18. Požár - 1/2

1. ledna 2014 v 14:15 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Heya! Přeji vám šťastný nový rok! Hodně štěstí, zdraví a splněných přání!! A pokud jste si dali nějaké předsevzetí, doufám, že ho budete dodržovat! Jinak, ohromné díky za těch 10 komentářů! Čím jsem si to zasloužila. o.O
Každopádně. Tato kapitolka mi dala trochu zabrat. Pokoušela jsem se vystihnout tu paniku, ale pořád se mi to nelíbí. Takže jsem to pak přestala přepisovat. A tak to tady máte.
Upřímně? Nemám tušení, jak s touhle novou cestou budu pracovat. Ale snad se mi to nějak podaří. x3




"Proboha, Adamsová, hejbni tím svým zadkem, ať se odsud můžeme vypadnout!" Peterův hlas připomínal jekot holky. Byl nepřirozeně vysoký a být v jiné situaci, smála bych se. Pobíhal po místnosti a vypadal, že potřebuje baseballkou po hlavě, aby se zklidnil. Nebo pořádnou pěstí.
"Peter má pravdu. Měli bychom si pospíšit. Vsadím se, že už obsadili všechny vchody a východy. A ze zdola zapálili oheň. Nevím, kudy budeme moct utýct, protože celý dolní patro hoří…" Ale já ho dál neposlouchala. V tu chvíli mi svitlo.
"Letiště!" vyjekla jsem a vyskočila na nohy.
Bráchové se zamračili. "Nemyslím si, že je tu někde v okruhu deseti kilometrů nějaké letiště…"
"Ale ne, vy tupci. Nahoře, na střeše hradu jsou dvě stíhačky!" mluvila jsem hrozně rychle a hrabala se z pokoje. Na chodbě mě do nosu udeřil zápach kouře, až jsem klopýtla dozadu a prudce se rozkašlala.
Vzala jsem si límec trička a přitiskla si ho k nosu. Bosa jsem se rozeběhla vpřed, doufajíc, že jdu správně. Několikrát jsem vrazila do upírů, kteří se snažili utéct. Bylo jich tu strašně moc, musela jsem se kolikrát přikrčit či nějak elegantně prosmýknout, abych se přes ně dostala.
"Noemi!" řvali za mnou kluci, ale já je neposlouchala. Hnána vlastní hrdostí a pudem sebezáchovy jsem běžela a snažila se najít nějaké schody.
"Adamsová! Ty blbko, jdeš špatně! Tady jsi měla zatočit doleva!" ječel za mnou Peter. Prudce jsem se zarazila a očima ho vyhledala. Za pár vteřin byl všichni tři u mě.
"Jak si to můžeš pamatovat?" zamračila jsem se.
"Kluci mají vždycky lepší orientační smysl," zavrčel na mě, chmatnul po mý ruce a běžel na druhou stranu. Spolu s proudem. Došlo mi, že nejsme jediní, koho tohle letiště napadlo. Kurnik.
Peter měl k mému velkému překvapení pravdu. Dostali jsme se ke dveřím, za kterými bylo točité schodiště směrem nahoru. A bylo přerváno upíry, kteří spěchali nahoru. Procpali jsme se skrz ně. A v tu chvíli jsem to uslyšela. Kovový skřípot, jako když stisknete zrezivělou kliku u dveří. Ztuhla mi krev v žilách. Nemusela jsem ten zvuk někdy slyšet, aby mi došlo, že někdo právě přišel o končetinu. Nebo o hlavu.
"Noemi, běž," postrkoval mě asi Emmery, nevím, v tom zmatku jsem neměla možnost zamyslet se nad rozdíly.
"Ale co vy?"
"Budem za tebou," slíbilo druhé dvojče, zatímco do nich strkali zdrhající postavy. Brzy jsem byla unášena spolu s nimi a dostala jsem se až nahoru. Tam jsem se zastavila a čekala na bráchy a Petera. A bylo mi úplně jedno, jak moc idiotský je to plán.
"Noemi!" ozval se jiný hlas, plný úlevy. Zmateně jsem se otočila a spatřila Elijahe. Až teď mi došlo, že jsem na něj vůbec nepomyslela a zastyděla se za sebe. Ale byla jsem hrozně ráda, že ho vidím.
"Pojď, držím ti v letadle místo," tahal mě za ruku.
"Ne, nemůžu! Tam dole jsou bráchové a Peter!" zaječela jsem a vzpírala se. Radost ze shledání vymizela.
"Oni přijdou," uklidňoval mě, přestože bylo jasný, že on sám má do klidu má daleko. Jeho obličej byl strhaný a bylo v něm vidět spoustu bolesti.
Zarazila jsem se. "Co se stalo?"
"Oni… vtrhli do sálu, kde bylo už strašně málo upírů. Většinu zabili. A taky… taky Destiny," řekl tiše. Mnohem strašidelnější, než kdyby vzlykal a litoval se.
"Nechci ztratit i tebe. Prosím, pojď," prosil mě. Byl tak smutný, zlomený a naprosto zoufalý. Vrhla jsem ještě pohled ke dveřím, ze kterého se stále hrnuli další a další upíři a svou přirozenou rychlostí se usidlovali v letadle.
"Kterej vládce to nezvládl?" zeptala jsem se mimoděčně.
"Theodorik. Tabita učinila velkou ztrátu jak jejich, tak naší straně, když utíkala. Serafin díky čtení myšlenek věděl, kam kdo jde, a proto vybral tu nejmíň nebezpečnou cestu."
"Jenže… Já je tu nemůžu nechat. Znamenají pro mě všechno! Vždyť jsem je teďka potkala!" zoufala jsem si.
"Slibuju, že kdybych je viděl, dopravím je k tobě. Prosím tě, pojď," táhnul mě ke stroji. V tu chvíli se ze dveří vyhrnuli snad asiati a s naprosto krvelačnými výrazy se dali do zabíjení ostatních. A v ten moment si mě Elijah přehodil přes rameno a nedbaje mých protestů mě donesl k letadlu. Vzlykala jsem a vzpírala se.
"Jsme tu, Noemi," zaslechla jsem hlas obou dvojčat, kterak spěchají spolu s námi.
Uklidnila jsem se. Pak jsem si však uvědomila, že neslyším Petera. Opět jsem sebou začala cukat, ale taťka mi to pevným stiskem zatrhl.
Elijah mě prakticky hodil do křesla a ve vteřině už letadlo startovalo a vzlétalo. Prudce se zakymácelo, jak jeden z útočníků skočil nejspíše na křídlo. A stíhačka dělala různé cavyky, jak se snažila toho upíra setřást. A pak jsem zaslechla praskající sklo a pak další hnusný, uši drásající zvuk. A já netušila, jestli to byla ztráta na naší, či na jejich straně. Odpovědi se mi dostalo vzápětí. Elijah mě znovu popadl do náručí a následováni dvojčaty jsme vyskočili z letadla.
Bylo to mnohem horší, než skok z okna. Nejen proto, že mi šlo o život, ale i proto, že tohle bylo mnohem delší a já myslela, že se udusím.
Křečovitě jsem svírala Elijahovu košili a hlavu mě zabořenou v jeho krku. Snad ještě nikdy jsem nebyla tak vyděšená.
Následoval prudký otřes, jak taťka dopadl na nohy, a já měla pocit, že se mi vylomily všechny zuby.
Pak se rozeběhl. Slyšela jsem, jak za námi běží další dvě těla v naprosté synchronizaci.
Zastavili jsme se, až tuším po několika kilometrech. Elijah si se mnou kecnul ke stromu. Jeho dech byl stále vyrovnaný, a jeho oči bádavě pozorovaly známky nebezpečí. Dokonce jsem měla pocit, že vidím, jak se i jeho uši pohybují.
Z druhé strany si ke mně přidřepli bráchové. Oba zhluboka oddechovali a měli ošklivé šrámy. Dohromady nesli různé části těla.
Vyděšeně jsem vyjekla, když jsem si uvědomila, že je to roztrhaný Peter. Oči se mi mimoděk zalily slzami a v uších mi začalo hučet. Proč ho ti debilové brali s sebou, když je na kusy?!
"Neboj, No, je v pohodě. Jen ho musíme poslepovat," zaslechla jsem konejšivý Elijahův hlas, jenž ke mně skrz hukot dorazil. Vzhlédla jsem k němu. Usmíval se, ale jeho oči byly mrtvé.
"Ale… ale… cože?"
"Víš, jak jsem ti tenkrát říkal, že mu museli urvat ruku? Končetiny se můžou slepit pomocí našeho jedu," vysvětlil mi jemně.
"Aha," udělala jsem. Rukama jsem si otřela oči a krvavé ruce si vyčistila do trička.
"Tak se do toho dejte, ne?" štěkla jsem, když mě všichni tři starostivě pozorovali. Cukli sebou a Elijah se dal do plivání na konce částí těla.
Dvojčata si ke mně sedla každé z jedné strany a mlčky mě objali. Nechala jsem se a tupě zírala na popraskaný kmen stromu přede mnou.
Co se vlastně stalo? Někdo podpálil hrad. Nejspíš asiati. Všichni utekli na střechu do letadel. Ale někteří umřeli. Jako třeba Theodorik. Nebo Destiny. A pak, když jsme byli v letadle, někdo na něj skočil a vloupal se dovnitř. A všichni začali vyskakovat. A my jsme se dostali sem.
Zaslechla jsem křupnutí větvičky a všichni čtyři jsme ostražitě vzhlédli. Kluci vyskočili na nohy a napjali se do ostražitých pozic. Elijah se obranně krčil nad Peterovým tělem, které se s nechutným prskáním zocelovalo.
Přiběhla k nám skupinka upírů. Poznala jsem z nich černovlasou dívčinu Annabeth, která mi ještě včera pomáhala se šaty. Taky jsem poznala Serafina. A pak tam byla ještě jedna upírka, kterou jsem neznala.
"Ahoj," hlesla jsem. Annie se na mě pousmála a kývla mi. Serafin ji napodobil.
"Kde je Tabita?" ozval se Elijah.
Fin se zachmuřil. "Netuším. Ještě v letadle jsme byli vedle sebe, pak ale vyskočila z letadla chvíli před námi. Nevím, jestli jí chytli, protože si myslím, že vyskočila příliš brzy. Ale tak nějak náhodou se stalo, že jsem skončil tady s Annabeth a Sophií," oznámil nám suše.
"Nepronásledují vás?" zeptal se ostražitě Emmery.
"Neměli by. Utekli jsme jim," odpověděla Ann.
"Proč… proč se to vůbec stalo?" nechala jsem se slyšet.
"Všechny smečky z Číny a z celé Asie se spojily proti nám, protože chtěli taky ochutnat moc. Už několikrát se pokusili na nás zaútočit, ale jeden z našich nadaných upírů to vždy odhalil. Když jsme ho asi před dvěma dny poslali na misi, už se nevrátil, protože si tam na něj Asiati počkali. A bez něj jsme nevěděli, co se plánuje. Takže měli volnou ruku. A využili toho," ušklíbl se kysele Fin. "Theodorik nebyl dostatečně rychlý a tak ho zapálili dřív, než jsme ho spolu s Tabitou stihli odnést, abychom ho spojili. A tak jsme se rozutekli."
"To znamená, že Asiati získali vládu?" šeptla jsem. Obrátily se ke mně všechny pohledy. Ve většině z nich bylo šokující uvědomění pravdy. Do toho ticha bylo slyšet jen syčící Peterovo tělo. Vzápětí tu bylo o dech navíc a on se prudce vyšvihl do sedu. Zhluboka dýchal a zmateně mrkal kolem sebe.
"C-co se sta-stalo?" zakoktal se.
"Asiati mají vládu nad upíry," pronesl potichu Elijah, klečící na kolenou a rukama zapřenýma o měkké jehličí.
"A co to znamená?" zeptal se Peter.
"Že už pravděpodobně nikdy nebude nic tak lehké, jako teď. Nemám ponětí, co mají v plánu. Obávám se však, že si chtějí podřídit lidskou rasu."
Ticho. Dlouhé, nekonečné ticho, přerušované jen šustěním listů ve větru. Všichni se snažili smířit se s faktem, že brzy už nic nebude tak, jako dřív.
"Asi bychom… asi bychom měli pokračovat v cestě, ne? Jinak nás tu ještě chytí," promluvila Sophie roztřeseným hlasem.
"Jo. Tahle holka má pravdu," přikývl roztržitě Peter a vyhrabal se na nohy. Krátce se zakymácel, ovšem skoro vzápětí nalezl svou ztracenou rovnováhu. Nervózně si prohrábl hnědé vlasy a vyčkávavě se na nás zahleděl. Pak se opět podíval na Sophii. "Jak se jmenuješ?"
Nechápavě jsem na něj chvíli civěla, ale pak mi došlo, že on byl "mrtvý," když ji Fin představil.
"Jsem Sophie," pousmála se.
"Těší mě. Já jsem Peter," představil se.
Vytáhla jsem se do stoje, následována bratry, kteří byli celou dobu u mě.
"Jak se vám to vůbec stalo?" zeptala jsem se jich a narážela na šrámy a podlitiny, které se pomalu, ale viditelně hojily.
Vyměnili si úšklebek. "Snažili jsme se dostat na střechu, ale zaútočili na nás a tak jsme se bránili, jeden druhýmu kryli záda. V podstatě jsme si četli myšlenky, ale bylo to spíše intuitivní. No a pak jsme zaslechli výkřik tvého kamaráda a nám došlo, že bys nás pořádně zprdla za to, kdybychom ho tam nechali. Tak jsme se k němu vydali a odstraňovali každého, kdo se nám připletl do cesty. Brzy jsme se k němu dostali, málem bylo příliš pozdě. Byl na cucky. Jen taktak se nám ho podařilo dostat ze spárů těch goril. A pak jsme letěli za tebou," vysvětlil mi Gabe.
"Vás dva já neznám. Kdo jste?" otázala se Annabeth. Pak mi došlo, že asi ani Elijah nevěděl, o kterých bratrech jsem to mluvila. A aby si mě uklidnil, nejspíš jen přikyvoval, že ví, o kom mluví. Bídák jeden.
"Já jsem Emmery," představil se Gabriel.
"A já Gabriel," řekl Emm.
Nejdřív jsem se na něj chtěla obořit, že teď není čas na srandičky, ale pak jsem se musela usmát. Když si toho všimli, mrkli po sobě a pak na mě.
"Jsme bratři Noemi," dodal Gabe alias Emmery.
"Nevěděl jsem, že máš rodinu," podivil se Elijah.
"To ani já ne," přitakala jsem.
"Víte, vlastně jsme si dělali srandu. Je to přesně naopak," zazubil se Emmery.
Přítomní se zamračili, ale já se jen tiše uchechtla. Ještě, že je mám. Nevím, kdo by tady jinak dokázal uvolnit tu napjatou atmosféru, protože já jsem se na žádný žertování necítila.
"Měli bychom vyrazit," připomněla Annie.

Pokývali jsme hlavou a normálním krokem se vydali napříč lesem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 1. ledna 2014 v 18:13 | Reagovat

Twl mazecký!!!! :D
Ten útěk..no mazec! :D Ještě, že se Fínovi nic nestalo- to bys nepřežila Scriptie alias Nikol (to jsem si nemohla odpustit :DDDDD) to ti říkám! :D
Jinak, jestli opravdu chceš být mým betou, napiš mi na mail milciska@seznam.cz, já tvůj mail totiž nikde nenašla :DD.

2 Calla Calla | 2. ledna 2014 v 15:16 | Reagovat

Co kecáš?! :D Jak že se ti to nelíbí? Vždyť je to úžasný! :D Úplně jsem si to představovala, a skoro jako bych i četla rychleji, protože jsem měla strach, že je chytí. :D Prostě krása! :) :DD

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 2. ledna 2014 v 16:39 | Reagovat

Je to žůžo :333
Doufám, že ta Tabita se nezabila ;) :D Nevím proč, ale silně v to doufám!!! :D
Ráda bych aby jí zabila Noemi, i když takový štěstí mít asi nebudu :D
Taky přeju Happy New Year!! :D :3 Trochu pozdě O:) :D
Upřímně, neměla jsem tušení co čekat dál. Mohlo by to pokračovat jakkoli a rozhodně mě nenapadli "ďábelští Asiati" (musím podotknout, že jsem se zahihňala, ale opravdu jen málo O:) Ale je to geniální, právě proto, že jsem to nečekala :D ;)
Smekám :33333333

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 2. ledna 2014 v 16:41 | Reagovat

Mmt já vím, že se jmenuješ Nikol! :_D ;)

5 Thea Thea | Web | 2. ledna 2014 v 20:41 | Reagovat

Tiež prajem Šťastný nový rok (aj keď bol pred dvoma dňami xD)
Ináč dobrý diel, dúfam že vypracú číňanov z hradu rýchlo xDD

6 stuprum stuprum | Web | 3. ledna 2014 v 9:09 | Reagovat

Napínavé až do konce. V lese snad nebude hořet. :)

7 Xanya Xanya | Web | 3. ledna 2014 v 16:30 | Reagovat

Dokonalé jako vždy. :3 A jsem ráda,že se Finovi nic nestalo. Ale Tabity by nebyla žádná škoda. :D
Všechno co jsem chtěla říct už napsali lidi přede mnou takže tak. :D Prostě krása. :)

8 Lexi Invicta Van der Spark Lexi Invicta Van der Spark | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 18:01 | Reagovat

Kedy bude SZZ? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama