30. Neočekávané

22. srpna 2014 v 0:00 | Scriptie |  Trnitá cesta
PŘEDNASTAVENO >.<

Copak to asi Aurélie objeví...?



Seděla jsem na posteli a vyhlížela ven z okna. Tmavé stromy ozařoval stříbrný měsíc, který jsem bohužel neviděla. Venku bylo ticho, vyjma tichého zašustění větví v okamžiku, kdy se do nich opřel vítr.
Přemýšlela jsem, jak bych se odtud mohla dostat. Každé vězení má svůj východ, ať už je sebelépe střežené.
Nepřítomně jsem zírala do tmy a mé myšlenky se pomalu přesunuly k novinkám z dnešního dne. Serafín a ta neznámá žena. Co jsou zač? Proč jsou tam? Mohla by všechno, co mi Serafín řekl, být pravda?
Zachvěla jsem se.
Přeci nebudu tak hloupá, abych bych tomu věřila. Jistě jen využil toho, že mě nezná a že jsem upírka původního typu, takže mě jen ošálil a pokusil se mě donutit k tomu abych mu otevřela. Aby pak mohl proletět jak hurikán, zabít mě, osvobodit svoji společnici a mohli spolu šťastně vykročit do zapadajícího slunce s vlajícími vlasy za zády.
Čím hlouběji jsem nad tím uvažovalo, tím víc mě bolela hlava. Z nějakého důvodu se mi vždycky rozvibroval celý mozek, když jsem přemýšlela nad svou minulostí plus teď toto.
Zamračila jsem se, zavřela oči a promnula si čelo. A pak mojí mysl probleskl nápad.
Rázem jsem čile stála nedočkavě přešlapovala. Ta idea byla totiž naprosto dokonalá. Nemohla jsem pochopit, že mě to nenapadlo dřív. Vždyť to bylo jasné!
Opět jsem soustředěním zavřela oči a pokusila se ve svém vědomí najít stříbrné vlákno. Brodila jsem se hlouběji a hlouběji do svého podvědomí, představovala jsem si, jak plavu skrz masu myšlenek, vzpomínek a pocitů. Než jsem jej konečně uviděla.
Nedočkavě jsem ho sevřela mezi prsty a začala se přitahovat k vlnící se průhledně stěně. Prodrala jsem se skrz ni a netrpělivě přeběhla prázdný bílý prostor mezi oběma mými vědomími. A opět jsem se pokoušela dostat skrz tu želatinovou hmotu.
V mžiku jsem propadla, celý svět se se mnou zatočil, rozbrnělo se mi celé tělo a já jen poslušně čekala, až to všechno přejde. Dmýchal ve mně nově zažehnutý plamen odhodlání. A co si budeme namlouvat, byla jsem sama se sebou výjimečně spokojená.
Otevřela jsem oči a zase musela žasnout nad tím, jak jsem všechno dokonale viděla a slyšela. Rozpohybovala jsem křídla a nemotorně doplachtila až na parapet. Otvorem mezi mřížemi, který byl jen tak tak velký pro mé malé tělíčko, jsem se opatrně protáhla. Nakonec jsem pohlédla dolů a vítězně jsem se usmála.
Já vám dám, držet mě tu proti mé vůli!
Rozevřela jsem svá křídla a skočila. Užívala jsem si ten pocit proudícího vzduchu, vůni stromu a ten nespoutaný pocit svobody. Křídla jsem si přitáhla blíže k tělu a padla přímým, rychlým pádem. Ale nemohla jsem se přinutit ke strachu. Jediné, co jsem teď cítila, byla radost a volnost.
Pár metrů před zemí jsem křídla opět otevřela a okamžitě se přenesla do vodorovné polohy. Párkrát jsem jimi mávla abych se vznesla výše, nad koruny stromů.
A zatajil se mi dech. Bylo to nádherné. Celý les se koupal v měsíčním svitu. Čím dál jsem byla od hradu, tím lépe jsem dokázala slyšet cvrkající cvrčky a tichý pohyb lovících živočichů. Měla jsem výhled na stříbrný měsíc v srpku, jak se vznášel nad okolím.
Obloha byla bez mraku, tudíž jsem měla možnost vidět hvězdy. Byly krásné. Třpytily se a dělaly společnost jedna druhé, stejně jako majestátnímu měsíci.
Radost převzala kontrolu nad celým mým tělem a já se nezmohla na nic jiného než udělat pár velmi odvážných triků, kterých bych se normálně jistě bála.
Užívala jsem si tichý život nočních zvířat, stejně jako krásu přírody, než jsem v dálce uviděla něco, co by jindy jistě připomínalo město. Až na to, že bylo příliš tiché a příliš temné.
Zrychlila jsem tempo a věděla, že až se přeměním zpět v člověka, budu toho zatraceně litovat. Ale nedbala jsem toho. Teď mě spíše zajímalo, co se stalo s civilizací, která tady určitě byla, než někdo přišel a srovnal to tady se zemí.
Slétla jsem trochu níže a přistála na nejbližším zbytku střechy, která zůstala jako jedna z mála. Ohromeně jsem se rozhlížela. Opravdu. Nikde nebyl žádný náznak života či světla. Všude byla jen tma a plíživě ticho. Popolétla jsem kousek dál, blíže ke středu bývalé civilizace. Domy zde vypadaly mnohem hůř. Ten, kdo to tady vyplenil očividně začínal od středu a pokračoval dál, až na samý okraj, a ani zde nenechal obydlí neposkvrněná.
Jak jsem tak zmateně létala městem a pokoušela se najít náznak života, všimla jsem si pár věcí. Například, že spousta budov byla ohořelá nebo roztroušená v okolí několika stech metrech. Jako by tady vybuchovalo spoustu slabých bomb, které měly dát najevo, co se stane, pokud občané neuposlechnou. Aby se má teorie potvrdila, našla jsem i pár menších kráterů v asfaltu.
Pak jsem však zaznamenala matné plápolání světýlka. Rychle jsem se rozlétla k tomu místu a neslyšně se posadila na parapet rozbitého okna. Drželo už jen pár sklíček, proto pro mě nebylo těžké proklouznout dovnitř a schovat se ve stínu.
Pozorovala jsem mladou maminku a asi šestileté dítě. Oba vypadaly mnohem starší, než jsem právě zmínila. Jejich tváře brázdil strach a smutek, taky bezmoc a zoufalství. Dítě, chlapec, si zachoval ještě pár jiskřiček štěstí a dětské naivity v očích, ale už teď jsem věděla, že zanedlouho zmizí.
Hoch ležel na polorozpadlé posteli, přikrytý starou dekou až po bradu. Ležel na boku, oči fascinovaně upřené na matku a poslouchal pohádku, kterou mu vyprávěla.
Žena seděla na jeho posteli, rukou hladila chlapcovy světlé vlásky a něžně se usmívala, přestože pod očima měla tmavé kruhy a vypadala unaveně.
Oba dva osvěcovala slabá záře svíčky, která stála v jednoduchém svícnu na nočním stolku. Plápolala stejně jako stíny. Akorát ty spíše tančily. Ladně a plynule. V nekončícím tanci vyzývaly jeden druhého a postupně se přidávaly podobně, jako ubývaly.
Při pohledu na ně mě zabolelo u srdce. Pocítila jsem silný smutek a zvažovala, co se tady muselo stát, že je to všechny tak odrovnalo.
Doposlouchala jsem si příběh, který máma vyprávěla svému synovi. Děj byl zezačátku nešťastný, ale přesto s nadějí na lepší zítřky, kterými to nakonec skončilo a hoch usnul spánkem spravedlivých.
Žena se naklonila a jemně ho políbila na čelo. Pak se odtáhla a sfoukla svíčku. Ten moment se mi navždy vryl do paměti. Všimla jsem si totiž něčeho, čeho před tím ne. Něčeho, co tam vůbec nemělo být.

Na jejím krku jsem si všimla jasného obrysu upířích zubů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zoe Haak Zoe Haak | Web | 22. srpna 2014 v 21:14 | Reagovat

Ten konec, fujky, nechtěla bych. :D

2 Katrina Katrina | 23. srpna 2014 v 15:07 | Reagovat

Bože Script‼ Ty mně zabiješ, musíš se rychle vrátit a napsat pokračování. Sakra, já se snad zblázním! Strašně chci vědět, co bude dál, ale zároveň se bojím, že Trnitá cesta brzy skončí. Doufám, že neskončí (snad nikdy xD), ale vím že jednou skončí. Hlavně piš, piš a piš
Už se moc těším na další kapi ;P

3 Callia Callia | 27. srpna 2014 v 20:19 | Reagovat

OMG!!!!!!!!!!!!!!!!! Ten konec! :D To mi nedělej! :/ Naprosto skvělá kapitola a já se moc těším na další. :)

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 2. října 2014 v 10:45 | Reagovat

Ahoj Script, promiň, že jsem tu tak dlouho nebyla :( :) Teď jsem dočetla ty dvě kapitoly a řeknu ti, sakra, proč tu není další?? :O :D Konečně Serafín, a ty ho tam dáš jen na chvilku! :D¨
Promiň, zvoní, už musím :(
Až budu doma snad přečtu i to Vínobraní :D (a 018)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama