Kapitola pátá

24. června 2014 v 13:13 | Scriptie |  Bez šance
YAY! Je tu další kapitola! :3 Snad se bude líbit.



Přesně jak jsem očekával, pár minut po nás se červené dvoukřídlé dveře rozletěly a ven se vypotácel gang černooděnců. Jeden z nich pokulhával a i z té dálky jsem si všiml, jak mu ze stehna teče krev. Další nesl jednoho ze svých přívrženců na zádech. Ten, co se nechal nést, vydával divné zvuky. Skoro jako by se dusil a zároveň ho něco zatraceně bolelo.
Přimhouřil jsem oči, abych se na to podíval lépe. A překvapeně zamrkal. Tomu chlapovi chyběl kus nohy. Lýtka, řekl bych. Dokonce jsem měl tu čest vidět kus jeho kosti. Kůže i maso byly nechutně rozdrásané a látka kalhot chyběla.
"Skrč se!" sykla Ari. Ani jsem si neuvědomil, že při prozkoumávání skupinky pomalu vstávám. Okamžitě jsem se proto opět skrčil a díval se kousek nad oknem auta, za kterým jsme se schovávali.
Muži za sebou nechávali krvavou stopu. Byla nepřehlédnutelná. A naprosto čerstvá.
To co řeknu, bude znít hnusně, ale díky tomu, že gang zaváněl čerstvou a "voňavou" krví, naše pachy se pro mrtvoláky staly nepodstatné. Proč se honit za něčím zdravým, když je to něco zraněného a oslabeného?
Když jsem trochu pootočil hlavou, srdce mi opět spadlo až do kalhot a v uších mi začalo tepat. Ten zástup zombií byl… obrovský. Jako gigantické tsunami, jež nás zanedlouho smete a naprosto obklopí, sežere, až z nás nezbude vůbec nic.
Dokonce jsem dokázal rozpoznat hlasité chrčení od vzteklého nadávání.
Opět jsem skočil pohledem na ozbrojené. Klopýtali k velkému černému Jeepu, který byl zaparkovaný dobrých sedmdesát metrů od nás. Vypadalo to, že štěstí stojí při nich, protože bych řekl, že měli šanci na to, stihnout se do toho auta skrýt.
Ovšem nebyl jsem si jistý, jestli by dokázali odjet. To by museli mít pořádně namakaný auto s lopatou vepředu, aby to všechny ty zombíky vyneslo.
Jeep tiše nastartoval a s děsivým zavrčením se vydalo vpřed.
Překvapeně a uchváceně jsem sledoval, jak ten auťák zrychluje a zrychluje. Už mohl jet něco před stovku, když se najednou ozvalo několikanásobné nechutné čvachtnutí.
Vpálili to přímo do zástupu a jeli i přes mrtvoly. Doslova a do písmene. Jako z nějaké videohry. Jeep jel pořád rovně a za ním zůstávaly kousky těl, některé se ještě pohybovaly. Mrtvoláci, naprosto zmatení, se otáčeli právě včas, aby byli naraženi na přední sklo.
"Xave," zatahala mě Ari za rukáv. Podíval jsem se na ni a vyklenul obočí.
"Teď máme šanci. Měli bychom jít dál," zašeptala a kývla ke schodišti, ze kterého výjimečně nešel ani jeden nemrtvý.
Měl bych se přestat zabývat malichernostmi. Za chvíli to bude Arianna, která tu bude velet. Teda, ne, že by mi to vadilo, ale nedokázal jsem sestře věřit natolik, abych jí předal žezlo.
"Jo," přikývl jsem a napůl přikrčeně jsme se podél aut vydali ke schodům. Jenže z nějakého, mně nejasného důvodu, se na schodišti objevil další zástup zombií. Srdce mi v tom okamžiku spadlo až do kalhot.
Neurvale jsem chytil Ariannu za loket a táhl ji zpět.
Připadal jsem si jako myš obklíčená ze všech stran kočkami, které se už mlsně olizují a uzavírají pomalu kruh. V panice jsem se rozhlédl a hledal něco - cokoli - co by nás mohlo uchránit a zároveň skrýt před zraky mrtvoláků.
Pohled mi padl na dodávku. Menší, tmavě modrá dodávka stála asi třicet metrů od nás. V té rychlosti jsem ani nezaznamenal, zda v ní někdo je nebo není. V ten okamžik to pro mě nebylo důležité. Sestra si všimla, na co upírám své oči, a proto se rozeběhla směrem k autu, brzy následována mnou.
Jen co jsme však s trochou úsilí pootevřeli zadní dveře, vyvalil se na mě oblak neuvěřitelného zápachu. Páchlo to jak lidské výměšky a hnijící maso. Okamžik na to k nám dolehlo tiché, kloktavé avšak výhružné zavrčení.
Bez přemýšlení jsem dvířka zase přirazil zpět, aby se věc, co umřela uvnitř, nedostala ven.
Zoufale jsem se rozhlížel. Ale nikde jinde už žádná velká auta nebyla. A nemrtví se dostávali blíže každým metrem, který tou svou pochroumanou chůzí ušli.
Zničehonic na mě padla únava. A smíření. Byl jsem unavený. Nohy mě už bolely a chtělo se mi spát. Už mě nebavilo, pořád lítat sem a tam a pokoušet se zachránit si život. Vždyť jaký to mělo smysl, když stejně všichni umřou?
"Xave? Xave! To si ze mě snad děláš srandu! Vopovaž se tady teď sesunout na zem a čekat na smrt! Něco vymyslíme! Nemůžeš být tak pasivní!" peskovala mě sestra.
Chtěl jsem jí hrubě odseknout, když mé oči zachytily pohyb příliš rychlý na to, aby byl zombíka. Podíval jsem se tím směrem. Z otvíracích dveří supermarketu na nás někdo mával. Musel jsem zamžourat, abych si byl jistý, že se mi to nezdá.
Ten někdo vypadal jako žena. Mladší žena v otrhaném šatstvu. Na tváři měla zuřivý výraz a rozčileně na nás gestikulovala.
"Nečum jak vůl a dělej," poznamenala Ari a sprintem se vydala k ženě. Probral jsem se z neuvěření a rozeběhl se za nimi.
"Pospěšte!" vybízela nás neznámá, zatímco se úzkostlivě rozhlížela po té mase mrtvoláků. "Dovnitř," mávla na nás a zmizela v útrobách obchodu.
Bez váhání jsme ženu následovali. Siréna už zmlkla, takže se naše kroky hlasitě odrážely od stěn. Působilo to deprimujícím a strašidelným dojmem.
Netušil jsem, kam nás vede. Stále jsem však nemohl uvěřit, že jsme potkali dalšího živého člověka, jenž tu očividně nebydlí sám a navíc má chytrý ubytování poblíž potravin a toho všeho.
Po pár zatáčkách jsme se ocitli před bílými dveřmi, na nichž byl červený nápis, který hlásal: Vstup pouze pro personál. Na bílém materiálu bylo pár fleků a šmouh od krve.
"Otevřete! To jsem já!" zabušila na dveře rozevřenou dlaní.
Chvíli bylo ticho.
"Heslo!" ozvalo se poté.
Neznámá otráveně protočila oči. Věnovala okolí jeden kontrolní pohled, nás nevyjímaje, a začala v příslušném rytmu ťukat do dveří. Až po vteřině mi došlo, že se jedná o morseovku. Zvědavě jsem poslouchal a snažil se rozpomenout si. Jelikož jsem ale přišel o prvních pár písmen, navíc jsem si toho moc nepamatoval, nepřišel jsem na to.
Dveře se otevřely a vpustily dámu dovnitř. Sestra se bez ostychu do dveří narvala v těsném závěsu a já po okamžiku za ní.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 LussyNda LussyNda | Web | 24. června 2014 v 18:58 | Reagovat

super kapitola :-) fakt skvěle napsaná

2 Simix Simix | Web | 25. června 2014 v 12:12 | Reagovat

Strašidelné O.o :)

3 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 25. června 2014 v 15:27 | Reagovat

božííí:3 nachvilku mě napadlo, že necháš jednoho z nich chcípnout-stát se mrtvolákem..:D
Zajímalo by mě to heslo, hm, morseovka..:D

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 25. června 2014 v 16:14 | Reagovat

Wow. jako vždy dokonalá kapitola, která mě úplně pohltila. V jednu chvíli jsme myslela, že dostanu infarkt. Vlastně ve víc chvílích. První, když tím jeepem zajížděli ty zoombí. To bylo nechutné! Moje fantazii je až moc dobře vyvinuta a všechno jsem si pěkně předtavila. Potom a to hlavně, když se "smířil" se smrtí! Jak to mohl sakra tak rychle vzdát?! Naštěstí tam byla jeho sestra, ale nevím, co by se stalo, kdyby tam nebyla. Potom jsem se lekla, co z toho auta vyskočí. Čekala jsem nějakého dalšího zombii, naštěstí se tak nestalo. Kdyby jo, opravdu bych asi umřela. :D A potom ten konec? :O Co to je za ženu? Jak to že žije víc lidí a ještě takhle po hromadě? Já myslela, že by je ti mrtvoláci vycítili, nebo tak něco.. ?
Je to úžasná kapitola, ostatně jako vždy, a já se hrozně těším na další, protože mě fakt moc zajímá, co to je sakra za lidi! :D

5 Melli Melli | 25. června 2014 v 18:43 | Reagovat

Božííí kapitolka!!! Rychle potřebuju další!
P.S. To heslo mi asi neřekneš, co? XD

6 Eliza Eliza | Web | 25. června 2014 v 21:44 | Reagovat

Líbilo se mi, že byl tenhle díl takový akční, napínový, je to dobře napsáno :) Těším se na další kapitolu, rozjela jsi to fakt dost slibně a doufám, že standard udržíš ;)

7 Callia Callia | 26. června 2014 v 12:52 | Reagovat

OO.. Začíná se to pěkně rozjíždět! :D Moc se mi to líbilo a těším se na další kapitolu. :)

8 vizir vizir | Web | 20. června 2015 v 10:39 | Reagovat

půjčka kladno :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama