15. Peter - 1/2

29. listopadu 2013 v 15:16 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Po dlouhé době jsem tu zas. :D Chtěla jsem vám jen říct, že dneska jdu s holkama na Hunger Games 2, takže se nemůžu dočkat. A pak bych vám chtěla sdělit jednu... no, ne moc pěkné odseknutí při hádce. Vymyslel ho můj spolužák (konkrétně Petr (:D)) a je to: "Nech toho, nebo ti skočím holou prd-lí rovnou do ksichtu." Z toho jsem chytila hrozný výtlem. xD



Pohled Serafina

Díval jsem se na ni. Neschopen slova. Nic takového jsem v životě neviděl. A bylo to něco úžasného. Něco, na co už nikdy nezapomenu, co se mi navždy vyryje do paměti.
Její, nyní indigově modré oči se topily v rudé vodě. Bylo to jako scénka z nějakého hororu. Jenže mně to přišlo jako něco fascinujícího. Krvavé slzy dělaly růžové stopy na jejích lících, a s tichým kap dopadaly na kovovou podlahu. Ale nejzvláštnější bylo, že nevoněly jako krev. Spíš jako… bylo to, jako by se její osobní vůně znásobila.
Chtěl jsem k ní přijít a něco udělat, cokoliv, jen abych tady jen tak nečinně nepřihlížel. Věděl jsem však, že by nebyla moc ráda. Vždyť jsem zrádce, jak mě definovala ve svých myšlenkách. Nejhorší na tom bylo, že jsem se jím stal nedobrovolně. Díky, nebo spíše tedy, kvůli mé drahé sestře.
V tu ránu sem vrazil Elijah. Věděl jsem to ještě před tím, než se dveře s hlasitým třísknutím rozrazily a bouchly do stěn. V jeho myšlenkách jsem viděl ten výjev jeho očima. Jeho pohled se okamžitě nabodl na Noemi.
Zarazil se. Zděšením. Také nemohl uvěřit tomu, co vidí. Strach však brzy nahradil vztek a hněv. Musel jsem uznat, že mnohem lepší bylo poslouchat nadávky na sebe, než ty naprosto černé a pesimistické myšlenky Noemi. Z jedné části mi jí bylo velmi líto - toto moje sestra přehnala. Pokoušel jsem se však tuto stránku svých citů zadupat, jelikož by z toho Tabita nebyla příliš nadšená. Raději jsem to shledával jako… nedůstojným.
"Co jste to s ní provedli?!" zavrčel vztekle Elijah a během setiny vteřiny stál u netopýřátka. Jemně k ní natáhl ruce, načež ji vytáhl do stoje. Její nohy se třásly; vlastně, celá se klepala jako ratlík.
"Museli jsme zjistit, jak reaguje na podněty," opáčila nevzrušeně sestra. Ovládl jsem zpola překvapený a zpola nahněvaný pohled směrem k ní. Musel jsem jen nečinně přehlížet.
To se ode mě očekává.
"Tak jestli by to šlo, příště trochu méně…," vrhl starostlivý pohled směrem k Noemi, "trochu méně drasticky," dořekl nakonec, než si ji vyzdvihl do náruče a opustil halu.
"Nerad to říkám, ale pakliže chceš, aby nám s námi ještě aspoň pár let vydržela, nebyl bych k ní tolik sadistický," ozval se vážně Teodorik.
"Beru na vědomí," přikývla Tabita. Pak se otočila ke mně:
"Dávej na ni bacha. Snaž se jí to tu zpohodlnit. Však víš, že já nejsem moc na ufňukánky. A ty, drahý příteli, ty začni sepisovat pozvánky. A nezapomeň pak najmout někoho a výzdobu." Teď mluvila k Teodorovi.
Z haly jsem vyrazil jak střela. V hlavě mu hučelo. Tentokrát to nebylo jen cizími myšlenkami, teď bzučely i ty moje. Jedna část posílala sestru do horoucích pekel, zatímco ta druhá si nadávala sama sobě a té první části.
Občas jsem doopravdy nenáviděl naše rozdvojené myšlení.
Dorazil jsem ke dveřím Noemi. Elijahův tok myšlenek byl bez řádu a naprosto panicky tam skákaly z místa na místo. Noeminy myšlenky se snažily samu sebe přesvědčit, ať se uklidní.
Nevěděl jsem, zda bych tam měl vejít. Nechtěl jsem čelit jejímu bolestnému a zrazenému obličeji a těm obviňujícím očím.
Musel jsem se uklidnit. Tohle nešlo. Stávala se ze mě měkota. To nesmím dopustit. Určitě by toho opět někdo využil. Nesmím podlehnout.

Pohled Noemi

Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. V duchu jsem si za tu hroznou reakci fackovala. Byla jsem příšerná, ale nebyla moje chyba, že Tabita přesně věděla, které slovo použít, aby mě to nejvíc zranilo. Děsilo mě to. Celá mě děsila. Ten její chladný klid, když na mě shlížela ze své úctyhodné výšky. Ani sval se jí na tváři nepohnul. Dokonce ani nemrkla.
A pak tu byl on, Čtenář, Serafin, zrádce. Tyhle tři jména v jedné osobě, která byla tak krutá a i přesto, že věděla, jak moc mi záleží na tom, aby můj příběh nikdo nevěděl, to navykládala největší - s prominutím - krávě na celém hradě.
Věděla jsem, že stojí za dveřmi. Jeho dech byl pravidelný, sotva slyšitelný, ale byl tam. A samozřejmě, jeho nezapomenutelná vůně skořice a jablek. Ten pach bych poznala všude.
Čekala jsem. Byla jsem zvědavá, kdy mu dojde, že o něm vím. Elijah si to nejspíš uvědomil taky, protože konečně zmlknul - ani jsem si neuvědomila, že na mě pořád mluví - a očima kmitnul ke dveřím.
Nevcházel. Ale ani neodešel. Co tam tak dlouho dělá? Připravuje si nějakou pitomou řeč, nebo co?
Pak zaznělo pár kroků směrem od nás. Odcházel. Nevěděla jsem, jestli jsem šťastná, že se nebudu muset dívat na jeho kamenný ksicht, nebo zklamaná, že se mi nepřišel omluvit. A stejně bych ho asi poslala do háje.
"Opravdu už jsi v pořádku?" staral se Elijah.
"Jo," štěkla jsem a okamžitě toho zalitovala, když jsem pozorovala, jak sebou cuknul. Promnula jsem si čelo.
"Promiň. Je toho na mě prostě moc. Však víš - nová podstata, nové pachy, nové zvyky…" chabě jsem se pousmála.
Ale jeho výraz se neměnil. Byl pořád stejně zamračený a tentokrát i nedůvěřivý.
"Neboj, klidně jdi. De-destiny tě určitě očekává," pobídla jsem ho a v duchu si nadávala. Málem jsem zkomolila jméno jeho manželky. Kruci písek!
"Víš to jistě? Určitě pochopí kdybych-."
"Jo, vím to jistě," mávla jsem rukou ke dveřím. Potřebovala jsem být sama. Přemýšlet. Ujasnit si myšlenky. Objasnit si, co chci.
"Dobrá tedy," přikývl nakonec pomalu Elijah a s posledním pohledem směrem ke mně, zmizel.
S hlasitým vydechnutím jsem padla do polštářů. To jsem opravdu nečekala. Netuším, jestli to zvládnu. Tohle všechno. Musím si zvyknout na to, že piju krev. A pravděpodobně, až nebudu tak krvežíznivá, budu zabíjet lidi. Při téhle myšlence se mi sevřelo hrdlo.
Osmnáct let jsem zabíjela vrahy, aby neublížili lidem. Teď budu vrah já a nebude tu nikdo, kdo by mě zastavil. Kdo by to dokázal.
Povzdechla jsem si a otočila se na pravý bok. Tupě jsem zírala do zdi a přemýšlela nad útěkem. Problém však byl v tom, že by mě nejspíše okamžitě dostali. Navíc jsem tu nemohla nechat toho pitomce Petera samotného. Nevěřím, že by se o sebe dokázal postarat.
V momentě jsem si něco uvědomila. Je tu nějaký zvláštní ticho. Něco chybí. Nějaký zvuk, který předtím zněl pořád dokola.
Peter!
Urychleně jsem si hřbetem ruky setřela zbytky slz, raději se na ně ani nedívajíc, a ruce jsem si okamžitě otřela do trička. Nechtěla jsem se na to dívat. Na ten… důkaz toho, kým jsem.
Vyběhla jsem ze dveří a málem vrazila do něčího těla, kdyby to mé super smysly nezaregistrovaly. Před dveřmi stál Serafin. A tvářil se přistiženě.
Překvapeně jsem zamrkala. "Co tu chceš?"
"Běžel jsem za Peterem. Už je přeměněn," odpověděl. Nemusela jsem umět rozeznávat lež, aby mi bylo jasný, že lže. Ale nehodlala jsem se s ním přít. Ať mi to neříká. Stejně vím, že mě tu špehoval a odposlouchával mé myšlenky, tak na co se s ním hádat, že. Jednak na to nemám dost sil, a jednak na to nemám ani náladu.
Pokrčila jsem rameny, otočila se na patě, a rozeběhla se směrem, kterým jsem tenkrát slyšela zvuk bijícího srdce. Doufala jsem, že jdu správně. Nechtěla jsem se tu ztratit.
Několikrát jsem špatně zabočila, než jsem se dostala do správných dveří. Vešla jsem dovnitř. A zatajila dech.
Věděla jsem, že Peter je hezký chlap, ale přeměna ho dost změnila. Naprosto se mu vyhladila pleť, která o dost zbělala, jeho světle hnědé, nedbale rozcuchané vlasy měl v tom samém účesu, v kterém jsem ho viděla naposledy a nakonec oči. Nevímco bych dala, aby měl ty své pěkné modré a ne tyhle červené oči. Protože mu to dávalo naprosto jiný vzhled. Mnohem… strašidelněji.
Jeho oči se na mě zaměřily ve chvíli, kdy jsem vešla. Byly plné zmatku, ale i zuřivosti.
Pro jistotu jsem udělala krok dozadu. Podívala jsem se po dalších osobách, které tu byly. Ten plavovlásek, který mě tenkrát ráno vzbudil, Teodorik, a nějakej s kaštanově hnědými vlasy. Všichni byli ostražití a napnutí. Bylo mi jasné, že tu nemám, co dělat. Že bych tu v podstatě vůbec neměla být. Ale bylo mi to vcelku fuk.
"Co tady děláš?" zavrčel na mě ten albín. Peter sebou při tom zvuku prudce trhnul a pohnul se do obranné pozice.
"Copak nevidíš, že se tě bojí?" zamračila jsem se na blonďáka.
Znechuceně zkřivil rty. "Jestli bude takovej strašpytel, moc dlouho tu nepřežije."
"Jo? A kdo říká, že tu vůbec bydlet chce?" zvedla jsem bojovně bradu. Předchozí zoufalství a smutek jsem se snažila nacpat někam pod pokličku. Nebudu přeci slaboch, ne před tímhle arogantním idiotem.
"Já říkám, že tu bude muset bydlet. Aspoň první půlrok," vložil se do toho Teo. Nakrknutě jsem se na něj podívala, ale mlčela jsem. Pak jsem pohled přesměrovala na Petera.
"Petere?" oslovila jsem ho jemně. Cuknul hlavou, ale stále mě přeměřoval ostražitým pohledem. Zničehonic se jakoby uvolnil a velmi rychle se posadil na lůžko, na kterém pravděpodobně ležel, když se měnil.
"Adamsová?" hlesl. I při tom tichém zvuku jsem slyšela, že i jeho hlas se změnil. On si to nejspíš uvědomil taky, protože prudce zamrkal a rukou se během necelé vteřiny dotknul krku.
"To už jsem se proměnil?" zeptal se. V tu chvíli jsem se rozzlobila.
"Ty pitomče! Proč ses nechal proměnit?" zasyčela jsem.
Překvapeně zamrkal. Pak se zazubil. "Protože budu nepřemožitelný. A jelikož mi to přišlo fajn," pokrčil rameny.
Zavrčela jsem.
"Jo? A co až budeš muset pít krev?"
"Tak ji budu pít, no. A co?"
"A co? A co?! To myslíš vážně?!"
"Hele, uklidněte si ji! Má nějaký červený oči, je to strašidelný!"
"Noemi, klídek," ozval se za mými zády hlas Serafina. Okamžitě jsem se uzavřela do sebe a začala myslet na něco jinýho.
"Já už asi půjdu," zabručela jsem, a aniž bych vzhlédla, jsem se kolem něj prosmýkla do chodby. Hned na to jsem se tryskem rozeběhla.
Nechtěla jsem s ním být v jedné místnosti. Rozhodla jsem se, že o jeho omluvu nestojím. A pokud by s ní za mnou přišel, poslala bych ho do prčic nebo bych mu ji nacpala do nosu. A je mi úplně šumák, že omluva je nehmotná. Když si něco usmyslím, vždycky to půjde. Musí.
Běžela jsem za vůní posečené trávy, kterou jsem ucítila o několik vteřin později. Doufala jsem, že se dostanu někam na vzduch. Tyhle zatuchlý stěny mi už lezly krkem.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 29. listopadu 2013 v 19:23 | Reagovat

Jezusky :3
Ale jak to, že je ta Tabíííta tak nadutá?? -_-' Ještě chvilku a začnu na ní sprostě nadávat!! :F
I když Fin (xD) je zrádce přijde mi strašně roztomilej xD No to je zase jedna z mejch myšlenek ;) Ten Peter je ale tupec!! O.o "No a co?? Tak si budu pít krev. Mě se líbí bejt přerostlá pijavice s dvěma nohama." Sorry ale opravdu mě ta jeho nadutost naštvala :D :D
Ty ses pohádala se spolužákem, že se tak rozjel?? xD
P.S.1.: Tobě jdou psát články?? :( Mě nejde kliknout do textu... ani do volitelnýho boxu -.- :(
P.S.2.: Kdy bude druhá část??? :3333

2 Milča Milča | E-mail | Web | 30. listopadu 2013 v 7:13 | Reagovat

[1]: By si Tabita měla promazat kolečka -_-" :D.
Ten Fin se mi "strašně" líbí ! :*
Rozhodně není tak nesympatický jako náš mamka... :D :P
A ohledně Petera...mno Praštěný Pijavicový Pakoňovitý Pitomec! Vše s velkým P :D:D:D:DxD

3 Thea Thea | Web | 30. listopadu 2013 v 10:44 | Reagovat

Krááása :D
A Peter je debil. Zo srandy sa dať premeniť? To má inteligenciu pod niektorých mojich spolužiakov xD. Dúfam že ďaľší diel bude čoskoro :D

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 30. listopadu 2013 v 14:00 | Reagovat

Děkuju Script ;) :3
Držím palce ať se ti to povede krásně napsat - ale to už je samozřejmost.. :D ;)

[2]: Jo no... Měla by -_- Taková...
Ne ještě nezajdu tak daleko ;) :D

5 Calla Calla | 30. listopadu 2013 v 20:56 | Reagovat

A je mi úplně šumák tohle taky říkám! :D Úžasná kapitolka a celá tahle povídka je prostě super. A to už je co říct, jelikož já jsem zastánce vlkodlaků. xDD  Peter.. Já má z něho prostě dost. xD Ale mám ho ráda. A stejně tak Serafína mám ráda. :) :DD Jsou mi strašně sympatický xDD

6 Xanya Xanya | Web | 1. prosince 2013 v 9:47 | Reagovat

Nesnáším Tabitu. -.- :D Ale zbožňuju Serafina. I když byl trapas jak poslouchal za dveřmi. :D A Peter je debil jako obvykle. XD Ale já bych udělala to samý,jen bych to nezdůvodnila jako sranda. Ale úplně Noemi chápu,že když potřebuje přemýšlet nechce tam mít Elijahe. O_o :D
Prostě luxusní a honem další. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama