Jak se bábovka odmítala upéct

16. února 2014 v 13:13 | Scriptie |  Slohové útvary ze života Ježerky Babové
Už je to nějakou dobu, co jsem napsala tuto krátkou jednorázovku (obsahuje 906 slov). Psala jsem jí na sloh, jelikož nám učitelka zadala nějaká (podle ní) vtipná témata. Například Jak se deštníček ztratil, Jak se vodník utopil, Jak se blecha stala královnou, Jak mravenec přerostl žirafu, Jak se bábovka odmítala upéct...
Po nesouhlasném mručení, které to doprovázelo, a několika naštvaným otázkám, učitelka svolila, že můžeme mít i vlastní témata. Ale já to brala jako výzvu. A tak vznikla tato jednorázovka. Samozřejmě, je jiná, než jsem psala do slohu, jelikož mi jej nedala a tak jsem byla odkázaná na svou paměť. Ale průběh je více-méně stejný.
Tak snad se bude líbit. :)
P.S. Docela vtipné. Až mi vyprší čas na PC, jdu péct bábovku. :D
P.P.S. No jo, druhý článek za den. Ale já se nudím. :D A slibuji, že zítra tu nebude nic (pokud mě o to vyloženě nepoprosíte) a v úterý se těště na SZZ,



Za sedmero sídlišti a patero smetišti, byl les. A uprostřed toho lesa byla chaloupka, kterou by ani Google nenašel.
Ale nebyla to jen tak obyčejná chaloupka. Byla to perníková chaloupka, ve které bydlela ježibaba. A ta ježibaba byla osamělá. Proto si od Brumbála nechala poslat oživovací lektvar - její plán byl, upéct nějaký perníček, jenž byl pak tím lektvarem polila.
Jedinou společnost jí dělala vypelichaná kočka Marfuša, kterou pojmenovala po své známé. Avšak, nesvěřila se jí s tím. Nemyslela si, že by byla nadšená.
Ale abychom se vrátili zpět k naší ježibabě.
Slíbila Brumbálovi za onen nápoj bábovku s extra porcí citrónové kůry, jelikož byla nejlepší cukrářka široko daleko. Ani skřítci prý neuměli takové sladkosti, jako uměla ona. Samozřejmě, že tím byla velmi polichocena.
Lahvička nyní dostala své čestné místo na poličce nad pracovní plochou ježibaby. Zrovna pracovala na oné bábovce. Sem tam si neodpustila blažený pohled na lektvar a v duchu jásala radostí, až jej na něco použije.
Na kuchyňskou linku jí skočila Marfuša. Otírala se o každý roh, vrněla a dožadovala se pohlazení.
"Mazej," prskla na ní ježibaba a pokusila se kočku shodit na zem. Ale ona skočila na poličku, přičemž jí nezapomněla převrhnout pár nádob s cukrem či se skořicí.
Ježibaba zlostně mlaskla, ustala v míchání a natáhla se oběma rukama po té otravné bytosti. Ale ona skočila ještě o poličku výš, kde strčila do lahvičky s lektvarem, jež spadla, víčko odskočilo a tekutina se začala vylévat do těsta.
Ježibaba vyděšeně vypískla. Nemotorně nádobku narovnala, pak naštvaně popadla Marfušu za kůži na krku a vyhodila jí z okna.
Kočka samozřejmě dopadla na všechny čtyři, ale neodpustila si zlobné zasyčení, než uraženě utekla do lesa.
"Běda, běda," zoufala si ježibaba, zatímco nešťastně zírala na průzračnou tekutinu, která se pomalu vpíjela do hustého těsta.
Co teď bude dělat? Nemůže začít dělat novou bábovku - nemá dostatek surovin a navíc už i tak vyplácala hodně ze svých zásob vanilky, jež jí rostla na zahrádce. Byla na ní ohromně pyšná a velmi háklivá.
Jeníček a Mařenka už kolikrát dostali, když se pokusili ji sníst.
Ježibabinu pozornost přitáhl lenivý pohyb. Už chtěla naštvaně zasyčet, ať ta vypelichaná kočka vypadne, když si všimla, že to nebyla Marfuša, kdo se pohnul.
Byla to ta bábovka. Její těsto pomalu bublalo a co Ježibabu vyděsilo nejvíc - formovaly se v ní ústa.
Zazněl vyděšený výkřik a v okamžiku byla bábovka v troubě. Ano, v troubě. Je přeci jednadvacáté století, proč by měla péct v peci? Tu má jen jako kulisu, když přijde Jeníček s Mařenkou. Ty pak přeci nemůže strkat do trouby, že.
Ježibaba dvířka zatarasila židlí a nespouštějíce pohled z oné trouby, pomalu opustila místnost.

Bábovka v troubě nepozorovaně a nerušeně bublala a bobtnala. Vše, co se zformovalo, brzy zaniklo, aby se to mohlo vytvářet znovu.
A v ten moment vznikly ruce. Nebo… dalo by se to za ruce považovat. Dlouhé provazce těsta se vyhrnuly z misky a začaly ochmatávat otvíraní trouby.
Zničehonic se jedna ruka zploštila na skoro-vodu a prosmýkla se ven. Tam opět nabrala tloušťku a při troše námahy - bylo slyšet unavené zafunění - otočila čudlíkem, čímž troubu vypnula.
A pak si otevřela dveře.
A vyklopýtala pryč. Přičemž si nezapomněla zanadávat na dnešní mravy.

Ježibaba se po deseti minutách vrátila zpět do kuchyně. To, co uviděla, jí upřímně vyděsilo. Trouba byla otevřená a od ní vedla nažloutlá, slizká cestička. Vedla ven.
Ona postarší dáma, pozorně sledovala stopu a když dorazila ke dveřím, znechuceně si všimla, že i klika je zablemcaná. Zase bude muset uklízet. Kdo se s tím má pořád patlat?
Ale venku na trávě žádná stopa nebyla. Rozhlédla se.
A ztuhla.
Ta… ta věc jí před jejíma očima…
Ježibaba zúžila oči a zavrčela. Ano, skutečně zavrčela. Jako vzteklý pes. Nebo veverka se vzteklinou. Ano, ty taky umí vrčet.
Bábovka právě požírala její roční zásobu vanilky. A to Ježibabu tak dopálilo, že ještě nikdy nepřiběhla do pracovny a zpátky tak rychle
V rukách jí třímal velký, igelitový pytel, jenž měla schovaný na vydařené pokusy. A tahle bábovka skutečně byla nevydařený pokus. Velmi drzý nevydařený pokus.
Neslyšeně se přikrčila a pomalu se plížila k tomu ničemovi. Teď jí ty léta na vojně byly platná a díky lektvarům od profesora Snapea jí kolena nekřupaly.
Hm… profesor Snape…
"Křupinky křup. Chramst… Chroup." Tyto zvuky přerušily Ježibabino snění a opět přivodily zuřivost.
Vyskočila a neuvěřitelnou rychlostí na bábovku nahodila pytel, který pak popadla a zavázala na tři uzly. Bylo to trochu složité, jelikož sebou ta věc neustále cukala, ale co by bylo nemožné pro Ježibabu v zácviku.
Naučeným houknutím přivolala sovu. Ježibaba ji varovala, aby dávala pozor a igelitku neupustila. A jen co to předá Brumbálovi, aby okamžitě opustila místnost. Přeci jen by mohla bábovka nebo třeba i Brumbál na malou sovičku zaútočit.
Puštík souhlasně zahoukal, do místa, kde se střetávaly uzly, zabodl drápky a poněkud potácivě se vznesl k obloze.
Uf, je to docela těžké, napadlo sovičku, ale aby Ježibabě dokázala, že je hodna poštovní práce, letěla dál.
Ne, Ježibaba se vůbec necítila provinile, že Nevydařený pokus číslo tři sta třináct posílá Brumbálovi. Však je to nejmocnější čaroděj za celou dobu, ne? Nějaká oživlá bábovka ho přeci nerozhodí. Navíc, slíbila mu ji. A aby čekala, než vyroste další vanilka, to se jí moc nechtělo.
Takže si spokojeně promnula ruce a s pohvizdováním se vydala domů.
Dobrá nálada ji přešla v okamžiku, kdy si všimla ulepené cestičky a kliky. Naštvaně ohrnula nos, ale vydala se pro hadr. Zase uklízet. Kdo má čas na to, aby pořád uklízel?!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 16. února 2014 v 22:19 | Reagovat

:DDD Tak to mě pobavilo :DD Jaj, mít takový praštěný témata na slohovky, tak jsem v háji (teda ne, že my bychom měli nějaká lepší :D) Povídečka se ti ale úžasně povedla a mě zpříjemnila večer :)

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 17. února 2014 v 20:34 | Reagovat

Tak to je opravdu podařená slohovka. Jestli z ní nedostaneš jedničku, tak asi za tou učitelkou osobně dojdu.. :D A je to dost vtipné, pobavila jsem se, což je dobře.. :-) Krásná práce

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 18. února 2014 v 17:04 | Reagovat

Je to nádherná práce!! Určitě si dostala jedna podtržená a jestli ne... Dáš mi adresu té učitelky?? :P :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama