20. Myšlenkové pochody

23. ledna 2014 v 17:25 | Scriptie |  Trnitá cesta
Jak už název napovídá, většinou půjde o Noeminy myšlenky. Ano, bude tam i konverzace, ale v menším množství, než normálně.
Kapitolka mi přijde zvláštní. Do poloviny se mi to celkem líbí, ale pak mi přijde, že Noemi hrozně rychle změnila názor, přestože jsem se to snažila zaobalit tak, abych to tak nějak nechala otevřený. Mám v plánu, že příští kapitola by mohla být trochu časový skok a ta 21. by měla být vážně velký skok. Ale nedokážu to předvídat. Bohužel. Ale doufám, že se to nějak podaří. :)




Dort jsem nakonec nedojedla, za což mi pak Elijah dost vynadal. Ale tak nějak jsem ho nevnímala. Stále jsem měla starosti o Fina. Dobrá, možná neumí udržet tajemství, je to zrádce a kamarádil se s tou pošahanou Blbitou, ale i tak jsem ho měla svým způsobem ráda. Byla - ne, pořád je to jediná osoba, která zná celý můj příběh. Sice ho ze mě prakticky vytlačil a donutil mě k tomu, ale i když bych mu to ani za nic nepřiznala, ulevilo se mi. Díky němu jsem si taky prakticky dala dvě a dvě dohromady. Díky němu už jsem to v sobě nemusela držet. A vlastně je to štěstí, že první bytost, která to ví, si to přečetla z mých myšlenek. Protože díky tomu dokázal zjistit, jak jsem se cítila, jak to pro mě bylo těžké a nemusela jsem to říkat nahlas. Určitě by mě zradil hlas a ani bych to nedokázala tak dokonale převyprávět, než to někomu prostě jednoduše ukázat
Ale i tak jsme nakonec z kavárny odešli. Přišlo mi hrozně absurdní, že zdejší byli tak děsivě klidní. Vůbec neměli tušení, že jen co se asiati usídlí, nastoupí tvrdý režim. Kdo vůbec ví, jak to nakonec celé dopadne. Ne, bohužel, nevěděl to nikdo. A kdyby ano, určitě by něco dělal, protože to nemůže dopadnout dobře. Nejen proto, že noví vládci vypadali jako smyslů-zbavení nemyslící potvory, ale i proto, že se jim bývalá vláda nelíbila a proto, že mi Serafín řekl, že si chtějí podmanit lidi.
Věděla jsem, že bychom měli něco udělat. A moc dobře jsem věděla i to, že to ví všichni kolem mě. Ale nevypadali, že by chtěli něco podniknout. Když jsem je obvinila z toho, že jim na Finovi vůbec nezáleželo, důrazně mi domlouvali, že s takovou slabou skupinou by jsme se nedostali ani přes hlavní bránu, natož do Velkého sálu nebo do sklepení. Jenže já jsem věděla, že nedávali moc nadějí tomu, že to Fin přežil. Mysleli si, že ho zabili, jen co dorazili do hradu. A tak si mysleli, že bychom se zbytečně nechali zabít, kdybychom riskovali a šli se po něm podívat.
Nic takového neřekli. Jen mi dokola opakovali, že je nás moc málo a že jsme příliš slabí.
Ale já jsem tušila - no dobrá, spíše jsem doufala, že je stále naživu, jen někde uvězněný, bez potravy, bez ničeho a tvrdě týrán. Neměla jsem ponětí, jak a proč si to myslím, důležité pro mě však bylo, že ta naděje tam stále byla. A neměla jsem v plánu ji zahodit a zadupat stejně jako ti ignoranti, se kterými jsem právě probíhala hustým lesem.
Nikdy by mě nenapadlo, že je Rumunsko tak hornatý a zalesněný stát. Nebo máme možná prostě smůlu. Nebo snad štěstí?
"Rozhodně štěstí," odpověděl by určitě Serafín a mě zase píchlo u pomalu bijícího srdce.
Nesmíš na něj myslet, nabádala jsem se. Musíš být silná. Myšlenka na něj by tě mohla zbytečně rozptylovat a to bys pak mohla dopadnout stejně jako on, opakovala jsem si.
"Noemi," zastavil najednou prudce Elijah, a nebýt mých vystříbřených smyslů, byla bych do něj narazila. Místo toho jsem se akorát tvrdě zapřela do půdy pode mnou a zastavila asi čtyřicet centimetrů za ním.
"Co je," zabručela jsem nevrle. Moje věta nebyla míněna příliš jako dotaz a proto jsem nezvedla hlas, abych tam dodala patřičný otazník.
"Běžím sice před tebou, ale není vůbec těžké přijít na to, o čem přemýšlíš," promluvil opět Elijah, otáčeje se ke mně.
Obrnila jsem se. Věděla jsem co přijde. "A já vím, že to víš. Tak mě nech bejt a budeme oba v pohodě," odsekla jsem mu. Ale nerozeběhla jsem se dál. Tušila jsem, že by mě nenechal a já bych si pravděpodobně přivodila modřinu.
"Noemi," povzdychl si znovu. "Poslyš, chápu, že jsi si ho celkem oblíbila, ale nemůžeme tam prostě vtrhnout a pokusit se ho zachránit. Vždyť jsme už o tomhle mluvili tolikrát. A to jsme na cestě teprve hodinu. Je nás málo a nic bychom nezvládli. Bylo by to, jako kdyby šest sardinek zaútočilo na žraloka," vysvětloval mi to jako hloupému a tvrdohlavému dítěti. Tenhle tón jsem nesnášela, jelikož jsem se kvůli němu vždycky cítila jako bych provedla něco špatného.
"Takže podle tebe jsme silný jako sardinky? To si fakt myslíš?" obořila jsem se na něj. Zase jsem byla vzteklá a tak mi bohužel unikl bolestný záblesk v jeho očích.
"Ne. Nemyslím si, že jsi slabá jako sardinka," pousmál se chabě. "Naopak, jsi nehorázně silná. Psychicky. Fyzický trénink jsi ani neprocvičovala, navíc jsi upír nevyvi-uhm, prvního typu, což znamená, že nemáš tělo jako z kamene. Byla by jsi snadný cíl. Nechci přijít i o tebe." Jeho hlas byl jemný, ale přesto s podtónem zklamání ze života.
Naštěstí jsem nebyla bábovka. Ano, věděla jsem, že je pro něj určitě těžké, žít dál bez své manželky, partnera, spřízněné duše a bůhvíco ještě. A že se nezabil jen kvůli tomu, že vůči mně cítil jakousi zodpovědnost. Jenže já jsem prostě nikdy nebyla tak měkká, abych podlehla něčím správně voleným slovům. Samozřejmě, taky jsem ho měla moc ráda. Byl vlastně můj táta. Bohužel, nejsem člověk, který by si rozplýval a zněžněl nebo polevil v nějakém názoru, jen kvůli nějakým, přestože pravdivým, slovům. Ale nechtěla jsem na něj být hnusná. Myslela jsem si svoje, ale jemu do očí raději ani nebudu říkat, že jeho slova mě vůbec neobměkčila. No dobrá. Možná trochu. Ale moje odhodlání bylo jako žralok a on sám chudáček byl slabá sardinka. Přesně jak se mi pokoušel objasnit.
"Jenže já se s tím prostě nemůžu smířit, víš? Pořád šířil ty svá moudra, byl nezdravě přechytralý, a každému lezl do hlavy. A teď je prostě pryč. A my neděláme vůbec nic pro jeho záchranu," protože moc dobře vím, že vůbec nevěříš, že ještě žije, málem jsem dodala, ale akorát bych mu tím ublížila a to jsem nechtěla. Nebyla jsem tak bezcitná, jak bych na někoho mohla působit. Věděla jsem, kdy něco říct, a co si raději nechat pro sebe. Ale jen tehdy, kdy jsem nebyla roztočená na nejvyšší míru.
"Kde jste? Ztratili jsme vás," ozval se najednou Peterův hlas a já se ohlédla. On a zbylá naše skupinka na nás čekali. Z jejich obličejů se nedali nic vyčíst ale i tak jsem neměla pochyb o tom, že vědí, o čem jsme se bavili. A ani by k tomu nepotřebovali super sluch. Stačilo by se podívat na Elijahův trochu skleslý výraz a můj rozzuřený.
"Už jdeme," zamumlal Elijah. Pohladil mě po rameni a rozeběhl se kupředu. Hned za ním běžela Annabeth, po troše zaváhání i Peter. Moji bráchové na mě počkali. A pak jsme se rozeběhli spolu.
Nikdo, kromě Elijaha a Ann neměla tušení, kam jdeme. Takhle, sdělili nám, že na nějakém nezmapovaném a neobjeveném ostrově mají tajnou chatku. Skrýš nouze. Nikdy nebyla využita, ale všichni pomocníci Vládců byli s tímto faktem obeznámeni. A měli přísně zakázáno o tom s kýmkoli mluvit. Možná bylo dobře, že se s tím nikomu nesvěřili.
Jenže se mi to hnusilo. Odjakživa jsem byla zvyklá bojovat za sebe, svou pravdu a celkově, jít si za svým. Teď jsem byla vlastně nenásilně donucena k tomu, kecnout si na zadek a otevřeným oknem ven se dívat, jak se to tu hroutí. Jako domeček z karet. A nic neudělat pro to, abych tomu zabránila.
Ale. Mám bratry. Tátu. Kamaráda. Kamarádku. Nemůžu se na ně vybodnout a kvůli svému - možná klamnému - pocitu, že je Fin živý a jít ho zachránit. Mohla bych ztratit všechny. A já nechtěla riskovat.
Aspoň prozatím.
Přesto jsem ale někde v hloubi duše cítila, že bych to neměla nechávat jen tak. Samozřejmě, nesouhlasila jsem s myšlením mých společníků. Ale ani jsem je nechtěla odkopnout a jít si za svým jako sobecká mrcha. Zatím si budu myslet svý. Možná střádat plány.
A pak?
Pak se uvidí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | 23. ledna 2014 v 19:51 | Reagovat

Juhůůů!!! Neskutečně jsem se těšila, až přidáš další kapitolu. A že to čekání stálo za to! :D Opravdu super kapitola. :)

2 Milenne Milenne | Web | 25. ledna 2014 v 9:40 | Reagovat

Wow! :D
Páni, pěkně se to rozběhlo, jsem zvědavá na pokračování! :D

3 Xanya Xanya | Web | 25. ledna 2014 v 16:55 | Reagovat

Noemi má zajímavý myšlenky. :D Doufám,že Fina půjde zachránit i když to asi není nejlepší nápad. :D Ale Elijah nevypadá,že by měl jít chuť někoho zachraňovat. XD
Hrozně se těším na další,asi bude nějaká akce,co? Ne,že by doteď nebyla. :D

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 25. ledna 2014 v 21:43 | Reagovat

Změnila to docela chytře ;)
Aspoň podle mě :D Ale doufám, že se na Fina nevybodne... to by u mě potom měla jedno velké a černé minus! :D
Krásná kapitolka :33333

5 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 31. ledna 2014 v 13:40 | Reagovat

Pěkná kapitola :))
Doufám, že Fina nenechá těm asiatům.. :3

6 tsubaky-eni tsubaky-eni | Web | 5. února 2014 v 21:26 | Reagovat

Super píšeš a je to strašne zaujímave. Teším sa na pokračovanie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama