Kapitola druhá

27. dubna 2014 v 20:13 | Scriptie |  Bez šance
Hola hej. :D Jo, skoro po týdnu zase zpět. A přinesla jsem další kapitolku BŠ, protože to vypadá, že se chytla. Mám ale tak trochu strach, že Xaver je hrozně chladný. Je pro mě těžké psát jeho pocity. Doufám proto, že se to do budoucna zlepší. Ale tak nic. Užijte si ji. Má 1 576 slov.
P.S. Pozor na slovník! ;D Trochu (více) sprosté...



Jen co jsme vyšli z lesa, bylo jasné, že tohle město to už má dávno za sebou. Každý druhý dům měl oprýskanou omítku a na silnicích byly kolonie opuštěných aut, mezi kterými občas protékaly pramínky krve.
Nadhodil jsem si nervózně batoh a pomalu začal slézávat svah, jenž nás dělil od civilizace. Za okamžik jsem zaslechl, že Arianna mě následuje.
Země byla stále vlhká a studená. Jen co jsem se postavil, otřel jsem si dlaně do kalhot, než jsem se ohlédl, abych zkontroloval sestru.
Stála vedle mě.
"Myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptala se mě potichu.
"Nemyslím. Ale nic jiného nám nezbývá," odpověděl jsem stejně tiše, zatímco jsem očima pročesával okolí.
"Asi máš pravdu," povzdychla si.
Společně jsme se vydali po dvouproudové silnici, po jejíž pravé straně jsem si všiml velkého, uvítacího nápisu: "Vítejte v Danville."
Aspoň jsem předpokládal, že město se jmenovalo Danville. Písmo bylo oprýskané a kousky písmen chyběly. Samotná cedule byla silně nahnutá k pravé straně a hrozilo jí, že brzy spadne.
Mlčky jsme se vydali dál. Čím blíže jsme byli, tím více získávalo městečko na jasnosti. Všiml jsem si, že spousta baráků má rozbitá okna nebo naopak zatlučená. Některé měly vylomené dveře a dalším chyběly velké kusy omítek, takže jasně prosvítaly cihly.
Silnice, po které jsme šli, byla prázdná a studená. Každým ušlým metrem jsem ale začínal chápat, proč je pustá a proč uvnitř města je aut spousta.
Před námi ležel obrovský, překlopený náklaďák, jehož návěs blokoval cestu. Ležel na boku a velká část přečuhovala oba konce vozovky a samotná kabina dokonce přelomila kmen vysoké borovice.
Z kamionu stále v malých chuchvalcích stoupal černý dým.
"Tohle se mi vůbec nelíbí," sykla Arianna. Když jsem se na ní podíval, všiml jsem si, že vyděšeně přeměřuje spadlý automobil.
"Ani mně ne," přitakal jsem. "Ale potřebujeme zásoby."
Na to mi neodpověděla a vydala se obejít vzniklou zátarasu. Bez zaváhání jsem šel za ní.
Sešli jsme ze silnice a ušli několik metrů, než jsme opět vstoupili na vozovku a začali se proplétat mezi prázdnými auty, která byla očividně smykem zastavena a jejich majitelé z nich vystoupili a dál šli pěšky.
Zabralo nám to pár minut, než jsme mezi nimi úspěšně prokličkovali.
Město bylo strašidelně tiché a jako by zamrzlé v čase. Nic se nehýbalo, všechno zůstalo tak, jak to tady dřívější obyvatelé nechali.
Přesto jsme se se sestrou plížili ve stínech, abychom nebyli nechtěně spatřeny mléčnými, mrtvými oči. Našlapovali jsme pomalu a ostražitě, uši napnuté k neuvěření.
Ulice byly zaneřáděné odpadky a občasnými neidentifikovatelnými fleky.
A pak jsem zahlédl náš zlatý důl. Šťouchl jsem do cesty a na její nechápavý pohled jsem kývl hlavou k supermarketu, jehož velký a kdysi svítící nápis, nyní jen občasně poblikával.
Potichu jsem začal přecházet cestu, stále se ohlížeje na obě strany, abych zaznamenal jakékoli známky pohybu.
Zanedlouho jsme stáli před automaticky otevírajícími dveřmi, které nás při došlapu na rohožku pustily.
Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát celé té absurditě. Skoro to vypadalo, jako bychom přišli na obyčejný nákup, protože nám doma došla mouka, vejce a cukr.
Kéž by.
Obchod byl stále více-méně čistý, přestože jsem hned po pár metrech viděl překlopený vozík a smrdělo to tu typickou hnilobou, plísní a možná dokonce lidskými výměšky.
Začal jsem to místo zkoumat a procházet se mezi regály. Výrobky byly vyrovnány v přehledných řadách na policích a čísla pod nimi nám pořád ještě udávala cenu.
Nehledě na ně, jsem bez výčitek svědomí shodil batoh a začal do něj cpát věci, jenž mi přišly vhodné a důležité. Zejména tedy trvanlivé potraviny a jídlo stále neotevřené.
Brzy jsem ho měl docela těžký a rozhodl se, že se ještě porozhlédnu po nějakém oblečení. Teplých mikin, bund a ponožek bylo stále míň a míň.
Našel jsem. Sundal jsem si své staré, skoro děravé boty a nazul si nové a teplé. Do skulin v ruksaku se mi ještě podařilo vervat pár srolovaných triček a jednu mikinu. Co mi ale udělalo největší radost, byla velká, kovová, baseballová pálka, kterou jsem našel v oddělení hraček. Odhodil jsem svoji starou, už zamazanou od všeho možného a nasáklou krví a připásal si místo ní tu novou a vydal se hledat sestru.
Našel jsem jí v oddělení pití, jak si do obou postraních kapes vkládá litrové flašky s vodou. Překvapen, že mě to samotného nenapadlo, jsem jí napodobil a také si dal do zbylých všitých sáčků petláhve s pitnou vodou.
"Co tam ještě máš?" zeptal jsem se a srdce mi vyděšeně poskočilo, když jsem zaslechl jak se můj hlas mrtvě odrazil od stěn.
"Nějaké kusy oblečení, kapesní nožík, našla jsem svítilnu a přihodila k ní pár baterií. Dokonce jsem objevila nějaký primitivní vařič a tak jsem k tomu přidala i nějaké malé misky. Vzala jsem nože. A myslím, že by tě mohlo potěšit, že jsem našla i krosny." Její oči se po posledním výroku šťastně rozzářily.
"Kde?" vydechl jsem.
Vyskočila do stoje a rozeběhla se do jedné z uliček, její kroky se rozléhaly halou.
Rozeběhl jsem se za ní.
Měla pravdu.
Na stěně viselo spoustu krosen různých barev a velikostí. Popadl jsem tu největší, kterou bych ještě byl schopen unést a urychleně do ní přendal celý obsah mého ruksaku.
Byl jsem rád, že jsem zjistil, že do svého nového zavazadla se mi toho vejde mnohem více. Podíval jsem se na sestru, která dělala to samé, co před chvílí já, a vydal jsem se zpět na obchůzku supermarketu, abych objevil nějaké další, důležité věci, co by se nám pro přežití mohly hodit.
Například jako další suroviny, deky, pitná tekutina a dokonce jsem našel i sekyru. Pokusil jsem se ji připnout vedle baseballové pálky. Držela tam jen tak, tak a když jsem krosnu zvedl, zjistil jsem, že je to mnohem těžší, než předtím.
Kristova noho, s tím se mi poběží hodně blbě! Nebo s tím asi těžko polezu na strom!
Udělal jsem ještě přísnou kontrolu jestli všechno, co jsem měl, bylo důležité, než jsem se vydal hledat sestru.
Ani jsem nestihl udělat pár kroků, než děsivé ticho obchodu proťal výkřik. Ještě jsem protočil oči - do čeho se to zase moje ségra připletla?! - než jsem se svižnou chůzí, skoro během vydal za ní.
Vlastně by mě to ani nemělo tolik překvapovat, ale to co jsem uviděl, mi vyrazilo dech.
Arianna se právě rozmachovala obrovským salámem, který pravděpodobně uzmula z chladícího boxu za ní. A kolem ní stálo asi pět mrtvoláků.
Nebýt v téhle situaci a kdyby mému poslednímu členovi nešlo o život, asi bych se začal smát. Moje sestra se dlouhým salámem versus pět neživých.
Soudě podle oblečení, pravděpodobně bývalí zaměstnanci. Jejich uniforma byla ale potřeštěná krví a z jejich ran nějaká krev stále odkapávala. Jeden z nich, předpokládám, že asi žena, měl obrovskou zakrvavenou část břicha. Látka tou tekutinou byla přímo nasáklá a měl jsem pocit, že to, co zpod její košile vylézalo nebyly buřty nebo párky.
"Mohl bys, kurva, přestat zírat jako debil, a jít mi pomoct?" zařvala na mě sestra, vrhla na mě vzteklý pohled, než se se svou velmi důmyslnou zbraní ohnala po jednom nemrtvém, co po ní natahoval pařáty. Plesklo to a zombík se zapotácel dozadu.
Rychle jsem strhnul batoh a vytáhl z něj sekeru. Popadl jsem topůrko a vrhl se k prvnímu mrtvoláku, jenž mi zkřížil cestu. Ani se nestačil otočit a moje čepel letěla do středu jeho hlavy, kam se s odporným mlasknutím zanořila. Mozková tekutina se rozprskla do všech stran a několik kápek přistálo i na mém obličeji. Bývalý prodavač zachrčel a svezl se na zem.
"Xavere!" zaječela Arianna a když jsem se otočil, uviděl jsem, jak se na má záda sápe další monstrum. Nestihl jsem zareagovat nebo se ohnat, ale konec Arianniné zbraně plácnul mrtvoláka do spánku. Salám sice nebyl dostatečně ostrý, aby mu způsobil vážnější zranění, ale dobře účinný na přidání času. Kterého jsem teď využil a zaťal sekyru do krku Adama, jak jsem si stihl všimnout, že bylo napsáno na cedulce přípíchnuté k jeho pracovní košili.
Musel jsem seknout ještě jednou, aby hlava konečně odpadla. Když jsem se ohlédl, zahlédl jsem sestru, jak právě rozbíjí hlavu jedné… snad ženě, bylo to těžko poznat. Skoro už to nemělo vlasy. A v ruce měla kovovou baseballku, kterou jistě ukradla z mého batohu, jenž se povaloval nedaleko.
Nezajímal jsem se o to. Aspoň že zahodila tu kravinu, kterou se tady oháněla.
Zanedlouho mi došlo, že už není co zabíjet. Všech pět nemrtvých se povalovalo v loužích vlastních tekutin na zemi. Jen jeden byl bezhlavý. Ostatní měli zdevastovaný obličej.
Přišel jsem k Ari. Seděla na svém batohu a tupě na ty těla zírala. Hnědé vlasy měla slepené něčím černým a na obličeji měla šmouhy krve, stejně jako na oblečení.
Chvíli jsem na ní hleděl. Doufal jsem, že je v pohodě. Ještě nikdy nemusela sama - přestože chvíli - čelit více jak dvěma mrtvolákům. Taky jsem se obával, aby nebyla zraněná nebo ještě hůř, pokousaná.
Kleknul jsem si k ní. "Jsi v pohodě?"
"Jo. Asi jo," zamumlala a konečně odtrhla pohled od zbytků něčeho, co kdysi bývalo člověkem. "Ty?"
Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. Slabě jsem se pousmál. "Taky dobrý."
"Takže… pokračujem?"
Pevně jsem přikývl, než jsem se vyhoupl do stoje. Na okamžik jsem se zarazil a pak pomalu, rozpačitě natáhl ruku k sestře. Vděčně se na mě podívala a chytla se jí. Pomohl jsem jí na nohy.
Oba jsme popadli své zavazadla. Na těch pět věcí jsme se ani nepodívali a šli jsme směrem k východu.
"Ruce nad hlavu!" zařval za námi najednou někdo. Ten člověk měl hrubý, nepřátelský hlas. A co je hlavní, nikdy jsem ho neslyšel.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 28. dubna 2014 v 16:31 | Reagovat

Wow.. tomuhle se říká napínavá a super kapitola! Úplně si dokážu představit ty trosky města, jak se tam sami proplétají kolem aut. A potom ta scéna se salámem. Docela mě pobavila, i když jsem se o oba bála. Já bych se tam ale asi fakt rozesmála. Třeba by to ty mrtvoláky zastrašilo, jak jsem šílená :D A teď ten konec?!:O Co, nebo kdo to sakra má být? Doufám, že to bude přítelem, nebo aspoň ne nepřítel. Takže rychle další kapitolu. Je to fakt super, hodně super povídka a já ji mám hodně ráda! :-)

2 Calla Calla | Web | 28. dubna 2014 v 19:30 | Reagovat

Hustý! Miluju zombíky a miluj apokalypsu a miluju tenhle typ povídky! :D Takže skvělá kapitola. A ještě ke všemu je psaná z pohledu kluka, což je ještě lepší! :D

3 Lexi Invicta Van der Spark Lexi Invicta Van der Spark | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 20:05 | Reagovat

Teda! Táto kapitola bola ešte lepšia, než tá predtým! Celý čas som len napäto čakala, čo sa udeje ďalej.
Zasmiala som sa pri tej predstave, ako sa Ari oháňa po zombiekoch so salámou :DDDDD Ale verím, že byť v tej situácii, nepríde mi to vtipné.
Som rada, že v skutočnom svete zatiaľ žiadna bomba nevybuchla a nič nás nepožiera :D Budem sa tešiť na ďalšiu kapitolu :))

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 2. května 2014 v 20:16 | Reagovat

Sakra, Script!!! :D Honem další, myslím, že jsem se nezvratně zamilovala :3333 :D
Muselas to useknout zrovna ve chvíli, kdy je tam někdo načape? Ehe?? :D No, dobře, já mám co říkat... ;)
A vysvětli mi, čemu na TOMHLE říkáš sprosté ;) :333 :D Může to být ještě mnohem, mnohem horší! :D Tomuhle se ani nedá říkat sprostý ;)

5 LussyNda LussyNda | Web | 3. května 2014 v 10:01 | Reagovat

skvěla kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama