18. Požár - 2/2

5. ledna 2014 v 16:16 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Ahojte! Díky moc za komentáře! A pro Lexi: SZZ nemám tušení. Tak nějak mě opustila múza. Ale jakmile mě něco napadne, okamžitě to sem dám!
Jinak, část je celkem dlouhá, tak snad se nebudete zlobit.



"Je tu někde poblíž civilizace?" zeptal se Peter po chvíli.
"Jo. Asi tři kilometry odtud se nachází pumpa a za dalších asi pět kilometrů je malé městečko," odpověděl Serafin.
"Tak to abychom se rozběhli, ne?" nadhodila Annabeth.
"Nevím, jestli by to někteří zvládli," řekl Elijah, pohled neodtrhávajíc od Annie. Proč mám takový pocit, že tím "někteří" myslel mě?
"Nejsme třasořitky! Něco vydržíme," vyjekl rozběsněně Emmery. Gabriel mu v uklidňujícím gestu položil ruku na rameno a několikrát mu přejel po zádech.
"To neříkáme. Jen…"
"Žádný jen. Běžme. Ať to stihneme do západu slunce," zamumlal Emm.
Tak jsme se rozběhli. Snažila jsem se s nimi držet krok, ale po chvíli jsem začínala trochu zaostávat, poněvadž mě do bosých chodidel píchalo jehličí a klacíky.
Pak si mě však kdosi vyhoupl do náruče. Podle vůně jsem poznala Elijaha a tak jsem se uvelebila a zavřela oči. Celé vzpomínky na dnešní akci mi přišly hrozně mlhavé, jako by to byl sen. Nevěděla jsem, zda je to proto, že jsem předtím jednala pudově a moc u toho nemyslela, nebo se můj mozek snaží vytlačit nepříjemné myšlenky.
Chtěla jsem usnout, ale nešlo to. V hlavě mi bzučelo jako v úlu, myšlenky a vzpomínky lítaly tam a sem a nechtěly se zastavit. Musela jsem myslet na mrtvou Destiny. A na Theodorika. Byl takový neutrální, nic mi neudělal, ale taky mi ani nijak nepomohl, takže jsem proti němu nic neměla. Dokonce jsem pomyslela i na Tabitu a napadlo mě, co s ní asi je. Nebo s tím blbečkem z knihovny či s Rafaelem.
Mysl mi okupovaly obrázky všech osob, které jsem v hradě potkala a následně i lidí z děcáku. Změní se jim život hodně, když teď vládnou Číňané? No, nejspíš jo, když Fin říkal, že si chtějí podmanit lidi. A srdce mi kleslo ještě níž. Budou nás hledat? Vyhlásí po nás pátrání, aby nás mohli zabít? Ale je nás hodně, ne? Fin čte myšlenky, Elijah mění vzpomínky a Annie se Sophií… ani nevím, co vlastně umí. A pak Peter a jeho nějaká skrytá schopnost. Opravdu by mě zajímalo, co umí.
Zničehonic jsem se opět ocitla v Peterově pokoji. Ale všichni tři kluci v pohodě seděli na křeslech a povídali si, zatímco zpod dveří sem proudily tuny dýmu. Snažila jsem se na ně zaječet, ať vstávají a co to kruci písek dělají, ale ani mi nevěnovali pozornost a dál si nevzrušeně povídali. Pak sem vtrhl nějakej číňan, kterej všechny tři pozabíjel a mě si nevšiml. Následně vešel Elijah a se slovy, že se dají slepit, je všechny poplival a odešel. Zbytky jejich těl se začaly hýbat a spojovat, až z nich byl jeden velký mutant se třemi hlavami. A pak se ta obluda rozešla ke mně.
A já začala ječet.
"Noemi! Noemi, klídek, všechno je v pořádku, všichni jsme v pořádku!" uklidňoval mě čísi hlas. S trhnutím jsem otevřela oči a prudce se posadila,
Moment.
Posadila?? Zatímco jsem zrychleně oddychovala, zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Všech nás osm leželo či sedělo v menším pokoji. Patrně hotelovém.
"Kde to jsme?"
"Jak jsem vyprávěl, jsme v tom malém městečku. Ubytovali jsme se v penzionu," vysvětlil Fin.
"A kde jste vzali peníze?" nechápala jsem.
Serafin kmitl krátkým pohledem po Elijahovi, který seděl na mé posteli a koutek jeho úst byl jemně zdvižený.
"Když někdo umí měnit či vytvářet vzpomínky, není tak těžké si najmout pokoj," prohodil ledabyle Elijah. Nevířcně jsem zavrtěla hlavou a usmála se. Úsměv však trochu zamrzl, když jsem se zahleděla do jeho očí. Snažila jsem se v nich najít něco živého. Jediná malilinká jiskřička v jeho očích poblikávala. Jinak nebylo těžké vyčíst, že z Destininy smrti se jen tak nevzpamatuje. Pokusila jsem se o povzbudivý úsměv, když jsem mu stiskla ruku.
Pobaveně se usmál; nejspíš se mi můj úsměv moc nepovedl.
"A co je v plánu pak?" zeptala jsem se.
"Mohli bychom do Států a tam se nějak přizpůsobit lidskému životu," navrhl Peter z rohu místnosti. Serafin se na něj zadíval jak na idiota.
"Podle mě by bylo chytřejší, kdybychom se zabydleli v nějaké chatce v lese," namítla Sophie.
Hm. Takže zatím plán žádný. "Ale musíme někde sehnat peníze, ne?"
"Vždycky s sebou nosím kreditní kartu. Až se ocitneme v nějakém větším městě, vyberu peníze a zařídíme se podle potřeb," oznámil mi Fin.
Nepřítomně jsem přikývla. A pak si povzdychla. To se nám to pěkně hroutí. Jako domeček z karet.
"Takže… co teď?"
"Vlastně jsme čekali, až se probudíš. Přišlo nám hloupé se s tebou tahat několik kilometrů. Navíc, měli bychom ti koupit boty," Elijah významně mrkl na mé bosé nohy.
"A je možné, že cestou potkáme další upíry?" zeptala jsem se, ignorujíc jeho narážku. No co, nemůže po mně chtít, že když mi jde o život, budu se zamýšlet, jestli si vzít nějaký tenisky nebo pahorky. Neměla jsem ani čas se oblíknout, proto tu teď lítám jen ve velkém tričku a v nějakých kraťasech. Ovšem, nevypadá to, že by to někomu vadilo. A jestli jo, raději si to nechává pro sebe, jelikož ví, že by nedopadl dobře.
"Pravděpodobné," přitakal Serafin. Zvědavě jsem na něj pohlédla. Zajímalo mě, jestli se mu po Blbitě stýská. Ale jeho všudypřítomná maska "nic mě nezajímá, tak mě neotravujte," mi to jaksi znemožnila.
Hej, slyšíš mě?
Cuknul hlavou, ale přikývl. Jeho výraz se nezměnil.
Stýská se ti po Blb- uhm, chci říct, po Tabitě?
Neodpověděl. Jen přimhouřil oči a pak pokračoval v neúčastném civění do zdi. No ty bláho, to fakt zachráníš svět!
Ne, ten rýpanec jsem si nemohla odpustit. Ale ten jeho poker-face mi fakt lezl krkem. Znemožňoval mi nahlídnout pod pokličku, zjistit víc. Navíc, vypadal jak kakabus a když se tváří jako kakabus, vypadá blbě.
Pobaveně se pousmál a nadzvedl obočí.
No co! Nemusíš mě poslouchat!, odsekla jsem mu.
"Mohli byste se prosím přestat bavit v myšlenkách? Je to krapet znervózňující," zasáhl Elijah nakvašeně.
"Co myslíš tím - bavit se v myšlenkách?" zeptal se Emmery zvědavě. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale pak mi došlo, že těžko bude vědět o schopnostech vládců-co-už-nejsou-vládci.
"Serafin umí číst myšlenky," zabručela Annabeth. Trhla jsem sebou. Úplně jsem na ni a na Sophii zapomněla.
"He?" udělal Emmery inteligentně. "To jakože může vědět, na co myslím?"
"No ne, ty seš ale génius! Fakt by mě nenapadlo, že čtení myšlenek zahrnuje vědět to, co si myslí ostatní!" neodpustila jsem si.
"Ty seš taky příjemná jak osina v zadku," zamračil se na mě.
Zářivě jsem se usmála. Emmery rezignovaně zavrtěl hlavou ve stylu "tobě není pomoci," a svou pozornost opět zaměřil na Fina.
"Myslíš na to, že je Noemi hrozně otravná," zašklebil se Fin, až jsem se podivila, že něco takovýho umí. No vida, nepřítomnost Blbity dělá divy! Až o okamžik později mi došlo, co že to vlastně řekl.
"No promiň, ale ty taky nejseš první osoba v seznamu 'Koho si s sebou vzít na opuštěný ostrov,'" zakřenila jsem se na něj.
"Nechte si to, jo? Na tohle teď není čas," pokáral nás Gabriel. Protočila jsem oči. Velkej brácha káže.
"A na co je teda čas?" držkovala jsem. A bylo mi to jedno. Měla jsem za sebou strašlivý zážitek, tak si nějak musím vydobýt zpátky svoji hrdost, no ne?
Zarazil se. Nejspíš mu došlo, že mi na to nemá co říct. Vítězně jsem se zazubila.
"Vypadá to, že jo," přikývl Fin. Naprosto zmateně jsem se k němu otočila. Co to zase mele?
"To neřeš," zavrtěl hlavou, jen co si všiml mého nechápavého pohledu.
"No to teda budu!"
Serafin si krátce povzdychl. "Jistá osoba se sama sebe v myšlenkách ptala, jestli jsi byla vždy tak splachovací. Myslela tím, že sis nezažila nic příjemného a teď se, cituji, vesele šklebíš."
Trochu jsem ztuhla. Nebyla to pravda, nebyla jsem splachovací. Často mi nějakou dobu trvalo, než jsem se s něčím smířila, nebo jsem se dlouho uklidňovala, pokud jsem byla svědkem něčeho ošklivého. Jediné, co mi pomáhalo, bylo, že jsem byla nepříjemná, hádala se, odsekávala, nebo prostě ryla do jiných.
"Hm, tak není. Jen jí ten sarkasmus a cynismus pomáhá v udržení na životě," prohlásil po chvíli ten idiotskej čtenář myšlenek. Už mě tohle fakt dost štve. Sdělila jsem mu snad, že mu povoluju moje myšlenky rozhlásit po celém pokoji? Ještě trochu nahlas, myslím, že tě ve vedlejší místnosti neslyšeli! A ne, nic takového jsem mu neříkala. Tak nechápu, kde bere tu jistotu, že mu neurvu hlavu kdykoli se mi zachce. Kord teď, když už není vladař.
"Víš, mám takový pocit, že by tě ostatní zadrželi."
Jo? Tak to máš blbej signál příjmu pocitů, protože si nemyslím, že by někomu chybělo tvoje zírání do cizích hlav!
"Víte co? Chvíli po setmění, bychom měli vyrazit na další cestu. Abychom se ještě před svítáním dostali do nějakého většího města. Myslím, že několik kilometrů odsud by mělo být město Kluž, ne?"
"No, vlastně ano. Je to asi dvacet kilometrů na severovýchod," přitakal Fin.
"Vida. Už se to začíná rýsovat. Výborně. Chlapci, měli byste se jít vyspat, ať jste večer odpočatí," pochvaloval si Elijah.
"Kdo je tu u tebe chlapec?" zabručel si Garbiel, ale poslušně si každý lehl z jedné strany na postel, na které jsem ležela já.
"A co já? Já už spát nebudu. Ne po tý noční můře," a zaksichtila jsem se, když jsem si na tu úchylnost, co se mi zdála, vzpomněla. Taky jsem si vzápětí vzpomněla na Petera, který seděl v koutku místnosti a díval se z okna. Venku mohlo být asi pět hodin odpoledne a jelikož byl podzim, smrákalo se.
Neměla jsem tušení, co s nim je. Měla bych za ním zajít a zeptat se ho, jestli je v pohodě? No, vzhledem k tomu, že to byl můj adoptovanej bratr, tak bych se asi měla slitovat.
Beze slova jsem vstala a provázena několikery pohledy jsem se dostala až k Peterovi. Rozpačitě jsem se sesunula na takovou tu postranní opěrku u křesla.
"Co je s tebou?" zeptala jsem se. Nikdy jsem nebyla dobrá v uklidňování. A pochybovala jsem, že vůbec někdy budu.
"Nevím. Asi všechny ty vjemy, víš, co myslím, ne? Ten oheň, pak to rozcupování… Bože, fakt to bolelo a to nemluvím o tom slepování. Doufám, že už nikdy nebudu muset bejt roztrhanej," ušklíbl se.
"Řekla bych ti, že to bude dobrý, ale však víš, jak nerada věším někomu bulíky na nos, že," řekla jsem s trpkým úsměvem. Pravdou bylo, že podle mého názoru už nic nebude dobrý. Ledaže bychom postavili nějakou armádu upírů a pak vtrhli na hrad a začali bojovat. Ale nevím, jestli bych se toho zúčastnila. V boji jsem platná asi jako kniha při útěku z banky - jakože vůbec. Asi bych se po anglicku vypařila a žila si jako nomád. Jako Rafael. Dřív, než jsem se na něj stihla zeptat, bylo mi zodpovězeno.
"Rafael se vrátil pár dní po tvém příletu, zpět do své boudy. Ale kdo ví, kde teď vězí," zamručel Fin.
"Takže by měl bejt v pohodě, ne?"
"Měl by," pokýval hlavou. Hrozně mě iritovala ta nejistota. K čertu s tím vším!
"Doufám, že se tady nebudeš těch zbylých několik hodin vztekat," prohodil Elijah, jakmile si všiml mého nabroušeného obličeje. Ty jdi taky k šípku!
"Rádi bychom ti řekli, ať se nadýcháš čerstvého vzduchu, ale bohužel by teď nebylo moc rozumné vylézat z hotelu. Ještě by tě tam chytili Asiati," chlácholila mě Annie. Trochu mě mátlo, proč Sophie jen mlčí. Třeba má jen ráda své soukromí a nechce se do ničeho plést.
"Přesně. Když jsi spala, Sophie se nás zeptala, jestli by dál mohla cestovat sama. Ann se nabídla jako doprovod, ale Sophie to zamítla. Pravděpodobně se při cestě do města rozdělíme," sdělil mi Elijah.
Vyděšeně jsem na něj pohlédla. Co tím myslí? Jak rozdělíme?
"Neboj, Noemi, klídek. Myslím, že se od nás oddělí pouze Sophie. Annabeth nejspíš zůstane s námi, stejně jako tvoji… bratři a Elijah," zasáhl Serafin, jen co si všiml narůstající hysterie v mé hlavě.
Trochu jsem se uklidnila a zhluboka se nadechla. Dobře. To znamená, že mě nikdo z blízkých neopustí. Nevím, proč se Sophie rozhodla, že od nás odejde. Třeba jsme jí lezli na nervy, nebo nemá ráda společnost… kdo ví?
"Nebavte se o mně jako bych tu nebyla," osopila se Soph. "Při cestě do Kluže se od vás oddělím a sama pojedu za přáteli. Nechci na sebe zbytečně upozorňovat a vaše velká skupina to jaksi znemožňuje," vysvětlila nám, o trochu jemněji.
Musela jsem jí dat za pravdu. Bylo nás sedm. A to je celkem dost. I kdyby Annabeth se Serafinem dělali rodiče, pět dětí je hodně. Navíc si ani nejsme podobní. A kterej hlupák by organizoval výlet pro sedm kamarádů? Většinou se jezdí po čtyřech, po pěti, ne?
"No, mohli bychom se rozdělit a na nějakém smluveném místě se zase sejít, že?" navrhl Peter. Zvědavě jsem se na něj podívala. Strašně ráda bych řekla, že mě to napadlo už dřív, ale nebyla to pravda. Nechápala jsem sama sebe. Vždyť je to tak primitivní! Jak to, že mi to taky nedošlo? Musím svůj mozek reklamovat, fakt. Jednak proto, že myslí na samý kraviny a jednak taky proto, že má strašně dlouhý vedení.
"Čekal jsem, až to někdo řekne," prohlásil spokojeně Elijah.
No to víš, že jo. A tu o perníkové chaloupce bys mi neřekl? Jako fakt, kdo uvěří tomu, že on už měl tenhle nápad v hlavě milion let a jen čekal, až to nějakej Peter řekne nahlas?
Ale mlčela jsem. Nechtěla jsem mu zbytečně ubližovat. Jako by toho už tak neměl dost.
"Takže, kdo s kým půjde?" zeptal se Fin.
"Já jdu s bráchy!" ohlásila jsem okamžitě.
"Tak jo, ale pochybuju, že někdy byli v Rumunsku," ušklíbl se Elijah.
Zarazila jsem se. Pak si povzdychla. Ach jo, proč má každý kolem mě pravdu?!
"Já bych to udělal tak, že já, Noemi a jedno z dvojčat -"
"No tak to prr! Žádný takový! S tebou nikam nejdu! Určitě po tobě pátraj, jelikož jsi bývalý vládce a já neumím bojovat a nenechám se zabít!" skočila jsem mu Finovi do řeči rozběsněně.
"Musím říct, že Noemi má pravdu. S tebou by měl jít někdo, kdo umí dobře bojovat. Nebo rychle běhat," uznal Elijah a já si oddechla. Už jen kvůli tomu, že mi konečně dal někdo za pravdu.
"Dobře tedy. Tak já, Annabeth a Peter jdeme nejdřív, ty s Noemi a s dvojčaty dorazíte po tom," rezignoval Serafin.
"Ale já už nechci bejt roztrhanej," zafňukal vedle mě Peter. Potlačila jsem ušklíbnutí.
"Nebudeš, dáme na tebe pozor," mrkla na něj Ann a on okamžitě roztál. Tentokrát jsem úšklebek nechala, ať se rozleje po mé tváři. Chlapi. Tsss.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | 5. ledna 2014 v 17:29 | Reagovat

:DDDDD Tahle povídka mě vždycky neskutečně rozesměje! Musíš se alespoň okusit ji vydat! Prosíííííííímmm.... :) Ten styl psaní a vlastnosti Noemi.. Ona je tak super! :D Myslím, že takový sarkasmus ale zároveň hodně oblíbenou postavu jsem v žádné knížce nenašla. :D A plně mě položilo to slovo: držkovala jsem.. to mi vždycky říká mamka :DDDD ať nedržkuju :D

2 Xanya Xanya | Web | 8. ledna 2014 v 17:05 | Reagovat

Ti jsou hodní,že zastavili jenom kvůli ní,na mě by se všichni vykašlali a nechali mě tam. :D A Serafin je teď mnohem lepší když tam není ta stupidní Tabita. :D
Jinak hrozně mě rozesmálo to s perníkovou chloupkou a nějakej Peter. XD
Souhlasím s Callou,mohla bys ji zkusit vydat. Vždycky se hrozně tlemím když ji čtu. :DD

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 10. ledna 2014 v 19:14 | Reagovat

Vůbec jsem nevnímala, jestli to bylo delší nebo ne ;) :D
Moc se mi to líbí!!! Nutně potřebuju další Script! :O
:D Trochu jsem čekala, že půjde s Finem, ale asi  ne O.o Takže skončí s bráškama a tátoou :D Tw já bych to nepřežila se svým tátou ani bratry -_- :D
Rychle další, prosím :3!!!!!!!:3333333333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama