25. C-co se stalo? - 2/2

14. června 2014 v 18:43 | Scriptie |  Trnitá cesta
Yep, napsala jsem druhou polovinu TC. Už jsem ji měla hotovou, ale pak jsem si uvědomila jednu zásadní chybu a musela ji přepsat. Bude asi trochu depresivní, ale pak by to mělo být lepší. Snad se bude líbit... :) Jo, taky bych chtěla poznamenat, že o některých pocitech a emocích neví, protože si přece nic nepamatuje a ke čtení nějaké zamilované knihy (aby se jí to objasnilo), se ještě nedostala. :D

By the way: jsem v půlce prvního dne z Anglie. Potrvá mi to celkem dlouho, než ho dopíšu - to jen abyste s tím počítali.



"Můžou upíři pít zvířecí krev? A co česnek, nevadí jim? Co slunce? Spálí je na popel?"
"Aurélie!"
Zmlkla jsem. "Ano?"
"Buď, prosím, zticha."
"Ok."
"Uf, ty dáš člověku zabrat, víš to?" zasmál se po chvilce Timotej, jak jsme tak dál kráčeli po kamenných chodbách.
Najednou mnou projel náhlý záblesk deja-vu. Zničehonic. Takový pocit, jako by mi tohle už někdo říkal. Ale hrozně dávno. Asi už blázním.
Jde to se mnou z kopce.
"Tady je tvůj pokoj s již plně vybavenou skříní," ukázal Tim na jedny dveře ze světlého dřeva. Udělala jsem pár kroků vpřed, než je pomalu otevřela. A překvapeně jsem zamrkala.
Můj pokoj byl obrovský. Bylo v něm všechno, co by si holka v mém věku mohla přát. Počítač, televize, playstation, velká postel, ohromná skříň, toaletní stolek se zrcadlem, knihovnička s knihami… no prostě všechno.
"Kolik je mi vlastně let?" uvědomila jsem si najednou.
"Osmnáct," odpověděl skoro okamžitě a pousmál se. V podbříšku mě příjemně zašimralo, jako by… jako bych tam snad měla motýli, nebo co. Zamračila jsem se. Asi jsem někde chytla střevní chřipku. Doufám, že nebudu celou noc zvracet.
"Děje se něco?" narážel Tim na můj zamračený obličej.
"Ale vůbec ne," usmála jsem se na něj a pokračoval dál do mé komnaty.
"No, knihovničku už máš vybavenou, od všeho trochu protože jsme si nebyli jistí, co čteš. Kdyby něco, tak když vyjdeš z místnosti a vydáš se doleva, pak na druhé zatáčce vpravo a následně opět napravo, měla bys najít velké, dvoukřídlé dveře s knihovnou," mrkl na mě, "Teď tě tu nechám, ať se převlíkneš. Počkám venku."
Pokývala jsem hlavou a nespouštěla pohled z nábytku. Tohle je teď moje? Pokoj byl vymalovaný ve světle modré barvě, nábytek byl většinou bílý nebo z velmi světlého dřeva. Vše působilo prostorně, vzdušně, ale útulně.
Tady se mi bude líbit.
Otevřela jsem skříň a málem dostala infarkt. Bylo v ní snad všechno. Nemá ani cenu to vyjmenovávat, stejně bych to nedořekla dneska.
Bála jsem se na cokoli šáhnout, aby se to pak nevyvalilo a nepopadalo na mě. Nakonec bych umřela udušením hromadou látky.
Ušklíbla jsem se a popadla ty nejbližší džíny, které jsem našla a tričko. Převlékla jsem se a když jsem se prohlížela v zrcadle, přemýšlela jsem, jestli bych to na sebe vzala tehdy, kdy jsem ještě měla paměť.
Při pohledu na pokoj mě napadla další myšlenka. Líbil by se mi? Měla jsem modrou barvu ráda? Co když jsem byla typická růžová barbína? Nebo naopak emařka?
Povzdychla jsem si a zvolna dosedla na postel. Zaplavila mě vlna smutku. Nemám rodinu, paměť a ani žádný majetek. Nevím, jak jsem se sem dostala a jestli mě někdo shání.
Lehla jsem si na záda a zkoumavě se dívala na bílý strop, ale ve skutečnosti ho vůbec nevnímala. Myšlenkami jsem byla úplně jinde. Uvažovala jsem nad tím, jak můj život asi vypadal před mou autohavárií. Měla jsem kamarády? Přítele? Práci? Dům se zahradou a psa?
Jaká jsem byla? Změnila jsem se o hodně?
Vyhoupla jsem se zpět do sedu a zabořila hlavu do dlaní, lokty položené na kolenou. Z hrdla se mi vydral tichý vzlyk. Neměla jsem žádnou vzpomínku. Má hlava byla prázdná a zaplňovaly ji jen myšlenky a události předešlých několika desítek minut.
Cítila jsem se neuvěřitelně prázdná. Až teď mi to došlo. Jako bych postrádala něco velmi důležitého, ale zaboha jsem nemohla přijít na to, co to je. Cítila jsem zoufalství a bezmocnost.
"Rilu? Jsi v pořádku?" ozval se za dveřmi Timotejův hlas.
Prudce jsem zvedla hlavu a hřbetem dlaně si otřela mokré tváře.
"Jo!" křikla jsem nazpět a neušlo mi, jak chraptivě můj hlas zní. Do prčic. Určitě pozná, že jsem brečela.
Postavila jsem se a podívala se do zrcadla. A úplně jsem strnula. To… ta věc, co se na mě z rámu dívala, jsem nemohla být já. Já na obličeji přeci nemám rudé skvrny, co vypadají jako krev… A rozhodně mi z očí netečou červené slzy.
Vyděšeně jsem si přikryla ústa a to monstrum v zrcadle mě napodobilo.
Jak to…? Proč…?
Z koutků očí se jako vodopád vyhrnuly záplavy krvavě rudých slz. Zbarvily mi tváře a zmáčely ruce. Klopýtavě jsem udělala krok zpět, pohled neodtrhávaje ze zrůdy, která na mě vyděšeně zírala v odraze.
"Auri!" vyjekl za dveřmi Tim a když jsem se pomalu podívala směrem k nim, došlo mi, proč tak vykvikl. Nebránily mu dveře. Už mě viděl. Jako monstrum. Musela jsem vypadat jako nějaký psychopat, s těmi krvavými šmouhami na obličeji.
"Time…" vydechla jsem ztraceně.
Během vteřiny byl u mě a objímal mě. Instinktivně jsem mu zabořila umouněnou tvář do paradoxně bílé košile a křečovitě sevřela víčka, abych se nemusela dívat, jak mu tu košili obarvuju na růžovo.
Jeho prsty mě začaly jemně vískat ve vlasech a druhá mě zlehka hladila po zádech.
Ale nemohla jsem přestat brečet. Když už to pomalu odeznívalo, znovu jsem si vzpomněla na svůj odraz v zrcadle, na svoji amnézii nebo co to mám a na to, že jsem upír a zas to jelo. Pod tvářemi už jsem měla vlhko, věděla jsem, že to Timoteje musí studit, ale ani sebou necukl, jen klidně stál a objímal mě.
Přišlo mi to divné. Proč mě vůbec objímá? Sotva se známe. Nebo… aspoň co si pamatuju. Ale dle řeči Jona tu jsem sotva pár dní. A převezli mě sem, když jsem snad spala a probudila jsem se až před chvílí. Nemohla jsem ho za tu dobu poznat.
Tak proč mě uklidňuje?
"Time…?"
"Copak?"
"My jsme se potkali někdy před tím, než jsem se tu probudila?" zeptala jsem se skřehotavě a posléze si odkašlala, abych si trochu pročistila hrdlo.
Jeho uklidňující pohyby ustaly. Dokonce snad strnul.
"Ne, nepotkali. Proč tě to zajímá?" Zaslechla jsem v jeho hlase podezřívavost?
"Já nevím. Přijde mi divné, že objímáš holku, kterou vidíš poprvý v životě," pokrčila jsem rameny.
Uvolnil se a znovu začal přejíždět rukou po mých zádech.
"Chápu, že to musíš mít těžký. Jen se ti snažím pomoct," vysvětlil tiše.
Z nějakého důvodu mě to neuklidnilo. Nevím proč, ale vyznělo mi to divně a chladně. Jako by mě hladil jen pro to, abych přestala fňukat.
"To vyznělo trochu moc tvrdě," přemítal pak nahlas. "Nemyslel jsem to tak, že tě hladím jen pro to, že pláčeš. Snažím se ti být oporou."
Škytavě jsem se nadechla. V břiše mě po jeho slovech zase zašimralo. Jako bych tam měla tajnou motýlí farmu. Na okamžik jsem ztuhla. Budu zvracet? Nebo jsem chytla nějakou střevní chřipku? Přepadly mě stejné obavy, jako před několika minutami,
Vůbec jsem netušila, co by tenhle divný pocit mohl znamenat. Že by se snad blížilo nebezpečí?
"Děje se něco?" odtáhl se na délku paže a zkoumavě se mi zadíval do tváře. Odmítla jsem se mu podívat do očí, protože jsem nechtěla, aby viděl moji zkrvavenou tvář.
"Proč… proč mi vůbec místo slz teče krev?" zašeptala jsem místo toho se skloněnou hlavou. Znovu mě přitáhl k sobě. Neměla jsem náladu se s ním bavit o mých zmatených pocitech a divné motýlí farmě, co si pěstuju v břiše.
"Protože už k přežití nepotřebuješ vodu, ale krev, tvoje tělo se tomu muselo nějakým způsobem přizpůsobit. Takže pokud pláčeš, místo slz ti poteče to, čeho jsi se v nejbližší době napila," vysvětloval mi jemným, klidným hlasem.
"Takže… pokud bych se napila vody, tekly by mi slzy?" zeptala jsem se nadějně.
"V podstatě. Ale nebyly by slané. Navíc by tě voda potřebně nenasytila. Ale pokud by ses pořádně napila krve, tak bys jí pak nejméně dva dny nemusila pít a stačila by ti obyčejná voda," přitakal se spoustou řečí kolem.
"A kdy jsem se naposledy… no, napila kr-krve?" vykoktala jsem.
"Netuším. Mám ale pocit, že naši zdravotníci ti dodávali krev v podobě umělé výživy, protože jinak by jsi byla šílená žízní."
Oddechla jsem si. Necítila jsem se jako někdo, kdo je štěstím bez sebe, že bude muset pít krev. Brr…
"Už jsi v pořádku?" zeptal se.
"V rámci možností," zamumlala jsem. Pak jsem se několikrát zhluboka nadechla, než jsem se odtáhla. Vyhýbala jsem se pohledu na rudou skvrnu, jenž jsem po sobě na jeho košili zanechala. Pročistila jsem si hrdlo.
"Asi si budeš muset vyprat košili. Promiň mi to," zamumlala jsem.
Jen se zasmál. "Neboj, prosím tě. To je dobrý," uklidňoval mě. "Ty se připrav. Opláchni se, převlékni se, jak chceš. Je to na tobě. Já si košili mezitím skočím hodit do pračky a vezmu si novou, dobrá?" navrhl.
Nevzhlédla jsem mu do očí a jen přikývla.
Slyšela jsem, že si povzdychl. Pohladil mě po rameni a pak jsem jen slyšela tiché zaklapnutí dveří.
Vypustila jsem přebývající vzduch a otočila se ke koupelně.
Nepodívala jsem se na sebe do zrcadla a rovnou přešla sprchy. Tváře jsem měla ztuhlé od těch krvavých slz a tak jsem se celá umyla, než jsem byla schopná vylézt.
Převlékla jsem se a pak jen čekala, až přijde Tim.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 14. června 2014 v 20:19 | Reagovat

Ani ne moc depresivní, ale rozhodně si to dokonale vystihla! Úplně mě z toho pálí oči, fakt! Jak jsem četla tak mě začaly štípat a musela jsme si sundat brejle :D
Že by se zabouhcla do Tima? A já byla tým Serafin :D :D Bože, už se tak těším až se z tohohle vymotá a bude zase normální! Nechtěla bych ztratit paměť :( :D
Moc krásná kapitolka :33333

2 Eliza Eliza | Web | 15. června 2014 v 19:29 | Reagovat

Hele, už ten začátek mě porazil xD A prostě nevím, bylo tam podle mě docela dost vtipu, ale zároveň takové tajemno...Prostě skvělá kombinace toho všeho :) Moc se mi to líbilo :)
A přijde mi takhle zajímavé uvažovat nad tím, že co měla. Nevědět, kdo člověk sám vlastně je. Každý se hledá, ale je něco jiného skutečně nevědět jaká jsem, jakou mám rodinu, mám kamarády? A tak...Rozhodně mě to i donutilo k zamyšlení. Ani ne tak v kontextu příběhu, prostě samostatně.
Povídku si budu muset asi celou přečíst důkladněji, protože jsem některé kapitoly vynechala a povídka se mi vážně líbí, takže to chci mít v kompletu :)
Btw, ať to napíšu rovnou sem, líbí se mi básnička v prologu, je to originální :)
Těším se na další kapitolu! Snad bude stejně tak skvělá jako tahle :)

3 Callia Callia | 15. června 2014 v 20:32 | Reagovat

Ten začátek! :DDDDD To mě dostalo! :DDd A celkově tak kapitola byla skvělá! Úžasná! A mě se po téhle povídce neskutečně moc stýskalo! :D A už se těším na další kapitolu. :)

4 Zoe Haak Zoe Haak | Web | 16. června 2014 v 17:56 | Reagovat

Krev místo slz - bléé. Nechtěla bych holka. To opravdu ne. Ale jinak super kapitola a ten začátek - jak píšou ostatní - prorazil!

5 LussyNda LussyNda | Web | 16. června 2014 v 23:11 | Reagovat

skvěla povídka :-)

6 Tina Tina | Web | 21. června 2014 v 13:20 | Reagovat

Opravdu skvělé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama