25. C-co se stalo? - 1/2

19. května 2014 v 0:00 | Scriptie |  Trnitá cesta
Přednastavený článek. Jsem na škole v přírodě.
Muhehehe! Vsadím, že jste takovéhle pokračování nečekali! Upřímně? Já taky ne. xD




"Slečno Smithová? Slečno Smithová? … Slečno Smithová?"
Párkrát jsem prudce zamrkala a pokoušela se zaostřit na strop. Hlavu jsem měla zvláštním způsobem pod bílou mlhou a zjistila jsem, že je neobyčejně obtížné přemýšlet. Nebo vzpomínat.
V hlavě mi tepala krev. Úplně jsem to slyšela. Bumbumbumbum. Hrozně rychle.
Jak jsem se sem dostala? napadlo mě. Z nějakého důvodu jsem si na nic nedokázala vzpomenout. Jako bych se znovuzrodila. Mysl nejenže byla pod bílou clonou, dokonce jsem ji měla úplně prázdnou. Nedokázala jsem najít žádnou vzpomínku. Věděla jsem, že tam někde jsou, ale když jsem se je pokoušela chytit, zrádně utíkaly a snad se mi i vysmívaly.
"Co to… Kde to jsem?" vyhekla jsem nakonec s pohledem upřeným na bílý strop. Z nějakého důvodu jsem viděla, že kousek vpravo měli nepatrnou prasklinu.
"Nacházíte se v skrytém Rumunském sídle uprostřed neprobádaného lesa. Jste upír," oznámil mi člověk, který před několika sekundami pořád dokola opakoval Slečno Smithová. Kdo je Slečná Smithová? Jsem to já?
Pak mi ovšem došel význam mužových slov a prudce jsem trhla hlavou, abych se na něj mohla podívat a zatvářit se skepticky. Bohužel mi silně zatepalo v hlavě a já jen bolestně áchla.
"Upíři? Jste se snad zbláznil, ne?" vyslovila jsem nakonec, zatímco jsem si bříšky prstů masírovala spánky.
"Je mi líto slečno, ale je to pravda. Ovšem já tu nejsem od toho, abych vám to sdělil. Na to jsou tu jiní. Já jen měl dávat pozor, než se probudíte. Teď mě prosím omluvte."
"Počkejte!"
Ticho.
Zmateně jsem zamžikala a pomalým kontrolovaným pohybem se posadila. Rozhlédla jsem se. Nebyl tu. Kam se mohl tak rychle podít? Jak to, že jsem neslyšela jeho kroky?
Místnost byla prosvětlená měkkým denním světlem. Asi jsem byla na ošetřovně. Všude kolem mě se nacházelo aspoň tucet dalších lehátek podobných tomu, na jakém jsem ležela já. Všechny byly volné. V rozích byly skříně s různým harampádím, pravděpodobně nějakými léky či něco na ten způsob.
Když jsem hlavu pootočila krapet vlevo, uviděla jsem velké, dřevěné dveře.
Zlehka jsem přehoupla nohy přes lůžko a překvapeně se zadívala na svůj oděv. To jsem celou dobu ležela v kraťasech?
Podlaha byla z dlaždic, tudíž studená jak led.
Na stěně jsem uviděla zrcadlo. Vstala jsem a pomalým krokem jsem se k němu blížila. Pohled na sebe samou mě neočekávaně dostihl v podobě úžasu. To jsem byla já?
Hnědé vlasy mi rovně dopadaly až na ramena. Oči jsem měla zvláštně zelené a… zdálo se mi to, nebo doopravdy jiskřily?! Nos a kousek tváří pokrývaly světlounké pihy, že skoro nebyly vidět.
A zničehonic na mě dopadla realita. Doteď jsem snad byla v jakémsi šokovém stádiu, či co, který nechával moji mysl prázdnou a nezabýval se nad drobnostmi. Neznám svoje jméno? Pf. A co nějaké vzpomínky? Pche.
Ale teď to na mě dolehlo. Nevím kdo jsem. Nevím kde jsem. Nevím proč tu jsem. Nevím nic o sobě.
Ze zrcadla na mé zíral můj vyděšený obličej. Udělala jsem chvějivý krok zpět, než jsem se otočila na patě a na svých roztřesených nohách pádila do postele. To, že jsem se k ní dostala příliš rychle na to, aby to bylo normální, jsem hodila za hlavu.
Zapadla jsem do přikrývek a tupě zírala do stropu. Ze všech stran na mě útočily otázky, na které jsem neznala odpověď.
Vyžíralo mě to zevnitř. Skoro jsem měla pocit, že se rozpláču. Byla jsem naprosto zoufalá.
"Á, slečna Smithová. Už jste se probudila, koukám," zaznělo ode dveří.
Pootočila jsem hlavu a podívala se na postavu stojící u dveří. Tři muži. Jedna žena. Oni se na mě dívali, jako by ode mě něco očekávali. Jako bych snad měla vyskočit na nohy a zatančit jim. Zato ona se na mě dívala skoro zkroušeně.
"Jak víte, že se tak jmenuju?" zeptala jsem se a opět se podívala na onu prasklinu v pravém rohu, jež mě tak zaujala.
"Měla jste u sebe pas a občanku, když vás policie našla s nabouraným autem několik kilometrů odsud. Naši špehové zjistili, že jste upírka nyní ojedinělého druhu a tak vás sem nepozorovaně propašovali, abychom vám zajistili patřičné životní podmínky."
Zamračila jsem se.
"A jak se teda jmenuju?"
"Aurélie Smithová."
Aurélie? To je moje jméno? Jako vážně?
"Jste si jistí?"
"Bezpochyby."
"Aha. A kde jsem bydlela? Proč tu jsem? Jak jsem se sem dostala? Nemám někde rodinu?" začaly ze mě lítat otázky, během jejichž vyslovování jsem horečnatě vstávala a nadějně zírala na tu čtveřici.
"Z tvých dokladů je zřejmé, že jsi bydlela ve Spojených státech amerických, ve státě Maine, konkrétně ve městě Portland. Proč tu jsi a jak jsi se sem dostala nikdo neví. Tvoji rodinu se nám vyhledat nezdařilo. Pravděpodobně jsi byla sirotek."
Překvapilo mě, že mi začal zničehonic tykat. Pravda, nemluvil ten první, ale stejně.
"A jak se jmenujete vy?"
"Já jsem Jonathan, tady je Alexander a tohle Tobias. Žena tady s námi se jmenuje Una," řekl Jonathan.
"Těší mě," zamumlala jsem. Pak jsem však opět zkrabatila čelo. "Vždyť je to kravina. Nemůžu být upír," zaprskala jsem.
"Chceš-li, můžeme ti to ukázat," nabídl Tobias.
Pochybovačně jsem na něj pohlédla.
Tobias se ušklíbl. "Timoteji!"
Během vteřiny u dveří stál další muž… člověk… upír… Kdo se v tom má vyznat. A musela jsem uznat, že byl docela hezký. Lesklé černé vlasy mu padaly do rudých očí a jeho tvář zdobil…
Moment.
Rudých?!
Zajíkla jsem se a rychle se podívala na Jona. Pak na Tobiho. Na Alexe. A nakonec na Unu. Při pohledu na ní se mi trochu ulevilo. Všichni měli krvavě rudé oči, až na ni. Měla je křišťálově modré. Ale ani to nezmenšilo můj strach.
Tak že by to byla přeci jen pravda?!
Proboha, kam jsem se to u všech svatých dostala?
"Pojď, ukážu ti tvé schopnosti," pousmál se Timotej a pomalu se vydal ven z pokoje.
Z nějakého důvodu jsem ho poslechla. Rozklepaně jsem se vydala za ním v naději, že nás bude Una následovat. Aby mi dodala odvahy. Ale ne. Zůstala tam s nimi a jen mě pronásledovala svým pohledem.
Naskočila mi husina a zrychlila jsem. Po pár metrech jsem Tima našla, jak se kouká na jeden z obrovských obrazů na kamenné stěně. Vypadal zamyšleně.
Kroky mých bosých nohou se rozléhaly chodbou a možná díky nim mě i slyšel. Podíval se na mě, sjel mě od hlavy až k patě, než se ušklíbl.
"Takhle nikam nemůžeš," mávl ke mně rukou a rázným krokem pokračoval v cestě. Podrážděně jsem zafrkala a pak se za ním rozběhla. Zjistila jsem, že běžím tak rychle, že Timotejova záda se přiblížila za vteřinu.
Tak trochu mě to vylekalo, proto jsem na okamžik strnule stála, než kolem mě Timova postava zavířila a uháněla dál. Za rohem zmizel za půl vteřiny.
Překvapeně jsem zamrkala. Oni fakt nekecali.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 19. května 2014 v 17:12 | Reagovat

Wait...WHAT?!!!!!!!!!!!!! Co si to udělala?! NEEEEE!!! Ona si jako vážně nic nepamatuje? Jako vážně? Jako opravdu vážně si nic nepamatuje? To jako fakt?! HEEEEEEEEEEEJ! Tak to je.... Ale super kapitola. :D

2 Zoe Haak Zoe Haak | 20. května 2014 v 17:51 | Reagovat

To je tak božžžíí! Prostě úplné bomba! Vím, jsme trochu pozadu... no dobře, trochu více než trochu pozadu ale i tak. Wow! Perfecto kapitole! :D

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 23. května 2014 v 20:15 | Reagovat

Ehe? Děláš si srandu?? Oni jí vymažou paměť?
Mám chuť na slušnou dávku sprostých slov, syčáci zatracený!!! :D
Bože, dej sem rychle další kapitolku nebo to nevydržím!!!
P.S.: Jak se dá zdrobnit jméno Aurélie? Aurelinka? O.o :D

4 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 25. května 2014 v 10:18 | Reagovat

Páni:3 Je to úžasný :P Jenže začít dvacátou kapitolou asi není nejchytřejší že?:D

[3]: Ewilko, já to třeba zkracuju jako Liu --> Liinku, Aurí nebo tak (mám nachystanou jednu povídku s postavou tohohle jména a tak sem si trošku promyslela co budu psát když se mi to nebude chtít vypisovat celý méno xD)

5 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 25. května 2014 v 13:24 | Reagovat

Ahojky! chci ti oznámit, že jsi nominovaná! 3:D *evil smile*
http://nemesismoriko.blog.cz/1405/blog-tag-podruhe-aneb-the-sceret-of-the-immortal-lba

6 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 25. května 2014 v 13:44 | Reagovat

[4]: Potom to leze na nervy :D
Kujů, za upřesnění! :D xD

7 Zoe Haak Zoe Haak | Web | 25. května 2014 v 13:56 | Reagovat

Ahoj! Nominovala jsem tě do LBA! Jo a stížnosti na Nemesis!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama