14. Rány pod pás

24. listopadu 2013 v 9:56 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Ach ano... před chvílí jsem uznala za vhodné ukončit další kapitolku. Má přesně 2 219 slov, jsme na třicáté straně a celkem má Trnitá cesta už 29 718 slov. Není to úžasné?



"Nechte ji ještě spát! Včera jste ji neviděli! Byla vyděšená, když zjistila, že se chovala jako zvíře! Když ji probudíte, nepomůžete jí!"
"Cením si toho, že se o ni tak staráš, ale tohle není pouze v jejím zájmu. Je to, pokud vím, jeden z prvních upírů původního typu, který se vyskytuje na hradě. Navíc, musí trénovat, aby byla schopna ubránit své křehké tělo. Měla by se připravit i na ples, který plánujeme."
Z hlubokého a neklidného spánku mě probudil rozhovor. Mátožně jsem otevřela oči a uviděla jsem čtyři osoby, které stály v rohu mého pokoje. Jen co jsem je uviděla, ztichly. Jakmile jsem si uvědomila, že i ze vzdáleností několika málo metrů vidím každý záhyb a každý detail jejich oblečení, dolehla na mě realita a já tiše zakňučela.
"Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se, když se na mě upíři dívali, ale mlčeli.
"Asi kolem pěti hodin," odpověděl černovlásek.
"Ne, já myslím, jak dlouho jsem se měnila," upřesnila jsem svůj dotaz.
"Tuším tak dvacet čtyři hodin."
Mlčela jsem. V hlavě jsem si ujednávala pořádek. Má dřívější reakce, když jsem si ji tak zpětně přehrála - a myslím tím doopravdy přehrála, pamatuji si vše do maličkostí - mi přišla poněkud přehnaná. Musím ale uznat, že pohled na mou černou krev byl dost strašidelný. A taky to, že ode dneška jsem závislá na krvi. Navíc, vládci toho o mém druhu moc neví, že. Znamená to, že se budu muset sama objevovat.
"Myslím, že už je v pohodě," ozval se Čtenář. No ovšem, ten aby někde nechyběl!
Byla jsem moc ráda, že předchozí přecitlivělost a strach vymizely, a nahradila je stará dobrá nepříjemnost.
"Eh… co teď budu dělat?" zeptala jsem se, když jsem se jedním plynulým a rychlým švihnutím změnila pozici z lehu do sedu.
"Až si s tebou promluvíme, půjdeš tady se Serafinem do haly," oznámila mi blonďatá žena, přičemž pohodila rukou ke Čtenáři. Serafin? Co je to za jméno? Když jsem si to tak zpětně uvědomila, ani Rafael ani Elijah není zrovna častý. Taková… zastaralá jména. Budu si muset pořídit nějaký jmenný seznam všech jmen a jejich význam. Protože, upřímně, co může znamenat Serafin?
Vzápětí mě napadla vtipná hláška a jedno sprosté slovo, které k Serafinovi naprosto sedí.
Serafin zavrčel. Nejspíš se mu to nelíbilo. Ale já nemůžu za to, že někdo mu prostě vybral toto.
"Elijahu, jestli bys mohl…?" nechala větu vyznít a vyčkávavě se na něj podívala. Můj taťka s kamenným výrazem kývnul a s posledním uklidňujícím pousmáním mým směrem opustil místnost.
"Mám dotaz," ozvala jsem se jako první. "Vlastně dva. Ten první. Jak to, že jste mě našli, když Peter spal a taky proč ho měníte?"
"Víš," začal Fin. "Tvoje výkřiky z přeměny byly nepřeslechnutelné. A Peter si tento život zvolil dobrovolně. Tedy, samozřejmě až po tom, co mu to Teodor vysvětlil. Mám na mysli to, že se stane upírem vyvinutějšího typu. Podle něj to bude sranda."
V duchu jsem zuřila. Ten idiot! Ten zabedněnec, kterej dopředu nikdy nic nepromyslí! Ten pitomec, kterej se v neděli nudí, má teď před sebou celou věčnost! Co bude dělat? Co bude dělat, až zjistí, že už všechno zkusil? Jenže on ne, samozřejmě. Milostivý pan Peter si přece nebude špinit mozek něčím tak bezvýznamným jako je myšlení dopředu.
Teprve o setinu vteřiny mi došlo, že zmínil jméno. A kdo je pro změnu Teodor?!
"Teodor, správně spíše Teodorik je můj blízký přítel," vysvětlil Serafin a jemně pokývl hlavou k Černovlasovi. Ahá, tak Teodorik? Takže Teo? To je hezký jméno. Ještě mi zbývá poslední osoba na zjištění jména. Naše Velká Vládkyně.
"Mé jméno je Tabita," ozvala se naše Ledová královna krásy. Opět jsem se podivila nad těmi zastaralými jmény. Serafin, Teodorik, Tabita. Kdo to bude příště? Izmael či Isaac? Nebo snad dokonce nějakej… co já vím, Romeo? Chmf. Budu si rozhodně muset pořídit seznam jmen a jejich význam či něco na ten způsob.
"A kdy bude Peter proměněn?" zeptala jsem se po chvíli.
Teo se zaposlouchal a když se na mě znovu podíval, v jindy naprosto nezúčastněných očích mu nyní blýsklo vzrušení. "Již brzy," oznámil mi.
"Co to znamená?" zeptala jsem se úzkostně.
"Brzy znamená brzy," opáčil Fin.
Mrskla jsem po něm zlobným pohledem. Pak jsem si povzdychla. "O čem jste to se mnou chtěli mluvit?"
"Chtěli bychom tě vidět, jak se sytíš, pozorovat změnu barvy očí při reakci na podnět a zjistit jak docílit toho, aby ses dokázala měnit v netopýra," vyklopila to na mě s neskrývanou dychtivostí. Znervóznilo mě to. Když však promluvila o nasycení, náhle jako by mi vyschlo v krku.
"Arianno, jednu obyčejnou," přikázal zničehonic Serafin. Nechápavě jsem se na něj podívala. O čem to mele? Kdo je Arianna? Že by opravdu senilněl?
Tyhle myšlenky mě opustily v okamžiku, kdy do pokoje vstoupila černovlasá žena, které nemohlo být více než dvacet. Ale mě zaujal pytlíček s tmavě rudou tekutinou. Ucítila jsem, že se mi v puse začaly sbíhat sliny. Doslova. Usilovně jsem je polykala, abych nevypadala jako liška se vzteklinou.
Sotva jsem zaznamenala jemné štípnutí v oblasti dásní a zubů.
Natáhla jsem ruku pro transfuzi a ve chvíli, kdy jsem ji měla v rukách, jsem ji nedočkavě odzátkovala a dychtivě se přisála k víčku.
Tohle krmení bylo jiné. Předtím byl můj mozek zaměřený jen na krev, teď jsem však cítila, že vidím hrozně zvláštně. Jako bych měla na okraji pohledu nějaké načernalé skvrny.
Odmítala jsem se tím zabývat a ještě více začala vysávat tu delikátní tekutinu.
"Je to fascinující, že? Vidíte ty krásné, naprosto černé oči? A ty dlouhé, bílé špičáky? Dovolím si tvrdit, že je má o kousek delší než my!"
"Ano, máš pravdu. Je to vskutku úžasná podívaná."
Kousek ode mě se tiše šeptalo. Podvědomě jsem věděla, že se mluví o mně, ale momentálně mě to nijak extra nezajímalo. Měla jsem svoji krev a byla jsem spokojená.
Po chvíli jsem však zaznamenala, že tam nic není. Zklamaně jsem nyní už prázdný pytlík položila a olízla si zbytky krve z prstů a ze rtů. Cítila jsem se lépe, odpočatě a svěže.
Zvláštní.
"Výborně. Teď tě Serafin dovede dolů do haly, já s Teodorem půjdeme na balkon. Uvidíme se tam," kývla Tabita na Serafa, než dotyčný vstal a rozeběhl se do haly. Instinktivně jsem se stejně rychle zvedla a vydala se za ním. Po několika setinách vteřiny jsem si uvědomila, že nepronásleduji jeho, ale jeho pach. Bylo to něco nového, ale úžasného.
Za několik sekund jsem se ocitla po boku Serafina před velkými, kovovými dveřmi. Podle toho, kolik schodišť jsem sešla, bych řekla, že se nacházíme docela dost hluboko pod zemí. Ale ani jednou jsem se nezadýchala. Příjemný poznatek.
"Tady je hala. V této místnosti trénuje většina upírů jak své dary, tak boj. Ty tu však dnes jsi od toho, abychom zjistili, při jakých pocitech se ti duhovky změní do jakého barvy," sdělil mi a s trochou úsilí otevřel dveře.
Hala byla obrovská a celá z nějakého kovu, který byl podle všeho nerozbitný. Podle toho, že na některých částech stěny byly pavučiny prasklin, bych si tím ale nebyla tak úplně jistá.
"A proč to musím projít tady?" nechápala jsem.
"Abys třeba při hodně intenzivním pocitu nezbourala půlku hradu."
Vyplázla jsem jazyk na jeho záda a opožděně mi došlo, že o tom ví. Nedával však najevo, že by věděl, že já věděla, že on ví, co jsem provedla.
K m0mu štěstí v tělocvičně nikdo nebyl. Poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby mi nějaký špunt říkal, jak jsem nemožná.
"Víš, Noemi, tady na hradě můžeš upíry nazvat jakkoliv chceš, ale špunt bych jim rozhodně neříkal," prohodil jen tak mimochodem Serafin. Už jsem říkala, jak mě to čtení myšlenek neuvěřitelně štve?
Mlčky jsem ho následovala k jednomu zadnímu rohu a jen co jsme tam došli, vzhlédla jsem a rozhlédla se. Ano, už tam byli. Přesně nad vchodem o haly je balkon se třemi trůny. Dva z nich byly obsazené. Zkuste hádat kým.
Nevraživě jsem se zas podívala na Serafa. Měl nečitelný výraz, ostatně, jako vždy.
"Jak to chceš udělat?" zeptala jsem se.
"Hm… co kdybych třeba zkusil mluvit o tvé minulosti? Aby to slyšel každý na hradě. Aby si mysleli, jaký jsi chudáček, když ses o sebe nedokázala postarat…"
Přimhouřila jsem oči. "To si zkus a bude mi úplně jedno, že jsi bůhvíjaký vládce," zavrčela jsem. Ano, věděla jsem, že se snaží mě rozdráždit. Nevěděla jsem však, jak daleko je ochotný zajít pro to, abych reagovala tak, jak si přeje.
"Věř mi, že hodně daleko. Ale jestli mi nevěříš, počkej si do plesu. Klidně to tam všem oznámím."
"On bude nějaký ples?" vydechla jsem překvapeně a docela i vyděšeně. Ples znamená hodně lidí, respektive tedy upírů, v šatech a znamená to i tanec, což já vůbec neumím.
"No jistě. Snad sis nemyslela, že tvoji existenci na hradě necháme jen tak bez povšimnutí," ušklíbl se. Pak najednou prudce trhl hlavou a snad mimoděčně se zadíval na… Tabita se jmenovala, že?
Když jsem ho napodobila, moc jsem si nepomohla. Její obličej byl jak kus kamene, ale pohledem se zaměřovala na Serafa, kterého skoro probodávala, těma svýma očima.
"Asi máš pravdu, bude to tak lepší," zamumlal, rozběhl se a vyskočil na balkon. Ve stejnou chvíli i Tabita přistála na zemi, několik metrů ode mě. Fin se usadil na dříve volném křesle, nasadil si výraz nečitelnosti a zahleděl se na mě.
Očima jsem rychle skočila na Tabitu, která se ledově usmívala. Pomalým, plíživým krokem šelmy, se ke mně blížila. Reagovala jsem instinktivním pohybem vzad.
Vůbec se mi nelíbilo, kam tohleto směřuje.
"Víš, můj bratr je moc měkký na to, aby tě tady zkoušel. Tvoje myšlenky ho pořád naprosto uchvacují, takže se někdy nechá unést a pak nedělá to, co je potřeba," vysvětlovala mi a já rychle kmitla pohledem k Serafovi, ale jeho obličej se nezměnil. Svou pozornost jsem tedy zaměřila zpět na upírku před sebou.
"Upřímně, Serafin mi tvůj příběh vyprávěl. Přišel mi sice neuvěřitelně smutný, ale i takový… jako by že pohádkový, víš co myslím, ne? Nějaká chudá děvenka má za sebou příšernou minulost, ale pak potká svého prince, který se do ní zamiluje a oba budou žít šťastně, až do smrti."
Netušila jsem, jestli mě to víc naštvalo, nebo rozesmutnilo. Po chvíli jsem se zásadně přiklonila k tomu, že mě rozběsnilo. A bylo mi úplně fuk, že je to to, co chce.
Cítila jsem ale i pocit zrady. Bláhově jsem věřila Serafinovi s tím, že to nikomu neřekne. Byla jsem asi úplně blbá, když jsem si myslela, že by si to opravdu nechal pro sebe. I kvůli tomu jsem začala cítit vztek.
"Ty ani nevíš, jak bylo těžké se z toho nesložit. Nemáš nejmenší tušení, jak to pro mě bylo obtížné, nepodřezat si někde tamhle na záchodě žíly. Tak mi tady laskavě nevyprávěj, jaký je to pohádkový. Co ty víš, co když žádný princ, jak ty jsi řekla, nepřijde?! Nevím, jak můžeš být tak bezcitná a říct něco tak hnusného. Nevím sice, čím ty sis prošla, rozhodně ale nejsem tak pitomá, abych to někomu vyprávěla," - nepodívala jsem se na toho zrádce na balkoně - "a abych ti to cpala pod nos!"
Každým krůčkem jsem mimovolně šla blíže k Tabitě, prstem šermovala jak před svým, tak před jejím obličejem a měla jsem obrovskou chuť ten její znuděný výraz zkopat. Nebo třeba zmlátit, cokoli, jen aby se přestala tvářit stylem "to je ale nuda." A ještě ke všemu se mi úplně v pohodě dívala do očí.
To mě ještě víc rozzuřilo. Už už jsem natahovala ruku, že jí ten její obličejík rozmáznu o protější stěnu, když najednou promluvila.
"Zkus přemýšlet. Kdo by chtěl takovou holku, jako ty? Ano, díky své upíří části jsi… zkrásněla, ale tvoje povaha… Věčná nepříjemnost, sarkasmus a velmi náladová. Víš, že se chováš skoro jako kluk? Holky o sebe trochu dbají, chodí rovně a snaží se kluky přilákat. Ty se svým jak zevnějškem, tak vnitřkem snažíš o opak. A pak, kdyby se někdo našel. Řekneš mu o své podstatě? Že jsi krevsající monstrum a že jsi byla několik let zavřená v blázinci? Co si o tobě asi pomyslí?"
Její slova mě zasáhla nepřipravenou. Prudce jsem vydechla a klopýtla dozadu. Tohle byla rána pod pás. Věděla jsem, že jsem pro kluky přitažlivá asi tak jako domácí úkoly, ale ještě nikdo mi to takhle otevřeně neřekl před obličejem. A ještě zmínila věc, kterou se nemohla dozvědět jinak, než od Serafina. To mě taky hluboce zranilo, přestože jsem byla na takové podrazy více-méně zvyklá.
A pak… to její připomenutí, že jsem upír. Že piju krev a že se bez ni neobejdu. Že pokud budu ctít žít mezi lidmi, nikdy se nebudu moct pořezat či něco na ten způsob. Až teď jsem si úplně uvědomila, o jakou úžasnou věc jsem přišla - o lidskost. O lidskost, kterou by spousta pošetilých lidí vyměnila za upírství, aniž by si uvědomovali, že budou navždy odstřiženi od rodiny a po zbytek života budou hnáni žízní po krvi.
Připadala jsem si úplně stejně jako v první den své přeměny. Zranitelná, zraněná, obraná o vše.
"To od tebe bylo hodně kruté. Její myšlenky jsou naprosto mimo. Tak teď víme, že její oči jsou modré, když cítí smutek a odstín modré závisí na síle zoufalství. A červené pro zuřivost. Spokojená?"
Dolehl ke mně hlas. Hlas Serafina, toho hnusnýho zrádce.
Zamrkala jsem a na tvářích ucítila morko. Ani jsem si neuvědomila, že pláču. Dotkla jsem se tváře a pak se podívala na prsty. To, co jsem uviděla, mě ještě více zlomilo.

Moje slzy byly rudé jako krev.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 18:59 | Reagovat

Jezusky!! Ty si mě rozbrečela :(
Ta TIBITA je ale BLBKA!!!!!!!!!!!!!!! :O Nenávidím jí už jen za to že nedýchá!!!
Gratuluju k těm 29 000 (promiň nechce se mi koukat nahoru O:)
Ale nekompromisně musíš dát další kapitolku!!!! Jinak se zblázním!!
P.S. Asi jsem trochu vypadla O_O Kdo je Fin?? Ten třetí vládce?? O.o
Sefafin... upřímně je to docela krásný jméno ;) :D A dostalo mě to že se jí zastal... I když ho taky začínám nenávidět protože to tý TUBĚ všechno řek -_-
Ale stejně chci další :3
Prosííííííím Scriptinko!! O:) :3333 Prosííííííííííííím O:)

2 Calla Calla | Web | 25. listopadu 2013 v 20:07 | Reagovat

Chudák..... :((( Mě je ji tak strašně líto.. Ta Tabita je taková mrcha! Už teď ji nemám ráda! Ale jinak krásná kapitolka. Těším se na další. :)

3 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 25. listopadu 2013 v 20:45 | Reagovat

[Smazaný komentář] Fin je zkratka od Serafin. :D

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 26. listopadu 2013 v 16:33 | Reagovat

[3]: Ježiš, já jsem blbá!! xD

5 Xanya Xanya | Web | 26. listopadu 2013 v 16:43 | Reagovat

Chudák Noemi. :( Tak z toho bych asi taky brečela. Ale ta vládkyně je pěkně blbá,co si o sobě myslí? Rozhodla jsem se,že ji nesnáším. :D
A úžasná kapitola,na ty barvy očí jsem byla zvědavá. Hrozně se mi líběj ty rudý,závidím. :D A honem další. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama