9. Vzpomínky

29. října 2013 v 10:10 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Ahojte, lidičky!
Jsem tu opět a přináším vám další kapitolky TC. Snad se bude líbit. Jo, a věnováno Ó Velké Ewil za to, že mi udělala super to-velký (blend. xD)



Jsou mi dva. Pamatuji si, jak ležím v malé postýlce, a nade mnou se sklání obličeje, které rozhodně nepatří mým rodičům. Tváří se starostlivě. Uvědomím si, že nepláču, a tvářím se hrozně klidně.
Je mi pět let. Skotačím s ostatními dětmi od pěstounů. To ještě nemám ty sny. Jsem šťastná.
Deset. Dostávám dopis, který už přede mnou někdo četl, medailon a zvláštní hnědý kámen. Vím, že mám první, vražedný sen. Budím se s křikem, protože se mi právě zdálo, jak někoho vraždím, přestože vím, že to nejsem já. Nechápu, proč se to děje. Do mého pokoje přiběhne adoptivní maminka, a zmateně mě tiskne k sobě. Jenže v její náručí nepociťuji lásku, jen jakousi potřebu mě utišit. Náhle cítím, jak mi někdo vráží kudlu do srdce. Lapám po vzduchu, a snažím se proškrábat si hruď až k srdci a ujistit se, že ho pořád mám. Mezitím stále opakuji, že mě někdo zabíjí.
Maminka mě nechápe, proto mi dá pusu na dobrou noc, a vrací se zpět. Nemůžu usnout. Stále mě brní srdce, ale nebolí to tolik jak předtím.
Sny se vrací. Jen pokaždé vidím jinou osobu a jiný způsob vraždy. Jediné, co zůstává, jsou pocity zavražděné. Adoptivní rodiče začínají mít strach. Bojí se, když vidí, jak ležím na zemi a sípám, zatímco se snažím zastavit slzy bolesti, když mi vrah vyřezává do kůže ornamenty a kuchá mě zaživa.
V ten moment si uvědomím, že někteří lidé jsou nelítostné svině.
Pokračuje to tak pár měsíců. Můj stav se nelepší. Začínám mít ze všeho strach. Nesnáším nože a další ostré předměty. Nikdo mě nechápe. Tak si mě sociální pracovnice berou zpět, a na rady mých doteď rodičů mě dávají do psychiatrické léčebny.
Začíná nový způsob muka. Jsem zavřená v malé, bílé místnosti, kam proudí minimum světla, a je tu úzké, zamřížované okno. Dávají mi sem snídani malým okýnkem mezi chodbou a mou celou. V noci pravidelně slyšívám křik a nepřirozený jekot z vedlejších pokojů.
Dávají mi prášky. Provádí různá, bolestivá vyšetření. Snaží se mě vyléčit. Ale oni nechápou, že to nejde. Že se z toho nejde vyléčit. A co víc. Ve snech se mi objevuje tajemný muž, který líbá své oběti na krku. Problém je, že nevinné pak padnou na zem, bez známky života. A pak mám pocit, jako by se mi někdo zakousl do krku a vysával mi krev.
Začnu zaměstnance obtěžovat s tím, že v městě se pohybuje upír. Připadám si jako šílená, když se vzpouzím, a na celý areál řvu, že v New Orleans vraždí hororová bytost. Vyděsí mě, když dokážu ty lidi odhodit. Schoulím se do klubíčka a pláču.
Je mi dvanáct. Už chápu, že nesmím říkat nikomu své sny, ani o upíru, kterého ve snech ubývá. Objevují se další a další paraziti, kteří by tady na tom místě, v téhle cele, měli být místo mě. Ale nedokážu zakrýt bolest, kterou mi způsobuje vrah, aniž by o tom věděl.
Proto tu zůstávám mnohem déle. Vidí, že i když už nekřičím jak pomatená o upírech, stále nepochopitelně dostávám bolesti. Jsem si vědoma toho, že mám větší sílu než ostatní. Že mám lepší sluch, zrak i čich. Že jsem rychlejší. A to děsí nejen mě, ale i zaměstnance.
Přestávám mít ponětí o čase. Nevím, jestli jsem tam zavřená rok, dva, nebo třeba jen měsíc. Jediné, co vím přesně je mé jméno. Krvesající monstrum se v mých snech neobjevuje. Občas si říkám, že i on by byl lepší, než ty lidské špíny.
Zlom nastává tehdy, kdy jedno z míst činu bezpečně poznám. V ten moment mě napadne, že bych objekt pozorování mohla zkusit zachránit. Přijde mi to šílené, ale zrovna teď jsem ochotná zkusit cokoliv, jen abych už to nemusela dál snášet.
Pokouším se svou silou vypáčit malé mříže v okýnku. Překvapí mě, když zjistím, že se mi to podařilo. Snažím se proklouznout. Jsem vyhladovělá, tudíž jsem hubená, a tak to pro mě není problém. Ten nastává tehdy, když zjistím, že musím seskočit tři metry. Se zavřenýma očima to zkouším.
Hned na to se rozebíhám na určené místo. Stihnu to jen tak, tak. Všechna ta potlačovaná zlost, lítost, smutek a nenávist se odrazí na konečný vzhled vraha. Vypadá děsivě. Vyzkoušela jsem všechny praktiky, které jsem "naučila," a ve finálním výsledku ani není poznat, že to kdysi byl člověk.
Oběť utekla. Doufám, že to nikomu neřekne.
A tak to pokračuje pár měsíců. Zlepšuju se. Už nemívám bolesti, nekřičím různé nepochopitelné věci. Jen moje duše není nepoznamenaná. Nachází se v ní jeden obrovský kráter, který vznikl těmi dlouhými léty, kdy jsem se snažila vydržet všechny ty děsivé věci. Kolem ní jsou malé úlomky toho meteoru, který způsobil, že už nejsem tak přátelská, milá. Někteří lidé se složí, a naprosto se uzavřou do sebe. Jiní se obrní, a stanou se z nich nicnepřející mrchy. Já byla něco mezi. Lidem jsem nedůvěřovala, ale přesto jsem se snažila tak nějak zapadnout. Nechtěla jsem způsobovat konflikty, nechtěla jsem být středem pozornosti. Důležité pro mě bylo, abych měla svůj vlastní klid. Ale spousty lidí věděli o té chudince, kterou postihl zlý ďábel.
Měla jsem pošramocený rozum. Od doby v blázinci jsem nepocítila, jaké je to být milována. A to mě ještě víc obalilo štítem. Nebyla jsem zvyklá na lidský, fyzický kontakt, a netušila jsem, jak se chovat k milým lidem. Proto jsem byla chladná, odtažitá, a sarkastická.
Vracím se zpět do dětského domova. Zjišťuju, že je mi čtrnáct. Sociální pracovnice se mě snaží vnutit nějakým pěstounům. Podaří se to. Opět se stěhuju. Doma je to fajn. Lidé jsou milí, ale to je pro mě nezvyklé, a tak jsem na ně nepříjemná. Když mám sen, pokouším se tiše proklouznout ven. Bohužel si mě všimne "matka," a násilím mě drží doma. Prý není čas na noční toulky. Pokouším se jí přesvědčit, že je to důležité. Marně. Několik minut na to, po dlouhé době pociťuji, jaké to je, když vás někdo podřízne jako prase při zabijačce.
Adoptivní rodiče to vyděsí, a proto mě vrací zpět. K mému štěstí už není na programu žádná léčebna.
Bydlím v děcáku. Už se mě nepokouší nikam vecpat, a já v klidu zachraňuji lidi. Přesto i toto na mě zanechává jizvy. To když ty vrahy musím zabít. Připadám si sama jako ten vrah, přestože se v duchu stále přesvědčuji, že jsem lepší než oni. Nezabíjím pro radost, ale pro dobro sebe i ostatních.
Několikrát uvažuji o sebevraždě. Jenže tuhle myšlenku okamžitě zamítám - nejsem posera! Postavím se svému osudu, který má trochu zvrácený smysl pro humor!

Překvapeně jsem vydechla. Po dlouhé době jsem zase viděla celý svůj ubohý život. Uvědomila jsem si, proč mi přišel ten incident s Rafaelem povědomý, ale všechny vzpomínky na dětství jsem měla doteď pevně zamčené, což mi znemožňovalo spojit si dva a dva dohromady.
Pohlédla jsem na vládce. Vypadal tak trochu strnule. Koukal někam do dálky, a nejspíše se dál hrabal v mých myšlenkách.
Objala jsem se pažemi, a skrčila nohy k tělu. Teď, když jsem to všechno pustila, mi to poletovalo hlavou. Tolik bolestných věcí. Nešťastné dětství, puberta. A nakonec zjistím, že mám před sebou celou nekonečnost. Co budu dělat, když zjistím, že v novém životě to bude stejné? Budu pořád zabíjet? Ale na druhou stranu, budu je brát jako jídlo. Znělo to divně. Přemýšlet o lidech, jako bych nebyla jedním z nich. A přemýšlet o nich jako o něčem k snědku.
"Měla jsi to těžké," promluvil ke mně.
Vzhlédla jsem. Normálně bych se osopila, že na to bych bez něj nepřišla, ale výjimečně jsem mlčela, a zase sklopila pohled k posteli. Cítila jsem se podivně zranitelně. On byl první vůbec, který věděl celou mou minulost, a ještě měl aspoň tušení, jak moc to pro mě bylo bolestivé. Stejně jako pocit, který mě právě provázel. To odhalení. Věděl skoro každé mé tajemství, a to se mi vůbec nelíbilo. Kord když mi stále nakukoval do hlavy, a nevypadalo to, že by chtěl odejít.
Zamračila jsem se na něj.
Vysmahni! Toto je soukromý pozemek, bez povolení je vstup zakázán! štěkala jsem v myšlenkách. Jakoby nestačilo, že o mně věděl už všechno.
"Divím se, že jsi byla ochotná bojovat," zašeptal, jakoby nevnímal mé ošklivé myšlenky na jeho osobu.
Trhla jsem sebou, a pak pokrčila rameny.
Asi pud sebezáchovy.
"Myslíš?"
Doufám.
"Taky budu doufat, že se na tebe v novém životě usměje štěstí."
Odfrkla jsem si. Pochybuju, že mi jeden úsměv bude stačit. To abych si pořídila jeho hlavu a nosila ji všude s sebou.
Nepatrně se pousmál, ale dřív, než jsem to stihla zaznamenat, ujistit se, vyfotit si ho, a pak po něm chtít podpis jako potvrzenku, zmizel. To se mi to jako zdálo?
Mám halucinace?
Zavrtěl hlavou.
A proč se neusměješ znovu?
Pokrčil rameny. Pak se ušklíbl.
Konverzace roku, fakt jako.
Bez reakce.
A co teď?
"Za jak dlouho máš narozeniny?" zeptal se místo odpovědi.
Zamračila jsem se. Nepřečetl sis to z něčí mysli? Třeba z Elijahovi?
"Chci to slyšet od tebe," upozornil mě.
Vzdychla jsem. Kolikátého je?
"Jedenáctého listopadu, středa," odpověděl, skoro až automaticky.
Osmnáct mi bude v pátek třináctého, ušklíbla jsem se té ironii.
"To je ale brzy," podivil se. Šlehla jsem po něm popuzeným pohledem.
Neříkej!
"Já to myslím vážně. Jak jsem již řekl, přeměna není zrovna nejpříjemnější, i když ta naše je mnohem bolestivější. Je možné, že si pokusíš rozdrbat své tělo tak, že z něj nic nezbude" sdělil mi. Při té představě jsem se skoro otřásla. Heh, ten opravdu ví, jak povzbudit.
A co teď? zopakovala jsem.
"Mohla by ses projít po hradě. Jen dávej pozor, ať nikoho moc nevytočíš. Tvoje rasa upírů je vzácná, a já opravdu nestojím o to, aby tě pak museli seškrabávat ze zdi," nakrčil čelo, ale pak se rozešel ke dveřím.
Než jsem se stačila zeptat na podrobnosti, zmizel. Uvědomila jsem si, že jsem se zapomněla zeptat, jestli se umí teleportovat. Budu muset dotírat na Elijahe. Kde vlastně je?
Zvedla jsem se z postele, a zamířila k východu. Opatrně jsem je otevřela, a zvědavě se rozhlédla po tiché, kamenné chodbě. Bylo zvláštní, když jsem slyšela jen ticho. Žádný smích, křik, ani dech. Dokonce ani šoupání nohou po podlaze. Nic.
Chvíli jsem zvažovala, jestli se mám jít projít, tak, jak mi řekl vládce - nezeptala jsem se na to jméno! - nebo neriskovat, a raději zůstat ve svém novém pokoji.
Vydala jsem se nalevo. Snažila jsem se jít potichu, abych se necítila trapně, že já jediná tu dělám hluk.
Na konci bylo rozcestí. Zkusila jsem pro změnu pravou uličku. Po stranách bylo spousty dveří, ale na úplném konci byly jedny takové majestátnější. Symbolicky jsem se rozhlédla, jestli tu někdo není, a pak je pootevřela. Že jsem neslyšela žádnou nadávku, ani hlas, mi dodalo odvahy, a tak jsem tiše vklouzla dovnitř. Ocitla jsem se v místnosti, která musela být obrovská, ale byly zde knihovny vysoké až ke stropu, že to vypadalo, jako by se tu nedalo projít.. Knihy tam byly pravděpodobně velmi těsně nacpané, jelikož se mezi jednotlivými svazky nenacházela žádná štěrbina. Navíc, už z dálky bylo vidět, jak moc jsou staré.
Připadala jsem si jako v knihkupectví. Akorát tady to bylo mnohem víc chaotické, aspoň podle mě. Nebyly tu nápisy typu: Horory; Sci-fi; Esoterie; Napětí; Fantasy; Novinky; Bestsellery atd. Knihovny dokonce tvořily uličky a chodbičky.
Pomalu jsem přešla až dozadu, kde bylo napsáno velkým, tiskacím písmem ZÁKAZ VSTUPU NEPOVOLANÝM OSOBÁM. Opět jsem se rozhlédla, jestli tu někdo není, a pomalu se proplížila otevřeným vstupem.
Cosi mě zničehonic přirazilo ke stěně, až se to tu všechno nebezpečně zakymácelo.
Vypískla jsem, a zaostřila na toho někoho před sebou. Byl to upír, to je jasné, jelikož měl rudé oči. Jinak měl zrzaté vlasy, které se docela tloukly s jeho kukadly. Neměl pihy, což vypadalo taky dost zvláštně. Ale hlavně, tvářil se poněkud nakvašeně.
Nasadila jsem výraz "já nic."
"Pokoušela ses vstoupit do zakázané knihovny," zavrčel na mě.
"Jen jsem chtěla zkusit, jak výborně tu pracuje ostraha," lhala jsem pohotově.
"Jak vidíš, tak dobře," řekl chladně, a pomalu mě pustil. Tvářila jsem se nezúčastněně, přesto mi srdce zběsile bušilo z toho úleku. Nenáviděla jsem okamžiky, kdy mě mé tělo zradí.
"Ty jsi budoucí upírka, viď?" zajímal se pak, když si mě prohlídl.
Stáhla jsem obočí. To jsou tu upíři větší drbny než v Hope?
"Vypadám snad jako jedna z vás?" vystrčila jsem bojovně bradu.
"Můžeš mít čočky."
"Jasně, a místo srdce jsem si nechala naoperovat samotlukoucí stroj, abych zapadla mezi lidi, viď?" prskla jsem po něm. Došlo mi, že tahle odpověď nebyla vtipná, ale ubohá. Raději jsem se k tomu nevyjadřovala.
"Říkali, že budeš nepříjemná. Je zvláštní, pocítit to na vlastní kůži," utrousil.
Aha? Tak oni si tady o mně udělali debatní kroužek! Výborně!
"Jsem docela rád, že neslyším, co si myslíš. Nejspíš to nebude nic lichotivého," zamračil se.Heh, to máš úplnou pravdu.
"Doufám, že už tě to nikdy neuvidím."
Se ještě uvidí. Vsadím se, že se nesetkáváme naposledy. Jednou se tam totiž dostanu, víš. Muhehehe.
Nahlas jsem ale řekla: "nápodobně," a odešla jsem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 29. října 2013 v 13:02 | Reagovat

Jůů!! Díky Script ;) :3 Ta kapi je naprosto boží! A některé Noeminy poznámky mě dostaly - jako bych to říkala já O:) Taky by mě docela zajímalo co by našla za těmi dveřmi kam nesmí nepovolané osoby... :P :D
..., aby jsme tě nemuseli seškrabávat ze zdi xD
Jo a mmt... Ten obrázek není vidět O.o (i když to zase tak moc nevadí xD) O:)

2 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 29. října 2013 v 13:09 | Reagovat

[1]: Počkej... Jak není vidět? Já ho vidím.

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 29. října 2013 v 13:14 | Reagovat

[2]: Já už taky O:)
P.S.: Díky moc Script ;) :3

4 Calla Calla | Web | 29. října 2013 v 13:26 | Reagovat

:DDDD Ty tvoje povídk mě vždycky strašně rozesmějou! :DD Prej:Se ještě uvidí. Vsadím se, že se nesetkáváme naposledy. Jednou se tam totiž dostanu, víš. Muhehehe.
Já má dost! xDD Vždycky se strašlivě těším až přidáš další kapitolku protože se vždyck začnu strašně smát. Prostě píšeš božsky.
PS: Mě se ten obrázek taky neukazuje :DD

5 Calla Calla | Web | 29. října 2013 v 13:27 | Reagovat

Omluva. Teď už ten obrázek vidím. xD

6 Xanya Xanya | Web | 29. října 2013 v 13:56 | Reagovat

Chudák Noemi. :( Takový dětství bych moc nechtěla. Ale kdo by taky jo,že?
Ale jak se pokoušela dostat do tý knihovny. Nemohla jsem. XD Muhehehe(takhle se taky často směju).
Konverzace roku... Ne,já už přestanu citovat. A ten obrázek je super,Ewilka je moc šikovná. :)

7 Milča Milča | Web | 29. října 2013 v 14:08 | Reagovat

Nádherný blend! :3
Co asi tak říct k té kapitolce...prostě je zajímavá! Chudák Noemi neměla zrovna hezké dětství, to se musí uznat. Ale hrozně se musím smát těm hláškám xD.
Scriptie, ty jsi vážně třída! :-D

8 Luri Luri | Web | 30. října 2013 v 17:26 | Reagovat

Skvělá kapitolka - ostatně jako vždy, ale je mi moc líto Noemi...měla hrozné dětství.

Je to boží, ty píšeš božsky...
Četla jsem to jedním dechem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama