10. První noc na hradě

2. listopadu 2013 v 13:07 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Ahoj, Ahoj, Ahoj! Předem bych vás ráda upozornila, že cokoli zde bude Noemi kritizovat, je jen a jen její hlava. Ne moje. Takže mě prosím nezabíjejte, pokud by se někoho dotkly řeči mířené na onu knihu.
Užijte si kapitolu! :o)



Ležela jsem na posteli a mračila se na strop. Nehorázně jsem se nudila, a absolutně jsem netušila, co mám dělat. Z knihovny mě prakticky vyhodil ten zrzek, kterého jsem se taky zapomněla zeptat na jméno. V břiše mi hrozně kručelo, jelikož jsem strašně dlouho nic nejedla. Vždyť bylo určitě už odpoledne, a já nic nejedla od…včerejšího oběda! Na večeři jsem tehdy dočista zapomněla, protože jsem byla strašně strhaná, a chtělo se mi spát.
Zachmuřeně jsem pomyslela na kamarády z děcáku. Zdalipak na mě myslí? A co si myslí, že se se mnou stalo? Přestože mě vlastně adoptovali dva chlápci, zajímalo by mě, co si zaměstnanci myslí, že se stalo. Že by Elijah v jejich vzpomínkách udělal z Rafaela ženskou? A šlo by to vlastně? Pobaveně jsem se pousmála nad představou Rafaela jako holky. Už jsem ho viděla, jak je navlečenej v dámských šatech, na nohách lodičky, paruka, a ještě nalíčenej. Taky by určitě potřeboval vážnou depilaci, když nad tím tak přemýšlím.
Žaludek se znovu přihlásil o slovo, a já jen bolestně zkřivila obličej. Pak jsem na břicho položila polštář, přičemž jsem doufala, že to nebylo tak hlasité.
Ozvalo se zaklepání. Ve vteřině jsem seděla, a nedůvěřivě se dívala na zatím zavřené dveře. Vadilo by hodně, kdybych dotyčného poslala do háje? A co když je to Elijah? Tím bych se mu asi moc neodvděčila. Můj vnitřní zápas ukončila přenádherná vůně. Jídlo! Kdy mi naposledy tak krásně vonělo?
"Kdo je tam?" zeptala jsem se opatrně, a přemáhala se, abych ty dveře nevyrvala. Bože, já měla hlad!
"To jsem já, Elijah," řekl.
"Pojď dál," vyzvala jsem ho, a nadšeně nadskakovala na posteli.
Jakmile vstoupil, pach mé večeře se ještě znásobil. V puse se mi začínaly sbíhat sliny, a já je nenápadně polykala.
"Jsi můj zachránce! Už jsem si myslela, že tu na mě všichni zapomněli!" jásala jsem, a tácek s jídlem mu skoro vytrhla z rukou. Začala jsem se cpát, až se mi dělaly boule za ušima. Proboha, to byla dobrota. Ani jsem nepostřehla, co to jím. Věděla jsem určitě, že je to maso, ale nevěděla jsem s čím, protože jsem se unášela pocitem zaplněného žaludku.
"Chutná?" tázal se Elijah. Odolala jsem nevěřícnému pohledu a poznámce, že v téhle chvíli by mi chutnaly i slupky od brambor.
"Mof," zahuhlala jsem s plnou pusou.
"Měla jsi hlad, že?"
"Tak ne afi," zamumlala jsem. To jsou ale dementní otázky!
Dál byl ticho, za což jsem byla vděčná, a svoji večeři jsem snědla do posledního drobečku. Uf, určitě mi bude blbě. Tak jsem aspoň použila ubrousek, když jsem jedla jako prase.
Pak jsem se podívala na Elijaha. Pobaveně se usmíval a sledoval mě, zatímco uvolněně stál.
"Proč jste si nevzpomněli dřív?" zamračila jsem se a propíchla ho pohledem.
"Zapomněli jsme, že vlastně musíš jíst," omlouval se.
"Příště taky zapomenete, a do druhýho dne ze mě bude mrtvola, viď?" prskla jsem. Vděčnost za to, že mi přinesl jídlo, se vytratila, a nahradila ho zlost z toho, že mě opomenuli. Kdyby se aspoň pokoušel vymluvit! I když… to bych ho asi seřvala za to, že má dost chabé výmluvy, nehledě na to, jak moc dobré by byly.
"Lidé přežijí týden bez jídla, a jen tři dny bez vody… Nemáš žízeň?" staral se. Překvapeně jsem zamrkala. Cože? On se mě ptá, jestli mám žízeň? On mě? Žízeň? Já? Někdo se o mě stará?
"Nemám," odpověděla jsem nakonec poněkud váhavě.
"Určitě?"
"Jo!" odsekla jsem. Nechtěla jsem být nepříjemná, ale nebyla jsem zvyklá na to, aby se o mě kdokoli staral. Byla jsem vždy odkázaná na sebe sama.
"Fajn, klídek," pousmál se a přešel blíže ke mně. Přestože jsem mu svým způsobem důvěřovala, teď jsem ho podezřívavě sledovala, a čekala, co z něj vypadne.
"Mohl bych na tobě zkusit svůj dar?" poprosil mě. He? Chce si ze mě udělat pokusného králíka?
"Proč?" přimhouřila jsem oči.
"Protože Rafaelův na tebe nefunguje, ale vládcův ano."
"Kterého vládce myslíš?" zkusila jsem štěstí, že bych se třeba dozvěděla jméno. Ale Elijah se na mě podíval stylem: "vím, o co se snažíš, a vůbec ti to nejde."
Sklesle jsem svěsila ramena. Ty jejich smysly jsou na zabití. Nebo že bych byla tak průhledná?
"Tak můžu?"
"Ne. Nechci, abys mi měnil vzpomínky," vystrčila jsem bojovně bradu. Stačí, že mi tu jedna pijavice čte myšlenky. Nepotřebuju, aby mi někdo šmejdil mezi mou minulostí.
"Třeba to ani nebude fungovat. Kdyby jo, nic nezměním a nepřekročím hranici do tvých vzpomínek na dětství," přísahal, a upíral na mě své rudé oči. Nevěděla jsem, jestli to dělá schválně, nebo ne, ale začala jsem se v té červeni ztrácet. Krvavě rudou jsem od doby, co je znám, začala nesnášet. Ale jakýmsi záhadným způsobem to na mě teď působilo přesně naopak. Měla jsem pocit, že hezčí oči jsem v životě neviděla.
Pomalu jsem kývla, přičemž jsem neodtrhla pohled od jeho očí. Tak nádherné. Navíc, ta vůně! Ta sladká, a krásná vůně.
"Díky, dcero!" zasmál se hravě Elijah, čímž mě vytrhl ze zasnění. Přistiženě jsem sebou cukla, a pak se na něj zamračila.
"Využil jsi svého upírského kouzla, abys mě oblbnul. Hraješ proti pravidlům, otče," zamručela jsem naštvaně. Pak jsem se v duchu podivila, jak snadno to oslovení vyklouzlo z mých rtů. Elijah ale nevypadal nijak strnule, či překvapeně.
"Ale slíbila jsi mi to," zamrkal nevinně. Kam se děl ten prázdný Elijah, kterým byl před vládci??
"Hmpf. Tak jo. Ale jestli mi cokoli změníš, změním já tebe!" zavyhrožovala jsem, než jsem rezignovaně vzdychla. Mým heslem bylo: neslibuj, a kdykoli už něco slíbíš, splň to. Takže jsem se toho musela držet.
Elijah se na mě znovu upřeně zadíval, a já zmateně čekala, co se bude dít.
Po chvíli však nakrčil čelo, a stočil pohled k zemi. Soudě podle jeho výrazu, jsem mohla tušit, že mu to nevyšlo. Chtěla jsem se radovat, ale přišlo mi to vůči němu ošklivé, a tak jsem vyhrkla první vysvětlení, které mě napadlo, a bylo logické.
"Třeba to bude proto, že oba dva jste mi chtěli v hlavě něco změnit, zatímco vládce jen naslouchá, co se mi žene hlavou. Nesnaží se mi tam nic vecpat, přinutit mě k něčemu, nebo mi něco udělat. Prostě jen poslouchá, na co myslím," pokrčila jsem rameny.
"Asi máš pravdu," uznal nakonec jaksi neochotně.
"Nejsi na to zvyklý, viď?" popíchla jsem ho s úšklebkem.
Vrhl po mně nicneříkající pohled, a pak pohlédl na prázdný tác. "Jdu to odnést. Pak někoho pošlu, ať ti přinese vodu," oznámil mi, a ve vteřině zmizel. Kruci, zase jsem se ho zapomněla zeptat, jestli se umí přemisťovat!
O pár vteřin později někdo opět zaklepal.
"Pojď dál," houkla jsem, aniž bych vzhlédla. Vrátila jsem se totiž k tupému zírání do stropu.
"Ahoj," pozdravil mě melodický, ženský hlas. Vyděšeně jsem se přitiskla k čelu postele, a podezřívavě na ni pohlédla. Stála mezi futry, a své dlouhé, černé vlasy měla stáhnuté gumičkou. Některé pramínky jí z culíku vypadly, takže jí lemovaly laskavý obličej, zdobený přívětivým úsměvem. To, že měla rudé oči, snad ani nemusím dodávat.
"Kdo jsi?" kníkla jsem, protože na tu pěknou holku, který se navíc tváří docela mile, přece nebudu hnusná. Jen mě mátlo, proč Elijah nepřišel. Já vím, že říkal, že někoho pošle, ale tak nějak jsem doufala, že si to rozmyslí a přijde on. Né, on pošle nějakou ženskou, přestože ví, jak to mám s neznámými lidmi. V tomto případě upíry.
"Jsem Destiny," představila se. "Elijah mě poslal, ať ti přinesu sklenici vody." Až teď jsem si ji všimla. Držela ji v pravé ruce, kterou měla stále tak nějak u sebe. Neměla ji nataženou mým směrem,
"Díky," pousmála jsem se váhavě, ale nepohnula jsem se z místa. To, že je hezká, není všechno. Třeba je to hnusná mrcha, která se jen přetvařuje. V tomhle světě je možné všechno.
"Dám ti to na noční stolek," řekla mi mile, a pomalu se sunula blíž k posteli, načež sklenici opatrně položila na stolek. Pak udělala pár dlouhých kroků vzad, a nerozhodně postávala.
Nedůvěřivě jsem ji sledovala. "Potřebuješ něco?"
"Víš… Elijah mě poprosil, jestli bych tě nemohla provést po hradě. On dostal totiž misi," vysvětlovala mi.
"Jakou?"
Okamžik zaváhala. "Nevím, jestli bych ti to měla říkat…"
"Aha," udělala jsem kysele. Ale byla jsem trochu zklamaná. Nechtěla jsem tu být s ní. Neznala jsem její úmysly, a přestože vypadala hodně, zdání často klame. Nevěřila jsem jí.
"Na procházku se mi nechce. Nemohla bys mi raději něco říct o zdejším obyvatelstvu?" zeptala jsem se slušně a bez jízlivosti v hlase. Výjimečně. Jedna chybka, krasotinko, a seznámíš se s pravou Noemi.
"Je nás tu dost. Upírů dokonalejší rasy." Tady jsem si potichu odfrkla. Ona ale pokračovala, aniž by se k tomu nějak vyjádřila. "Někdo jako ty tu zatím nikdo není. Většinou je to proto, že jsou ukrytí, bojí se vycházet, anebo o nás vůbec neví. Vládci, zejména tedy vládkyně byla nadšená, když zjistila, že tě Rafael našel. Měla jsem i já radost, když jsem zjistila, že Elijah bude vyslán, aby tě našel. Víš… Rafael nebydlí tady. Má rád nomádský způsob života, ale tady má dveře vždy otevřené. Jel s tebou, aby na tebe prý dal pozor, protože jsi nevyzpytatelná.
No, taky jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že tě Elijah bude muset adoptovat. Jenže to jsem ještě netušila, že jako druhý zákonný zástupce nebudu já, nýbrž Rafael. Byla bych ale moc ráda, kdybys mě brala jako tvou… matku," nadějně se na mě dívala, zatímco jsem dál mlčky naslouchala. Její otázka mě trochu vyděsila. Neměla u mě ani zlomek důvěry, a už chtěla, abych ji oslovovala mami?!
"Můžu ti raději říkat prostě Destiny? Víš, necítím se na to, říkat ti… mami," sdělila jsem jí nelítostně, a dělala, že nevidím lehký smutek v její tváři.
"Dobrá… Vím, že jsi to neměla v dětství lehké, přesto doufám, že spolu budeme vycházet," povzbudivě se usmála.
Zmínka o mé minulosti mě přinutila zamyslet se, jak to, že tady všichni všechno ví. Tady se vážně nic neutají. Doufám, že vládce jim nevykecal podrobnosti. Litovali by mě, a to já nechci. Nebo bych mohla skočit z okna. To není špatný nápad.
"A… co normálně vládci dělají?" změnila jsem raději téma.
"Pořádají plesy na různé významné slavnosti, posílají zdejší upíry na různé mise. Většinou se jedná o plánovaný útok na nás, velké odhalení upíří existence, nebo prostě lov na talenty. Mám pocit, že vládci, až se přeměníš, udělají velký ples, na který pozvou všechny upíry, o kterých ví. Měli by to být i upíři stejné rasy jako ty," mrkla na mě. Já vyvalila oči. Cože?! Ples? Tanec? Hudba? Hodně, hodně upírů? Na mou počest? Bože, proč mi to děláš? Nenávidím tě!
"Ale podle všeho budu mít malé sebeovládání," namítla jsem lehoulince otřeseně.
"Ano, ale to nevadí. Vládci právě objednávají velké množství krevních konzerv, až se budeš trošku ovládat, otevřou prohlídku hradu jen pro turisty z dalekých zemí. Často jsou to japončíci," pousmála se.
"A proč zavřeli?" nechápala jsem.
"Protože bys při jídle nadělala spoustu nechtěného nepořádku. Kdo to má furt uklízet," vzdychla teatrálně. Tak trochu se mi zvedl žaludek z toho, že budu muset mít krev. Ble! Jenže… co budu říkat za týden, že. Ble to rozhodně nebude.
"Hm," zamručela jsem poněkud nevlídně. Jak může vědět, že až budu "jíst," budu dělat nepořádek?!
"Nejsi unavená? Přinesu ti nějaké pyžamo a hygienické potřeby," nabídla se, a než jsem jí to stačila vyvrátit, byla fuč.
Nerozhodně jsem vstala, a prošla se po prostorné místnosti. Ještě jsem si ji nestačila prohlídnout. Ve skříni jsem objevila oblečení, takže mi nedošlo, proč se Destiny vytratila s výmluvou na věci na spaní. To jsem jí tak protivná?
Byla tu plná knihovnička všemožných knih. Aspoň nebudu muset lízt do knihovny.
Zvědavě jsem si začala přečítat názvy na hřebech. Sem tam jsem protočila oči nebo nespokojeně mlaskla, když jsem narazila na nějakou ženskou slaďárnu, nebo historické učebnice. Těch tu, k mé smůle, bylo víc než hororů a fantasy či sci-fi příběhů. Nevím, koho baví si číst knihy o hrdinkách, které často bývají dost naivní, a hlavním problémem celé knihy je, jestli si má vybrat mezi sexy, hříšným záporákem, nebo krásným a milým chlapečkem. Ač jsou tyto příběhy na pohled jiné, podstata zůstává stejná - vyber si. A ona si samozřejmě vybere toho druhýho, kterýmu na ní záleží tolik, že by ji klidně odpustil. Dobře, to bylo jako z Novýho měsíce. Taky že jsem Edwardovi tento naprosto… sobecky nesobecký čin vyčítala. Jak mohl Bellu opustit jen kvůli tomu, že si myslel, že jí bez něj bude líp, aniž by se jí třeba zeptal. Ne, jeho nezajímalo, že Bella chtěla zůstat s ním, dokonce ani nepřemýšlel nad následky!
Tiché zaťukání mě vyrušilo z horlivých úvah o knihách.
"Hm?"
"To jsem já, Destiny. Nesu ti ty věci, a zprávu od Vládkyně." V tom posledním slově bylo přímo slyšet, jak velké "vé" tam je.
"Pojď dál," pokynula jsem jí. Měla jsem v plánu si vyslechnout co má na srdci, převzít věci, a pak ji odsud bez milosti vykázat.
Vešla, a věci mi položila na postel. Pak počkala, až se k ní otočím čelem, a spustila:
"Vzkazuje ti, že krev už mají objednanou, a že už se nemůže dočkat tvé přeměny."
"Dobře. Mohla bych tu být prosím sama?" požádala jsem, a snažila se, být milá. Proč mi, kruci, vzkazuje, že už se těší?! Nikoho samozřejmě nezajímá, že nechci být přeměněna. Že mi vyhovuje být neobyčejným člověkem. Jenže, bohužel, nic netrvá věčně, a za mé superschopnosti se bude muset zaplatit - touhou po krvi.
"Jistě," přikývla a hned na to zmizela.
S brbláním jsem popadla hygienickou tašku, a otevřela druhé dveře v pokoji. Naskytl se mi pohled, na nádhernou místnost. Vždy jsem chtěla mít velkou, nádhernou a hlavně vlastní koupelnu. Tato všechny tři podmínky bezvýhradně splňovala. Dovoluji si tvrdit, že byla větší než můj pokoj v kterémkoli děcáku.
Stále užaslá jsem se doplahočila k sprchovýmu koutu. Trochu mi vadilo, že byl ze skla, ale aspoň z toho bubliknovýho a ne z čirého, takže kdyby mě chtěl někdo špehovat, moc by z toho neměl. Jenže tady má každý super zrak, že.
Provedla jsem večerní hygienu, a nakonec po dlouhém, a namáhavém dni, ulehla do postele. Vlastně by se mi nemělo chtít spát, když jsem tolik času proležela v bezvědomí, no ne?
Zamyšleně jsem civěla do zdi, která byla vlivem tmy, mnohem tmavší než ve skutečnosti. Přemýšlela jsem nad svým životem. Probírala jsem se svými vzpomínkami, které mi vládce skoro až vytlačil z té ochranné zdi, a dumala na tím, kdo jsou mí praví rodiče, a proč si mě nenechali. Taky jsem nechápala, proč mi Bůh pod nohy hází tolik klacků, občas dokonce i pár pařezů.
Znechuceně jsem nakrčila obočí. Zase se zbytečně lituju. Přežila jsem doteď, přežiju i další nástrahy, ať to stojí, co to stojí!
Hm. To jsem si řekla už tolikrát, a stejně jsem nakonec skončila u toho, jak jsem plakala nad svým podělaným životem. Takže… co se dá dělat. Neznám rodiče, nejsem zvyklá na lidi, zabíjím vrahy, a brzy budu i upír. Dokonalé vyhlídky na život. Upírem chce být určitě každý. Zvlášť ty holčiny, které snily nad Edwardem. Jop, nějakej stoletej panic tam venku určitě někde pochoduje, a čeká na svoji spřízněnou duši. To víš, že jo. Nebuď naivní.
Počkat. Povídám si teď sama se sebou, nebo mluvím k těm holkám kolem?
Ach jo, jde to se mnou fakt z kopce. Může se upír zbláznit? Může být zavřený svěrací kazajkou? I když… to jim bude asi prd platný, protože by to bez sebemenší námahy roztrhli.
Budu muset přestat tolik přemýšlet. Jinak z toho úlu v hlavě neusnu. Jak může člověk myslet na tolik věcí najednou, a zvlášť na takový kraviny, jako já?

Před tím, než jsem usnula, mě ještě napadlo, že i přestože jsem byla zásadně proti upírstvu, nějak podezřele jednoduše jsem tomu podlehla.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 19:05 | Reagovat

Zdálo se mi to pěkně dlouhé :D
Jméno Destiny jsem si v poslední době strašně oblíbila... :3 :D
Jak to, že píšeš tak vtipně??? :D Hrozně moc se mi líbí ty Noeminy monology!! To je takový maso :D Hlavně ten konec... Počkat. To mluvím sama se sebou nebo s těma holkama okolo?? xD

Už se těším na další :3 :D Ó Velká Vládkyně Scriptie ;)

2 Calla Calla | Web | 3. listopadu 2013 v 16:27 | Reagovat

:DD Ty prostě píšeš naprosto dokonale. Prý: Může se upír zbláznit? Může být zavřený svěrací kazajkou?  Úplně jsem si představila jak nějaký upír sedí na židli se svěrací kazajkou. xDDD To by asi nevyšlo. :DDD Prostě skvělá kapitolka a já nevím proč, ale strašně se těším, až se Noemi přemění v upíra. :DD

3 Milča Milča | Web | 3. listopadu 2013 v 19:51 | Reagovat

Páni :-D
Úžasně dlouhá kapitola! :3
Nevím proč,ale na té vládkyni se mi něco nezdá... Jen doufám, že ne oprávněně :-D
Honem další, ať víme, co bude dál! :-D

4 Xanya Xanya | Web | 3. listopadu 2013 v 20:26 | Reagovat

Tak to byla sranda. :D Já bych teda nevydržela tak dlouho bez jídla,maximálně tři hodiny a už bych se ho dožadovala. Ale Noemi je asi zvyklá z děcáku. A taky bych si nedokázala zvyknout někomu koho neznám říkat mami. Já to vlastně nerada říkám i vlastní mámě. :D
Ale stejně,nejvíc mě dostal ten upír ve svěrací kazajce. To si dokážu úplně živě představit. XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama