16. Ples - 2/3

21. prosince 2013 v 21:33 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Ano, jsem zpět! A jelikož jste museli tak dlouho čekat, pořádně jsem se vyřádila. Kapitola obsahuje 2 177 slov, tak doufám, že to není moc a že si to užijete. Je docela popisová, což je pro mě trochu novinka. :)
Dále bych se ráda zeptala, co by jste si představovali jako nějaký speciál na Vánoce. Uvítám jakékoli nápady na cokoliv.



K ničemu jsem se neměla. Nevěděla jsem, co dělat. Bože, kdyby tady měli aspoň počítačovnu nebo třeba nějakej laptop. Ale tady to samozřejmě musí být jako na hradě z bůhvíkolikátého století.
S hlubokým povzdechem jsem se tedy rozhodla pro prozkoumání hradu. K mému štěstí jsem na seznamu chráněných druhů, takže si na mě určitě nikdo nedovolí. Doufám.
Kudy jsem to šla minule? Doleva? Výborně. Dnes jdeme vlevo. Snad tam na mě nic nevybafne.
A nějak takhle podobně jsem bloudila zapeklitými chodbami jako v bludišti a narážela na hrozné spousty dveří. Pravděpodobně pokoje místních. Nebo volných pro hosty. Když jsem chtěla do nějakých vstoupit, buď mě okamžitě okřikli, ať vypadnu, bylo zamčeno anebo tam vůbec nic nebylo.
Potkala jsem i pár upírů, ale vždy mě přejeli zběžným pohledem a dál si mě nevšímali. Netušila jsem, jestli být uražená, nebo za to být ráda. Nakonec jsem si tedy řekla, že bude rozumnější, pokud takovouhle reakci uvítám. Kdo by chtěl být středem pozornosti v Upířím hnízdě, že. Já teda rozhodně ne.
Dokonce jsem poznala i vůni trávy - Zahrady. Ale nijak extra jsem netoužila po tom, jít tam.
Zjistila jsem, že je tu několik desítek knihoven, každá z nich plná starobylých knih a vsadila bych se, že některé budou psány ručně. V jedné jsem našla originál Romea a Julie. Ale vazba byla opravdu křehká a já věděla, že při mé šikovnosti by už nevydržela dlouho pohromadě. Co na plat, že mám super schopnosti, když je občas ani neumím správně využít.
Zkoušela jsem najít pana Averyho, ale nebylo mi to dopřáno. Buď ho drželi v nějaké kobce kdesi ve sklepení, kam jsem měla přísný zákaz vstupu, jak jsem zjistila, nebo ho přede mnou velmi dobře ukryli. Anebo se stalo ještě něco - tady je přeci možné všechno. Když už se i člověk/upír může měnit v netopýra, už mě snad ani nic nepřekvapí.
Nikde jsem neobjevila ani naše slavné Vládce. Buď byli někde zalezlí a rozesílali pozvánky, nebo - v případě madame Blbity - týrali nějakého ubohého upírka.
Hradem jsem prolejzala určitě několik hodin. Problém nastal tehdy, kdy jsem se snažila najít zase cestu zpět do svého pokoje. Určitě ani nemusím zmiňovat, že jsem byla v koncích. Orientační smysl jsem prostě nikdy neměla a očividně ani nikdy mít nebudu. Vypadalo to, že můj typ upíra nebyl tak dokonalý, jak mi Serafin líčil. Ale svým způsobem mi to nevadilo. Byla jsem ráda, že nejsem dokonalá.
"Hm… Nech mě hádat. Že ty ses ztratila?" ozval se úlisný hlas a já během zlomku sekundy stála tváří v tvář Zrzounovi-z-knihovny. Rádoby ležérně se opíral o kamennou stěnu a pobaveně, možná dokonce i trochu povýšeně na mé shlížel. Jakože vážně shlížel, jelikož, jak jsem řekla, všichni v tomhle hradě jsou abnormálně vysocí a já mám co dělat, abych jim viděla do očí, když jsou těsně přede mnou.
"Hm. Nech mě hádat. Že tebe vykopli z pozice hlídače knihovny?" opáčila jsem. Neměla jsem na něj náladu. Chtěla jsem se v klidu dostat do svého útočiště a tam strávit několik dalších hodin nudným zabíjením času.
"Ne. Právě mám pauzu. Hlídat knihovnu je tak neskutečně nudný," ušklíbl se.
"Aha. No a co tady děláš?"
"Chtěl jsem si odskočit na lov, když tu najednou potkám tebe!" Netušila jsem, jestli to všechno jenom hraje, nebo vážně netušil, že mě tu potká.
"Hm. Tak hodně štěstí," zabručela jsem a otočila se k němu zády s tím, že budu pokračovat ve své pouti.
"Izzie, nechci ti nic říkat, ale tvůj pokoj je na druhé straně." V hlase mu zněla potlačovaná škodolibost. Blbec.
Na oslovení jsem raději ani nereagovala; mohlo by to špatně dopadnout. Jako slon jsem se doplahočila až k němu, než jsem se kolem něj prosmýkla, doufajíc, že se ho nijak nedotknu. Měla jsem štěstí, zvládla jsem to bez úhony. Mlčky jsem pak pokračovala dál, předstírajíc, že mám absolutní jistotu v tom, kam jdu.
"Musíš zahnout doleva!" křikl na mě, když jsem pokračovala stále rovně. Udržela jsem v sobě zavrčení a udělala tak, jak mi říkal.
"Ty fakt nevíš, kam jít, co?" ozval se po chvíli znovu, frustrovaně a za mými zády. Blízko.
"Proč myslíš?" odsekla jsem mu, otáčíc se k němu. Byl ode mě asi na tři metry.
"Protože moje rada byla špatná. Šla jsi předtím správně," uculil se. Naštvaně jsem přimhouřila oči. Tenhle očividně nedorostlý a předčasně přeměněný upír mi lezl krkem. Měla jsem ho plný zuby. Nejenže mluví jako puberťák, což byla oproti Elijahovi docela změna, ale ještě si ze mě utahuje! Ještě štěstí, že se můžu vymluvit na to, že jsem upírem moc krátkou dobu, a kdyby mi náhodou ujely nervy, vymluvit se na to, že jsem nechtěně ztratila kontrolu.
"Nes… štvi mě," zavrčela jsem. Nechtěla jsem na něj být sprostá. Nestál mi za to, abych na něj plýtvala svým slovníkem.
"Nechtěl sis náhodou zalovit?" nadhodila jsem, stále s přivřenými víčky.
"No, chtěl a stále chci. Ale beze mě se do svého pokoje nedostaneš," usmál se rozpustile, až jsem na okamžik polevila ve své masce hněvu a zatvářila se překvapeně. Mnohem více se mi líbil jako ten-bručoun-z-knihovny, než jako tohle rozverné a nedorostlé…něco.
"Možná by ses divil, ale dokážu si poradit sama," zamračila jsem se. Následně jsem se otočila na patě a vydala se rovně, doufajíc, že najdu nějakého inteligentního upíra, který mi bude schopný poradit.
"Tak jak chceš," zaslechla jsem ještě jeho hlas, než jsem zmizela za rohem.
Po několika minutách jsem narazila na první živou osobu. Tedy… živou-neživou. Záleží na úhlu pohledu. Ale každopádně, tahle bytost nevypadala úplně dutohlavě, takže jsem k ní přišla, že se tedy jako zeptám.
"Á. Noemi. Ráda tě vidím. Hledáme tě. Je čas," promluvila, jen co si mě všimla. Ani jsem se na nic nezmohla, než se upírka otočila a vydala do hlubin hradu. Zdráhavě jsem ji následovala.
Za několik okamžiků jsme se zázračně objevily před mým pokojem. Vůbec jsem netušila, že jsme tak blízko. Kruci, budu si muset to bludiště zmapovat. Bylo by hodně divný, kdybych tady courala s nosem zabořeným v plánku?
Slečna mi otevřela dveře a jen co jsem vešla, oněměla jsem. Tahle… místnost už nebyla můj pokoj. Nemohla být. Tahle komnata nyní byla plná figurín s neuvěřitelně nádhernými šaty, a jinými doplňky jako třeba kabelky, boty - Bože, tolik krásných a drahých kousků oblečení pohromadě jsem nikdy v životě neviděla.
Někam zmizel všechen nábytek, který tu byl, a uprostřed pokoje nyní byla židle, před níž bylo zrcadlo zasazené v zlatém rámu. Působivé.
"Prosím, stoupni si na tamten výstupek," požádala mě slušně upírka se špinavě blonďatými vlasy a velmi velkýma očima, co na mě dobrotivě zíraly.
Stoupla jsem si na výstupek, kterého jsem si nevšimla, poněvadž se nacházel v rohu místnosti. Zničehonic se tu objevily dvě další upírky, jedna byla hodně vysoká, černovlasá, ladně zakulacená a s elegantní chůzí. Druhá měla vlasy v tmavším odstínu než já, možná dokonce s nádechem červené. Nemusím snad zmiňovat, že všechny tři byly velmi krásné, ne?
"Nyní bychom byly rády, kdyby sis zkoušela všechny modely, které ti nabídneme. Doufáme, že se nebudeš vzpírat a vezmeš si to, co uznáme za vhodné," oznámila mi skoro monotónně černovláska. "A jen pro informaci, mé jméno je Annabeth, tato slečna," ukázala na hnědovlásku, "se jmenuje Sarah a tady, naše nejmladší, se jmenuje Faith."
A všechny tři se začaly pohybovat svými přirozenými rychlostmi. Nosily mi šaty jedny za druhými, každý z nich byl úplně jiný - odlišná látka, styl a střih, barvy… Některé byly dokonce jako z těch starých filmů; s korzetem a s tou obrovskou sukní. Ty jsem odmítla zkoušet. Annie, jak jsem začala Annabelle říkat v duchu, na mě přísně pohlédla. Pak si však prohlídla i tu hrůzu a s nepatrným pokýváním hlavy uznala, že v tomhle bych vypadala všelijak, jen ne krásně.
Nevím, kolik času ubylo, ale dle mého názoru jim trvalo strašně dlouho, než mi něco vybraly. Ale že to tedy stálo za to. Ne, že bych módě nějak rozuměla, ale i já musela uznat, že tyhle šaty byly fakticky bombastický. Byly jemně zelené, poměrně jednoduché, ale ta látka! Byla tak jemná, klouzala mezi prsty jako voda a byla dokonce i docela pohodlná. Horní část byla bez ramínek a překvapivě ani nedusily. Suknice byla vrstvená a měla jsem ji až na zem. Kolem pasu až k začátku suknice se mi ovíjela tmavě zlatá podšívka s nějakým jasně zeleným kamenem uprostřed - snad se smaragdem či nefritem, která v podstatě oddělovala horní a dolní část šatů.
Všechny čtyři jsme uznaly, že je to ono a pak mě poslaly se vykoupat v připravené vodě. Byla plná nejrůznějších navoněných olejíčků, mořské soli a bůhvíčeho ještě. Musela jsem se v tom marinovat aspoň patnáct minut. Pak jsem vylezla, zabalila se do ručníku a nechala profesionálky, ať mi umejou hlavu.
Za chvíli jsem voněla jako parfumerie, měla jsem vlasy čerstvě umyté a vyfénované. Posadily mě na židličku před zrcadlo, než se daly do make-upu. Tahle část mi byla nepříjemná, jelikož jsem nikdy moc líčidla nepoužívala. Dámy mě však uklidnily, že to nebude nic přehnaného - prý bych pak působila hrozně nepřirozeně. A tak jsem se zavřenými oči čekala a s trpitelským výrazem snášela, jak mi po tvářích šmejdí různě štětečky.
Když jsem se konečně na sebe mohla podívat, málem jsem sama sebe nepoznala. Musela jsem uznat, že jsem vypadala opravdu krásně. Přesně jak řekly, nebyla jsem nalíčená moc. Trocha řasenky, jemné oční linky, sem tam nějaký make-up, svěže růžový lesk na rty a přiměřené množství tvářenky, která mi zajistila přirozený ruměněc.
Následně mě oblíkly do oněch šatů a nakonec se pustily do účesů. Slyšela jsem různé špitání, sem tam syčení nebo pochvalné zabručení, když mi vlasy zkusmo držely tak a pak zas onak. Za okamžik se však do jednoho z účesů pustily a mně nezbývalo nic jiného, než čekat. Zase.
Ale vyplatilo se to. Ve finále jsem dokonce sebe samu mohla označit na nádhernou. Vlasy jsem měla stažené do, podle všeho, složitého drdolu, prý aby mi vynikly lícní kosti. Jen pár pramínku mi z obou stran lemovaly tvář.
"Výborně," mumlala si pro sebe Faith, když mě obcházela kolem dokola a uznale pokyvovala hlavou.
"Jsme dobré," prohlásila Sarah pyšně.
"Již za pár minut za tebou přijde pan Avery," - neušlo mi, jak jeho jméno prohlásila s trochou ironie -"a vyzvedne tě. Pokud omdlí, nezvedej ho. Není to pro dívky vhodné," mrkla na mě Annie. Překvapeně jsem vykulila oči. Od začátku jsem ji měla za upjatou a staromódní babu, která jen rozumí dnešnímu oblečení. Došlo mi, že jsem byla absolutně mimo, jelikož - i přestože mluvila poněkud zastaralým jazykem - byla celkem fajn.
"Nyní odejdeme. Sejdeme se na plese," ozvala se Faith a všechny tři odešly. Odnesly si s sebou všechny šaty, které mi sem přinesly a veškerá malovátka. Napůl jsem si oddechla - konečně klid.
Jenže mi nebyl dopřán moc dlouho. Na dveře mi brzy někdo sebevědomě zaklepal a já neměla pochyb o tom, že vím, kdo to je. Zhluboka jsem se nadechla a došla ke dveřím. Holky byly naštěstí tak hodné, že mi povolily vzít si balerínky a nenutily mě do podpatků.
Peter Avery měl bílou košili u krku rozeplou, takže mu z části odhalovala krk, na ní šedivou vestu se čtyřmi černými knoflíky a černé sako, jenž měl nezapnuté. Černo-bílá pruhovaná kravata byla dost povolená, ale schovávala se za vestou. Měl na sobě i černé, nažehlené kalhoty.
A když jsem se mu podívala do obličeje, a ač bych mu to nikdy nepřiznala, málem jsem zalapala po vzduchu. Jeho vlasy byly snad ještě rozcuchanější, než kdy jindy ale o přesto v tom byl jistý řád. Červené oči mu zářily a růžové rty se usmívaly. Díky svýmu sluchu jsem zaznamenala, že i jemu se zadrhl dech. Nervózně jsem se ošila. Šaty jsem na sobě měla vůbec prvně, jak jsem si uvědomila a cítila jsem se trochu nesvá, když se na mě někdo díval.
"Ahoj," pousmál se a zakřenil se. Kvůli tomu jedinému gestu jsem se vrátila zpět a profackovala své já. Bože, byla jsem jak nějaká zasněná romantička!
"Hoj," zahučela jsem.
"Copak? Nějaká naštvaná?" uculil se a nabídl mi rámě. S trochou nevolí jsem jej přijala.
"Hm. Jo. Nesnáším tanec," zabručela jsem.
Zasmál se. "Ale no tak. Nesluší ti, když se mračíš. I když… nedokážu si tě představit, jak se směješ," ušklíbl se, když jsme scházeli po schodech. Došlo mi, že nemám tušení, kde se celý ples bude odehrávat.
"Hm," zamručela jsem zase.
"Hele, je to tvůj ples. Měla by ses trochu smát," napomenul mě.
"Jenže já o žádnou blbou tancovačku nestála," štěkla jsem. Pak jsem si druhou rukou promnula čelo. "Když jsem nervózní, jsem hnusná." Byla to nepřímá omluva a doufala jsem, že osoba s jeho inteligencí to nepochopí.
"Stačil jsem si všimnout," zašklebil se.
Za několik okamžiků jsme stáli před majestátními, kovovými dveřmi, zpoza nichž již duněla hudba. Mimoděk jsem zatnula nehty do Peterova ramene a málem si je všechny zlomila, jelikož jsem zapomněla, že jeho tělo je jako kus šutr. A že je studený.
"Jde se na to," broukl Peter a druhou rukou zatlačil na dveře, které se otevřely. Živý orchestr v okamžení utichl a spousta červených pohledů se otočila k nám dvoum. Měla jsem dojem, že jsem zahlédla i pár naprosto normálních barev. Ale neměla jsem čas nad tím přemýšlet. Byla jsem příliš vystresovaná.
Polkla jsem. Nesnášela jsem pozornost.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | 22. prosince 2013 v 11:18 | Reagovat

To bych nechtěla.. :DD Nebo možná chtěla..? Ani sama nevím. Kdybych byla Noemi, utekla bych od těch dveří v jednom malém okamžiku xDD Ale na druhou stranu, musí být zvláštní, když tě každý pozoruje :D Hezká kapitola :)

2 Thea Thea | 22. prosince 2013 v 15:20 | Reagovat

Čo sa o tom dá povedať?
JA CHCEM ĎAĽŠÍ DIEL! :DDD

3 Ella Ella | 22. prosince 2013 v 15:36 | Reagovat

Já říkala že ty šaty budou zelené tyjo já jsem dobrá! (toho si nevšímej jsem trochu mimo)
Tahle kapča je vážně boží!
Ty pohledy Noemi moc nezávidím a to co se mi na tehle kapče líbylo nejvíc bylo že jeho tělo je jako šutr :D

4 Xanya Xanya | Web | 22. prosince 2013 v 19:08 | Reagovat

Ty šaty docela závidím i když takový typ oblečení moc nemusím,ale v poslední době jsem si oblíbila zelenou barvu. :D A taky nesnáším pozornost. XD
Prostě skvělá kapča,obdivuju jak se umíš rozepsat. O_o :D

5 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 24. prosince 2013 v 16:24 | Reagovat

Závist!! Já chci taky šaty :D :333
Asi bych se rozpadla, kdybych někam přišla a najednou by na mě zíralo přes X lidí a ti by měli červený oči!! Sice mám brejle takže bych toho asi přece jenom moc neviděla, ale kdybych byla upír jako Noemi, viděla bych asi moc dobře -_- :D
Tn Zrzek-z-knihovny je taková vlezprdelka :D
Mmt to co je speciál na Vánoce asi už máš napsaný... Promiň, že jsem si to nepřečetla dřív, ale já bych brala buď další TC nebo Svět za zrcadly :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama