Kapitola třetí

9. května 2014 v 14:47 | Scriptie |  Bez šance
Postoupila jsem do krajského kola BiO olympiády. o.O Jsem mezi třiceti nejlepšími z Prahy. Ale vůůbec se mi na to nechce učit. Ještě ke všemu musím udělat dva referáty. Jeden do středy a druhý do čtvrtka. Mně se taaaak nechce! :(



Tělo mi ztuhlo strachy. Nohy mi samovolně přimrzly k podlaze. V krku jsem ucítil knedlík, díky němuž se mi ztížilo polykání. Žaludek mi udělal nepříjemné salto.
Bál jsem se. Strach mi roztřásl končetiny, rozbušil srdce a zvýšil tep. Ve spánku jsem slyšel zběsilé bušení, jež mi znemožňoval slyšet přerušované dýchání Arianny.
Pokusil jsem se zhluboka nadechnout, ale zajíkl jsem se.
Začaly se mi potit dlaně.
"Do prdele, řek sem, ruce nad hlavu!"
Pokusil jsem se opět ovládnout své rozechvělé tělo. S trochou úsilí jsem pomalu zvedl paže a dlaně spojil nad hlavou.
Dovolil jsem si vrhnout pohled k sestře. Hruď se jí nepravidelně zdvihala, oči měla vytřeštěné dopředu. Nohy se jí chabě třásly a ruce už měla nad hlavou.
"Dobře. A teď se pomalu otočíte ke mně. Pomalu!"
Následoval jsem jeho pokyny a šnečí rychlostí jsem se začal otáčet kolem své osy. A když jsem byl otočen o sto osmdesát stupňů, uviděl jsem skupinku po zuby ozbrojených chlapů. Dva z nich stavbou těla připomínali gorilu. Jeden měl tik v oku a znatelně se klepal. Vypadalo to, jako by ujížděl na drogách. Čtvrtý, poslední, vyhlížel snad nejnormálněji.
Všichni měli opasky ověšené nejrůznějšími zbraněmi a to včetně pistolí i kuchyňských nožů. A měli tvrdé, chladné výrazy, s nimiž na nás shlíželi. Neušlo mi, jak přes jejich neprostupné fasády přeběhlo překvapení. Netušil jsem ale, co bylo důvodem.
Polkl jsem, abych se zbavil špuntu, jenž mi blokoval hrdlo. Než jsem ale stačil otevřít pusu, předběhl mě ten nejsympatičtější.
"Kolik vám je?"
Dotaz mě natolik zarazil, že jsem jen pootevřel pusu a hlavu nechápavě naklonil ke straně.
"Jemu je sedmnáct a mně devatenáct," odpověděla překotně Arianna, když se ticho začalo protahovat, stejně jako výrazy chlápků před námi. Avšak po její odpovědi někteří pozvedli obočí.
"Kde máte rodiče, prďolové?" zeptala se jedna z goril a ostatní se hýkavě zachechtali.
Mně to vtipné nepřišlo. Naopak. Velmi potupné a k vzteku. Sevřel jsem dlaně do pěstí a naštvaně zvedl bradu.
"Do toho vám nic není," odsekl jsem ledově. Zmínka o rodině z úst takových břeček mi vpustila do žil adrenalin a rozžhavila krev.
"Myslíš? Já bych řek, že je nám do toho docela hodně, pokud je chceš ještě někdy vidět!" skoro vypískl ten nejmladší, rozklepánek. Feťák.
Potlačil jsem neveselý smích. Opět jsem nestihl vypustit z úst nějakou kousavou a hodně nepříjemnou poznámku, jelikož mě kdosi předběhl.
"Mám takový pocit, že tihle už je dlouho neviděli," vložil se do toho pevným hlasem ten jediný, co vypadal, jako že nemá přímo potřebu nás zabít.
"Že?" otočil se na nás.
Místo odpovědi jsem přimhouřil oči a zpevnil svůj postoj.
"Máte zbraně?" zeptala se druhá z goril.
Odmítal jsem se pohnout, ale Ari se ke mně otočila a z pásek na krosně vytáhla baseballovou pálku a sekyru.
Nespouštěl jsem svůj pohled ze skupinky, proto mi neušlo, že ti dva mohutní pobaveně zvedli obočí.
"Polož to!" přikázal ten zkouřený.
Arianna ho poslechla a já měl co dělat, abych na ní nezavrčel. Proč ho poslouchá, zatraceně?!
"To je vše?" zeptal se překvapeně Blonďák. Ten, co vypadal nejnormálněji a asi to byl jejich vůdce.
"Jo," zamručel jsem.
"Hm. A cestujete sami?"
Zamračil jsem se na něj a sevřel rty. To jsme jako u výslechu, nebo co, do háje?!
"A-ano," vykoktala sestra.
Blonďák si nás zkoumavě prohlížel, ruce se střelnou zbraní (pravděpodobně revolverem) nepatrně poklesly. Což se nedalo říct o dvou mohutných a o jednom feťákovi, kterému se ale příliš třásla ruka na to, aby jeho kulka našla svůj cíl. Což ale pořád neznamenalo, že je to bezpečné.
"Hoši, skloňte pistole," přikázal pak.
Zhluboka jsem se nadechl, jako by mi někdo osvobodil plíce. Bál jsem se a přesto byl tak nabuzen adrenalinem, že jsem dýchal mělce. Hlava se mi trochu motala.
"Myslím, že už můžeme jít, ne?" Můj hlas byl hrubý, proto jsem si odkašlal, abych si jej pročistil, ale nepokračoval a vyzývavě hleděl na vetřelce.
Sestřina ruka vklouzla do té mé. Překvapeně jsem vzhlédl a zmateně nakrčil obočí, když jsem si všiml, že její oči jsou trochu skelné, ruka se jí třese a pohled se upírá do jednoho bodu. Následoval jsem směr jejího zírání a až teď si všiml, že černoch, jedna z těch goril, se zálibně dívá na Ariannu, až se mi zvedl žaludek.
Povzbudivě jsem jí stiskl ruku, stoupl si před ní a vyslal k černochovi vražedný pohled. Všiml si ho a jen mu pobaveně cukly koutky rtů.
Zaskřípal jsem zuby. Od této chvíle jsem začala tohohle chlapa nesnášet. Kulí oči na moji sestru a ještě pořád na nás míří tou svou puškou. Zalitoval jsem, že není obézní, ale svalnatý. Kdybych mu teď něco řekl, zmlátil by mě do němoty.
"Řek sem, pistole dolů," zopakoval Blonďák, nyní ostřeji.
Ten nechutný hromotluk jen mlaskl jazykem o patro, než jeho paže se zbraní klesly.
"A co teď s vámi," pronesl do vzduchu jejich vůdce. Pochyboval jsem, že by se nás přímo ptal, proto jsem byla zticha a stiskl Arianně ruku.
"Myslím, že bychom se mohli v klidu rozejít," navrhl jsem odtažitě s přimhouřenýma očima. Blonďák párkrát zamrkal, než se ušklíbl.
"Myslet si můžeš," opáčil jízlivě. "Ale myslím, že by se nám mohly vaše zásoby hodit."
Zadržel jsem překvapený výdech, který se mi dral z hrdla a zaťal zuby.
"Myslet můžeš," zopakoval jsem jeho větu. "Ale myslím, že v tomhle supermarketu je spousta věcí jak pro nás, tak pro vás."
Blonďákovy rysy ztvrdly. "Pohybuješ se na tenkém ledě, puberťáku," zavrčel. "Dejte nám vaše zavazadla, nebo z vás uděláme cedník." Jeho ruka s revolverem se opět zvedla. Při krátkém obhlédnutí jsem si všiml, že ostatní kumpáni ho následovali.
Dvakrát jsem sestře přerušovaně stiskl ruku. Naše domluvené znamení při napadení jinými lidmi. Příkaz k útěku.
Pomalu jsem udělal krok vpřed a halou zaznělo několikanásobné cvaknutí, když chlapi odjistili zbraně.
Srdce se mi opět rozbušilo, ovšem nevěděl jsem, jestli strachem nebo adrenalinem. Ať tak, či tak, pomohlo mi to k nasbírání kuráže. Sehnul jsem se a zvedl naše zbraně, načež následoval krok zpět.
"Co to děláš?" sykl Blonďák.
"Chtěli jste naše zavazadla. Tak sbírám naše zbraně, abyste to měli v plné výbavě," odsekl jsem. Doufal jsem, že je natolik tupý, že si nevšimne, jak mi zakolísal hlas.
Teď jsem děkoval Bohu, že jsem si tu krosnu tak zlehčil, když jsem vyházel nepotřebné věci. Předpokládal jsem, že se mi s tím teď poběží mnohem lépe.
Sevřel jsem v ruce pálku i sekyru. Neušlo mi, jak se mi obě dlaně chvěly. Zhluboka jsem se párkrát nadechl a vydechl. Teď anebo nikdy.
Slabě jsem šťouchl do sestry. Oba jsme se otočili na patě a dali se na útěk. Spočítal jsem si, že jim pár vteřin potrvá, než se vzpamatují z šoku, to jsem se ale velmi přepočítal. Zareagovali během pár setin sekundy, takže nám nezbývalo, než padnout za regál.
Obchodem se hlasitě rozezněly čtvery výstřely. Ani jeden netrefil svůj cíl.
Se srdcem až v krku jsem v polokleku přecházel podél regálu, než jsme došli do uličky. Za námi byl slyšet hlasitý dusot těžkých bot.
S Ari jsme se potichu skrývaly v uličkách a snažili se tady odtud najít cestu ven, aniž by si nás všimli. Problém ale nebyli jen naši pronásledovatelé. Mezi další věci, které nestály při nás, byly naše zavazadla. Byla příliš těžká a velká, pro hbitý a rychlý pohyb. Přesto jsme se jich nevzdali. V podstatě na nich závisel náš život.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LussyNda LussyNda | Web | 10. května 2014 v 12:18 | Reagovat

moc pěkna kapitola :-)

2 Calla Calla | Web | 10. května 2014 v 19:35 | Reagovat

Úžasná kapitola! Páni... Zadržovala jsem dech až do konce. Vážně skvěle napsané. :) :D

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 11. května 2014 v 15:26 | Reagovat

Super kapitola Líbí se mi, že je v ní tolik přímé řeči. Ze začátku jsem si myslela, že i přes to, že na ně míří puškama, budu to pohodovější kapitola, ale ten konec! Já bych teda tak neriskovala. Radši bych jim dala ty batohy a šla pryč. Našla bych si jiný obchod, nebo tak něco. Ale doufám, že se jim teď povede utéct. Myslím, že kdyby je našli, tentokrát by je hned zastřelili, zásoby nezásoby :D Už se těším na další kapitolu! A gratuluji! :-)

4 Eliza Eliza | Web | 12. května 2014 v 17:37 | Reagovat

Wau, tuhle povídku jsem předtím nečetla, ale docela jsem se podle mě chytla o.O
Bylo to napínav, krásné napsané, dialogy...Jako fakt bezva, nemám, co vytknout o.O Až mě překvapilo, jak moc dobře píšeš :D :)

5 Milenne Milenne | Web | 12. května 2014 v 17:46 | Reagovat

Na to, že jsem nějakým nedopatřením (O.O) přeskočila jednu kapitolu, tomu celkem dost rozumím. Přesto to neznamená, že si předchozí kapitolu nepřečtu, hned po dopsání tohoto komentáře jdu na ní. :)
Kapitola se mi hrozně líbí, má to takový ten správný drsňácký nádech a napětí v ní rozhodně nechybí! Jestli mám být upřímná, chvílemi jsem měla husí kůži, protože jsem se do toho totálně zažrala a nemohla jsem přestat dokud jsem to nedočetla! :)
Každopádně, mákni si s další a moc držím palečky na Biologické olympiádě, snad to zvládneš! :)

6 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 13. května 2014 v 23:30 | Reagovat

Bio? Tu jsem zkoušela, ale nešlo mi to. ne že by mě to překvapilo, páč jsem vůbec neřešila, co se tam na to má umět a tak, a prostě jsem jela z fleku :P alr jedna holka od nás postoupila :D
jinak kapitola boží!:D vypadá to, že ze supermarketu bude cedník xD

7 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 16. května 2014 v 15:32 | Reagovat

Ježíš, já jsem ještě nekomentovala?! Sakra, opravdu se omlouvám, četla jsem na mobilu a myslela jsem, že jsem i komentovala O.o
No tak v první řadě je to božsky popsané a dokážu si to představit jako film :3333 Hnusnej lascivní černoch, takhle okukovat Ari -_-
Ale zajímalo by mě, proč ten Blonďák chce jejich věci, když je tam celej supermarket :_D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama