27. Druhý pokus

11. července 2014 v 18:25 | Scriptie |  Trnitá cesta
Jelikož tady o víkendu ztěží budu, přidávám další kapitolu TC. Pravděpodobně ale budu přes víkend psát (pokud si nebudu číst). Tzn.: že mám TC napsanou už do 30. kapitoly. o.O Baví mě to, protože jsem sama ze sebe překvapená, co ze mě vylézá. :D No nic. Tak zatím.
P.S. Pokud to bude číst někdo, kdo se velmi vyzná v přírodopise a bude mi chtít za tuhle kapitolu nadávat, tak bych jen ráda poukázala na fakt, že schopnosti/smysly níže zmíněného zviřátka jsou výplodem mojí fantazie. Neočekávejte tedy, že bude slepé a tak. Přetvořila jsem si ho k obrazu svému. Děkuji za pozornost.



Byla sobota. Konečně jsem měla celý den volno a mohla si dělat co budu chtít. Nikde nebyl žádný En, co by mi dával dřepy, žádný Timotej, který by mi opakoval, co mám dělat. A nikdo, kdo by mě sledoval a zakazoval jít do podzemí. K celám. Tam jsem se totiž dnes chystala.
Svůj druhý pokus jsem naplánovala do nejmenších podrobností. Budu se ochomýtat kolem chodeb a zdánlivě obdivovat obrazy. Až kolem mě projde nějaký upír, který zahne za roh, budu ho následovat. A pak vyrazím jak střela a zjistím, co je uvnitř tak tajného.
V mém těle doutnal neutichající adrenalin a zvědavost. Neskutečně jsem se těšila, až se mi podaří zjistit, kdo nebo co se tam skrývá. Ale věděla jsem, že jsem příliš optimistická a příliš si věřím.
Vyrazila jsem a normálním tempem scházela schody. Stálo mě obrovské úsilí je neseběhnout a běžet rovnou ke "kovákům" - má nová přezdívka pro tajemné dveře.
Tichým hradem se rozléhaly mé kroky, utlumené podrážkou sportovních bot, jež jsem našla ve skříni. Upřímně, byly tam hotové objevy. Spoustu věcí, co jsem musela obdivovat, ale také hodně věcí, nad kterými jsem jen znechuceně nakrčila nos.
Když jsem konečně dorazila až dolů, zklamalo mě, že nikde nebyla ani noha. Jako magor jsem tam obletovala všechny obrazy, ať už velké či menší a zírala na ně asi tři minuty, než jsem se posunula k dalšímu. Neopomenula jsem se vždy potajmu rozhlédnout, jestli někdo nejde, ale zjistila, že chodba zůstává tichá a chladná.
Zanedlouho mě to přestalo bavit. Obrazy jsem uměla nazpaměť dokonce i s jejich názvem a autorem. Za celou tu dobu jsem nedělala nic víc nudnějšího, než bylo tohle. Jediné, co mě tu udržovalo byla tichá věta, jež jsem si v hlavě neustále opakovala: "tohle čekání ti přinese ovoce. Vydrž ještě!"
Ale už jsem to upřímně začínala mít plný zuby. Už jsem se otáčela k odchodu s velmi ošklivým slovem na rtech, když jsem je uslyšela. Ztuhla jsem v polovině pohybu a pomalu se ohlédla. Kráčela tudy skupina upírů. Dokonce těch samých, co minule. Opět se vesele bavili. Mně věnovali jeden nepřítomný pohled a šli dál.
Žaludek mi udělal salto. Srdce se mi rozbušilo očekáváním. Plížila jsem se tiše za nimi a v ten okamžik si přála být neuvěřitelně tichá, aby mě nikdo neslyšel. Přála jsem si to celou svou bytostí, opakovala jsem to v duchu jako mantru. Přála jsem si být malá jako drobek, neviditelná. Nejlépe naprosto nezpozorovatelná.
Najednou jsem cítila, jak se můj mozek jakoby rozpůlil. Jedna polovina se celá zmatená zaobírala tím, co se děje, když ucítila tenké, stříbrné vlákýnko, jež vedlo k druhé půlce mého vědomí. Mé já uvnitř mě začalo rychle a netrpělivě ručkovat. Před tuhou, želatinovou blánou jsem se zarazila, ale provázek sebou zacukal a tak jsem pokračovala dál. Procházení asi deseti centimetrovou vrstvou té věci, se mi zdálo jako věčnost, než malá Auri propadla na druhou stranu a najednou… ticho. Neuvěřitelné, nekonečné ticho a prázdnota. Překvapeně jsem zamrkala. Byla jsem v bílým… meziprosotru, řekla bych. Nebylo tu nic konkrétního, nevěděla jsem, kde jsou stěny, kde je podlaha a kde celá místnost končí nebo začíná.
Na druhé straně byla další stěna. Ale kolébala se jako vodní hladina. Ona to je vodní hladina! napadlo mě o okamžik později, když jsem tu zeď pozorovala. Svět za ní byl jasnější. Ale přišlo mi, že trochu smutnější a jednotvárnější.
Když jsem se podívala za sebe, uviděla jsem stejnou vodnatou plochu jako byla přede mnou. Akorát tahle byla veselejší, barevnější. Poletovaly tam zamlžená světélka a poblikávala. Měla spoustu neuvěřitelných barev a já jasně cítila tu radost, která zpod té stěny tryskala.
Obě dvě vodní zdi spojovalo skoro neviditelné stříbrné lanko, které jako by se pohybovalo ve vánku, jenž neexistoval. Ne v tomto světě.
Chytla jsem se ho a překvapeně ucukla. Provázek byl zvláštně studený a hrozně jemný. Jako by byl také z vody. Pomalu jsem ručkovala k protější stěně. Čím blíž jsem jí byla, tím jasnější byl můj zrak. Získávala jsem zvlaštní pocit do rukou.
Opět jsem se zarazila a pozorovala svět za vodní překážkou. Aniž bych se pouštěla lana, vstoupila jsem dovnitř a zase se cítila, jako bych procházela řídkou želatinou. Při jejím průchodem mě provázelo mravenčení. Trochu to lechtalo. Ale jen do té doby, dokud jsem nepřepadla na druhou stranu. Vibrace zesílily a já sebou začala cukat jako při nějakém záchvatu.
Brnění na okamžik přešlo únosnou mez a já v duchu vykřikla. Pak se vše uklidnilo.
Otevřela jsem oči a překvapeně vydechla. Viděla jsem všechno. Naprosto všechno. Zrak jsem měla barevný a všechno spolu sytě kontrastovalo. Mrkla jsem a podívala se ještě jednou. Ale ne, nezdálo se mi to. Navíc mi přišlo, že jsem nějaká malá. Místo abych se na chodbu dívala ze shora, tak když jsem se podívala dolů, viděla jsem hned podlahu.
Pomalu jsem se posadila a s vypísknutím přepadla na záda. Zamávala jsem křídly, když jsem chytala ztracenou rovnová - !
Moment.
Cože?
Křídly?!
Podívala jsem se na své ruce. Místo nich jsem měla blanitá křídla, na jejichž konci se nacházela jedna malá tlapka na každém křídle. Užasle jsem jimi zamávala. Skutečně byla ta má.
Zaslechla jsem tichý skřípot. Otočila jsem se tím směrem, ale viděla jsem jen prázdnou chodbu. Pak mi došlo, proč tady jsem.
Na svých zakrnělých nožičkách jsem se pokoušela rozeběhnout a nakonec vzlétnout. S křídly jsem kmitala jak divá. Byl to instinkt, i když ty nohy jsem tam přidala pravděpodobně pouze proto, že mi to radila slabá ozvěna lidského rozumu.
Do vzduchu jsem se vznesla za pár vteřin a jako střela se rozlétla k celám. Dveře už byly zavřené. To mě ovšem netrápilo. Věděla jsem, že brzy budou muset odejít a tak jsem opět klesla a sedla si do rohu.
Uchváceně jsem pozorovala své rozdvojené vědomí. I z téhle netopýří části vedlo tenké stříbrné lanko do druhého světa, jenž se jevil matnější, ale veselejší a tišší. Ovšem díky tlustší želatinovité membráně se lidské vědomí pohybovalo jako odraz ve vodě. Přišlo mi to neuvěřitelný, jak jsem se dokázala ponořit do své hlavy jako do svého světa.
Nečekala jsem ani moc dlouho. Kováky se brzy opět otevřely a z nich vyšli upíři. Nesli sebou igelitky plné něčeho, co jsem nedokázala identifikovat. Když jsem začichala, zmateně jsem si uvědomila, že toho moc necítím. Za to ušima jsem slyšela perfektně. Dokonce bych se vsadila, že kdybych zavřela oči, dokázala bych se orientovat pouze podle sluchu.
Nenápadně jsem vlétla dovnitř a jen co se kováky s tichým (pro mě hlasitým) zaklapnutím opět zavřely přistála jsem na chladné, slizké kamenné podlaze. Následovala jsem provázek a opět se transformovala v člověka.
První, co mi došlo, že to tu neuvěřitelně páchlo plísní a celkovou zatuchlinou. Další jsem si uvědomila, že mě bolí svaly na rukou. To bude z toho létaní. Nejsem na to zvyklá a hned jsem ulítla docela vzdálenost.
Zhluboka jsem oddechovala a kulila oči do temného stropu. Před očima mi tančily hvězdičky a já myslela, že se pozvracím.
No, moje první přeměna tam a zpět nedopadla nejhůře, pomyslela jsem si s úšklebkem. Pak jsem se však postavila a promnula si ramena. Trochu jsem zkřivila obličej bolestí.
Zamračila jsem se.
Budu na nich muset zapracovat. Asi budu muset poprosit Ena, aby mi uvaloval víc kliků. I když se mi to neuvěřitelně příčilo. Prosit Ena! Proboha!
Promasírovala jsem si čelo a trpělivě čekala, až mě přejdou ty mžitky a nepříjemný pocit, co se mi usadil v žaludku.
Nakonec jsem se nadšeně podívala vpřed. Neměla jsem sice, co vidět, ale věděla jsem, že brzy někoho uvidím. Zatuchlost a zápach už mi ani tak nevadily. Podařilo se mi to odsunout co nejdál do podvědomí. A potom jsem se vydala na obhlídku vězňů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LussyNda LussyNda | Web | 12. července 2014 v 22:22 | Reagovat

moc pěkná kapitola :-)

2 Eliza Eliza | Web | 14. července 2014 v 20:18 | Reagovat

Wau o.O Tak todle jsem nečekala o.O Supr kapitola, moc se těším na další, ale trochu se ještě musím vzpamatovat z toho šoku :D

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 15. července 2014 v 10:55 | Reagovat

Sakra, Script!! Dej sem honem další kapi!! Chci vědět, jak je objeví a jestli zase plácnou nějakou hustou hlášku, kterou si budu mlátit o hlavu nejmíň týden :33333 :D
No tak, prosím O:) V sobotu? Šlo by to?? O:) :DDD
Já mám podezření, že jsem opravdu blonďatá O.o To, že se transformovala v netopýra mi došlo, až když to tam bylo napsané xD :) No, nevadí :) xD
Moc krásně popsané, tu bránu/hladinu jsem si představila dokonale :333

4 Callia Callia | 21. července 2014 v 9:11 | Reagovat

Zamávala jsem křídly, když jsem chytala ztracenou rovnová - !
Moment.
Cože?
Křídly?!
:DDDDDD Tak to mě dostalo. :D Skvělá kapitola. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama