11. Dozorce? On?!

6. listopadu 2013 v 20:10 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Na poměry této "povídky" je to velmi krátká kapitola. Tvoří ji 1 605 slov. A zároveň bych vám chtěla oznámit, že na další kapitolku si nějakou tu dobu počkáte, jelikož už nemám nic v zásobě. :)
Nechť se líbí.



"Vstávej," zavrčel mi někdo do ucha. Ihned mi přeběhl mráz po zádech, přesto jsem pouze otevřela oči a zamžourala do obličeje. Uviděla jsem dalšího upíra. Měl krátké blonďaté… ne, počkat. To byly skoro bílé vlasy, které silně kontrastovaly z rudými kukadly. Netvářil se mile.
"Proč?"
"Protože musíš jít do hlavního sálu," vrčel dál, a vypadal jak kakabus. Tenhle upír mi byl od pohledu nesympatický. Komu by také byl, že.
"Dělej," pobídl mě netrpělivě a naštvaně.
"Vždyť už jdu," zabručela jsem. Vyhrabala jsem se z postele, a doklopýtala ke skříni. Tohle brzké vstávání opravdu není zdravé.
Když jsem měla oblečení v rukách, zarazila jsem se. Podezřívavě jsem pohlédla na Bručouna. Stál u dveří, a sledoval mě neutrálním výrazem. Tak před tímhle se doopravdy převlíkat nebudu.
Vpadla jsem do koupelny, vyčistila si zuby, a oblíkla se do každodenního oblečení.
"Hejbni zadkem!" zakřičel z druhé místnosti.
"Nemám super rychlost, tak se laskavě klidni," zamumlala jsem nahněvaně, a vešla do pokoje. No dobrá, možná mám, ale ne na takové úrovni jako on.
"Já tě slyšel," zasyčel, a probodl mě ošklivým pohledem. Pak se otočil, a vyšel ze dveří. "Pojď. Máme zpoždění."
Udělala jsem na jeho záda obličej, protočila oči, a následovala ho. Kdyby se mi totiž ztratil z očí, zabloudila bych tu, a pak by tu někdo našel moji kostru ohlodanou od myší. Mají tu vůbec nějaké živé živočichy?
Chvátala jsem za rychlým krokem plavovlasého upíra, přičemž jsem doufala, že kdyby mi zdrhnul, nenechal by mě tu.
Zahnul prudce doleva, až jsem se málem rozplácla o protější stěnu, jak jsem pozorně sledovala jeho záda. Několikrát prošel různými zatáčkami, které jsem po nějaké době přestala počítat, než došel k majestátně působícím dveřím. Nebyly velké, ale klika měla zvláštně zlatou barvu a povrch dveří byl z nějakého umně vyřezávaného dřeva. Někdo si s nimi pravděpodobně musel dát opravdu práci.
Zmateně jsem se zamračila. Vždyť tady není ten velký sál s trůny, ne?
Blonďák ani nezaklepal a rovnou vstoupil. Zdrženlivě jsem zůstala stát za prahem, snažíc se nakouknout přes upírovo rameno. Byl ale hrozně vysokej, takže jsem viděla houby. Proč jsou, ksakru, všichni velcí a vysocí jako Eiffelovky?! Co s tím pak mám já, chuděra doslova malá, dělat?
Postřehla jsem, že proběhla nějaká velmi tichá konverzace, načež plavovlásek pozadu vypochodoval z místnosti, div do mě nevrazil, věnoval mi škleb, a odešel. Překvapilo mě, že opravdu odešel. Lidskou pomalou chůzí. Jakoby si vychutnával, jak ho zmateně pozoruji, což jsem bohužel doopravdy dělala. Dokud nezmizel za rohem a jeho krok neutichl.
"Pojď dál," zazpíval něčí příjemný, melodický, ale chladný hlas. Nervózně jsem popošla na práh a po chvilce váhání i za něj. To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech.
Místnost byla bílá, obrovská a překvapivě moderní. Nábytek bylo béžovo-černý, což působilo poněkud prostorně a draze. Bylo tu i spoustu obrovských oken, kterými sem proudily sluneční paprsky, takže místnost příjemně osvětlovaly. Kdyby to tu nepůsobilo tak… odtažitě, možná by to bylo i útulné.
Zrak mi padl na čtyři, černou kůží potažená křesílka, která stála dokola kolem nějakého skleněného stolku. Tři z nich byly obsazené, jedno volné.
To bude pro mě, napadlo mě okamžitě. Schválně jsem se příliš nezaobírala třemi osobami a prohlížela si interiér. Zajímalo by mě, kde na tohle berou prachy. Do práce očividně nechodí, tak jak? Vykrádají banky? Při jejich síle a rychlosti by to neměl být problém.
"Posaď se," vybídl mě onen hlas znovu. Automaticky jsem se ohlédla a znovu zatajila dech nad tou nevídanou krásou. Nebýt její masky, nepropouštějíc žádnou emoci, a pichlavých, studených očí, klidně bych kvůli ní změnila orientaci. Takhle to ale působilo nevšedně, což znamená strašidelně.
Donutila jsem se odtrhnout zrak a důkladně prozkoumat i černovláska a čtenáře. Černovlásek měl tak černé vlasy, že vypadaly skoro modře, červené oči, a skoro bílé rty. Tvářil se nezúčastněně, přesto jsem však postřehla, jak zkoumavě si mě prohlíží. Jako nějaké vzácné zvíře v zoo.
Poslední byl čtenář. Věděla jsem, že mi celou dobu šmejdí v hlavě, proto jsem se snažila na to moc nesoustředit, abych nezáměrně nevyvolala nějakou nechtěnou myšlenku. Kdybych pomyslela například na to, jak je všechny vyvraždím, buď to by se skácel smíchy k zemi nad tím, jak je to nereálné, nebo bych skončila jako mastný flek na zdi.
Všimla jsem si, že se nepatrně ušklíbl, zatímco ze mě nespouštěl pohled.
Pomalým krokem jsem se přiblížila k volnému křeslu a posadila se. Kůže byla hladká, jemná a velmi příjemná. Z čehopak asi je?
"Tvé jméno jest Noemi Isabella, že?" otázala se blonďatá vládkyně. Na "bé" a "el" dala zvláštní důraz, což mi na klidu moc nepřidalo. Jen co přešlo okouzlení z jejího hlasu, došlo mi, že na tohle se mě ptala tehdy. Asi by nebylo moc slušné jí na to upozorňovat. Může upírovi senilnět mozek?
To, že to byla hodně blbá myšlenka, mi došlo ještě dříve, než jsem koutkem oka zaznamenala cuknutí hnědovláskových rtů. No jen se nesměj!
Uvědomila jsem si, že jsem zapomněla odpovědět a tak jsem horlivě přikývla.
"Určitě tušíš, proč tě sem Rafael přivedl?" vyptávala se dál.
Na okamžik jsem zaváhala, vědoma si hnědovláskova upřeného pohledu, než jsem opět pomalu kývla. Kdybych lhala, určitě by mě prásknul.
"Výborně. Smíme znát, na jakém principu funguje tvůj dar?" zeptal se tentokrát černovlas.
Zarazila jsem se a zabodla pohled do podlahy. Opravdu bych jim to měla vyprávět? Bylo by hodně zlé, kdybych jim odsekla, že do toho jim nic není? Nejspíš jo. Ach jo, tak jim to holt budu muset říct.
Jak to, že to vlastně neví, když to ze mě násilně vytáhl čtenář?
"To bylo kvůli tvé minulosti. Nepochytil jsem, jak ta schopnost funguje," promluvil ke mně zmíněný. Silou vůle jsem se neušklíbla; Elijah prosil, ať jsem vážná.
"Prostě… Pokud se nějaký člověk v okolí několika kilometrů chystá zabít, uvidím to ve svém snu. Je to, jako bych byla v jeho hlavě, jako bych byla jím, přestože cítím, že jím vlastně nejsem. Jako bych se jen usídlila do koutku jeho mysli, pociťovala všechny jeho emoce a myslela jako on, přesto bych to ale nebyla já. Je to složité.
Jakmile se probudím, mám několik málo vteřin na to, abych vyběhla a něco s vrahem udělala. Dřív jsem oběti jen zachraňovala; vraha jsem nechala být. Jenže někteří byli skoro nemocní, a tak se pořád snažili a snažili, než jsem to nakonec nevydržela, a zabila ho," zhluboka jsem se nadechla, přičemž jsem moc dobře věděla, že bych měla zpytovat svědomí. Ale ne. Spíš jsem pociťovala zadostiučinění. Oni zabíjeli nevinné osoby. Lidi, kteří mohli mít rodinu, práci. To že já jsem usmrtila toho zabijáka, jsem vlastně každému prokázala laskavost.
"Myslíš, že to přejde i do tvého dalšího života?" ptala se blondýnka. Nezvedala jsem zrak a neodpověděla.
"Pevně doufáme, že ano. Jsem velmi zvědavá, zda-li se octneš i v hlavách zdejších upírů, chystajících se na lov," odpověděla si sama. Jasně jsem slyšela, jak do jejího hlasu prosakoval nadšený tón.
Aspoň někdo z toho má radost.
Já si nedokázala představit, jak se budu každou noc budit díky nočním můrám o upírech chystajících se na lov. To bude těžké. Pochybuji, že se vůbec vyspím.
"Předpokládáme, že tvá proměna nastane zítra, že?" promluvila po krátké odmlce opět vládkyně.
"Hm."
"Nemůžu se dočkat!" Zněla nadšeně, a když jsem na ni pohlédla, všimla jsem si, že jí na tváři hraje spokojený úsměv. Co kdybych jí do něj plivla?
Temné zavrčení mi v tom zabránilo.
Tohle mě začínalo štvát. Jsou to moje myšlenky! Nemám v plánu většinu z nich realizovat! Je jen a jen tvá chyba, že neustále posloucháš! Navíc, mám bujnou fantazii, tak si můžu představovat cokoliv, co budu chtít!
"V kolik hodin?" tázala se dále bohyně Afrodita, nevšímajíc si upřeného pohledu na mou osobu, jenž vysílal hnědovlásek. Tak jsem si trošku otevřela ústa, mno. Jsem takovej ten typ, co si většinou nebere servítky.
"V kolik hodin co?" nechápala jsem.
"Ses narodila," vysvětlovala s podtónem netrpělivosti.
"Nevím."
"Nevíš?!"
"Nevím!" vyjekla jsem. Jsem to snad řekla jasně, ne?
"Jak to?"
"Nikdo mi to neřekl!" Ok, začínala jsem být vzteklá. A když jsem vzteklá, ať se mi raději každý klidí z cesty. Jak může být někdo tak zabedněnej? A je mi úplně u zadku, že to slyšíš!, zavrčela jsem v myšlenkách.
"Jak to?" ptala se dál.
"Jak to mám vědět?!" zasyčela jsem.
Blondýnka se mi zadívala do očí. Něčeho si nejspíše všimla, protože se potěšeně ušklíbla.
"Dobrá tedy. V tom případě očekávej, že od půlnoci budeš mít ve svém pokoji stráž," oznámila mi.
"Cože?" vyhekla jsem zděšeně. Vztek zmizel a zůstal pouze strach. Koho mi přidělí? Prosím, ať to není Rafael, ten zrzek z knihovny nebo Bručoun bělovlas!
"Tvůj kamarád," usmála se tak falešně, až jsem se jí málem pozvracela k nohám. Ale neudělala jsem to. Z toho úsměvu mi totiž po zádech přejel mráz. Byl tak ledový!
"Ja-jaký?" Proklínala jsem se za to, že se mi zatřásl hlas.
"Někdo, koho určitě moc dobře znáš." Její nádhernou tvář zdobil velmi škodolibý škleb.
"Elijah?" navrhla jsem tiše.
Zavrtěla hlavou.
"Destiny?"
"Ne." V jejím hlase byla děsivá radost. Jakoby si užívala, že má nade mnou takovou moc.
"A můžu ho vidět už dnes?"
"Ovšemže," přikývla. "Přivěďte ho!" sykla pak.
Zaslechla jsem nadávání hlasu, který mi byl tak moc známý a který bych poznala mezi desítkou dalších. Ztuhla jsem a narovnala se. Pohled se mi mimoděčně přilepil k dalším, nenápadným dveřím, kterých jsem si předtím nevšmla.
Slyšel jsem krok dvou osob.
Během chvíle se dveře rozlítly a v nich stál zrzek-který-hlídá-knihovnu. Jenže. Nebyl sám. V pevném sevření držel člověka. A ne jen tak ledajakého.
Člověka, kterého znám více než týden.
Člověka, který je nezapomenutelný.
Člověka, kterého jsem chtěla vidět ze všech nejmíň a přesto ze všech nejvíc.

Držel Petera. A ten idiot se ještě ke všemu hrozně zubil, jakoby to byla hrozná sranda.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 7. listopadu 2013 v 9:34 | Reagovat

CO!???? Petera??!??
No ty kráso...čekala jsem tolik jiných lidí a on to byl Peter...
Upřímně, Noemi se mi začíná celkem zamlouvat :-D. To s tím plivancem...no já prostě chytla výtlem :-D.
Ale mrzí mě, že už nemáš rezervu. Doufám, že ji brzy doplníš. :-D

2 Calla Calla | Web | 7. listopadu 2013 v 17:13 | Reagovat

OOOMMMMMGGGG!!!! Tohle je prostě od teď moje nej nej nej povídka! Noemi je prostě suprová,, tvůj styl psaní je bomba a... JOOOOOOOOOOO Peter se vrátil! :DD

3 Xanya Xanya | Web | 7. listopadu 2013 v 21:04 | Reagovat

Jak jsi mu pořád říkala černovlásek a pak najednou černovlas-z toho jsem dostala hroznej záchvat smíchu. :D Peter? Tak toho bych nečekala... Ale to asi nikdo. XD
Těším se na další :)

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 8. listopadu 2013 v 19:34 | Reagovat

Já to věděla!! :D Teda nevěděla jsem, že jí bude "strážit" ale věděla jsem, že tam Peteho přivedou!! :-D
Jak to myslíš, že dlouho nic nebude?? O:) Já dělám tky pokaždý všechno najednou... /a právě proto nestíhám! :D/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama