo to byl?
Opět jsem se posadila a rozhlédla jsem se. Byla jsem v nějakém polorozpadlém domku. Soudě podle tmy, která sem pronikala ze všech koutů musela být stále noc. Nemohla jsem být v bezvědomí dlouho. Místnost osvětlovala pouze slabá svíce, která byla položená na malém stolku kousek od postele.
Neměla jsem tušení, co je to za místo.
Vstala jsem a chtěla přejít ke dveřím, ale nestihla jsem to. Sotva jsem se postavila na nohy, dveře se tiše otevřely a dovnitř vešel nějaký upír. Srdce se mi prudce rozbušilo a v žaludku se rozšířil nepříjemný chlad, který ochromil mé tělo.
Udělala jsem vyděšený krok dozadu a pak další.
"Prosím, neboj se," promluvil konejšivým hlasem a zvedl ruce nad hlavu ve znamení míru.
"Proč," polkla jsem, "proč jsi mě oslovil Noemi?"
Upír se zatvářil zmateně. "Ty se tak nejmenuješ?"
Vehementně jsem zavrtěla hlavou. Ten pohyb upíra zmátl ještě víc.
"Ale vždyť… to si nepamatuješ na Vládce Serafína či na Vládce Theodorika nebo snad na Vládkyni Tabitu?" zeptal se užasle.
Šokovaně jsem ztuhla. Serafín? Vládce Serafín? To přeci nemůže být ten samý, co teď sedí v žaláři…
"Vládci? Nejsou náhodou vládci Jonathan, Alexander a Tobias?" otázala jsem se místo toho.
Upír se jen pohrdlivě ušklíbl. "Ti tři nejsou nic, než jen banda hlupáků, co si myslí, že si dokážou podmanit svět. Navíc využívají té holky s divnými schopnostmi co není ani upír, ani člověk. Una se myslím jmenuje," vysvětlil mi.
Una… To je ta černovláska s křišťálově modrýma očima!
"Není náhodou Serafín ve sklepení?" položila jsem další dotaz po pár vteřinách ticha.
Překvapeně zamrkal a pak se po jeho tváři rozlil úlevný úsměv. "On žije?"
"Jistěže," přikývla jsem. Strach pomalu opouštěl mé tělo a já zase mohla zhluboka dýchat. Tenhle upír nebyl zlý. Pokud se tedy nijak nepřetvařoval.
"Takže… ty jsi celou dobu byla v tom hradě?"
Přikývla jsem. Pak jsem podezřívavě zúžila oči. "A kdo jsi vůbec ty a co tu děláš?"
"Já jsem Michael. Dříve jsem byl jeden z důležitých upírů v hradě. Následně, po tom incidentu s požárem, mě chytli a já musel dělat těžkou práci. Byl jsem k tomu donucen, protože mi vyhrožovali, že jinak Vládce Serafína a Vládkyni Tabitu zabijí. To jsem nemohl dopustit. Tak jsem dělal vše, o co mě požádali. Potom se ke mně a pár zbývajícím upírů doneslo, že na hradě byla zajata Noemi Isabella Adamsová, první upírka původního typu, co se kdy dobrovolně zdržela na pevnosti. Věděl jsem, že je řeč o tobě, protože jsem tě párkrát viděl bloudit po chodbách. Tvá nepříjemnost byla pověstná. A po asi třech dnech nás všechny vykopli na práci v terénu. Ode dneška máme za úkol hlídat toto město, aby se zde dodržovali nové předpisy. Ta výstraha, co jsi viděla, tu vytvořili ti sadisti, které si s sebou přivezlo 'Bratrstvo Tří'," nad tím názvem ohrnul nos. "Takové klišé. No a pak uslyším zrychlený tlukot srdce, který se tam zničehonic objeví. Přijdu tam, že teda jako toho opovážlivce dostanu do baráku a pak si všimnu, že jsi to ty. A nakonec jsi mi omdlela v náručí."
Informace jsem absorbovala jako houba. Ať už mi to přišlo sebevíc divný, nedávala jsem to najevo a jen poslouchala jeho vyprávění. Neříkalo se mi to snadno, ale ten upír zněl neuvěřitelné upřímně. To, co říkal, se očividně stalo. Ale přesto jsem stále nemohla uvěřit tomu, že se jmenuju Noemi. Vždyť mi řekli, že mé jméno je Aurélie!
"Ty si opravdu nic z toho nepamatuješ, že?" řekl po dlouhém tichu.
Smutně jsem zavrtěla hlavou. Ne, nic z toho, co mi řekl, se mě nijak extra nedotklo. Nemohla jsem to být já. Já přeci měla nehodu a teprve pak se dostala do toho hradu. Nikdy předtím jsem v něm nebyla.
"Ach jo," vzdychl si a prohrábl si platinové vlasy. "Asi by ses měla vrátit. Vsadil bych se, že už se po tobě shání."
Pro změnu jsem přikývla a vyskočila z okna, které už bylo prostým otvorem ve zdi. Nedbala jsem vlastní únavy, bolesti svalů a hlavy. Potřebovala jsem se dostat zpět do hradu, než mě začnou hledat a zjistí, že ty mříže mají moc velké mezery.

Přeměnila jsem se v netopýra a největší rychlostí, kterou jsem byla schopná vytvořit, jsem se rozlétla ke svému vězení.

Komentáře potěší. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 18. října 2014 v 18:24 | Reagovat

Jaj :/ Nemá to holka moc jednoduchý a tu horu mrtvol bych fakt najít nechtěla...Mě občas přijde, že v povídkách a knihách hlavní postavy často vytuhnou :D Zatímco v reálu se mi to třeba nikdy nestalo xD Supr kapča jinak ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama