Kapitola čtvrtá

31. května 2014 v 0:00 | Scriptie |  Bez šance
Přednastavený článek
Na přání Milenne jsem začala s BŠ. Neuvěřitelně mě to chytlo a tak doufám, že se jí to bude líbit stejně jako vám všem ostatním. :)



Jediné, co jsem slyšel, byl můj vlastní splašený dech a prudce bušící srdce. Vyschlo mi v puse. Když jsem se na ní podíval. Když jsem ji uviděl, jak tam leží, skoro mě vybízela k tomu, abych se rozeběhl, riskoval život a vzal si ji.
Pokoušel jsem se uklidnit svůj dech, abych na sebe zbytečně neupozorňoval.
"Xavere," zasyčela Arianna. "Nečum na ní jako kretén, a vem si ji!" zavrčela.
Měla pravdu. Musel jsem. Vyšel jsem z uličky a rozhlédl se na obě strany, jestli tu nikdo není. Nikoho jsem neviděl a ani neslyšel.
Rychle jsem se natáhl pro bezbranně ležící pistoli a opět zapadl na své místo za regál. Zbraň, obyčejná pistole, jak jsem zjistil po bližším prohlédnutí.
Hřála mě do ruky a dodávala mi pocit jistoty. Pevně jsem ji sevřel a pokusil se ji odjistit, než mi došlo, že to cvakne a přilákám tím jejich pozornost.
Proto jsem si s ní jen hrál. Vzpomínal jsem, jak jsem kdysi dávno hrál na počítači střílečky a tahle zbraň byla tak obyčejná, že jsem ji využíval jen ze začátku. Pak se nakupily brokovnice, samopaly a další, takže mi byla k ničemu.
Teď mi dodávala sílu.
Zničehonic se však ozvaly výstřely. Vyděšeně jsem se ohlédl, ale za námi nikdo nebyl. Někdo střílel pár desítek metrů od nás. Ale kvůli čemu?
Dovolil jsem si, se připlácnout k zemi a opatrně vykouknout. Uviděl jsem toho Blonďáka. Stál ke mně zády. A střílel. Vyplazil jsem se víc a zanedlouho zahlédl, proč vypaloval náboje.
Před ním stála hromada zombie. Očividně byly přilákány hlukem, kterým jsme vydávali. Na jednu stranu to bylo blbé. Ovšem na druhou stranu nám to dávalo větší naději k nepozorovanému úniku.
Narychlo jsem zkontroloval, kolik je v pistoli nábojů. Pět. Bývalý majitel je očividně vystřílel, když si myslel, že nás vidí a netrefil.
Zalezl jsem zpátky za regál a sedl si na bobek. Ari na mě upírala zkoumavý pohled.
"Jsou tam mrtvoláci," zašeptal jsem tak tiše, že by se to skoro dalo považovat za bezhlesné otevírání rtů.
"Kolik?" zeptala se mě stejným způsobem.
Rukama jsem rozmáchl v gestu "hromada."
Nakrčila obočí. "Měli bychom prokličkovat a utéct," sdělila mi tiše, skoro jsem ji však neslyšel, jelikož prostorem stále zaznívaly hlasité výstřely a nechutné, mlaskavé zvuky buď když to zombík schytal do hlavy, nebo když už skončil na zemi.
Přikývl jsem na souhlas.
Přikrčení, skoro jako kachny, jsme se pokoušeli dostat na konec regálu a následně přeběhnout za chladicí box, jenž stál přímo naproti nám.
Jenže v tom okamžiku nám do zorného pole vstoupila osoba celá v černém. Jedna z těch goril. Vypadal stejně překvapeně, jako já. Dokonce ani neměl zvednutý revolver.
Zareagoval jsem spíš instinktivně, než rozumově. Zdvihl jsem paži s pistolí, odjistil ji a zmáčkl spoušť.
Připadalo mi to jako ve zpomaleném filmu. Vše se odehrávalo skoro jako v mlze. Zatáhl jsem za spoušť. Zbraň se v mé dlani zatřásla a současně se ozval i ohlušující práskající zvuk. Začalo mi pískat v uších a ruka sebou trhla.
Kulka vyletěla a trefila gorilu do pravého stehna. Ponořila se docela hluboko do masa. Nebyl jsem s tím zkušený. Dělal jsem jen to, co jsem se naučil ve hrách. Ale ani to mi nepomohlo v lepším míření. Ba dokonce ani v rychlém nabíjení.
Ale nepotřeboval jsem to. Chlap vyděšeně zaryčel, cukl sebou tak, až se opřel o regál a ten se překlopil. Spadli oba dva. Akorát muž ještě vztekle nadával a škrtil si ránu.
Neměl jsem čas uvažovat nad tím, že jsem postřelil člověka. Popadl jsem zkoprněnou sestru a táhl ji dál.
Čtyři náboje. Čtyři náboje, hučelo mi v hlavě. Nebyl jsem schopný zplodit jedinou smysluplnou myšlenku. Mozek se pravděpodobně přepnul do automatického režimu, jenž vyžadoval strohé a rychlé myšlení, bez zbytečných řečiček okolo.
Čtyři náboje.
Vyřítili jsme se z rohu, Ari už běžela sama v mém těsném závěsu, v ruce pevně svíraje sekyru.
Kličkovali jsme mezi regály. Nenašli jsme jediného mrtvoláka či jednoho z gangu. Ale ani jsme nenacházeli východ.
"Proč je ten vobchod tak zasraně vobrovskej?!" zasyčel jsem. Očima jsem blikal všude možně a pokoušel se najít zelenou cedulku EXIT.
"Abys v něm moh' nakupovat," odpověděla ironicky sestra. Neobtěžoval jsem se vrháním naštvaného pohledu. Stejně na to nebylo dostatek času.
"Xave!" vypískla zničehonic Arianna, až jsem se automaticky ohlédl. Ze zatáčky se k nám ploužila skupina zombií, asi o dvanácti členech.
Na moment mi vyschlo v krku a vše se zastavilo. Dolezl ke mně ten odporný puch a uslyšel jsem to příšerné vrčení a chrchlání. Pak jsem se ovšem rozeběhl dál a neohlížel se na ně. Třeba se nám podaří jim utéct.
Čtyři náboje.
Nechtěl jsem po nich střílet. Nemělo by to cenu. Netrefil bych se a akorát vyplácal náboje. Raději si je ponechám pro někoho živého.
"Zkurvení spratci!" zaklel někdo hlasitě. Nebylo pochyb, že mluvil o nás. A tušil jsem, že jeden z těch chlápků právě našel toho, kterého jsem zranil.
"Do prkenný ohrady," zamumlal jsem. Teď nás jen tak nenechají.
"Tady, ty kanimůro," zavrčela Ari, popadla moji dlaň a rozeběhla se se mnou na druhou stranu, než jsem chtěl původně jít. Nadechoval jsem se k protestu a až pak si uvědomil, že jdeme správně.
Pustila mě a já běžel vedle ní.
Před námi se objevily velké, červené dveře. Nebyla na nich klika, ale takový to divný, za co se zatáhne a je to po celé šířce dveří.
Odjakživa jsem byl rychlejší jak sestra a to se nezměnilo doteď. Nezastavoval jsem se a rukama se zapřel o tu podivnou kliku.
V hlavě mu hučela krev, bolela mě záda a srdce bušilo námahou a adrenalinem. Útroby mi zaplavil náhlý pocit naděje a štěstí. Skoro jsem se usmál.
Jenže ten pocit stejně najednou zmizel, jako se objevil. Naším únikem se spustil poplach a obchodem se rozezněl hlasitý houkající zvuk.
"No do prdele," sykla Ari, jak jsme se spouštěli po schodech. Tohle přiláká všechny mrtvoláky aspoň z jednoho kilometru.
"To teda," souhlasil jsem bezdechu. Koukal jsem se pod nohy a z těch rychlých pohybů a mizejících schodů se mi motala hlava.
Seběhli jsme druhé, poslední schodiště a vyběhli ven.
Nos mi okamžitě zalil obrovský smrad, jenž mi vypaloval čichový buňky. Rozkašlal jsem se a začal se dávit. Páchlo to jako rozkládající se těla, lidské exkrementy a moč.
Sestra mě praštila do zad, snad aby mi ulevila. Když jsem skrz slzy vzhlédl, uviděl jsem něco neuvěřitelného.
Obrovský mrak, snad o několika stovkách neživých, se za sborového mručení a pleskání dobíral k obchodu, ze kterého se v pravidelných intervalech ozývalo poplašené houkání sirény.
V náhlém záblesku duchaplnosti jsem zatáhl sestru za ruku a skočil s ní za nejbližší auto. Bylo zaparkované kousek od evakuačního východu a bylo naprosto prázdné.
Skrčili jsme se za vůz a já skrz okénka pozoroval dveře. Čekal jsem, kdy tudy proběhne ten gang a doufal, že nebudou mít stejný nápad jako my. To bychom byli v háji.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Callia Callia | Web | 31. května 2014 v 16:06 | Reagovat

Hustá kapitola! Já jsem si vždycky říkala, že už mě moc nebaví číst ty povídky o zombíkách, ale mýlila jsem se. Pořád mě to nehorázně baví. :D A ještě když je to z pohledu kluka. Ještě lepší! :D :)

2 Zoe Haak Zoe Haak | Web | 1. června 2014 v 9:38 | Reagovat

Přesně jak psala Callia, nesnáším horrory ani hororové knihy. Ale tohjle je pecka!

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 1. června 2014 v 18:52 | Reagovat

Ta kapitola byla hustá. Klidně bych ocenila, kdyby byla delší, ale zase se to asi nesmí přehánět :D Nechápu, jak dokážeš psát tak napínavé. Skoro po celou dobu čtu se zatajeným dechem a čekám, co se stane dál. A nikdy neuhádnu, co se stane. Jsi jedno velký překvapení, což oceňuji, Tohle  je první zombie povídka, kterou mám ráda a kterou budu určitě číst dál! :-)

4 Milenne Milenne | Web | 1. června 2014 v 19:22 | Reagovat

Je to prostě mazec! :3
Jsem ráda, že jsem se sem podívala, protože kybych o to přišla...no koment! :33
Je tam- hlavně na začátku hodně napětí a to se mi líbí. Má to takový ten správný nádech tajemna...:3
Být tebou tak píšu dál, protože je to úžasné a jak vidíš- nejsem jediná, komu se to líbí. ;) :D

5 LussyNda LussyNda | Web | 1. června 2014 v 22:36 | Reagovat

mocinky moc se omlouvám, že jsem dlouho neobíhala, ale měla jsem rozbitý počítač a  v praci moc práce takže jsem byla ráda, že  vůbec žiju :(

moc pěkná povídka :-)

6 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 3. června 2014 v 6:52 | Reagovat

boží kapitola:3 Rychle další!:33 Doufám že ty týpky nenapadne totéž co je xD
- četla jsem už včera, ale v tramvajce jaksik došla wifi -.- :D

7 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 6. června 2014 v 18:38 | Reagovat

Bože, to je úžasné!! :3333
Už se moc těším až napíšeš další kapitolu! :D :333333
Zjistila jsem, že pohled od kluka je u tebe výborný :333 :D Sice se to skoro v ničem neliší, ale i tak je to super :D

8 Xanya Xanya | 7. června 2014 v 19:55 | Reagovat

Tak jsem si tu povídku přečetla od začátku a je dokonalá!
Obdivuju jak dokážeš psát z klučičího pohledu,v tom jsem absolutně nemožná -.-
Snad jim zdrhnou a ti zombie je nesežerou... I když,kdyby jo tak by to skončilo nějak rychle xD Těším se na další :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama