16. Ples - 1/3

11. prosince 2013 v 20:41 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Heh, potřebuju tuhle část někam vmáčknout. Navíc, netuším, jestli budu psát i to, co si nakonec vybere za činnost, proto ten otazník. Protože ples budu pravděpodobně popisovat dlouho. A nejspíš se protáhne přes několik kapitol, jelikož plánuji pár důležitých okamžiků. Ale název "Ples" myslím jako začátek...? :D
No nic. Uvidíme, jak se to vyvrbí. Nechť se líbí. :)


Dívala jsem se na hluboký les pode mnou, a přemýšlela, zda bych byla schopna skočit. Jiný důvod k přeměně mě totiž nepadal. Poněvadž, když to vezmu logicky, tak jestliže si bude mé tělo a mozek myslet, že jsem v nebezpečí rozprsknutí o zem, tak mě snad transformuje v netopýra, no ne? Na druhou stranu, upřímně jsem se obávala, že si všichni budou myslet, že se snažím zdrhnout. Což bych taky ve finále moc ráda udělala. Ale nechtěla jsem, aby po mně vyhlásili celosvětový pátrání. I když… to je asi moc pod upíří úroveň.
Stejně jako se starosti ohledně plesu přesunuly do koutku mé mysli, tak i starost o Petera zmizela. Jestliže si myslí, že upírství je sranda, budiž. Ať si poradí sám. A pokud mě bude prosit, abych mu jakkoli pomohla, pošlu ho nejen do háje, ale někam mnohem, mnohem dál. V tom místě slunce nikdy nesvítí a tráva nikdy nezelná.
Zatřepala jsem hlavou. Ode dneška non-Peter. Nebudu na něj myslet a budu ho naprosto ignorovat. Nebo tedy, aspoň v rámci možností. Na plese ho budu těžko nevnímat, pokud s ním budu muset tančit.
Dostala jsem husí kůži. Brr. Tanec. Ještě ke všemu s Peterem.
Rozhodla jsem se, že bych měla řešit mnohem důležitější věci, než je nějaká tancovačka. Například má proměna v netopýra.
Znovu jsem rozpačitě oblídla terén. Všude stromy, keře a houští. Do toho spadnout, dlouho se neposadím. Ještě ke všemu to byla fakt výška a já nechtěla ochrnout, jelikož z toho by ani upír mého typu nebyl schopen vyjít jen tak. Možná bych měla poprosit Elijaha, aby mě dole jistil. Tuhle myšlenku jsem však rychle zahnala. Zděsila jsem se, jak na něm začínám být závislá. Musím se znovu snažit osamostatnit, jelikož pochybuju, že tu budu nějak extra dlouho.
Křečovitě jsem stiskla okenní rám a rychlým švihem vyskočila na parapet. Teď, když jsem viděla kolmo pod sebe, se mi z té výšky zamotala hlava. Bože. Byl tohle vůbec dobrý nápad? Co když se u toho zabiju? Na druhou stranu… aspoň se budu moci pomstít Bohovi. Muhehe.
Užuž bych se odrazila, kdyby mé nohy nebyly zatvrzele přilepené k parapetu. Zhluboka jsem se nadechla a ještě jednou pohlédla dolů. Teď nebo nikdy.
Skočila jsem. Prvních pár setin vteřiny jsem si užívala, když mi kolem hlavy proudil vítr a bylo to prostě úžasné. Jenže země a stromy se bleskurychle přibližovaly, takže jsem začala automaticky mávat rukama, abych zpomalila pád.
Netopýr, netopýr, netopýr, černý, krásný, velký s gigantickýma ušima… vizualizovala jsem v duchu. Čekala jsem na nějaké puf!, které by mi oznámilo, že jsem se transformovala, a že mi nehrozí rozplznutí.
Jenže nic takového se nedělo. Kromě toho, že jsem padala opravdu rychle, v uších mi hvízdal vítr a oči mi slzely, takže jsem začínala vidět rudě. Pokusila jsem se setřít si slzy rukou, ale nemohla jsem. Síla vzduchu byla prostě moc velká.
Začínala jsem panikařit. Země se přibližovala příliš rychle. A já neměla jak to zpomalit. Poslední, co jsem viděla, bylo bílé běžící tělo a jeho obličej, který brzy zanikl. Vsadila bych se, že nebýt té osoby, v klidu bych přistála na nohách.
Pak byla tma.
Probudila jsem se u sebe v pokoji. Zase. Poslední dobou nějak často usínám na jiných místech, jen abych se ocitla zase u sebe. Posadila jsem a bolestně zkřivila tvář, když mě zabolela záda. Určitě tam mám modřinu nebo něco takového.
A rázem mi to všechno došlo. Vyskočila jsem z okna svého pokoje, abych se naučila měnit v netopýra, což se mi asi zrovna nepodařilo. Vzpomněla jsem si na upíra, který se mě nejspíš pokusil chytit. To mu asi nedošlo, že kdyby tam nebyl, nejspíš bych v klidu dopadla na nohy. Ano, taky o tom pochybuju, ale nemusel tam přede mnou stát, s nataženýma rukama a čekat, až mu do nich spadnu. Díky jeho tvrdým tělu mám ty pohmožděniny, to se vsadím.
"Co tě to napadlo?" ozval se rozčilený hlas Elijaha. O-ou.
Provinile jsem vzhlédla. Jindy krásnou tvář mu okupovala maska vzteku, ale i neuvěřitelné starosti. Tak silné, že nakonec přešla v onen vztek.
"Přijde ti normální, vyskakovat z okna? A co kdyby tam Peter nedoběhl? Myslíš, že bys to přežila?"
Netušila jsem, jestli se ujistit, že mě chytil právě Peter, nebo se zastat sama sebe.
"Hele, pokud ti to nedošlo, já už jsem taky upír. Nemyslíš, že bych možná byla schopna přistát na nohách, nezlomivši si všechny kosti, které v nich mám? Protože, víš, od toho jeho kamennýho těla mě teď bolí záda!"
Elijah mlčel. Nejspíše mu došlo, že se bál zbytečně. Když už přiznal svoji chybu, nehodlala jsem mu sdělovat, že jsem naprosto pochybovala o tom, že by se mi to podařilo. Ale to on nepotřeboval vědět, ne?
"Za jak dlouho je ten podělanej ples?" zeptala jsem se, unaveně si masírujíc čelo.
"Asi za 18 hodin," odpověděl.
"Výborně. A co mám za ten čas dělat?"
"Můžeš si číst," kývnul hlavou ke knihovničce, "nebo jít zase do Zahrady… Já opravdu nevím. Zkus prohlédnout hrad. Možná najdeš něco, co tě zaujme," pokrčil rameny. Z jeho tváře vyprchaly i poslední zbytečky vzteku. Jeho obličej nyní zdobil jemný, možná trochu křečovitý, úsměv.
Často mě zneklidňovaly ty upíří rychlé změny nálad. Nikdy jsem nevěděla, co jim přelítne přes nos.
"Fajn," kývla jsem. Pak se však zarazila. "Kde je vůbec Peter, když mě… chytil?" Ne, opravdu nebudu říkat, že mě zachránil. To je prostě moc silné slovo a navíc se mi z něj díky spojením s jeho jménem dělá husina.
"Je moc agresivní. Velmi ho rozrušilo tvoje bezvědomí, takže byl absolutně mimo. Museli mu utrhnout končetinu, aby se konečně uklidnil. Bolest vždycky zabere," nevesele se zasmál. Byl to hodně hořký a taky kyselý smích.
"Cože mu? Urvali mu ruku?" vyjekla jsem zděšeně.
Němě přikývl. "Tohle místo není žádný ráj." Jeho věta byla tak tichá, že by se snadno spletla s jemným zaševelením větru. Určitě to bylo proto, aby ho nikdo neslyšel.
Ale díky jeho slovům jsem si opět uvědomila, že tenhle labyrint je chladný jako led a drsný jako nějaký vojenský výcvik. Tady se nikdo s nikým nepáře. Opravdu s nikým.
"Proč ho vůbec proměnili?" zašeptala jsem.
"Jednak proto, aby tě donutili tu zůstat, a jednak z něj náš zjišťovač darů něco vycítil."
"Vycítil? A je furt živej? Ani bych se nedivila, kdyby umřel smrady…"
"Ne, ne takhle. Vycítil dar," opravil mě lehce.
Nadzvedla jsem obě obočí. "To jako fakt? Jo, už mi to říkali, ale upřímně? Dar?"
"Ano," přikývl prostě. "Teď už budu muset jít. Musím rozesílat pozvánky." Jeho hlas byl stále ve stejné tónině, ale jeho obličej prokazoval jistou nevoli.
Potlačila jsem uchechtnutí. "Tak to hodně štěstí. Ať tě ty pozvánky nesežerou," popřála jsem mu. "Ale… mohl bys mi prosím nejdřív přínýst… něco k pití?"
"Jistě," přikývl, pousmál se a vyběhl z pokoje.
Hrdlo opět začínalo bolet a začínalo se vysušovat. Raději zahnat žízeň hned.
Během chvilky byl zpátky a já s trochou nechuti a se spoustou nadšení převzala transfuzi, jež jsem v mžiku vypila. "Na jak dlouho ještě stačí?" Nezmínila jsem co, ale nepochybovala jsem, že to Elijahovi dojde.
"Netuším. Možná ještě na pár měsíců."
"A čím se živí Peter?" napadlo mě.
"Tím samým, čím ty. Ale udělá při krmení mnohem více nepořádku než ty. To pak musíme krev dostávat i z povlaku na posteli. Jde to hrozně těžko dolů."
"Aha," přikývla jsem pomalu.
"No nic. Já už budu muset jít. Měj se," rozloučil se, vzal s sebou prázdný pytlíček, a odešel.
Hodila jsem sebou do postele - přičemž jsem nezapomněla cuknout hlavou při dotyku pelesti s mými bolavými zády - a začala opět tupě zírat do stropu. Nechala jsem si mysl okupovat jednou velkou a neřešitelnou otázkou:
A co teď?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | 13. prosince 2013 v 17:40 | Reagovat

:OOOOOOOOOOO Nádhera! Já už ani nevím, co psát do komentářů. Opravdu bomba! Ale.. Proč mu urvali ruku?? :((( Chudák! :( :D

2 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 13. prosince 2013 v 20:30 | Reagovat

Ani se nedivím, že mu tu hnátu urvali ale zase je hodnej, že jí zachránil před dopadem :D
Je to naprosto úžasný - děsně moc se těším na další kapitolu :D
Doufám, že tam bude ta blbka Tabita... Už dlouho jsem na nikoho nenadávala O:) :D xD

3 Thea Thea | Web | 15. prosince 2013 v 15:34 | Reagovat

Krásny diel :D Dúfam že bude čoskoro ďaľší a Petra tá odtrhnutá končatina bolela xD

4 Xanya Xanya | Web | 16. prosince 2013 v 21:51 | Reagovat

Z Petera se stal nějakej klaďas. :D A nebo je až podezřele ochotnej. Jinak ta končetina mě dostala. To bych nemohla kdyby na ten ples přijel na vozíčku nebo se sádrou. Ale ruka přece nejde spojit... No nic,opět jsem zapojila svůj geniální mozek. XDD Ale úplně úžasná kapitola,v Elijahovy se už probudily rodičovské pudy. :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama