15. Peter - 2/2

5. prosince 2013 v 12:48 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Mám Informatiku, stíhám! Díky za komentáře, vkládám kapitolku a hezkého Mikuláše!
Btw.: díky, Ellrean a Andělo (Angel), že jste si na TBN vzpomněly a přečetly ho, přestože je už to povídka stará. :) A i přesto vím, že jste jedna a ta samá osoba. :D



A taky že ano. Dostala jsem se na zahradu. Naprosto nepřirozeně krásně udržovanou zahradu. Trávník vypadal, jako by ho někdo stříhal podle pravítka a keře zrovna tak. Pokud mě nešálil sluch - a věřte, že to je teď nemožné - slyšela jsem zurčení vody. Že by nějaký umělý potůček?
Ale musela jsem uznat, že ať už najmuli zahradníka jakýhokoli, měl můj obdiv. Byly tu totiž i přenádherné květiny, které jsem jaktěživ neviděla, stromy s nádhernými kvítky a dokonce i pár stromů s exotickým ovocem.
Zarazila jsem se. Co dělá exotické ovoce v Evropě? To je divné. Není třeba umělé?
Vešla jsem dovnitř a v okamžení mě ozářily sluneční paprsky. Bylo to hrozně nepříjemné. Ale odvážně jsem se drala dál, než jsem došla k stromu s… opravdu to byla manga?
Nevěřícně jsem se pro jeden plod natáhla. A nechtěně ho spolu s peckou rozmáčkla. Kruci, budu si muset dávat pozor na svou sílu, jinak bych někomu mohla rozmašírovat hlavu při pokusu o pohlazení.
Mimoděk jsem se rozhlédla, než jsem si ruku otřela do mikiny. Pak jsem pokus zopakovala. Pozorně jsem kontrolovala svou sílu a mango popadla tak jemně, že jsem se bála, že mi vypadne. Naštěstí se nic nestalo. Přitáhla jsem si ho k sobě a s vynaložením malé síly ho rozpůlila. Obklopila mě nádherná vůně manga. Takže jsou opravdové. Co tu dělají? Jako jasně, je tu docela hic, přestože vůbec nechápu, kde se to uprostřed Rumunského lesa vzalo, ale…
Byla jsem zmatená. Že by tu bydleli i nějací čarodějové? Jo, to by bylo terno. Ani bych se tomu moc nedivila. Když existují upíři, proč by nemohli existovat čarodějové a vlkodlaci, že. Sice nevím, jestli by mi byla známost s nimi nějak užitečná, ale mohla by být zábavná, no ne?
"Je tu pěkně, viď?" zaslechla jsem Elijaha. Jemně jsem se pousmála a ohlédla se přes rameno. Když se dostal na sluníčko, část mě samé očekávala, kdy se rozzáří jak diamant. Až opožděně mi došlo, že jemu slunce nic neudělá. Na rozdíl ode mě.
Letmo jsem se dotkla Tygřího oka na krku. Díky Bohu za něj. Co bych si bez toho šutru počala. Podle Serafových slov bych skončila jak rozteklej sněhulák. Otřesná to představa.
"Jak to, že je tu takový teplo?" zeptala jsem se, jelikož mi to stále nešlo do hlavy.
"Jeden upír umí měnit počasí, jak se mu zachce. Ale občas, když se hodně naštve, padají blesky. Hodně nebezpečná věcička," lehce se zamračil. "Ale je tu nádherně."
"To jo," přitakala jsem. Musí být skvělé ovládat počasí. Třeba na Petera bych s radostí poslala dešťový mrak s hodně silnými blesky - snad by mu v hlavě tou elektrikou nějak seplo. Zrovna on by potřeboval tuny rozumu.
"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se.
"Nad tím, jak je Peter blbej," sdělila jsem mu na rovinu.
Uchechtl se. "Pořád reptáš kvůli té transformaci?"
"Jo. Nechápu, proč to udělal," zavrtěla jsem hlavou.
Popadl mě za ruku a dotáhl až k jedné lavičce pod vrbou nedaleko onoho šplouchajícího potůčku. Tam jsme se usadili a až pak zareagoval:
"Víš, pro lidi je vize nesmrtelnosti, neomezené síly a skvělých smyslů velkým pokušením. Protože pak by mohli mít všechno, co by si zamanuli. A spousta z nich ještě ke všemu nepřemýšlí nad tou druhou stránkou, temnější a krutější. Říkají si 'pf, krev, no a co? To zvládnu,' či další podobné věty. Nebo, v téhle době, myslí si, že se budou živit krví zvířat. Nenapadne je, že by nemusela mít stejné složení jako krev lidská, že v té lidské jsou v podstatě vitamíny, které jsou pro nás důležité. A pak musí zabít člověka na úkor sebe samého. Uznávám, některým lidem nevadí ubližovat jiným, ale pro další je to příliš velké sousto. Navíc, přijdou o celou rodinu, a přijdou o možnost mít nějakou rodinu. Jenže někomu vidina šedin ve vlasech nahání hrůzu. Proto chtějí být upíry. Ale po několika stoletích či tisíciletích mu dojde, že už není co víc dělat na světě. Že má tolik peněz, že by si s nimi mohl utírat zadek po záchodě, kdyby ho potřeboval," - tady jsem se upřímně podivila, že něco takového řekl, ale dál se zaujetím poslouchala - "a taky mu dojde, že by nebylo špatné konečně zestárnout a mít děti. Ale to už je většinou velmi pozdě. Takže takovýhle je obyvatelstvo jednadvacátého století. Upřímně, sám nevím, jestli se ukrýváme kvůli tomu, aby na nás lidé nezaútočili s prosbami o proměnu, nebo proto, aby si upíři nepodmanili lidstvo, které by se stalo vlastně otroky," zakončil, upírajíc svůj červený pohled do protější květiny.
"Páni," vydechla jsem. Přesunul svůj pohled na mě. "To bylo velmi poučný," dodala jsem. V téhle chvíli jsem věděla, že Elijaha mám skutečně ráda a že bych asi nepřežila, kdyby se mu něco stalo. Bohužel, nebyla jsem na tom ještě tak dobře, abych se mu svěřila se svými vzpomínkami, myšlenkami a tajemstvími. Později. Až přijde čas. Možná se to někdy dozví.
"Jsi skvělá dcera, víš to?" zasmál se a zlehka mi položil ruku kolem ramen. V první setině vteřiny jsem ztuhla, ale následně jsem se okamžitě uvolnila a opatrně položila svou hlavu na jeho hruď. Neslyšela jsem srdce, což mě nejprve vyděsilo, ale pak jsem si uvědomila, že je to přeci upír.
Bylo to nečekaně krásné. Nechat se objímat od někoho, o kom víte, že mu na vás záleží. Přestože náruč byla studená a kamenná, skoro jsem to nevnímala. Jen jsem vdechovala jeho příjemnou vůni jablka a skořice a dívala se do dálky. Kdy naposledy jsem cítila takový fyzický kontakt?
Ani nepamatuju.
Asi jsem musela usnout, jelikož jsem se probudila u sebe v pokoji. Byla jsem skvěle odpočatá. Jediný problém byl v tom, že jsem v puse měla jako na Sahaře a krk mě bolel jako při angíně. Úzkostně jsem znovu a znovu polykala vlastní sliny, aby se mi trochu ulevilo, ale nepomáhalo to.
Vyšvihla jsem se do sedu a rozhlédla se. K mému štěstí tu nikdo kromě mě nebyl. Ale ani žádný pytlíček s transfuzí či nějaká krevní konzerva.
Zavětřila jsem. Hledala jsem buď Elijaha, Destiny nebo samotnou krev. Byla jsem zcela ponořena do světa pachů a vůní, že mě zaklepání na dveře vyděsilo. Proto jsem sebou tak cukla.
"Kdo je?" zasípala jsem. Krev! Potřebuju krev!
"Tady Emma. Nesu zprávu od Vládkyně," ozvalo se příjemným hlasem.
"Můžeš mi prosím," ztěžka jsem polkla, "přinést nějakou krev?"
"Jistě."
A za pár sekund byla zpět, ani se neobtěžovala klepat, rovnou vstoupila dovnitř. Nezabývala jsem se jejím vzhledem, jako zvíře jsem popadla pytlíček a nacpala si do pusy hrdlo transfuze. Okamžitě jsem začala sát. O můj Bože, to bylo něco tak neskutečného. Blahodárná tekutina se mi rozplývala na jazyku a působila jako zázračný sirup na můj rozbolavělý krk.
Až když jsem dopila a já byla naprosto sytá, jsem si uvědomila, že jsem se zase chovala jako prase. A zase jsem měla obecenstvo.
Krvavé ruce jsem si otřela do mikiny a došlo mi, že bych se měla brzo vykoupat a převlíct. Vzhlédla jsem k… jakže se jmenovala? Zapátrala jsem v hlavě. Emma! Hezké, zlatavě blonďaté vlasy jí v loknách dopadaly na záda. Usmívala se.
"Chm… Ahoj. Co mi Vládkyně sděluje?"
"Že již zítra od devíti večer se bude konat ples na tvoji počest. Abys na zítřejší odpoledne očekávala návštěvu, která ti pomůže s oblečením. A nesmím opomenout, že tvůj doprovod bude pan Avery."
Zmateně jsem zamrkala. Pan Avery? Kdo je kruci…
Moment! Není to doufám -
Ne, to by neudělala. Že ne?
"Můj doprovod má být,"odmlčela jsem se, "Peter Avery?"
"Ano."
Panebože! Jak mi to mohla udělat? Už jsem věděla, že Tabita je hnusej sadista, kterej se vyžívá v utrpení jiných, ale že už dokonce i v psychickém? No, potěš koště.
"Přeji ti dobrou noc," usmála se znovu, bez okolků popadla prázdný pytlík od krve a odešla.
Jak noc? Vyhlédla jsem z okna. A opravdu. Venku by správně měla být tma jak v ranci, ale já i tak viděla všechno. Bylo to úplně stejné jako ve dne, akorát příroda změnila barvy z různých odstínů zelené do odstínů tmavě modré a fialové. Bylo to nádherné. Opravdu. A ty hvězdy! Obloha byla mez mráčků, takže ty jasně zářící body byly skvěle vidět.
V tu chvíli mě něco napadlo. Neříkal náhodou Serafin, že se budu moct měnit v netopýra?
Starosti ohledně plesu zmizely do pozadí.

Škodolibě jsem se ušklíbla. Tak to abych se to brzy naučila. Bez nějakých šílených technik madame Tabity.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 6. prosince 2013 v 8:08 | Reagovat

To je úžasný!!! :D
Ale Tabitu i Petera zabít!!!!
Ráda se toho ujmu :D

2 Thea Thea | 6. prosince 2013 v 14:34 | Reagovat

Schopnosť meniť počasie by som chcela aj ja xD
Dúfam že ďaľší diel bude čoskoro :D

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 6. prosince 2013 v 18:56 | Reagovat

Ještě jedna věc a začnu tady na Tabitu házet velice neslušná slova, o kterejch ještě ani nevím, že je umím ;) :D Ta ženská mě neuvěřitelně deptá!!!
Peter taky potom bude brečet - jak řek Elí, nakonec mu dojde, že je lepší zestárnout a mít děti než to všechno ostatní.
Smekám ;) Krása :333

4 Calla Calla | 7. prosince 2013 v 10:44 | Reagovat

Úžasná kapitolka a.. Já tu Tabitu zabiju! To je taková.. Ale ne. Nebudu sprostá. :D Jsem strašně zvědavá, jestli se přemění v upíra nebo ne. :DD Vážně skvělá kapitola. :)

5 Xanya Xanya | Web | 7. prosince 2013 v 12:20 | Reagovat

Ples a ještě s Peterem? Nezávidím. :D Ale myslím,že ho stejně Noemi při nejbližší příležitosti zadupe do země takže v poho. XD Přeměna v netopýra? Já chci taky!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama