24. Je to mnohem dál, než v háji - 1/2

11. března 2014 v 21:04 | Scriptie |  Trnitá cesta
Aloha. Tak jsem tu skoro po týdnu zase. Přemýšlím, jestli bych tuhle povídku neměla udělat temnější a takovou... smutnější? Možná někoho (koho nemám moc ráda) zabít a tak. Třeba vám dovolit nahlédnout na nadvládu upírů, kteří si přejí zotročit lidi... Co říkáte? Mně to přijde docela fajn. :D Ale nejsem si jistá, jestli to nějaká z postav zase nepokoní.
Jinak, zítra píšem velké opáčko z fyziky z minulého + letošního roku. -.-' Tak mi držte palce.




Bolela mě hlava. Silně. Měla jsem pocit, že se mi rozskočí do všech stran.
Zasténala jsem a připlácla si ruku na čelo. Měla jsem ho mokré a lepkavé. Netušila jsem, jestli potem, nebo krví. Byl tu totiž takový puch, že jsem myslela, že mi odumřou čichové buňky.
Rozkašlala jsem se a přetočila se na bok.
Sykla jsem.
Ve spáncích mi bubnovalo a slyšela jsem hučení. Bolelo mě celé tělo.
Proč vždycky, když potkám nějakého černovlasého ochechulu, který vypadá docela fajn, skončím omráčená?!
"Noemi?" zašeptal čísi hlas.
Hlasitě jsem vyjekla a prudce se posadila, zuřivě mrkajíc. Byla tma. Ale díky svému zraku jsem všechno viděla. Problém byl akorát v tom, že nebylo co vidět.
Místnost, lépe řečeno kobka, byla kamenná a zatuchlá. Pod prsty jsem cítila vlhko, které se celkově vznášelo ve vzduchu a spolu snad s plísní vytvářelo nelichotivý odér.
"Kdo je to?" odpověděla jsem nazpět vyděšeně, s pohledem upřeným na malé okénko v kovových dveřích. Bylo zamřížované. Jak jinak.
"U všech zkrvavených zubů, co tady děláš?" zazněl hlas znova a i přesto, že zněl vyčerpaně a chraptivě, byl v něm slyšet vztek.
"Je to hlupačka, říkala jsem ti to," přidal se další hlas, tentokrát ženský. I ten si přes zjevné vyčerpání uchovával svoji hrdost.
Cítila jsem, jak se mé oči rozšířily. Pomalu jsem se postavila na všechny čtyři a přidržujíce se stěny, jsem se opatrně vydrápala do stoje. Znovu jsem se rozhlédla.
Nebylo tu nic, kromě kovové postele s nějakou starou dekou. A ano, byl tu i otvor. V podlaze. Nechtěla jsem vědět k čemu. Ale měla jsem slabé tušení.
A nikde tu nebylo nic k jídlu nebo k pití.
"S-serafine?" zašeptala jsem užasle, když jsem se pomalu belhala ke dveřím.
"Ano, to jsem já," odpověděl. "Co tady děláš?"
"J-já jsem… já… nechtěla jsem," koktala jsem a uvědomila si, že si nemůžu pořádně vzpomenout. Mozek jsem měla krajně mimo provoz. Bylo složité a hlavně bolestivé si jej namáhat.
"Tabito?" zamumlala jsem potichu.
"Jsem tady," zamručela.
Po kluzké stěně jsem se sesunula k zemi a objala si nohy rukama. To jsem tomu dala. Jsem v kobce. Ze kterého není východu. A vím jistě, že pokud mě věznitelé nezabijí hlady, zabije mě Elijah a Serafín mu bude asistovat. Nebo možná i Peter. A nebo možná všichni.
"To je v háji," zasténala jsem znovu a položila si čelo na kolena.
"To je," souhlasil s povzdechem Serafín. Aspoň jednu světlou stránku to mělo. Našla jsem ho. Bohužel, jak se odtud dostat, to už jsem nedomyslela.
"Co mám dělat?" mluvila jsem k sobě.
"No, především jsi se sem neměla vracet. Jako bych snad Annabeth a Peterovi neříkal, ať ti sdělí, ať za mnou nechodíš."
"Nic takového mi neřekli," ohradila jsem se.
"Jistě. Ale předpokládám, že tě sami od sebe drželi od toho, aby ses za mnou rozeběhla."
Nafoukla jsem tváře. "Si seš nějak jistý sám sebou, ne?" zavrčela jsem.
"Jsem. Jelikož si to dokáži přečíst z tvé mysli." Nemusela jsem ho vidět, aby mi došlo, že se šklebí.
Měla jsem zůstat sedět na zadku ve Skrýši. Tam by mi nikdo nečetl myšlenky, obořila jsem se na něj v hlavě.
"To jsi měla," souhlasil, najednou zcela vážně. "Neprosil jsem se tě o to, abys šla za mnou. Já věděl, že mě nezabijí. Proto jsem se nechal odvézt. A měl jsem v plánu spolu s Tabitou naplánovat útěk. Ale jelikož jsi tu teď ty, bude to mnohem složitější."
"Neměl bys být víc potichu? Ještě tě uslyší," namítla jsem a ignorovala tu nevyřčenou narážku na to, že jsem jim přitížila. Člověk se kvůli němu obětuje a takhle se mu odvděčí. Css…
"Všechno je tu ze silného zvukotěsného materiálu. Je to kvůli tomu, aby vězni neslyšeli, co se děje v hradě."
"A to tu nejsou žádné stráže?" podivila jsem se.
"Ne. Nynější vládci nechtějí riskovat, že bychom nějakým způsobem hlídače podplatili či přinutili k tomu, aby nás pustili."
"Aha."
Takže. Jsme tu naprosto izolovaní od světa. Je tu tma, vlhko, smrdí to tu a není tu jídlo. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla klesnout tak hluboko, že budu v nějaké zatuchlé kobce. Jenže to bych nesměla potkat upíry.
Za všechno může ten opilec tehdy. Kdybych ho nešla zachránit, nepotkala bych Rafaela a nikdy bych se nedostala do letadla a nikdy bych neseděla tady.
"Jenže bys taky nikdy nepotkala Gabriela a Emmeryho," připomněl jemně Serafín.
Nerada to říkám, ale má recht. Tohle bylo jedno z mála světlých bodů v celém tohle…šíleném životě.
"Neříkej mi prosím, že teď přemýšlí nad 'co by, kdyby' a užírá se v depresi," dala o sobě vědět Tabita svým typickým, protáhlým hlasem. Jako by si na mě stěžovala.
Nána jedna.
A ty buď zticha!, napomenula jsem Fina dřív, než stihl cokoli říct.
Zaslechla jsem tiché uchechtnutí. Jen jsem tak nějak nepřišla na to, od koho bylo.
Většinu konverzace jsem obstarávala já. Nechtěla jsem, aby bylo ticho a já slyšela věci, co jsem slyšet nechtěla. Nechtěla jsem ani přemýšlet, ani vzpomínat. Jediné, co jsem chtěla, bylo doufat. Doufat, mluvit a nemyslet.
A když jsem nemluvila já, naslouchala jsem tichým rozhovorům mezi Tabitou a Finem, kteří hledali možnosti útěku. Ani jednou jsem se do jejich diskuze nezapojila. Jednak mi to nemyslelo a jednak jsem se cítila, jako bych tam vůbec neměla být.
Netušila jsem, jak dlouho tam jsem. Nebyly tu hodiny, nebylo tu okno. Nebylo tu nic. Čas mi splýval a já o něm začínala ztrácet pojem.
Nenosili nám sem krev. Jejich plánem očividně bylo nás zamořit hlady. Po několik hodinách, nebo možná dnech, děsivé ticho vyplňovalo kručení mého žaludku. Bolelo mě břicho a pálil mě krk. Bylo to nepříjemné a občas jsem přemýšlela, že si prostě otluču hlavu o zeď, aby to přestalo.
To mě vždycky Serafín okřikl, ať si tyhle ošklivé myšlenky nechám pro sebe.
Takže jedinou útěchu jsem nacházela ve spánku. Na té hnusné, zrezivělé posteli. Ale i tak jsem se nikdy pořádně nevyspala, jelikož mě pronásledovaly noční můry a probouzely mě křeče v břiše. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je, když trpím hladem.
Jednou jsem v záchvatu zoufalství zkoušela rozkopat dveře, ale akorát jsem si přivodila modřiny a možná si zlomila prst na nohou. Tabita to okomentovala svým "já ti to říkala" a od Fina se mi dostalo povzdechu.
Po nějakém čase, který mohl být několik hodin stejně tak jako několik dní, klaply dveře. Ani jsem se nenamáhala zvednout hlavu. Dál jsem tupě zírala do stropu a počítala kameny.
Ale pak zaskřípaly dveře od mé cely a když jsem pootočila hlavu, viděla jsem nějakého upíra, který měl v ruce láhev s průzračnou tekutinou. Obezřetně mě pozoroval.
"Vládci si přejí tě vidět. Nic nezkoušej. Mám tu svěcenou vodu," oznámil mi ledovým hlasem.
Zběžně jsem ho přejela pohledem a pak se opět vrátila k počítání. Kde že jsem to skončila? Jo, jasně. Deset, jedenáct…
"Pokud nevstaneš dobrovolně, budu to muset udělat násilně," řekl.
Ani jsem nemrkla. Ve zlomeném prstě na noze jsem ztratila cit, břicho se mi stahovalo z nedostatku jídla a krk mě pálil tak, že jsem si na to skoro zvykla.
"Noemi," sykl Serafin, "nevzpouzej se!"
Promnula jsem si oči a s povzdechem se posadila. Když jsem se nohama dotkla podlahy, zaskučela jsem bolestí. Špatně. V tom prstě jsem cit pořád měla. Bolelo to sakra hodně.
"Žádám tě o zvýšení rychlosti. Vládci neradi čekají."
Vrhla jsem k němu popuzený pohled. "Pokud sis nevšiml, mám zlomený prsty na nohou, ty chytrej," zavrčela jsem na něj.
Zaznamenala jsem, že jeho stisk kolem nádoby se svěcenou vodou nepatrně zesílil, jako by se snad bál, že na něj vystartuju.
Pche.
"To tě neomlouvá," prohlásil nekompromisně.
"Jo? Co kdybych ti taky něco zlomila? Taky by tě to neomlouvalo?" odsekla jsem mu, zatímco jsem se pomalu vyhoupla do stoje a ne zrovna rychle šla k němu.
Když jsem u něj byla tak na dva metry, všimla jsem si, že je to zase úplně jinej upír, než kterého jsem viděla. Jeho vlasy byly delší a kaštanové. Tvář měl trochu hranatější, ale vlasy mu obličej opticky prodlužovaly.
Rudé oči bedlivě pozorovaly každý můj pohyb. A v ten moment jsem dostala nápad. Pokusila jsem se ho říct dřív, než to jisté osobě dojde a zakáže mi to.
"Pokud Serafinovi… a Tabitě," dodala jsem po troše zaváhání, "nedoneseš krev, vrátím se zpět na postel a budu vysoce nespolupracovat."
Přimhouřil oči. Poté pomalu kývl.
"Uvidím, co budu moci udělat. Teď mě prosím následuj."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 12. března 2014 v 12:38 | Reagovat

Ještě než zapomenu: Doufám, že ta fyzika je v pohodě ;)
***
Nechápu proč obstarala krev jenom jim, vždyť budou asi stejně bezmocní, ale doufám, že se její plán trochu lépe vyjeví :D
Tabita je tak neskutečně hloupá, argh!! A to tady ani nic neudělala :D Mě deptá už jen to jméno napsané v textu...
No, každopádně jsem zvědavá na nové Vládce a taky na to, že stoprocentně udělají nějaký rozruch (a te´d samozřejmě zjistím, že ne :D)

2 LussyNda LussyNda | Web | 12. března 2014 v 13:39 | Reagovat

skvěla kapitola :-)

3 Catie XXXXXXX Catie XXXXXXX | Web | 14. března 2014 v 10:17 | Reagovat

to je hodně zajímavé! :)

4 Xanya Xanya | Web | 15. března 2014 v 9:43 | Reagovat

Sakra,ten Fin mě teď ale štve! Když má člověk/upír něco zlomený tak určitě půjde hodně rychle... xD
Brr,svěcená voda... Doufám,že při nejbližší příležitosti zakopne a vylije ji :D
Těším se na další ^^

5 Ella Ella | 22. března 2014 v 20:46 | Reagovat

Nádherná kapitola ;D
Rychle další (Já už se nemůžu dočkat xD)
P.S. Tabita - Blbita je neskutečně nepříjemná! V její blízkosti bych nevydržela ani minutu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama