28. Eh, promiňte...?

16. července 2014 v 13:51 | Scriptie |  Trnitá cesta
Aloha, amigos! Přináším další kapitolu TC (poslední dobou je jí tu dost, že?). Pod článkem je docela důležitá anketa. Už mám dva alternativní konce. Jeden je šťastný (a než se k němu dobereme, nějakou dobu to potrvá) a druhý je takový smutný-nesmutný. Těžko se to vysvětluje. Každopádně to není heppáč. Je spíš takový... no, otevřený. :D
P.S. Kapitola trochu delší. 1 925 slov.

EDIT.: Anketa by měla být funkční



Nakukovala jsem do jednotlivých cel a čekala, až uvidím něco, co připomíná tělo lidské nebo upíří bytosti. Doufala jsem, že je tu něco, co stálo za všechno to ukrývání a zákazy. A že to stálo za to, neuposlechnout Bratrstvo Tří - tak si Jon, Tobias a Alex říkali. Sice jsem je moc neviděla, ale velmi dobře jsem věděla, že ví o všem, co se tady kdy šustlo a šustne.
Prošla jsem už asi deset kobek a ani v jedné nebylo nic zajímavého. Začínalo mě to nudit. Ale očekávala jsem, že tu bude spousta jiných, ve kterých už bude něco, co stojí za zmínku. Ani jsem netušila, jak velké sklepení je. Doufala jsem, že se tu neztratím. K mému štěstí ale vedla ulička stále rovně, zatímco po obou stranách stály kovové dveře se zamřížovaném okýnkem uprostřed.
Všechny, do kterých jsem nahlédla, měly dveře otevřené, z čehož plynulo, že tam nebylo nic, co by stálo za zmínku, což mě mrzelo.
Věřila jsem, že tu bude něco, co bude stát za pohled. Protože proč jinak by chránili dveře takovým divným způsobem a navíc mi ještě zakazovali sem chodit? Jaký by to mělo smysl?
Uviděla jsem zavřené dveře. Srdce se mi rozbušilo a já se usmála. Přihopkala jsem k nim a zvědavě nakoukla dovnitř. Okamžik na to jsem se málem pozvracela. Uprostřed místnůstky ležela kupa mrtvých těl. Určitě byla lidská, protože měla mnoho pohmožděnin a strupů. Naštěstí ležela obličejem dolů, takže jsem na ně neviděla. Ale stejně se mi udělalo nevolno.
Uvědomila jsem si, že necítím krev. Ještě jednou jsem zavětřila, ale měla jsem skutečně pravdu. V celém sklepení jsem necítila ani kapku krve. Zmátlo mě to. Pak mi to však došlo.
Vyděšeně jsem vykulila oči.
Znamená to snad, že… všechna tahle těla… byla krmivem pro uvězněné upíry?
Zamotala se mi hlava a klopýtla jsem dozadu. Narazila jsem do protějších dveří a ty se s rachotem otevřely. Spadla jsem do cely po zádech a před očima se mi opět udělaly mžitky. Prudce jsem mrkala, abych se toho zbavila.
Do prkna, mám já to ale pech, zabručela jsem v duchu, když jsem se zvedala.
"No-Noemi?" ozval se tichý, přiškrcený a hrubý hlas kdesi ze zadu sklepení. Zmařené lidské životy byly rázem ta tam. Zvědavě jsem se vydala za osobou, která ke mně promluvila. Našla jsem ji ležet ve velmi zvláštní kobce. Tahle neměla, jako ostatní, kovové dveře s otvorem nahoře. Tahle byla jako klec, takže jsem se na ubohého upíra mohla dívat.
Přišlo mi to zvláštní. Nebyl by upír náhodou schopný ty mříže rozevřít a v pohodě odejít?
"Noemi!" vyhrkl zčistajasna a přiřítil se k mřížím.
Vyděšeně jsem odskočila a tentokrát si dala pozor, abych opět po hlavě nespadla do protějšího vězení.
Byl to muž. Měl kratší, hnědé vlasy, nyní mastné a špinavé a rudé oči. Byly mrtvé a bez emocí, ovšem když na mě pohlédl, jako by se v nich rozproudil život.
"Noemi!" vykřikl znovu a sápal se po mně, dokud bolestně neucuknul a já neuviděla ty spáleniny na rukou.
Takže oni tady mají mříže s nějakým elektrickým proudem?
"Přišla jsi nás zachránit, viď?" ptal se nadějně.
Ano, byl pohledný, ale děsil mě. Netušila jsem, proč mě oslovuje Noemi nebo proč doufá, že ho zachráním. Vždyť se neznáme. Nikdy jsem tu nebyla a nikdy jsem ho neviděla. A i kdybych ho viděla před mou havárií, asi by mi těžko říkal Noemi.
"Eh… promiňte? My se známe?" zeptala jsem se slušně a přemítala, co tento upír asi provedl, že si zasloužil sedět v těchto celách s očividně největším zabezpečením. A co hrozného mu asi udělali, že má tak pomatenou mysl.
Jeho oči se zaleskly. "Nehraj si se mnou, Noemi! Však víš, že na to teď není čas. Musíš nás odsud rychle dostat, než přijdou!"
"Ale… ale… já vás opravdu neznám. Asi bych už měla jít," drmolila jsem, zatímco jsem se, přitisknutá k protější kobce, pokoušela utéct.
Někdo mě silně chytil za zápěstí. Vyjekla jsem a pokoušela se vytrhnout ze sevření, ale bylo neoblomné. Do háje s mojí neopatrností! zanadávala jsem v duchu hystericky.
"Pusť mě!" vypískla jsem.
"Slib mi, že tu zůstaneš," promluvil ke mně chraptivý hlas ženy. Přestože zněl chrchlavě, byla jsem si jistá, že kdysi byl úchvatný.
Pomalu jsem přikývla. Však oni jsou za mřížemi, ne? Hehe. A kdybych chtěla, mohu kdykoli utéct, no ne?
Upírka mě pomalu pustila. Tryskem jsem se dostala doprostřed uličky a popošla trochu dozadu, abych měla na oba dobrý výhled. Když jsem pohlédla na ženu, zatajila jsem dech. I po té době, co tu strávila, nepřišla o svoji krásu. Měla blonďaté vlasy, které sice byly zplihlé a mastné, dokázala jsem si je však představit zářivé, čisté a s bujným objemem.
Na tváři měla unavený výraz, ale když na mě hleděla, zaznamenala jsem v jejím pohledu střípek naděje, kterou očividně neztratila a jen si jej šetřila pro tento okamžik.
"Noemi," zopakovala žena to zvláštní jméno, jímž mě oba oslovovali.
Zarputile jsem zavrtěla hlavou. "Omlouvám se, ale já nejsem Noemi. S někým jste si mě museli splést. Jmenuji se Aurélie," uvedla jsem věci na pravou míru a zčásti vyčkávavě a zčásti nedůvěřivě oba dva pozorovala.
"Serafine, ověř, jestli si z nás nedělá srandu," promluvila žena a pichlavě se podívala na svého společníka.
Serafine…?
"Nedělá," hlesl o okamžik později o poznání tišším hlasem. Opět se z něj vytratil život. Z nějakého důvodu mě pohled na něj, tak smutného, zoufalého, zabolel.
"Ale kdybyste mi řekli, jak vypadá, třeba bych slečně mohla předat nějaký vzkaz," nabídla jsem se. Oba dva se sesunuli zpět na zem a prázdně na mě zírali. Prohlíželi si mě, ale beze stopy emocí v jejich obličeji. Děsilo mě to, ale svým způsobem jsem jim chtěla nějak pomoct, přestože jsem věděla, že provedli něco špatného, když tu teď sedí.
Ze Serafa vyšel přidušení smích. "Prý jsme provedli něco špatného!"
Vylekaně jsem se na něj podívala. Jak ví…? Nemůže přeci…! Vyvalila jsem oči. No do háje. On fakt umí číst myšlenky. To je v prčicích.
"Nechoď, prosím, Noe -, eh, Aurélie," vyhrkl Serafin a postavil se, když zaznamenal, že nenápadně odcházím.
"Ale já už bych měla opravdu jít. Timotej na mě jistě čeká," blekotala jsem zmateně. A buďme upřímní, i trochu hystericky. Byla jsem ve sklepení se dvěma pošahanými upíry, kteří si mysleli, že jsem jakási Noemi. Oba dva nechtěli, abych opustila místnost. A nakonec se dozvím, že jeden z nich umí číst myšlenky. Koho by to nevyděsilo?
"Timotej…?" zopakoval tiše Serafin. Přiblížil se k mřížím a upřel na mě své rudé oči.
"Ty si na nás opravdu nepamatuješ?" zeptal se mě mrtvě a chladně.
Zježily se mi chloupky na krku.
Pomalu jsem zavrtěla hlavou. Jak bych jen mohla?
"Co ti ti hajzlové udělali?!" vykřikl najednou a prudce kopl do zdi vedle sebe, až to prasklo a snesl se oblak prachu.
Leknutím jsem sebou trhla, ale jinak nedávala nijak najevo, že tam stále jsem. Netřeba dráždit hada bosou nohou.
"Aurélie. Noemi…," zašeptal Serafin, když na mě opět, nyní klidně, pohlédl. "Pokud přijdeš zase příště, budu ti vyprávět Noemin příběh. Třeba ti to pomůže navrátit vzpomínky na nás. Na všechno. Na tvé bratry."
Zpozorněla jsem. I když to ode mě bylo hloupé, zmínka o tom, že jsem měla sourozence ve mně opět rozpoutala zvědavost.
"Ano. Máš dva bratry. Jednovaječný dvojčata. Jmenují se Emmery a Gabriel. Jsou o pár let starší než ty. A jsou velmi…," pousmál se, zahleděný do dáli, ztracen ve vzpomínkách, "… řekněme, že se chovají jako malý děti. Taky máš kamaráda, který tě stále štval. Z tvých myšlenek bylo jasné, že ho nenávidíš stejně moc, jako ho máš ráda. Jmenuje se Peter. Znáš ho od školy. Nesmím opomenout tvého adoptivního otce, Elijaha. Jenž vlastně adoptoval i Petera, takže jste nevlastní sourozenci," zasmál se potichu. Uchváceně jsem ho sledovala a hltala každé jeho slovo. Zjistila jsem, že sedím v tureckém sedu, lokty mám opřené o kolena a bradu vloženou do dlaní, zatímco jsem ho pozorně poslouchala. Nechávala jsem se unášet představami, že tohle vše, co mi teď vyprávěl, by byla pravda.
"Elijahova družka, Destiny, zemřela při útoku na hrad. Z jeho myšlenek jsem zjistil, že nebýt tebe, pravděpodobně by zešílel. Upínal se na tebe tak moc, až to bylo z mého hlediska špatné. Určitě bych mu promluvil do duše a zarazil mu to, bohužel jsem však zůstal tady," povzdychl si a jeho oči se opět zaostřily na mě. Unaveně se usmál.
Pohled jsem mu nepřítomně oplácela. Byla jsem unášena ve víru pocitů, myšlenek a nově nabytých informací, k nimž jsem přišla díky Serafinovi. Všechno to bylo příliš moc, než abych byla schopna tomu uvěřit. Přestože jsem moc chtěla, nedokázala jsem to. Pochybnosti ve mně narůstaly víc a víc s každým argumentem, jenž mě napadl. Například: proč moji bratři tedy nepřišli, když ví, že jsem tu zůstala? Proč nepřišel Elijah, pakliže je na mě tak závislý, jak tvrdil Fin? Proč mi žádné z těch jmen vůbec nic neříká? Neměla bych si něco pamatovat, pokud jsem paměť ztratila při autohavárii? Tak to bývá, ne? Člověk si nic nepamatuje, pak mu někdo řekne pár jmen, důležité informace ze života, člověk začne mít pocit, že to zná a najednou si všechno pamatuje.
Proč to u mě tak není? Třeba si tenhle upír vymýšlí. Určitě neví, jaké to je, když někdo přijde o paměť. Jistě jen využívá mé slabiny, mé neschopnosti si rozpomenout a namlouvá mi věci, které nejsou pravda, jen aby se odsud dostal.
"Noe - ! Aurélie!" vyhrknul Serafin, naprosto konsternován.
Neposlouchala jsem ho a hbitě vstávala na nohy. Z očí mi tekly slzy smutku a ponížení. Opravdu jsem sem neměla chodit. Nic mi to nepřineslo. Akorát další depresi z toho, že vůbec nevím, kdo jsem. Čehož tenhle blb řádně využil.
Proč mi nakecal věci příliš veselé a hezké na to, aby to mohla být pravda? Aspoň v mém případě. Tenhle upír mě ani nezná. Neví kdo jsem. Ani neznal mé jméno. Jen si vymyslel nějakou pohádku. Vsadila bych se, že to zkouší na všechny, co přijdou.
Ze rtů mi unikl vzlyk, když jsem spěchala zpět ke dveřím. Přes červenou clonu slz jsem ani neviděla na cestu, ale bylo mi to upřímně jedno.
"Tak tos podělal, Fine," zaslechla jsem ještě ženský hlas, než jsem rozrazila dveře a vyklopýtala na chodbu, oslepená náhlým světlem. Svezla jsem se na kolena a přikryla si obličej rukama. Z hrdla mi v nepravidelných intervalech vycházely škyty a popotahovala jsem.
Proč to ten chlap udělal? Proč ťal do živého? Musel vědět, jak se trápím tím, že nevím, kdo jsem byla před mou nehodou. Ale on si ještě vymyslí takovou báchorku, kterou mi řekne a očekává, že mu uvěřím. Za koho mě má? Nějakou naivní puberťačku?
"Rilu?" ozval se překvapený hlas. Okamžitě jsem ztuhla a ztichla. Kruci. To je zlý. Jestli přijde na to, že jsem byla uvnitř…!
Honem jsem si otřela obličej do lemu trička a opatrně vstala. Vyhýbala jsem se pohledu do jeho očí.
"Co tady děláš?"
Má mysl pracovala na plné obrátky. Co mu říct? Nějakou lež! Musím vymyslet nějakou důvěryhodnou lež! Ale jakou? Mysli! Mysli!
"Doletěla jsem sem," vyhrkla jsem. To nebylo tak špatný!
Úplně jsem viděla, jak Tim pozvedl obočí. "Doletěla," zopakoval po mně skepticky.
"Jo! Zjistila jsem, jak se transformovat v netopýra. Trochu jsem se prolétla a vyčerpáním ztroskotala tady," vysvětlovala jsem vehementně, zatímco lež se vytvářela skoro sama. Teprve teď jsem se na něj podívala a uvědomila si, že mě podezřívavě sleduje.
Nežere mi to!
"Ty ses přeměnila v netopýra?" překvapeně vydechnul. Podezřívavost zmizla velmi rychle a nahradil ji výraz štěstí a překvapení zároveň.

Myšlenky na podrazáckého Serafina pomalu unikaly do pozadí. Nahrazoval ho pocit sebeuspokojení. Kolikrát za život ještě budu mít šanci vidět takový obličej na Timotejově tváři?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jaký konec si přejete pro TC?

Šťastný konec
Smutný konec

Komentáře

1 Katrina Katrina | 18. července 2014 v 12:26 | Reagovat

Úžasná kapi! Honem další! Už se nemůžu dočkat xD Já se zblázním!!! :P

2 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 18. července 2014 v 20:30 | Reagovat

Hej Scrpit!! Jakto, že mu to nevěřila? :/ Tohle nám nemůžeš udělat, kruci!!! :D Doufám, že máš vymyšlené, jak se konečně dostanou pryč! Prosím!! :(((( :D :D
Moc se mi to líbí :333
(ale žádná anketa tu není O.o)

3 Callia Callia | 21. července 2014 v 9:19 | Reagovat

:OOO Úžasná kapitola! Ale já potřebuji další! A to co nejdříve! :D Prosíííím. :3

4 LussyNda LussyNda | Web | 21. července 2014 v 22:36 | Reagovat

skvěla kapitola :-) rychle další :-)

5 Xanya Xanya | Web | 21. července 2014 v 23:48 | Reagovat

Promiň,že jsem teď vůbec nekomentovala,slibuju že se polepším :C
Já jsem hlasovala pro smutný konec,protože miluju smutné konce! Jsou mnohem snadněji zapamatovatelné než ty šťastné ^^
Taky bych se chtěla umět přeměnit v netopýra xD No,jsem zvědavá na další kapitolu tahle byla super ^^
Stejně jsem zvedava jak ten konec vyřešíš,rozhodni se hlavně podle sebe,jak ty to chceš ukončit x)

6 Eliza Eliza | Web | 26. července 2014 v 6:42 | Reagovat

Uff, jako docela dlouhá :D Dalo mi zabrat se prokousat :D
A kruci, šťasný konec! Smutný konce jsou všude :/ Je to víc dramatický, ale kdo to má pak číst? -__-"
A to setkání u mříží, jak chtěl, aby ho osvobodila...Já nevím, bylo mi z toho nějak úzko :/ Ale kapitolka jinak supr :)

7 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 28. července 2014 v 14:46 | Reagovat

promiň, že ruším, ale chtěla jsem ti říct, že pokud mě máš někde zapsanou, tak si prosím změň adresu z myfantasyworld-myparadise.blogspot.cz na http://knihy-v-srdcich.blogspot.cz
-Ilona Doležalová (Ilon-ká**)

8 Kateríína Kateríína | Web | 15. srpna 2014 v 11:26 | Reagovat

skvělýý! :D ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama