21. Plán

10. února 2014 v 16:41 | Scriptie |  Trnitá cesta
Hola hej! Taky mě vidíte tak rádi, jako já vás? Babička tu sice stále je, avšak je s mojí sestrou na tanečkách, takže mám čas! Za tu dovu jsem dopsala kapitolku TC. Mám v plánu, že to bude trochu smutný, přimíchám trochu války a pak se ještě uvidí. :D V BIO. olympiádě jsem byla první ze čtyř. Měla jsem 67 bodů ze 106. Možná si myslíte, že je to slabý, ale bylo to fakt dost těžký. Avšak, je tu problém. Kvůli tomu automaticky postupuju do okresního kola, na které se budu muset hodně učit, ale je až 8. dubna, takže zatím pohoda.
Jinak, za tři dny máme narozky a den po tom je Valentýn. Přáli byste si něco extra??



Ona tajná skrýš byla mnohem víc tajnější, než jsem předpokládala. Myslela jsem, že to bude nějaká chata, porostlá břečťanem nebo něčím takovým, sotva viditelná, na těžko přístupném místě, třeba v zarostlém lese. Ale způsob, jakým jsme se k ní dostávali, předčil všechna má očekávání.
Chatka byla v jeskyni. Nekecám. A do té jeskyně jste se mohli dostat jedině tak, že jste skočili do vody a museli vědět, kde se vynořit. Ne, nedělám si srandu. A že se smáli mému údivu jsem nechala bez povšimnutí. Beztak jsem vypadala líp jak oni.
Taky mě překvapilo, že domek byl celkem moderní. Bohužel, bez připojení k internetu, bez elektriky. Ale jeho sklep byl plný lednic a ty lednice byly až po okraj naplněné transfuzemi. Proto mě ani nepřekvapilo, že během pár vteřin měl každý v puse brčko. Upřímně, sama jsem měla docela žízeň, hrdlo už mi pár hodin stravovala odporná bolest.
"Na," vtiskl mi do ruky pytlíček Emmery.
"Díky," breptla jsem a uzmula nabízenou krev. Bez pobídnutí jsem ho otevřela a hltavě se napila. Stále jsem tak trochu odmítala přijmout fakt, že je to krev, co právě s labužnickým výrazem vysávám. Jako takhle, věděla jsem, že je to krev, ale nijak hlouběji jsem se nad tím nepozastavovala. Brala jsem to tak, že spousta lidí jí maso zvířat a taky o tom nepřemýšlí. Proč bych já měla přemýšlet nad tím, že piju krev? Kord když to ten člověk určitě přežil.
Doufám…
"V okruhu deseti kilometrů čtverečních by neměla být ani noha. Pro všechny případy však buďte ostražití," poučoval všechny Elijah. Potlačila jsem odfrknutí. Kdo by bez pomoci věděl, jak se sem dostat, proboha?!
"Dovoluji si tvrdit, že vím, co si myslíš, ale jen chci pouze poukázat na fakt, že někteří upíři, kteří dříve patřili k nám, to mohli komukoli říct. Chci říct, že se k nám mohli propašovat nějací zvědové, aby zjistili, kde onen úkryt je, aby to pak sdělili svým," promlouval ke mně vyčítavě.
Zlostně jsem se na něj podívala a beze slova se vydala na průzkum obydlí. No, už takhle na první pocit jsem věděla jednu věc naprosto jistě.
Ne, vlastně dvě.
Ta první. Tahle skrýš vypadá asi tak tisíckrát líp než ta Rafaelova bouda. Ta druhá, že se brzy půjdu podívat do hlubin vody. Když nemusím dýchat - aspoň v to tedy doufám, tak by nemuselo být špatný zapotápět si, ne?
Po mém pěti minutovém prolejzání všech možných i nemožných pokojů, přičemž jsem se snažila objevit nějakou tajemnou komnatu nebo něco na ten způsob, jsem si v hlavě odškrtla další věc - žádný utajený pokoj se v tomto sídle nenachází.
Aspoň z mého vědeckého hlediska a naprosto odborného hledání.
Ostatní si šli po svých. Emmery s Gabem jsem viděla, jak skáčou do vody. Elijaha jsem zahlédla, jak lítá sem a tam a upravuje nebo uklízí. Annabeth se podle všeho někam vzdálila. Kam, to nevím. Ale nijak extra mě to nezajímá.
Co by teď asi dělal Serafín?
Serafín.
Bodlo mě u srdce. Zaváhala jsem a zarazila se v půli kroku. Co kdybych… co kdybych bez jejich povolení opustila úkryt a šla se na něj podívat?
Vždyť ani nevíš, jestli je živej, vysmívalo se mi mé druhé já. Nerada, ale dala jsem mu za pravdu. Kde mám vzít jistotu, že v okamžení, kdy tam dorazím, mě neroztrhají na kousky a pokud už se nějakým způsobem dostanu do sklepení, jak mám vědět, že celá moje akce bude zbytečná??
Zhluboka jsem se nadechla.
Odkdy si věci promýšlím dopředu? Risk je zisk, ne? No dobrá, ještě bych měla dodat: "anebo ztráta," ale to zní moc pesimisticky.
Ještě nikdy, nikdy jsem nešla na záchranu nějaké bytosti ze své vlastní vůle jen kvůli tomu, že ho mám tak nějak… ráda. Jasně, jak jsem řekla už tolikrát - Fin je zrádce a podrazák a nedá se mu věřit, ale pořád na mě byl hodný a snažil se mi nenápadně pomoci nebo mi ulevil od břemena mé minulosti. A to už něco znamená, že?
Odhodlaně a přesto opatrně jsem vykročila vpřed. Rázem jsem se snažila být hrozně nenápadná a úplně v pohodě, přestože jsem si za to v podstatě nadávala, poněvadž jsem věděla, že Elijah - ať už jakkoli - vždycky dokáže poznat, kdy se o něco snažím a chci u toho být neviditelná. A to mě na něm neuvěřitelně dožíralo.
"Kampak, Noemi?" zaslechla jsem Elijahův hlas. V duchu jsem sprostě zanadávala. No neříkala jsem to?!
Nasadila jsem normální výraz a normálně - aspoň jsem se o to pokoušela - jsem se k němu otočila čelem. A rázem jsem byla takhle malinká.
Z jeho obličeje se dalo číst naprosto dokonale a přesto složitě. Jako by si dával záležet na tom, aby byly vidět jen ty emoce, které on sám uzná za vhodné. A ty pocity byly směsicí obav, podezřívavosti a zvědavosti.
"Chtěla jsem zkusit potápění. Nikdy jsem u moře nebyla a teď, když nemusím dýchat, mi to přišlo jako dobrý nápad," zalhala jsem pohotově a děkovala sama sobě, že jsem si už předem vymyslela takovou důvěryhodnou lež.
"Dobře." Jeho výraz se nijak nezměnil. Akorát se možná zvědavost stáhla do pozadí a na jeho obličeji nyní trůnilo podezření. Kruci, co jsem zase udělala blbě, že si myslí, že nemluvím pravdu? Což sice mluvím, ale to on vědět nesmí!
"No, tak já už asi půjdu. Ještě by mi všechny ryby rozhonili kluci," pronesla jsem ledabylým tónem a doufala, že to zabere.
"Dobře," zopakoval Elijah.
Tahle jeho neutralita a nevyřčená nedůvěra mě zbytečně znervózňovala.
"Zatím," dodala jsme a otočila se k odchodu.
"Slib mi -, ne, přísahej, že se vrátíš," ozval se znenadání, když jsem sahala po klice. Kousla jsem se do rtu, abych nezasyčela.
Jak mu to mám slíbit, dokud sama nevím, pokud se vrátím? A nesmím přemýšlet moc dlouho, někdo s jeho mozkem a reflexy by poznal, že se rozmýšlím příliš dlouho! Sakra, sakra, sakra!
"Pokud mě nesežere žralok, tak jo," řekla jsem a pokusila se vypadat, že mě jeho obava baví.
"To dřív sežereš ty žraloka, než žralok sežere tebe," pousmál se nejistě Elijah.
"No vidíš," zasmála jsem se a znechuceně nad sebou nakrčila nos - ten smích i mně samotné zněl hrozně falešně.
"Tak, ať vidíš co nejhezčí rybky," popřál mi.
"Díky," kývla jsem a pokračovala v cestě. Když jsem zavírala dveře, stále jsem ve svých zádech cítila jeho nedůvěřivý pohled.

Dělalo mi potíže, abych se neskácela nad tou ohromnou lží, kterou jsem právě přednesla člověku - respektive upíru - kterému na mě hodně záleží a věří mi. A doufá, že se jdu opravdu pouze podívat na ryby.
Kdybys tak věděl...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 11. února 2014 v 16:29 | Reagovat

Joooooooooooo! Já jsem se tak nehorázně těšila, až tady přibude další kapitola! A konečně je tady! :D A jako obvykle je opravdu úžasná!

2 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 14. února 2014 v 18:42 | Reagovat

Krásnááááá kapitola :33 Vážně senzační!

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 14. února 2014 v 20:33 | Reagovat

Nádherná :333
Už jsem si tak nějak zvykla na to, že jsou kapitolky dlouhé a tahle byla docela krátká, ale to nic, absolutně nic nemění na kvalitě :333333 Je to boží!! :D
Tak šťastného Valentýna a naše "výročí potkání"! :D :D :D :D :333 Nevím, co bych bez tebe dělala ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama