29. Jako vězeň

18. srpna 2014 v 0:00 | Scriptie |  Trnitá cesta
PŘEDNASTAVENO - EGYPT
Vsadila bych se, že vůbec nečekáte, co se stane! Ale abychom byli upřímní, ani já nemám tušení, co se stane, ale doufám, že na to brzy přijdu. :)



S Timem jsme normální lidskou chůzí procházeli chodby a povídali si. Naším aktuálním tématem byla moje přeměna v netopýra. Nadšeně jsem mu o ni vyprávěla. Popisovala jsem můj malý svět uvnitř mé hlavy a samolibě si užívala užaslý výraz na jeho tváři.
"Takže jsem nakonec měl pravdu!" prohlásil, když jsem skončila.
Zvedla jsem obočí. "To s tou druhou duší," vysvětlil mi.
"Pf! To teda nene. Duše a vědomí jsou dvě úplně jiný věci. Nekecej o tom, když tomu nerozumíš," vyplázla jsem na něj jazyk.
"Jako ty bys snad byla nějaká expertka," zamručel.
"To teda jsem. Nebo tomu rozumím z vás všech nejvíc. Knihy nejsou všechno," poučila jsem ho.
Zpražil mě pobaveným pohledem. "Pojď se raději najíst, ty vševědko."
"Mm… Tak jo. Už mám docela hlad."
Vešli jsme do moderně vybavené kuchyně. Timotej se mi stačil svěřit, že celá místnost byla zařízena jenom kvůli mně, takže si toho mám vážit. Nemusím snad ani říkat, že jsem se mu vysmála do obličeje.
Kuchyň byla čistá a prostorná. Jeden by řekl, že se v ní ještě nikdy nic nedělalo. Vše, co bylo v dohledu, se lesklo. Byla tu i mísa s čerstvě vypadajícím ovocem.
Namířila jsem si to k jídelnímu stolu a sedla si na židli. Položila jsem ruce na stůl a vyčkávavě se zadívala na Tima.
Vypadal zaskočen, než se po jeho tvářil rozlil úšklebek. "Takže dneska vařím já?"
"Kdo jiný?"
"No já nevím… třeba ty, když ty jsi ten, kdo potřebuje jíst."
"Ale já jsem příliš vyčerpaná transformací. Potřebuju nutně dobít baterky aniž bych pro to hnula prstem. Prosím," udělala jsem psí oči.
Náš oční souboj trval asi deset vteřin, než si Tim povzdychl a prohrábl černé vlasy. Pak se zase zašklebil. "Tak, co by sis dala?"
"Třeba… smažený vajíčka se smaženou slaninou, zeleninou a chlebem? Plus máslo a tak?"
"Dobře."
Dal se do přípravy. Pohyboval se svou přirozenou rychlostí. Sice jsem ho dokázala pozorovat, ale občas jsem nějaký pohyb nestihla. Ne, že by mě to mrzelo. Už tak jsem musela vypadat jako nějaký stalker, podle toho, jak jsem ho při práci sledovala.
Zrudla jsem a obrátila pohled na své propletené prsty na stole. Bylo na nich pár jizev, které mi očividně zůstaly z dřívějška, než jsem se proměnila v upíra.
"Time…?" zeptala jsem se.
"Hm?" vzhlédl od nakrájené okurky.
"Proč…," polkla jsem, "proč nesmím do sklepení?"
Nepodívala jsem se na něj. Nechtěla jsem. Ani jsem nevěděla, proč jsem se zeptala. Stejně jsem už věděla, co tam je.
"Vždyť jsme o tom už mluvili," povzdychl si. "Jsou tam velmi nebezpeční upíři. Mohli by ti něco udělat. Navíc tam stejně není nic moc zajímavého," vysvětlil mi trpělivě jako pětiletému dítěti.
Zamračila jsem se. Velmi nebezpeční? Co jsem tak viděla, mně moc nebezpeční nepřišli. Spíš zlomení a naštvaní. Dobře, možná jsem se jich bála, ale za to mohla ta prázdnota a beznaděj v jejich očích.
I když Serafin je nebezpečnej. Umí číst myšlenky a je příliš prohnaný a lstivý. Dokázal by snadno někoho jako jsem já obelhat tak, že by mu vymyslel dokonalý příběh.
Znechuceně jsem se ušklíbla. Bídák.
"Copak?" zajímal se Tim.
"Ale nic. Prostě mi to přijde divný. Když už jsme u zakázaných míst, přemýšlela jsem nad tím, že bych se mohla podívat ven," nahodila jsem.
Ani jsem se nemusela podívat, abych zaznamenala, že atmosféra zhoustla.
"Aurélie. To ti nestačí, že se můžeš procházet po celém hradě, vyjma sklepení? Proč chceš pořád víc?"
Cukla jsem sebou při náhlé změně jeho tónu. Byl naštvaný a otrávený. Ale jeho odpověď mě zarazila. Opatrně jsem vzhlédla. Jeho oči mě propichovaly a skoro prosily, ať jsem už zticha.
"Takže už ani nesmím ven?" ujišťovala jsem se.
Odvrátil pohled. "Ne. Zatím ne."
"Cože? To jsem tu jako vězeň, nebo co? Jsem snad svobodný občan, ne? Můžu chodit kam chci a ty mi to nemůžeš zakázat!" vyjela jsem na něj zostra. Nikdo mi nebude omezovat svobodu. Dobře, sklepení ještě chápu, ale abych nemohla jít ven? Co to jako je?!
"Můžu," odvětil chladně.
Zprudka jsem se nadechla a překvapeně se na něj podívala.
"Můžu," zopakoval, "ale neudělám to. Nerad bych, aby se ti to tady zhnusilo."
Nepřestávala jsem na něj vyjeveně zírat. Nakonec jsem se hořce uchechtla. "Zhnusilo? A co myslíš? Že se mi líbí pokud mi někdo zakazuje chodit ven? Fakt? Tak to seš pořádně vedle, chlapče. Nemůžeš mi zakázat chodit kam chci!" vyštěkla jsem na něj nabroušeně a prudce se postavila.
Z jeho náhle studených a tvrdých očí se mi zježily chloupky na krku. Nemohla jsem však dát najevo strach, protože by toho využil.
"Teď, když mě omluvíte, Kazisvěte, se půjdu projít," prskla jsem a vykráčela z místnosti.
Krev se ve mně vařila. Dlaně jsem zatínala do pěstí a přemáhala nutkání strhnout nejbližší obraz a pořádně ho rozdupat.
Se supěním jsem dusala po tichých kamenných chodbách a nestarala se o to, kam jdu. Nezapomněla jsem Timoteje proklít všemi ošklivými slovy, která mě napadla. Blbec! Co si jako myslí? Že mi prostě tak zakáže chodit ven? Debil!
Po delší době, kterou jsem strávila slepým blouděním chodbami a nadáváním na Timoteje jsem se vyčerpaně doplahočila do svého pokoje. Pohled mi okamžitě padl na okno.
Přemohla jsem znechucené zaprskání. Na okně se nyní nacházely mříže, které tam dřív nebyly. Nebylo ani tak těžké zjistit, čí je to práce.
Přišla jsem blíž ke mřížím a bezmocně kolem nich obmotala dlaně. Toužebně jsem se zadívala ven a pozorovala černé koruny stromů a nechala na sebe foukat jemný noční vánek.
Až teď mi došlo, jak mi okolní svět chybí. I když jsem si ani nepamatovala, že jsem kdy byla venku, došlo mi, že to postrádám. Došlo mi, jak začínám mít dost těchhle kamenných zatuchlých chodeb. Došlo mi, jak ráda bych vyběhla ven a proběhla se.

Jenže mi to všechno došlo příliš pozdě, bohužel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katrina Katrina | 19. srpna 2014 v 13:50 | Reagovat

‼Boží kapi‼ Já se snad nedočkám 22. srpna‼ Miluju tvoje povídky, mají něco do sebe‼ Máš spoustu zajímavých nápadů a myslím si, že až dokončíš nějaké povídky, mohla bys vydat knihu povídek (Scriptiiny povídky nebo tak něco xD)

2 Callia Callia | 20. srpna 2014 v 14:42 | Reagovat

Úžasná kapitola! AAAAAAA... Prostě skvělá! Moc a moc se těším na další, protože tahle povídka je opravdu super. :) :3

3 Aly Aly | Web | 20. srpna 2014 v 15:14 | Reagovat

Pěkný blog ;)

4 Valentinian Valentinian | Web | 22. června 2015 v 21:02 | Reagovat

bez registru rychlé půjčky ihned 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama