Kapitola první

19. dubna 2014 v 18:01 | Scriptie |  Bez šance
No... jo, začala jsem další povídku. -__- O zombie apokalypse. Věřily(i?) byste, že mě to ve skutečnosti opravdu baví? Jediné co, tak bych ráda upozornila na to, že v budoucnu se v povídce budou vyskytovat i vulgární slova a možná to bude takové... tvrdší.
Přestanu to okecávat a teď k ději. Je to psané z pohledu kluka jménem Xaver. Příběh vypráví o jeho životě po jednom dni, kdy si zombie podmanily svět. Snad se vám to bude líbit. Hodím vás rovnou do děje; celý jeho život a možnou příčinu množení mrtvoláků zjistíte v příběhu.
Ze začátku se hned omlouvám. Kapitola obsahuje cca 2 000 slov. :D
P.S. Co říkáte na blend...? O:) (edit. 30.6.14 - nový!!)
P.P.S. Ano, vím, asi se ještě budu muset v popisování mrtvoláků a všeho toho kolem zlepšit... :/


Vstával jsem už za rozbřesku. Ležel jsem ve vyhřátých dekách, ze kterých se mi vůbec nechtělo, ale abychom už odpoledne byli na cestě, nešlo jinak. Protáhl jsem se jak kočka a záda mi celé prokřupala, jak jsem se válel po té tvrdé zemi, kterou ani přikrývky moc nezměkčily.
Bylo chladno. Na trávě se utvořila jinovatka a studený vítr, který občas zavál, se mi zakusoval do tváří a pokoušel se proniknout skrz tenkou vrstvu deky a mého oblečení.
Vypustil jsem dech a sledoval, jak přede mnou tančí obláčky sraženého vzduchu.
Ještě chvíli jsem jen tak polehával, nechtíc opouštět to příjemné teplo. Zároveň jsem naslouchal chrápání Jasona, pochrupování Mary a tiché oddechování Arianny. Ale s každou přibývající minutou jsem byl nervóznější a nervóznější, protože jsem neměl plný přehled o svém okolí a nemohl tak zaznamenat blížící se nebezpečí. Proto jsem se vyhoupl do sedu a otřásl se, když do mě zima konečně uhodila. Protřel jsem si dlaněmi paže a z batohu vyhrabal nějakou mikinu.
Přetahujíce si ji přes hlavu mě napadlo, že bych si měl oblečení v nejbližší době vyprat. Klidně i jen v obyčejné vodě, protože abych se dostal k nějakému mýdlu, musel bych do nejbližšího města a porozhlédnout se v nejlépe opuštěném supermarketu. Jediné a obrovské minus bylo v tom, že většinu měst okupovali mrtvoláci. A s těmi jsem se opravdu setkat nechtěl.
Z dřívějšího táboráku zbyly studené a vlhké uhlíky. Z toho už asi oheň neudělám.
"Xave?" zamumlala moje sestra. Otočil jsem se k ní a zvedl tázavě obě obočí.
"Jdeme?" zeptal jsem se, když neodpovídala.
"Teď?"
Protočil jsem oči. Ale zdržel jsem se odpovědi a doufal, že ticho bude dostatečnou odpovědí.
Obrátil jsem se zpět ke svým věcem a začal tiše skládat věci a následně je cpát do ruksaku. Zvládl jsem si osvojit trik na to, aby se mi to tam všechno vešlo. Dělat to co nejmenší a co nejvíce to zmáčknout k sobě.
Jen co jsem měl pevně sbaleno, koukl jsem na ségru a měl co dělat, abych otráveně nemlasknul. Ležela na svém provizorním lůžku a pokoušela se prsty rozčesat vlasy. Jako by jí za tu dobu nedošlo, že tady nikomu na vzhledu nezáleží.
Holky.
"Dělej," sykl jsem. "Jinak se probudí a nemyslím, že by byli nadšení naším odchodem. Nebo by chtěli s námi."
"Však jo," zabručela nazpátek a začala urychleně rvát věci do svého zavazadla.
Zanedlouho jsme byli připraveni. Jediné, co naznačovalo naši dřívější přítomnost, byla otlačená tráva. K mému překvapení, jsme ani jednoho z dospělých neprobudili. Buď měli hluboký spánek - což je z mého hlediska brzy zabije - nebo nás slyšeli, ale dělali, že spí, abychom mohli v klidu jít.
"Bůh vám žehnej," neodpustila si Arianna, když jsme potichu mizeli mezi stromy. Doteď jsem nepochopil, jestli to říká sarkasticky, nebo to myslí smrtelně vážně. Protože jestli jo, tak je asi úplně vymaštěná. Jako vážně, kdyby existoval Bůh, dovolil by takovou pohromu?
"Xavere? Arianno?" zaslechl jsem tlumené hlasy za námi po chvíli svižné chůze.
Vyměnili jsme si pohledy a přidali do kroku. Neměli jsme zájem, aby nám dva starouši zbytečně ztěžovali cestu. Jednak by nás bylo moc a jednak… nebyli nám prostě moc blízcí. Takže jsem se o ně moc nestaral.
Pak jsem to však zaslechl. Tiché bručení. Hladové škrundání. A těžkopádné kroky. Zanedlouho i ucítil ten hnilobný zápach. Kdesi v našem okolí se pohybovala skupinka zombie.
Oba jsme úplně ztuhli a podívali se na sebe. V naprosté synchronizaci jsme vylezli na strom a co nejvýše do jeho koruny. Byl jsem tak roztřesený, že jsem se bál, že se svýma zpocenýma rukama nepřitáhnu dostatečně silně a pustím se dolů. K mému štěstí se však nic takového nestalo a dál jsme pokračovali ve šplhání. Usadili jsme se na nejsilnější větvi, která byla v takové výšce k nalezení.
Nakonec jsme tam jen tiše seděli a snažili se nedělat vůbec žádný zvuk.
I tak mi ale srdce bilo strašlivou rychlostí a ve spáncích mi bušila krev. Tělo jsem měl ztuhlé strachem a zároveň adrenalinem. Zjistil jsem, že křečovitě svírám větev nad sebou a vykuleně zírám dolů.
Asi dvacet metrů od nás a kolem šesti sedmi metrů pod námi, byl houf mrtvoláků asi o pěti členech. Jejich vrčení sílilo s každým narůstajícím metrem, kterým se k nám blížili. Jejich hlavy byly různě nahnuty k jedné straně nebo dopředu. Pohybovali se, jako by měli zlámaný všechny kosti v těle. Všichni do jednoho měli šedou pokožku - pokud vůbec nějakou měli - a žlutý, hnusný zuby. Zahlédl jsem dokonce i černý. Někteří měli na hlavě opravdu řídký porost chlupů, co dříve asi představovalo vlasy. Jiní neměli kůži na čelisti, takže byli ošklivě vyzubení. Dalším chyběli různé části těla a druhým zase oblečení.
Měli propadlé tváře a trochu mi připomínaly anorektičky. Jejich mrtvé, šedé oči nenažraně zíraly před sebe a zuby jim cvakaly, když cítili, že jejich kořist je blízko.
Byla to podívaná jako z nějakého hororu.
Ari do mě jemně šťouchla. Když jsem k ní zvedl pohled, bezhlasně mi sdělila, ať dýchám. Až teď jsem si uvědomil, že zadržuji dech. Asi abych nepřilákal jejich pozornost.
Roztřeseně jsem se nadechl a zadoufal, že to nebylo příliš hlasitě. Švihl jsem k nim pohledem, ale ti tupohlavci pokračovali dál. Pravděpodobně ucítili maso.
Cítil jsem, jak se mi rozšířily oči. Mary a Jason. Neví o nich. Měli bychom je varovat, ale kdybych na ně teď zařval, mrtvoláci by se otočili k nám a nedali by pokoj, dokud by nás nesežrali.
A lepší oni než my. To je v téhle době pravidlo. Sice hnusné, ale teď je všechno hnusné.
Potichu jako myšky jsme přečkali ty zombíky a děkovali jsme každému, že vítr k nim nedonesl naše pachy. To bychom byli v loji.
Nemohli jsme slézt, jen co se ztratili z našeho dohledu. Důvod byl prostý. Od Jasona a Mary jsme se nedostali dostatečně daleko, abychom mohli v klidu slézt a pokračovat v cestě na jih. Mohli by nás ucítit, nebo uslyšet.
Pak se k nám donesly výkřiky čiré hrůzy a jekot. Pevně jsem sevřel víčka a zhluboka dýchal, jak se mi myslí najednou začínaly prohánět útržky obrazů, na kterých se promítaly všechny mé dosavadní zkušenosti se smrtí rukou živé mrtvoly. Akorát těmi nebohými oběťmi nebyli nějací náhodní cesťáci. Byli to Jason a Mary.
Brání se? Pokoušejí se hystericky vytáhnout své zbraně z batohů? Dávají rány zombíkům? Nebo mají naopak mrtvoláci navrch a už se zakousli do masa našich spolucestovatelů?
V puse jsem ucítil pachuť žluče a žaludek mi udělal nepříjemné salto v břiše.
Brzy k nám dolehlo jen občasné hlasité srknutí či mlasknutí.
Bylo jasné, kdo vyhrál.
Chtěl jsem jít pryč, pryč od těchto stvůr, ale kdybychom teď začali slézávat dolů, mohli bychom udělat nechtěný zvuk, což by je mohlo přilákat. A o to jsem nestál.
Ještě chvíli jsme setrvali ve strnulé poloze, než vše kolem nás utichlo a jediným zvukem bylo opět zašustění listů, když se do nich opřel vítr.
Na nevyslovený pokyn jsme kousek po kousku sešplhávali ze stromů, až jsme s tichým žuch dopadli vlhkou hlínu. Opět jsme se na okamžik zastavili a pozorně naslouchali okolí, než jsme se co nejtišeji a nejopatrněji vydali dál.
Šli jsme mlčky, každý zabraný ve svých vlastních myšlenkách. Ani jsme spolu netoužili mluvit. Jedním z důvodů bylo, že jsme tím předešli zbytečnému hluku.
"Xave?" ozvala se tiše sestra. S nezájmem jsem k ní trhl hlavou a podíval se na ni, obočí nadzvednuté.
"Víš vůbec, jestli jdeme správně?"
Zarazil jsem se. "Ne," přiznal jsem neochotně.
"A jak to máme zjistit?"
"Musíme do města."
Rozšířily se jí oči, slyšel jsem, že se jí zadrhl dech. Ale neřekla ani slovo a jen rezignovaně kývla hlavou.
"Do jakého?" zeptala se po chvilce.
"Netuším. Myslím ale, že bychom to mohli zkusit na jihovýchod," navrhl jsem, když jsem se letmo podíval na svůj kompas.
"Aha."
Ticho.
"Vůbec nevíš, kde to je, viď?"
"Ne."
Povzdychl jsem si. Typické. Dokud jí nešlo o život, ve své hlavě měla jenom oblečení, líčení a nakupování.
"Musíme jít tudy," mávl jsem rukou určitým směrem.
Ari přikývla.
Upřímně, dosud jsem si nezvykl na její pasivitu. Ještě si jí pamatuju jako tu diktátorku, co každému jen přikazovala, nebo byla jako beran a dál si šla za svým. Tohle její pokyvování mě docela dožíralo.
Naše konverzace zanikla a zase jsme vedle sebe šli jako dva cizí lidé.
Je to sotva měsíc, ne-li pár týdnů, co tohle celé šílenství vypuklo. Doteď jsem úplně nepochopil, na jakém principu se z lidí stávají takové monstra. Pravděpodobně to má co dočinění s novou bombou, kterou vymysleli naši lidé. A kterou následně ti idioti pořádně nezajistili, takže nějakým způsobem vybuchla a zanechala po sobě kráter o několika kilometrech a tisícovkách mrtvých těl.
Viděl jsem to ve zprávách, v živém vysílání. Z toho, co jsem pochytil, tam byl obrovský chaos. Lidé běhali sem a tam, nesouvisle něco křičeli a vyděšeně ukazovali k té ohromné díře. I reportér se zdál být vykolejený.
Pár dní na to, to jsme zrovna celá rodina seděli u večeře, když zničehonic začaly zprávy dřív. Moderátor byl vyděšený, koktal a oči měl navrch hlavy. Blekotal něco o tom, že mrtví lidé se probudili a teď se vrací, zabíjí další rodiny.
Táta se málem udusil kouskem steaku, co právě žvýkal a máma se řízla do prstu, když krájela okurku do salátu. Oba dva se vyděšeně podívali na televizi. Dokonce i sestra zvedla pohled od svého králičího jídla a zmateně nakrčila obočí.
Bratříček tomu nevěnoval pozornost a dál si hrál se svou želvou, kterou nutil jíst salát, jenž mu mamka nandala na talíř.
Celý večer byl zkažený. Oba rodičové se snažili někam dovolat, ale soudě podle jejich frustrovaných výrazů se jim to nedařilo.
Osobně jsem nechápal, co se děje. To mi došlo až o pár dní později, když se máma i táta vrátili z práce, naprosto bledí a stroze nám přikázali, ať si sbalíme nejdůležitější věci.
Vzal jsem svoji krabičku poslední záchrany (ano, v té době jsem ještě stále chodil na skauta), pár kusů oblečení, různou elektroniku, vlastní zásoby sladkostí a k ruksaku jsem si připevnil i baseballovou pálku.
Jen co jsme vylezli z baráku, dolehla na mě realita. Na ulici to bylo jako vystřižené ze záběru v televizi, jenž jsem tenkrát viděl. Všude lidi. Auta. Ale něco tomu chybělo. Jako by tu scénu pustili bez zvuku. Bylo tu ticho. Kdybych nepočítal motory aut a tiché šeptání matek, které uklidňovaly své děti.
Všem se v obličeji zračil strach a bezmoc. Bylo to děsivé.
Posedali jsme si do auta. Ale spousta lidí dostala stejný nápad. Zácpa. Bylo skoro nemožné, se z ní nějak dostat. A pak to strašidelné ticho protnul první, děsuplný ryk.
Pamatuju si, že jsem otáčel dozadu, jak jsem se chtěl podívat, co se to děje, že všichni najednou začali křičet a dříve možné smysluplné proudění lidí se rozvířilo v chaotické pobíhání.
Bylo to příšerné. Chodící obyvatelé jak nám, tak i spoustě dalším řidičům nepříjemně stěžovali cestu. Celým městem se rozléhalo hlasité troubení a řev.
Když jsem nad tím tak zpětně uvažoval, došlo mi, že jsme udělali obrovskou chybu. Kdybychom byli potichu, možná by jich nepřišlo tolik. Ale všeobecný hluk přilákal jejich pozornost a přišlo jich tolik!
"Xavere!" sykla Arianna a tím přerušila tok mých myšlenek.
Cukl jsem hlavou a zmateně se za ní podíval.
Beze slova ukázala prstem před sebe. Následoval jsem jej a srdce se mi na moment zastavilo.
Les řídnul, stromy měli mezi sebou větší mezery. V dálce byly obrysy budov.
Narazili jsme na město. Ale nebyl jsem si jistý, kým obydlené.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 19. dubna 2014 v 19:13 | Reagovat

Wow. Co k tomu říct? Hafo kruto přísná kapitola. Miluji zombiky a v tvým podání jsou fakt super. Úplně jsem si je dokázala představit, ty šedé potvory bez končetin! :D Hlavní hrdinové mi zatím nepřirostly k srdci, ale to se jistě změní. I když já jsem fakt na ty zombiky :D A ta signatura.. :O Fakt povedená. Trochu hodně hororová, ale super! :-) A ta délka mi vůbec nevadí, právě na opak :-)

2 Milenne Milenne | Web | 19. dubna 2014 v 19:35 | Reagovat

Taky mám šedé oči...:DDDD
Mno, zombie beru...tak nějak normálně, ale když jsem se rozhodla dát tomu šanci, rozhodně to bylo oprávněné, protože tohle je bomba, Scriptie! :33
Moc se mi to líbí a když tu bude brzo další, s radostí a chutí si ji přečtu! :D

3 Calla Calla | Web | 19. dubna 2014 v 21:37 | Reagovat

Úplně úžasná kapitola! Já miluji povídky o zombie! A miluji zombie celkově takže jsem strašně ráda, že jsi něco takového napsala a už se moc a moc těším na další kapitolu :D

4 Angela Angela | Web | 20. dubna 2014 v 13:43 | Reagovat

Páni! Je to úplně úžasné, moc povedená kapitola! Líbí se mi téma, povídky se zombie mám moc ráda, v tvém podání je to dokonalé... A ten blend! :3 Těším se na pokračování. :)

5 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 20. dubna 2014 v 17:53 | Reagovat

Je to naprosto úžasné, opravdu :3333333 :D
Nádherně popsané, Xaver se zdá super, stejně jako Ari a jeho ségra :D :D
Ale mám otázku: Kde je ten obrázek, který si mám dát na blog, abych mohla být pyšná, že to čtu? :P :D

6 Scriptie Scriptie | Web | 20. dubna 2014 v 18:09 | Reagovat

[1]:
[2]:
[3]:
[4]: Všem moc díky. Jsem ráda, že se líbí. :3
[5]: Díky. Dobrý postřeh, btw. :-D Teď jsem jí dodělala, takže ji mám v menu (nebo http://nd06.jxs.cz/419/358/e9849f8464_97647264_o2.jpg)

7 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 21. dubna 2014 v 21:22 | Reagovat

je to božíí:3 do téhle doby jsem měla k zombíkům poněkud neutrální vztah, ale v tvém podání.. :3
A to se tam zatím jen mihli:D Teda.. nebyli tam celou kapitolu:D
Xaver je sympatická hlavní postava:)
Nwm co si mám myslet o tam těch dvou.. Jason a Mary:D
Jinak, když jsem uviděla ten blend, a viděla v pozadí toho kohosi co tam někomu rve oko (nebo něco podobného) z kebule, napadla mě docela idiotská myšlenka: "chudák očičko" -.- :DDD

8 Lexi Invicta Van der Spark Lexi Invicta Van der Spark | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:44 | Reagovat

"Kdyby existoval Bůh, dovolil by takovou pohromu?" Toto mi nemálo pripomenulo ZD :D Asi máme podobné myšlienky :D
No k samotnej poviedke - aj keď som očakávala klasické klišé, celkom pekne si to spracovala. Pri niektorých scénach sa mi zastavil dych. A ten koniec? Úžasný! Som rada, že tu mám rovno ďalšiu kapitolu! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama