24. Je to mnohem dál než v háji - 2/2

7. dubna 2014 v 13:13 | Scriptie |  Trnitá cesta
Hm. Jo. Dala jsem si tu práci a napsala pro vás další díl TC. Vůbec nevím, co mě to napadlo, ale píšu to, co mě zrovna napadne. Takže si nejsem moc jistá tím koncem, ale už to nebudu přepisovat. Má neočekávaně přesně 1000 slov, což mě dost překvapilo, ale tím dobrým způsobem. :)



Musela jsem jít před ním. Nevěřil mi. To bylo jasné. Nevěděla jsem, jestli se mám začít smát kvůli tomu, jak se upínal k té svěcené vodě jako k poslední naději. I když uznávám, bylo jasné, že pokud bych se s ním dala do křížku, vyhrál by.
Když jsme dorazili do té samé místnosti, kde jsem tenkrát měla takovéto zasedání s bývalými Vládci, a kde jsem zjistila, že můj dozorce bude Peter, málem jsem ten pokoj nepoznala. Úplně ho překopali.
Jednak na stropě visel asi dva metry široký a metr vysoký obraz, který zachycoval hrad v plamenech a jednak zmizela všechna "možná útulnost," a nahradil ji chlad. Myslím to vážně. Z těchto stěn na mě jen dýchalo studeno a nepříjemnost.
Čtyři kožená křesílka nahradily tři křesla, jakože vážně křesla - mohutná a velká a jedna kovová židle. Byla prázdná. Počítala jsem, že bude pro mě.
"Tady je," zasalutoval kaštanovlásek. Pak jsem ho slyšela odejít.
Dívala jsem se do země. Odmítala jsem zvednout hlavu a podívat se na ty upíry, kteří zapálili celý hrad, riskovali stovky životů, jen pro svoje vlastní dobro.
To mě přivedlo k myšlence, že jsem si předtím vlastně vůbec nevšimla, že by někde ležely zuhelnatělý ostatky. Pravděpodobně to tady velmi rychle uklidili a napravili. A předělali. Podle toho, co jsem zatím viděla, bych řekla, že k horšímu.
"Pojď dál, posaď se," nabídl mužský, melodický hlas.
Okamžik jsem postávala a zvažovala pro a proti, než jsem se pomalu dobelhala k té železné, nepohodlné židli, na kterou jsem si kecla.
"Nemáš hlad? Nebo bys snad chtěla krev?" navrhl někdo další, opět chlap, hlas měl trochu hlubší než ten první.
"Být vámi, spíše bych jí nabídla lékaře," ozval se třetí hlas, tentokrát ženský. K mému překvapení nezněl povýšeně. Asi to nebude ta hnědovlasá blbka, co mě tenkrát omráčila.
"Proč myslíš?" zavrčel na ní ještě jeden muž. Zase někdo úplně jiný. Tenhle měl hlas chraplavý a hrubý, přesto svým způsobem atraktivní.
"Má zlomený prst na noze," odpověděla věcně.
Chvíli bylo ticho.
"Tak jí to klidně zlomim znova. Aby to rostlo správně," řekl Hlubohlas.
Podle moderní mluvy jsem poznala, že byl přeměněný nedávno. Zmateně jsem nakrčila obočí. Tenhle mlaďoch přece nemohl přemoci několik set let staré upíry, ne?
"To bych doopravdy nedělala. Spíše bych řekla, že potřebuje nějaký led. A možná trochu napravit. Ale udělám to sama!" poslední větu zakřičela, když jsem zaznamenala, že chlapi začali bručet a vstávat.
"Dobrá. Ale ať ti to netrvá déle, než je třeba," prohlásil ten první, přišlo mi že afektovaný hlas. Tenhle mluvil pro změnu starobyle. Co je tahle čeládka zač?!
Uviděla jsem před sebou klečet ženu, s krátkými, černými vlasy. Nepodívala se na mě, ale vzala do ruky mojí nohu, sundala z ní botu a svými ledovými prsty se mi postarala o zlomeniny.
Často jsem sykala bolestí a nepohodlím. Palec mi narovnala a pak na něj položila led.
Nepoděkovala jsem jí, ale musela jsem uznat, že mi hned bylo mnohem lépe. Jako by ze mě spadla všechna tíha. Tedy, jen ta fyzická. Z psychického hlediska mě stále tížilo mé vězení a nevědomost vůči tomu, proč mě sem přivedli.
"Už je hotovo?" zavrčel zase Hlubohlas.
"Jistě," přikývla upírka aniž by se na mě podívala a vzdálila se zase do kouta místnosti. Alespoň jsem to předpokládala, vzhledem k tomu, že jsem se neodvažovala zvednout hlavu.
"Konečně. Drahá slečno…?" nechal větu vyznít a asi čekal, že mu odpovím.
"Smithová," zamumlala jsem první příjmení, které mě napadlo.
"Slečno Smithová," zopakoval zase někdo jiný spokojeně. "Jmenuji se Jonathan," představil se. Hm. Takže Hlubohlas je Jonathan. Verdikt je jasný. Vůbec to k němu nesedí.
"Já jsem Tobias," řekl další, ten s tím afektovaným hlasem.
"Alexander," zahučel ten nejmladší.
"Asi nemáš tušení, proč jsme si pro tebe zavolali, že?" pokračoval Jonathan.
Nereagovala jsem.
"Pravděpodobně ne," odpověděl si sám. "Nejdříve tě ale chci ujisti, že to, co ti případně mohli napovídat naši vězni, je snůška lží," oznámil mi lítostivě. "Protože, každý by chtěl být vládcem, že? Není divu, že se za ně vydávají a ještě tak odporně lžou, že prý my jsme jim trůny ukradli," povzdychl si.
Nevěděla jsem, jestli je to tím, že jsem Elijaha a Blbitu znala, ale přišlo mi, že Jonathan hraje neuvěřitelné divadlo, které jako by dělal mnohokrát. Určitě je všechny oblbl. Jistě všem nakecal, že oni jsou právoplatní vládci a že Elijah a Tabita jsou akorát sprostí lháři.
Přemáhala jsem se, abych nezavrčela a nevrazila jim jednu do toho jejich kamenného čumáku. Už od první sekundy jsem věděla, že to budou jen podvodníci a tahači za nitky svých loutek. Byla jsem znechucená už jen tím, že někdo takový vůbec může existovat.
"Velice se omlouváme, že jsi musela strávit ve svém vězení ty dva dny. Netušili jsme, že máme ve sklepení tak vzácného hosta."
Překvapeně jsem sebou cukla. Dva dny? To nemohly být dva dny! Přinejmenším týden!
"Ach, vidím, že ti nedává smysl čas, jenž utíká jinak tam dole a jinak tady," pronesl. "Ve skutečnosti jsme sebou měli jistého… člověka, který to zařídil tak, že celé podzemí je zakleto tak, že tam utíká čas rychleji a je to zvukotěsné," vysvětlil mi.
Zamračila jsem se. Člověka? Zakleto? Co se to tu pro všechno na světě děje?
"Chtěla-li by jsi toho významného člověka potkat, myslím, že by to zanedlouho mohlo být možné," řekl mi příjemným hlasem. "Ale nejdříve bychom tě rádi poprosili, abys s námi vypila sklenku rudé krve. Abys byla silnější." Myslím, že se usmál.
A pak jsem to ucítila. Tu lahodné aroma červené husté tekutiny. Cítila jsem, jak se mi v puse nahromadily sliny a tak jsem je zase spolkla, bolestně křivíc obličej, když o sobě dal můj krk zase vědět.
"Nastav ruce," přikázal mi Jonathan měkce. Nemohla jsem jinak, než jako loutka poslechnout. Do dlaní mi vklouzla studená sklenička a když jsem si ji opatrně přitiskla ke rtům, její obsah mi naprosto omámil mozek.
Krev během několika vteřin zmizela v mých útrobách. A až pak mi došlo, že mi do ní museli něco nalít, protože můj mozek se překryl bílou mlhou a začalo být těžké vůbec uvažovat.
Ti zpropadení hajzlíci!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 7. dubna 2014 v 18:39 | Reagovat

Hajzlíci! :DD Přijde mi to strašně milé, i když to vůbec milé není! :D Jinak úžasná kapitola a já se moc a moc těším na další a doufám, že bud brzo. :D

2 Melli Melli | 7. dubna 2014 v 19:02 | Reagovat

To je podraz! Už teď ty nové vládce nesnáším! Jinak superúžasná kapitolka, moc moc moc se těším na další! :P ;) :D

3 LussyNda LussyNda | Web | 7. dubna 2014 v 20:16 | Reagovat

skvělá kapitola :-)

4 yaoi-shipper yaoi-shipper | Web | 7. dubna 2014 v 21:19 | Reagovat

Vím že to nemá co dělat s povídkou... ale Máš NÁDHERNÝ DESIGN :3

5 Scriptie Scriptie | Web | 8. dubna 2014 v 16:25 | Reagovat

[4]: Heh. Díky. Ale nedělala jsem ho já. :)

6 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 11. dubna 2014 v 18:35 | Reagovat

Děláš si srandu? Proč to sakra pila?! :-D Rychle další Scriptie, chci vědět co bude dál, jestli utečou nebo co..! O:)

7 Xanya Xanya | Web | 12. dubna 2014 v 21:10 | Reagovat

Ten konec to zabil! :D Sakra,neměla to pít! Jsem zvědavá na další tak piš,piš! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama