19. Další zlom...?

18. ledna 2014 v 13:45 | Scriptie |  Trnitá cesta
Och ano, skoro po dvou týdnech tu máte další kapitolku TC. Zanedlouho pak přidám fotky ze Sims a možná i z WoWka. :D
P.S. Trochu jsem si hrála ve PhotoFiltru. Zkoušela jsem udělat "takový-to-velký-úvodní." Myslím, že se tomu říká blend? Nebo snad signatura? Kdo ví. Já ne.
P.P.S. Mám nápad na povídku. Jen nevím, jak ji zpracovat. Každopádně něco zkusím, až budu mít pár kapitol TC popř. ještě SZZ v zásobě.
P.P.P.S. Promiň Ewil. :(




Až doteď mi tak nějak nedocházelo, že jsme na jiném kontinentu v jiné zemi s jiným jazykem. Ale jen co jsem dorazila do města, naplno jsem si to uvědomila. Nejen že tu byla trochu jiná kultura, ale hlavně ten jazyk! Já, jako rozená Američanka, jsem poprvé v životě slyšela rumunštinu.
Verdikt byl jasný. Je to divný.
Nikomu jsem nerozuměla ani slovo a když k někomu začal mluvit Elijah, trochu překvapeně jsem na něj zírala. Zněl jako rodilý mluvčí, to jo, ale bylo to hrozně zvláštní. Trochu jsem přemáhala smích, protože mi jeho podivná mluva přišla vtipná.
Zmateně jsem se zadívala na bráchy, ale ti jen pokrčili rameny. Hm. Tak tady nepochodím. Hlavně, že jim je nějaký to desetiročí a oni stejně neumí rumunsky. Pche. To já, až všechno tohle šílenství skončí, se ten jazyk naučím a pak budu nad všemi machrovat.
Taky mi došlo, že všichni jsou dost ostražití. Byli napnutí, pátravě se rozhlíželi po okolí, ale kdybych se podívala z dálky, nic by na nich nepřišlo jiné.
Netušila jsem, jestli jsem prostě tak zabedněná, že si neuvědomuju závažnost celé situace, nebo jsem prostě divná.
Ať tak, či tak, proplouvali jsme mezi skupinkami lidí, kteří se uvolněně smáli, povídali si nebo si jen bezohledně prodírali cestu vpřed. Takový lidi jsem fakt nesnášela. Strčí do vás, a ani se vám pak neomluví. A pak jste celý den naštvaní a nabručení.
Bylo tu docela živo, vzhledem k tomu, že bylo něco kolem osmé večer.
Se Serafinem, Peterem a Ann jsme se měli sejít v jedné kavárně, jež byla poblíž banky s automatem. Byli jsme domluvení, že pokud by se do deseti minut neobjevili, měli jsme odejít bez nich. Nevěděla jsem sice kam, ale doufala jsem, že se to brzy dozvím.
Kavárna se jmenovala St. Tropez. Nezastavila jsem vrásku, která se mi vyhloubila mezi obočím. Proč se všechno jmenuje St. Tropez? Nedaleko jsem viděla stejnojmenný hotel. Možná jsem měla při zemáku dávat pozor.
Uvnitř to bylo vcelku útulné. Jemně žluté stěny zdobily ručně malované obrazy a světla, podlaha byla tvořena velkými, hranatými dlaždicemi. Úplně vzadu byl velký, dřevěný pult, za nímž byly různé poličky skříňky plné různých věcí a nalevo od něj byla taková skleněná vitrína vyplněná koláčky, dorty a jinými zákusky. Stolů tu bylo víc než dost, většina z nich obklopena dvěma židlemi, ale našly by se i takový, kteří měly židle tři nebo čtyři.
Byla plná jenom z půlky. A bylo tu příjemně, protože lidi neřvali, ale potichu si mezi sebou povídali nebo byli na počítači a nepřítomně u toho pili svoje kafe.
"Že mi koupíš ten dort, co jsou na něm jahody a je zalitej želém? Prosím, jenom kousek!" škemrala jsem, jen co jsem prostudovala obsah vitríny.
"Máme tu čekat na druhou polovinu naší skupiny a ty se chceš cpát dortem?" zasyčel Elijah a probodl mě přísným pohledem.
Pravda, byla jsem tímhle jeho chováním poněkud překvapená, ale dávala jsem to za vinu naší ošemetné situaci. Proto jsem se nenechala zastrašit a dál si vedla svou.
"Jo. Protože mám pod dlouhé době hlad zase na něco jiného než je ty-víš-co a pokud se nenajim, budu nepříjemnější víc než normálně."
"Slíbíš mi, že pak budeš zticha?"
"Jo!"
"Fajn," přikývl nakonec pomalu a vydal se k pultu. Pak se však ještě otočil. "Sedněte si až do úplného rohu," přikázal nám, než se opět rozešel k milé slečně, co čekala u kasy.
I když jsme věděli, že to neuvidí, přikývli jsme a vydali se k stolku, jenž měl pouze dvě židle a byl v rohu, takže na něj nebylo vidět ze skleněné výlohy z ulice.
Přišoupli jsme ke stolku další dvě židle a sedli si.
"Kam jdeme pak?" zeptala jsem se zvědavě, jen co jsem se usadila.
"Vlastně jsme se tě chtěli zeptat na to samé. Mysleli jsme, že ti to řekli, když jsme spali."
Takže víme kulový.
"Na. Jez," nakázal Elijahův hlas a přede mnou se objevil červený zákusek s jahodami.
"Díky!" vyhrkla jsem a dala se do dortíčku. Pak mi však něco došlo. Zarazila jsem se v půlce žvýkáni, zvědavě naklonila hlavu a zadívala se na Elijaha.
"Kde jsi vzal peníze?"
Elijah se poněkud napnul a švihl po mně nicneříkajícím pohledem. "Raději jez," oznámil mi stroze.
S povzdechem jsem se opět dala do zákusku. Z nějakého důvodu ztratil svoji původní skvělou chuť.
"Neměli by tady už být?" zeptal se Gabriel nervózně a trochu napjatě. Když jsem na něj pohlédla, zaznamenala jsem jeho stisknutou čelist a ruce sevřené v pěstí. A když jsem se stejně pátravě podívala i na Emmeryho, a všimla si jeho totožných gest, rázem mi vše docvaklo.
Sevřelo se mi hrdlo a žaludek mi udělal kotrmelec. Kdy vlastně naposledy jedli? A kdy jsem naposledy jedla já? Až teď jsem tak nějak ucítila všechnu tu lákavou vůni krve, jež pumpovala v těle zdejších Rumunů. Slyšela jsem i jejich klidná srdce.
Bože můj, napadlo mě zděšeně, zatímco se dort v mých ústech měnil v jílovitou hmotu a bobtnal.
"Ještě mají šest minut," zasyčel nazpět Elijah, pozorně sledujíc obě dvojčata. Taky jsem konečně pochopila tu jeho… protivnost, strohost a naštvanost. V hlavě mu určitě ležela smrt jeho osudu - jak ironické, vezmeme-li v potaz, že je to její jméno - taky se pořád trápil nad tím napadením a nadvládou asiatů, vsadím se, že mu ani nepomohlo to, že má na krku dva, vlastně tři žíznivé krky. A že na nás má dávat pozor, abychom tu něco nesežrali.
Nepohodlně jsem se ošila a polkla sousto. Snažila jsem se z hlavy vytěsnit všechny ty vůně a tlukoucí srdce. Ale bylo to stejné, jako by mi někdo řekl, ať nemyslím na růžového slona - samozřejmě, že na něj začnu myslet!
"Co je s tebou?" zeptal se Elijah ostražitě, ale v jeho hlase jsem konečně zaznamenal trochu něhy. Proto mě tak ničilo to, co bych mu měla říct, ale neřeknu.
"Jsem jen trochu nervózní," pousměju se slabě.
Přimhouřil oči a přejel mě svým bystrým zrakem. "Nevěřím ti to. Ale pokud mi to nechceš říct, budu to muset akceptovat," povzdychl si pak. V tom vzdechu bylo všechno - smutek, bezradnost, napětí a další emoce, které jsem už ale nedokázala rozeznat.
V naprosté tichosti jsme kolem stolu seděli dalších několik minut. Byly dlouhé a protahovaly se čím víc jsme je popoháněli. Jako by to snad dělaly naschvál.
Pomalu jsem ujídala onen dort a přemítala nad závažností situace. Pokud druhá skupinka nedorazí do dvou minut, budeme se muset vydat dál bez ní. A i když bych to nikomu nepřiznala ani pod pohrůžkou smrti, netušila jsem, co budu dělat bez Petera a Fina. Dobrá, Peter je otravnější než moucha v letních měsících a Fin je zase hroznej zrádce, ale tak nějak jsem si je oblíbila a myslím, že bude hodně těžké se smířit s tím, že neuděláme nic, pro jejich záchranu.
Annabeth jsem si nijak extra neoblíbila - však jsem s ní strávila jen jeden večer. Možná mi ale bude chybět nějaká ženská ruka, protože jsem se příliš necítila na to, být jediná mezi kluky. Ale když bych neměla na výběr…
"Konečně," ozvalo se zničehonic z Elijahových rtů. Zmateně jsem se na něj podívala a uviděla úlevný úsměv, jenž se však brzy změnil na tenkou a napnutou čáru.
Ohlédla jsem se a naskytl se mi pohled na vyděšenou a rozcuchanou dvojici Annabeth a Petera. Oblečení na nich viselo v cárech, oči se vystrašeně leskly. Peter, i když to nepotřeboval, zrychleně lapal po dechu. Asi zvyk z lidského života.
"Co se stalo?" zeptal se Elijah, nevnímaje vyjevené a zvědavé pohledy místních lidí.
"Oni… a on… rvačka… museli jsme… musíte!" blekotal zmateně Peter.
"Chce říct, že před hranicemi města na nás zaútočila hlídka nových vládců. Říkali, že chtějí jenom Serafina a nás nechají jít. Nechtěli jsem ho v tom nechat, ale strašně ledovým hlasem nám oznámil, ať jdeme. Tak jsme šli. Ale po pár kilometrech jsem slyšela, že nás někdo pronásleduje a tak jsme rychle vběhli sem. Mezi lidmi si nic nedovolí," vysvětlila nám v hrozné rychlosti Annabeth a rudýma očima těkala mezi přítomnými.
Moment.
Rudýma? Zděšeně jsem se rozhlédla po lidech. Jakože si nevšimli, že má Elijah rudé oči?! Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovorů. Kromě nesrozumitelné spleti slov jsem nic nezjistila. Ale nezdáli se být vyděšení. Spíš zvědaví nebo unudění.
Nechápala jsem to. Jenže ke mně dolehla váha Anniných slov a já myslela, že se mi dočista zastavilo srdce.
Mají Serafina?!
To ne! Ne, tomu nehodlám uvěřit! Musíme ho jít zachránit.
Ani jsem si neuvědomila, že poslední větu jsem řekla na hlas. Došlo mi to až ve chvíli, kdy se na mě Elijah podíval svýma utrápenýma očima.
"Nemáme šanci. Jich je stovky, nás je jenom šest. Většina z nich má určitě nějaký dar, u nás mají dar jenom dva z nás," vysvětloval mi tlumeně, ale rozhodně a smutně.
Nenenenenenenenene. To nemůže být možné. Někdo zajmul Serafina? Toho Serafina? Toho nafoukaného, namyšleného a zrádného Serafina? Ne, to nemůže být pravda.
"Dva z nás? Pokud vím, dar máš jenom ty," ozvala se Annabeth.
"Peter má taky nějaký. Jen zatím nevíme jaký," odpověděl nepřítomně Elijah.
"Měli bychom pokračovat v cestě," rozhodl Emmery a vzal mě za ruku.
"Ale-ale nemůžeme ho v tom nechat! Ne, to nemůžeme! Určitě ho zabijí! Jako zabili Teodorika!" blábolila jsem hystericky. Ztichla jsem, až když se kolem mě ovinuly dvě paže a do vlasů mi vzdychl Elijah. Zmateně jsem stála a nechala se objímat, než jsem se to pokusila oplatit.
"Noemi, to zvládneme. Musíme si jen najít nějaké bezpečné útočiště a všechno pak bude v pořádku."

Nevěřila jsem v to. Ale bylo krásné nechat někoho, aby vás k tomu přesvědčoval.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Thea Thea | Web | 18. ledna 2014 v 14:38 | Reagovat

Yú, sú v Rumunsku :D Pripomenulo mi to Vladimira z jednej mojej poviedky xD
Takže, tento diel bol perfektný, rovnako ako predchádzajúce. Som zvedavá ako dlho zostanú ešte vo vyhnanstve a kedy získajú svoj hrad späť...a Serafina zajali! :O :D
No čo :D v skratke musím povedať že sa teším na ďaľší diel :D a úvodka je krásna :D

2 Calla Calla | 19. ledna 2014 v 20:32 | Reagovat

:D Co mám napsat? Je to prostě naprosto dokonalá povídka! A i tahle kapitola! Ale já nechci, aby se Serafínovi něco stalo.. :(( No těším se na další kapitolu. :)

3 Xanya Xanya | Web | 20. ledna 2014 v 14:53 | Reagovat

Chudák Serafin. :( Snad se mu nic nestane. Ale Noemi byla boží jak prosila o ten dort. :D
Úvodka je krásná,moc se ti povedla. Takovou bych nikdy nezvládla udělat. O_o :)
Pořád si říkám jak dokážeš psát tak dlouhé kapitoly. Každopádně se těším na další. :D

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 20. ledna 2014 v 17:06 | Reagovat

Tak nějak jsem to tušila... O.o Původně jsem si ale myslela, že zmizí Peter :-D Tw Script!! Když jsem to četla na začátku jaks popisovala tu kavárnu bylo to božské, jako bych tam byla!! Kdyby to bylo knižně (doufám, že jednou bude!;) okamžitě bych si to koupila a dosadila bych to na nejlepší místo ve své poličce :3333333333333 (moc knížek tam teda není, ale většinou tam končí i ty z knihovny :D)
Opravdu nádherné :3333333333 Těším se na další! ;)

5 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 20. ledna 2014 v 17:06 | Reagovat

Jo, a s tím blendem - nevadí! :-D Tenhle je hezčí :33333333333 ;) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama