13. Přeměna a melancholie

15. listopadu 2013 v 18:43 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Heh... Moc se omlouvám za tu dlouhou prodlevu a nekomentování. Je to proto, že jsem objevila novou závislost a jsem moc zaneprádněná čtením. A taky hodně upevňuji přátelství s kamarádkama, což znamená, že i v tomhle hnusném počasí trávím čas venku. Ale abych přestala zbytečně kecat, přináším vám novou kapitolku TC. Je hodně zvláštní, většinou tedy pocitová. Zaměřila jsem se totiž na to, jak se může člověk cítit, když zjistí, že jeho hlavní potravou se stane krev. Tak snad se vám to bude líbit. :)
Jo, a někdo říkal, že si myslí, že se Peter promění (omlouvám se, nechci se teď dívat. xD) Máš mé uznání, protože jsi trefila do černého. :D


Probudilo mě brnění v hlavě. Jako bych měla opravdu silnou migrénu. Chtěla jsem si položit svou studenou ruku na jistě rozpálené čelo, ale nešlo to. Přišlo mi, že mám ruce jako z olova a zvednout je by vyžadovalo veškerou sílu, kterou jsem měla.
Brnění zesilovalo a navíc se šířilo. Postupně se dostávalo úplně všude. Zničehonic mě začaly neskutečně svědit oči, jako by mě do nich snad štípl komár. O můj Bože, to bylo tak neskutečně nepříjemné. Měla jsem obrovský nutkání si ty oči vyrvat, jen aby to přestalo bolet. Zaslechla jsem zoufalý výkřik a až po chvíli mi došlo, že unikl z mých rtů.
Prosím, prosím, ať už to přestane. Došlo mi totiž, co se děje, ale už jsem pomalu ani nemohla myslet. Celým tělem mi prostupovaly silné vibrace a mravenčení. Nejhorší byla hlava, oči a ke svému zděšení jsem pociťovala, jak mi srdce zpomaluje.
Nebyla jsem s to přemýšlet, takže jsem se prostě musela ujistit, aby mi nezastavilo úplně. Ne, to jsem nemohla dopustit. Zvedla jsem ruce a chtěla si je dát na srdce a potom si vyrvat ty oči, aby to už, sakra, konečně přestalo štípat. Ale na svých pažích jsem ucítila něčí studené ruce, které mi je přidržovaly u těla.
Z hrdla mi opět unikl výkřik. Proč mě takhle mučí? Proč to musím dál snášet?
Tělo bylo jako pod útokem mravenců. Všechno mě hrozně brnělo či bolelo. Věděla jsem, že se se mnou děje něco nenormálního. Ale z nějakého důvodu jsem vůbec nemohla přemýšlet nebo vzpomínat. Mé myšlenky byly zpomalené, jakoby plavaly ve velmi hustém želé, a vzpomínky byly pod nějakou těžkou clonou a zvednout ji by mě stálo veškerou energii, kterou jsem potřebovala k tomu, abych se nezbláznila.
Netušila jsem, jak dlouho už tady jen tak ležím a naprosto zničeně si nechávám líbit všechno to nepříjemné brnění. Vždy, když jsem se chtěla poškrábat či něco na ten způsob, nešlo to. Ale tentokrát jsem věděla, že to není mnou, ale někým tam venku.
Mravenčení začalo ustupovat a s tím se začaly zrychlovat i mé myšlenky. Ke vzpomínkám jsem se sice ještě stále nemohla dostat, ale působilo mi neuvěřitelné štěstí, že clona začínala mizet.
K mému naprostému překvapení jsem zaslechla tikot hodin a něčí dech. Někdo tu opravdu vyrovnaně dýchal. A já to být nemohla, jelikož mé srdce sice bušilo neuvěřitelně pomalu, ale dech jsem měla opravdu rychlý. Věci na tenhle způsob mi sice nepřišly tak extra, ale když jsem zaslechla tam někde venku spadnout šišku, byla jsem opravdu udivená. Navíc jsem začínala cítit různě vůně. Třeba tu byla jedna taková… něco na způsob skořice a snad… a jablka? Kdo to je?
"Noemi?" promluvil jemný, tichý hlas, v němž zaznívaly obavy. Moment, toho já přece znám. Vždyť to je Elijah! Chtěla jsem zabručet nebo něco takového, ale nešlo to. Místo toho se mi rozbrněly hlasivky, takže jsem raději mlčela.
Vibrace skoro ustaly. Clona zmizela, myšlenky jezdily na plné pecky a já toho měla plnou hlavu. Ještě ke všemu jsem měla rozpůlené myšlení, přičemž ta druhá půlka se zabývala vjemy z okolí. Tím myslím, vše, co jsem cítila, slyšela a tak, to zpracovávala ona druhá půlka, zatímco ta první přemýšlela nad blbostmi. Prostě, bylo to hrozně složité. Kdybych si myslela, že to jde, měla bych pocit, že mi rupne v bedně. Tolik pocitů, vůní, zvuků a myšlenek! To bylo opravdu skoro k nevydržení.
Najednou všechno přestalo. Zničehonic. Jediným zvukem v místnosti bylo mé zpomalené srdce.
Někdo mi silně stiskl ruku. Vykvikla jsem a otevřela oči. Mé oči se okamžitě zaměřily na dokonale hladký strop, ve kterém jsem neviděla jediný škrábanec. Když jsem, stále v leže, prozkoumala celý pokoj, nikde jsem nezahlédla dokonce ani pavučinu.
"Noemi," vydechl někdo mé jméno úlevně. Okamžitě jsem se na vetřelce podívala a ve stejnou chvíli mi i došlo, že to není vetřelec, ale Elijah.
Pomalu jsem se zvedla do sedu. A když říkám pomalu, opravdu myslím pomalu. Za tu chvíli jsem se snažila všechno analyzovat a kontrolovat, aniž bych třeba věděla, proč jsem tak paranoidní.
"To už… to už se to stalo, viď?" zamumlala jsem a sama se podivovala nad tím, jakou rychlostí jsem to vyslovila, že by to žádný smrtelník nerozluštil. Jenže taťka nebyl smrtelný, že.
"Ano. Už jsi přeměněná. Jak se cítíš?" staral se hned.
Pousmála jsem se. "Mocněji. Upgradeovaněji," vyjmenovávala jsem a při posledním slově jsem si na někoho vzpomněla. Na někoho, komu jsem slíbila, jak moc budu upjatá.
"Kde je Peter?"
Elijah viditelně zrozpačitěl. Až teď jsem si plně uvědomila, jak moc je krásný. Jeho bílý obličej, zdobený dvěma červenými duhovkami a orámovaný pramínky špinavě blonďatých vlasů vypadal sice nevšedně, ale díky svým novým očím jsem ho viděla trochu jinak. Nevím… tak nějak… jako by byl normálnější. Sice to znělo divně, ale bylo to tak.
Teprve po chvíli, která mi přišla dlouhá jako několik minut, ale ve skutečnosti jen pár vteřin, mi došlo, že mi stále neodpověděl. Zvědavě jsem naklonila hlavu ke straně. Co mi nechce říct?
"No?" dožadovala jsem se.
"Já jim to vymlouval, říkal jsem jim, ať to nedělají, že tě to naštve," začal se zničehonic obhajovat. Začala jsem se bát.
"Co se děje?"
Zhluboka se nadechl a pak vydechl.
"Víš… On… Oni… ho proměnili," vysvětlil po nějaké době.
"Oni ho… cožeto? Proměnili? Oni proměnili Petera? Toho, Petera? Ale proč?" Byla jsem mimo.
"Nevím, proč to udělali. Prý měl silný potenciál."
"Jo? A k čemu? Uštvat někoho k smrti?"
"Ne. Ale to je teď jedno. Chtěl jsem -,"
"To není jedno!" vyjekla jsem. "Kde je?"
"Mělo by ti to být jedno, jelikož se stále mění," odpověděl bezbarvě. Hnusně jsem se na něj zamračila a usilovně se zaposlouchala do zvuků hradu. Mou pozornost skoro hned upoutal zběsilý tlukot srdce. To musí být on. Dříve, než jsem stihla vystartovat za ním, něčí ruka silně stiskla mé předloktí.
"Nech ho teď být. Měla by ses najíst," kázal jemně. Uvědomila jsem si, že má pravdu. Měla jsem pocit, jako bych byla několik dní na Sahaře bez vody. Prostě vyprahlá a neuvěřitelně žíznivá. Můj první instinkt, který přebyl z dřívějška, mi hlásal, ať se napiju vody. Rozum však říkal, že to, čeho se teď napiju, voda nebude.
Se zavrčením, které mi nechtěně uniklo ze rtů a které skutečně znělo strašidelně, jsem se opět pomalu uvolnila a posadila se.
"Počkej tu. Přinesu ti … něco," a byl fuč. Jenže tentokrát jsem viděla, jak vstal a vyběhl. Překvapilo mě to, ale mile.
Čekala jsem. Za několik vteřin byl zpátky s nějakým pytlíkem, v němž byla rudá, hustá tekutina. Zhoupl se mi žaludek nervozitou. Bylo to uzavřený, takže jsem zatím nemohla dost jasně cítit ten pach, ale vsadila bych se, že to bude vonět opravdu krásně.
Ostražitě ke mně natáhnul ruku s transfuzí. S rychlostí, jež udivila i mě, jsem vystřelila paži, popadla pytlík a zase ruku přitáhla. Měla jsem žízeň hroznou. A tak jsem ji musela uhasit. Sekundu jsem zápasila s uzávěrem, než se mi ho podařilo sundat a mě do nosu uhodilo něco tak báječného a blahodárného, že jsem okamžitě měla pocit, že tu tekutinu musím chránit svým tělem. V tu ránu pro mě Elijah, stojící opodál, představoval hrozbu. Mohl mi kdykoliv tu skvělou krev vzít. Ale já ji budu bránit!
Opět jsem zavrčela a i s upřeným pohledem na jeho napjaté tělo jsem se skrčila do koutku místnosti. Věděla jsem, že se chovám jako predátor, který právě ulovil svou kořist a jenž právě brání své jídlo před ostatními. Ale bylo mi to vcelku fuk. Důležité pro mě bylo, aby mi nikdo nevzal ten poklad, který třímal v mých rukách.
Pomalu jsem přitiskla ústa k otvoru a lačně začala sát. To bylo tak skvělé! Hustá krev mi proudila hrdlem a s pocitem příjemného tepla se usazovala v žaludku. Zároveň slábnula žízeň.
Křečovitě jsem v prstech svírala igelit a až po chvíli mi došlo, že jsem ho nehty propíchla a teď mi stéká po prstech. Hned jsem si stékající tekutinu slízla a dál pokračovala v pití.
Nic tak úžasného a regeneračního a osvěžujícího jsem v životě neochutnala.
Teprve po tom, co mi došlo, že už pouze srkám poslední zbytečky, jsem se probudila z toho transu. Vyděšeně jsem odhodila pytlík, skrčila si nohy k tělu a objala si je pažemi. Co jsem to udělala? Vypila jsem krev! Krev, která mi protéká tělem. A je to vůbec krev? Zvedla jsem ruku a všimla si, že se třese. Roztržitě jsem přitiskla ústa k zápěstí a kousla. Zabolelo to tak silně, že jsem se s tichým výkřikem odtáhla. Podívala jsem se na své dílo. Ze dvou dírek na zápěstí mi unikaly tenké čůrky černé tekutiny. Tohle je moje krev?! Černá a stejně hustá jako inkoust?
A co mě ještě více vystrašilo, bylo, že přímo před mýma očima se rána v mžiku zacelila.
Roztřeseně jsem vzhlédla k Elijahovi. Tvářil se obezřetně, ale starostlivě. Obavy měl vepsané ve tváři. Stejně jako zmatenost.
Ano, já byla taky zmatená. Proč jsem vlastně tak vyděšená? Proč se chovám, jako bych trpěla bůhví jakými depresemi? Proč se cítím tak… zranitelně?
"Noemi." Hlas mě probudil z lehké otupělosti.
"Co se s tebou děje?" zeptal se jemně a klekl si vedle mě. Pomalu vztáhnul ruku a po chvíli zaváhání mě pohladil po vlasech.
"Já nevím," hlesla jsem tiše. Co se to se mnou děje?
"Asi si musíš zvyknout na svou novou podstatu. Víš co? Pojď si teď lehnout, spánek ti určitě pomůže," usmál se povzbudivě Elijah a zlehka mě zvedl do stoje. Nohy se mi třásly jako novorozenému teleti.
Položil mě do postele, přikryl mě a dal mi jemný polibek na čelo. Když se odtáhnul, usmál se. "To zvládneš," řekl mi. V to jsem doufala taky.
Pak opustil místnost.
Schoulila jsem se to klubíčka a zadívala se na zelené stěny. Došlo mi, že jsem celou dobu byla u sebe v pokoji, ale z nějakého důvodu mě to vůbec nezajímalo. Větší starosti jsem si dělala třeba s tím, proč jsem tak melancholická a přecitlivělá. Ale třeba měl Elijah pravdu. Třeba se opravdu stačí z toho vyspat.
Ale stále jsem se nemohla vzpamatovat z toho, že jsem upír. Že piju krev a ta má je černá jako inkoust. Že slyším všechno a vidím všechno. Bylo to pro mě nezvyklé. Jasně, předtím jsem taky slyšela a viděla skoro všechno, ale tohle bylo intenzivnější. Dříve jsem se musel setsakramensky soustředit na to, abych slyšela něčí srdce. Teď mi bilo přímo do uší, jako by leželo vedle mě a přesto daleko.
Dříve jsem musela trochu přimhouřit oči, abych viděla v naprosté tmě. Dnes jsem skrz plášť noci viděla naprosto všechno, aniž bych se musela nějak namáhat.
Pevně jsem sevřela víčka a snažila se usnout. Pokoušela jsem se potlačit všechny ty smutné a černé myšlenky, abych měla naprosto čistou hlavu. Abych mohla v klidu spát.

Po době, která mi přišla jako věčnost, jsem skutečně usnula. Ale i ve spánku mě pronásledoval zběsilý tlukot srdce mého kamaráda, který se nedobrovolně stane vraždícím monstrem jako Vládkyně. Jako já.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 15. listopadu 2013 v 19:34 | Reagovat

To bylo bombastický!! Ty pocity... jak se Noemi přeměňovala... Cítila jsem to skoro na vlastní kůži!! :D Twl (pardon) Sciript!! Já tě žeru :3 - Neber si to osobně, je to důkaz toho, že jsem momentálně zblbá upíry ;)
A děkuju "..za uznání" O:) :D Ne nepřipomínám se ;) Já jsem jen ráda, že jsem jednou taky něco uhádla :D
Honem další!! O:) A užívej si to venku, dokud nemrzne ;)

2 Thea Thea | Web | 16. listopadu 2013 v 10:20 | Reagovat

Pardon že som dlho nekomentovala :/
Ale tá kapitola je perfektná, dokonalá, najlepšia! Dúfam že bude čoskoro ďaľší!!!! :D:D:D

3 Calla Calla | Web | 16. listopadu 2013 v 10:56 | Reagovat

OMGGG!!!!!!!!! Scriptie ty jsi prostě božíííííí!!! Píšeš úžasně a a .. tvoje povídka je mou nejoblíbenější a.. Peter že bude upír, To jako fakt? o.O Masakr! :D Prostě úžasný. Já potřebuju další kapitolu :D

4 Xanya Xanya | Web | 16. listopadu 2013 v 12:07 | Reagovat

Tak to je hustý,tu přeměnu jsi napsala dokonale,já jsem to BF jenom tak odflákla. :D Ale Peter bude taky upír,jo? Tak to by mohlo být ještě zajímavý...
Asi bych se pěkně vyděsila kdybych zjistila,že piju krev,ale zvykla bych si. Sakra,já chci bejt upír! XD
Prostě super kapitola. :3

5 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 16. listopadu 2013 v 12:43 | Reagovat

Vůbec nemáš za co! ;) :D
Já děkuju za pochvalu :3 Asi je to hodně divný ale mám z toho strašnou radost!!! :D Už se těším na další :* :D

6 Milča Milča | E-mail | Web | 16. listopadu 2013 v 12:56 | Reagovat

[4]: To nejsi jediná!!!
Panebože *satane* to je tak naprosté ÚŽO!!!!!! :D
Já....no prostě nemám slov, je to tak dokonalé a úžasné a... :D
No prostě, řeknu jediné: Kůl, svěcenou vodu a šla bych Petera zabít xD :D.

7 Clara Black Clara Black | Web | 18. listopadu 2013 v 15:38 | Reagovat

Zdá se, že mi můj stav odepřel výborné počtení, že? Ale já to hodlám dohnat, protože jak tak koukám, tak to opravdu stojí za to. Musím souhlasit se všemi, co komentovali přede mnou, protože... však ty víš ;) Tomuhle se říká oslepující úžasnost O.O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama