8. Děsivé zjištění

25. října 2013 v 14:08 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Aleluja! Prázdniny začínají! :D
Jinak, důležitý dotaz, na který když odpovíte, můžete změnit celý příběh. Jak moc máte rádi Petera? Velmi vás prosím, ať mi odpovíte. Díky


Probudila mě tichá hádka. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli někdo vůbec mluví, nebo je to jen ševelní větru. Vzhledem k tomu, že jsem rozeznala každé páté slovo, mi došlo, že se tady někdo skutečně dohaduje.
Unaveně jsem otevřela oči. Uviděla jsem velkou, plnou knihovnu, šatní skříň a psací stůl. Vše ze světlého dřeva, a vše mnohem větší než v dětském domově.
Hlasy utichly. Hned na to jsem ucítila, jak se matrace prohnula, když se na ní někdo posadil.
Instinkt hlásil, ať okamžitě vstanu a podívám se na vetřelce. Poslechla jsem.
Zjistila jsem, že je to Elijah. Úlevně jsem se pousmála. Okamžik na to se můj pohled zaměřil na osobu stojící u dveří.
V krku se mi stvořil obrovský knedlík, který mi znemožňoval dýchat. Byl to on. Hnědovlasý vládce. Uvolněně se opíral zády o zelenou stěnu, a očima si mě zkoumavě prohlížel. Kdyby nebyl tak vysokého postavení, a tak krásný, okřikla bych ho, aby mě neočumoval.
Koutky mu lehce cukly, jakoby se snažil nesmát se. To bylo divné. Dokonce, víc divnější než já.
Počkat.
Tady je přeci úplně všechno divnější než já.
"Jak se cítíš?" zeptal se Elijah. Pohlédla jsem na něj.
Říkala jsem už, jak mě jeho skorolidskost děsí?
"Jako by mi někdo vypaloval do obličeje díru," přiznala jsem, a očima na setinu vteřiny kmitla k hnědovláskovi. Nepřestal na mě zírat. Jeho výraz se vůbec nezměnil.
"Nech si prosím tu nepříjemnost, ano? Teď vážně," napomenul mě Elijah. Zamračila jsem se. Právě ta nepříjemnost mě držela nad vodou, ale nemínila jsem mu to říkat.
"Fajn. Cítím se divně," odpověděla jsem, a vládci nevěnovala ani jeden pohled. Pak jsem si ale vzpomněla na tu výměnu názorů před tím, než jsem se probudila.
"Kvůli čemu jste se hádali?" zajímala jsem se.
"Tys nás slyšela?" podivil se Elijah, ale pak se hořce ušklíbl. "No, na tom ani nezáleží. Hlavní je, že ses probudila. Tady vládce si s tebou chce popovídat, takže se musím jít věnovat svým povinnostem," sdělil mi.
Popadla mě úzkost z toho, že tu budu sama s ním, ale i Elijah měl důležité věci na práci, takže jsem držela pusu.
"Měj se," pousmál se, a spěšně zmizel za dveřmi.
Zhluboka jsem se nadechla a nevidomky si uhladila vlasy. Po spánku jsem vypadala jako strašák, a vedle někoho jako hnědovlásek je to vidět na první pohled.
Bylo ticho.
Přemýšlela jsem, jak načít konverzaci. Nevypadalo to totiž, že on by se k něčemu měl.
Slova jak se jmenuješ, jsem okamžitě zavrhla. Přeci se ho nebudu ptát, jak se jmenuje. Nikdo z přítomných mu taky neříká: "nazdar, Alberte! Jak jde život?" Tady se jim říká vládci.
Taky jsem se ho nemohla zeptat, co tu chce, protože to by ode mě bylo nepříjemné, a Elijah mi kladl na srdce, ať jsem vážná. Možná bych měla nasadit inteligentní výraz, a dělat, že jsem naprosto nad věcí. Hm, ne. To by asi nešlo. Ještě bych se ztrapnila, protože takový výraz jsem doopravdy neuměla.
"Jsi zábavná," konstatoval hnědovlásek. Samozřejmě, že mě okouzlil jeho hlas, ale když mi došel význam jeho slov, zpod přimhuřených očí jsem se na něj podívala. To mluví se mnou? Vždyť jsem nic neřekla. Je možné, aby, upír mohl postupem času senilnět? Možná je skrytý schizofrenik. Třeba si ani nepovídá se mnou. Bylo by neslušné, ho na to upozorňovat, takže jsem jen seděla a mlčela.
"Mluvím s tebou," mluvil dál. Stále jsem byla tiše. To taky nebylo na mě. Určitě. Nejspíš mu jeho imaginární postava odmítá odpovídat.
"Noemi. Já mluvím s tebou. Nejsem schizofrenik," skoro zavrčel. Nechápavě jsem se na něj podívala. Že by si vymyslel osobu, která má mé jméno a-… Moment! Jak zjistil, že si o něm myslím, že je schizofrenní?!
"Jak jsi- ," zakoktala jsem se, ale hned na to se zarazila. V mysli mi vytanul obrázek Edwarda Cullena. Z toho se odvíjelo čtení myšlenek.
"Ty-ty čteš myšlenky?" blekotala jsem nanejvýš zmateně. Ne! To snad ne! Prosím, Bože, že to není pravda! Že si ze mě zase neděláš srandu! Božíčku, vždyť musel slyšet každou mou myšlenku! Jak jsem na něj v duchu řvala, ať mě neočumuje!
"Ano," přikývl prostě hnědovlásek.
Slabě jsem kníkla. Takhle trapně jsem se v životě necítila. Možná proto, že zatím nikdo mi neviděl do hlavy.
"Ty jsi věřící?" zeptal se zaujatě.
Nakrčila jsem obočí. Jak na to přišel?
"Když nadáváš, vždycky oslovuješ Boha," vysvětlil mi. Aha. Došlo mi, že to nemusím říkat nahlas, aby nás neodposlouchával celý hrad. Sama jsem byla překvapená, jak rychle jsem se srovnala s tím, že mi někdo bude nepřetržitě zírat do hlavy. Vlastně, když jsem si to tak uvědomila, byla jsem celkem loajální. Nejdřív upíři, pak zjistím, že mi někdo čte myšlenky. Co to bude příště? Zjistím, že neexistuje Santa Claus? Teda, jako, ne že bych to nevěděla, já samozřejmě vím, že neexistuje. Ale přišlo mi to jako dobrá hláška, ne?
Ve svých úvahách bych možná pokračovala dál, kdybych si někdo neodkašlal. V tu ránu mi došlo, že někomu dlužím odpověď.
V životě jsem neměla moc dobrých chvilek. Po nějaké době jsem mě jen tak napadlo, že jsem byla v minulém životě hodně zlá, takže se mi teď Bůh mstí. No, já se mu mstím tak, že jeho jméno používám téměř nepřetržitě. Vždycky, když se mi stane něco zlého, naštvu se, a v duchu seřvu Boha, že by mi jednou mohl poslat štěstí. Ale je to jako v mém oblíbeném citátu: Potkala jsem Štěstí. Řeklo: "uhni," a šlo dál.
Pokoušela jsem se mu to celkem neohrabaně objasnit.
"Aha. No, je čas, abych ti osvětil to, proč jsi tady," sdělil mi, a mně se rozbušilo srdce. Možná adrenalinem, možná strachem z toho, co bych mohla zjistit.
"Neboj se. Takže… měl bych začít tím, že na světě existují dva druhy upírů. Jeden je víc podobný člověku, druhý je takový dokonalejší. Má kamenné tělo a je studený, protože mu tělem neproudí krev. Jeho vzhled se velmi zdokonalí, a někteří jedinci mají i dar. Tady na hradě je v podstatě obdarovaný tak každý třetí, možná druhý. Ač to říkám nerad, jsme velmi podobní upírům z románu Stmívání," název knihy skoro zasyčel, "ale netřpytíme se na slunci, a barva očí se nám nezmění, když budeme pít zvířecí krev. Ta je ve skutečnosti skoro nepoživatelná. Chutná jako jíl. Navíc, neobsahuje důležité krevní složky, které má pouze krev lidská. Ale zpět. Přeměna trvá přibližně dva dny, protože jed musí spálit všechnu krev a vnitřnosti, aby se z tebe stala chodící sklenička na krev. Jsme velmi silní, rychlí, a máme dokonalé smysly. Nikdy jsme nezažili, co je to ticho nebo tma. Ani bolest. Když tedy nepočítám přeměnu a trhání končetin. Nemůžeme se rozmnožovat, a dokonce ani upíří muž s lidskou ženou. Nerad ti to říkám, ale zabije nás pouze oheň. Neskutečné, jak někdo dokáže napsat náš skoro totožný zevnějšek. Také se nám při jídle prodlouží špičáky.
Ten první se po přeměně vůbec nezmění. Jen když jí, tak mu zčernají oči tak, že nemá ani bělmo, a vysunou se mu špičáky. Tento vzhled na sebe může vzít, i když se cítí v ohrožení, na postrašení, či když se mu prostě zachce. Nemají žádné dary. Můžou jíst lidské jídlo, ale nenasytí je to. I oni mají stejně rychle smysly a fyzickou zdatnost jako my. A co prohlašuji za nejhorší, oči se jim zbarví do jiné barvy než normálně, pokud velmi silně pociťují nějakou emoci. Jsou vzácnější, jelikož lidé je téměř vyhubili. Tyhle upíry dokáže zabít cokoli, co je svěceného. Kůl, namáčený ve svěcené vodě, či když ti někdo nalije onu vodu do krku. To tě vyžere zevnitř. Vstup do kostela jim vůbec nedělá dobře, ale dá se to snést. Pokud nevlastní Tygří oko, na sluníčku zkapají a roztají jako sněhulák. Jo, a umí se transformovat v netopýra. Také spolu můžou zplodit děti. Jak upír s upírem, tak i upír s člověkem. Když je dítě počato dvěma upíry, už se jako upír narodí. Jestliže je však dítě počato člověkem a upírem, je poloviční šance na to, že se dítě upírem stane. Zatímco je ve vývinu, jeho smysly, rychlost, síla, vytrvalost jsou lepší než u lidí. Mnohem lepší, ale před námi by neutekli. Čím blíž je to ale k osmnácti, tím víc se projevuje jejich upíří část. Jsou mnohem zdatnější a lepší než před několika lety, ale stále to nemají dokonalé. Zlom nastává tehdy, kdy je dítěti osmnáct. Nastává transformace. Říká se, že je prý taková zvláštní. Srdce jim nepřestává bít, a krev koluje v žilách i po přeměně. Nejvíc brní mozek a oči. To když se duhovky spojují s mozkem, aby se mohly barvit. Jinak je prý neskutečně brní celé tělo. Víc o tomhle druhů nevím, jelikož se k nám žádný nedostal. Takže vlastně tak trochu posloužíš jako pokusný králík," zakončil tu nesnesitelně dlouhou řeč. Ke konci se mi upřeně díval do očí, a mluvil pomalu, a zřetelně.
Já seděla na zadku, a naprosto konsternovaně ho pozorovala. Oni si myslí že-! Bože můj, oni si myslí, že se mám stát upírem! Ne, moment. Ona je to pravda! Ten kámen, visící hned vedle medailonu, matčinu naléhání, ať jí odpustím možný incident v plnoletosti, ty super schopnosti a nedokonalé smysly, Peterův zmatek, když nemohl pochopit, proč mám tmavší oči než normálně -!!!
Ach.
Bože.
...
...
!!!
"Noemi?" dožadoval se hnědovlásek pozornosti. Nereagovala jsem. Sarkasman se se svým parťákem zdekovali, a já zůstala sama, se svými rozházenými myšlenkami, které mi jedna pijavice čte.
Ozvalo se decentní odkašlání, a já si opožděně uvědomila, na co jsem pomyslela.
Omlouvám se.
Složila jsem si hlavu do dlaní a zírala na dřevěnou podlahu pod sebou. To se samozřejmě může stát jen mně, že. Jestli po smrti zjistím, že si ze mě někdo udělal fackovacího panáka, budu první člověk, který spáchá atentát na Boha. Pak mi došlo, že pravděpodobně neumřu nikdy, což taky nebyla zrovna nejlepší myšlenka. Trávit několik tisíc let za hradbami tohohle doupěte? Potěš koště. Měla jsem prostě nejlepší vyhlídky na život v celém světě.
"Noemi, až projdeš přeměnou a zvykneš si na krev, věř nám, že si budeš moci dělat výlety do okolí. Nejbližší civilizace je odtud deset kilometrů." Haha. To vůbec není hodně. Hlavně, že tady tenhle hrad není civilizace.
"Víš, jak jsem to myslel," napomenul mě.
No jo. Ale co teď?
"Budeme muset rezervovat spousty krevních konzerv, abys to tu zvládla. Po přeměně to bude asi trochu… složitější," odpověděl.
Ech, na tohohle telepata si asi opravdu budu muset zvyknout. Je to krajně nepříjemné, víte? Když vám furt někdo čum-, pardon, chci říct, když se vám pořád někdo kouká do hlavy.
"Jsi drzá," podivil se, nejspíš upřímně. Zadívala jsem se na něj jako na blázna.
To myslíte vážně? Jsem nepříjemná, drzá, ironická…
Taky jsem trochu šáhlá, pomatená a mám jméno podobné tomu z Noemovy archy, dokončila jsem svoji sebekritiku.
"Máš opravdu zvláštní myšlenky," ušklíbl se.
Já vím. A jsem za to patřičně hrdá.
"Je divné, že můj dar na tebe funguje. Rafaelův na tebe nefungoval," přemýšlel nahlas.
Vykulila jsem oči. Co tím myslíte? Jaký má dar?
"Umí tě donutit do všemožných věcí," odpověděl.
To jako fakt?
"Ano."
Co umí Elijah?
"Měnit či mazat vzpomínky." Zamyslela jsem se. Tahle dvojka mě vzala pod ochranná křídla. Netuším proč, ale snad mi to vládce poví, když se ho slušně zeptám.
Proč mě právě ti dva adoptovali?
"Protože oni jediní mohli přinutit a pozměnit vzpomínky pracovníků, aby si pamatovali to, co Rafael a Elijah chtěli," vysvětlil. Aha. Konečně to dává rozum.
Ale opět na mě padl smutek. Zase jsem se cítila sama a tak maličká. V tomhle doupěti plném upírů jsem neměla jediného kamaráda, pokud tedy nepočítám Elijahe. Opět jsem se cítila… nechtěná. A ještě ke všemu se mám stát upírem. Fakt skvělý.
"Nechtěla bys mi říct tvou minulost?" zeptal se jemně.
Zamračila jsem se na něj.
"Já to myslím vážně," nevzdával se.
Proč to chcete vědět? zeptala jsem se úzkostně. Nechtěla jsem o tom s někým mluvit, a už vůbec ne s ním.
"Proč mluvit? Stačí na to jen vzpomínat," nabádal mě. Znělo to věrohodně. Nemuset se trápit se slovy. Jen si to promítnout v hlavě… Ne!
Neodpověděl jste na dotaz.
"Jsem zvědavý," pokrčil rameny. Raději jsem mlčela a nemyslela na to, co si o něm myslím, a jen přikývla.
"Takže mi to řekneš?"
Ne.
"Vždyť se ti uleví. Konečně to někomu vyklopíš," lákal mě.
Ne, odmítala jsem stále. Prostě ne. Copak to nedokáže pochopit?
"Budeš nadlehčená. Je to jako když musíš držet tajemství, které tě tíží, a které nesmíš nikomu říct," pokračoval. "Vsadím se, že už si ani nepamatuješ na své dětství." Tak tohle byla rána pod pás.
Jak se vůbec opovažuje něco takového říct?
Hráz, za kterou byly urputně zamčené a zakázané vzpomínky, se zbořila. Začala jsem se nořit víc a víc do minulosti.
Ani jsem si neuvědomila, jak se z někoho tak na pohled milého, může stát takový manipulátor.


Btw.: Nezpomeňte mi odpovědět! Máte rádi Petera??
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 25. října 2013 v 18:49 | Reagovat

Si dělá srandu, ne?? Tak teď mě teda hnědovlásek naštval... Vůbec si nedovedu představit, že by mi někdo viděl do hlavy. I když je pravda, že minulej rok jsem se cítila asi tři týdny zvláštně cenzurovaná a jako bych to na co pomyslím napsala na billboard O.o Rozhodně mi sem dej další!! :DDDDDDD Prosím, Scriptie O:) Ó VelkoVelká Scriptie!! :DDD
(nenašla jsem tam ani jednu chybičku... kromě "být srdce". Promiň, já to prostě musela říct O:) Je to super!!!)

2 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 25. října 2013 v 20:06 | Reagovat

[1]: Heh, díky za opravu. V pohodě, jsem ráda, že sis toho všimla. :)
Celkově, moc díky za koment.

3 Xanya Xanya | Web | 25. října 2013 v 21:36 | Reagovat

Tak to je něco úžasnýho! :3 Prej schizofrenie. :D Nejlepší část.
Ale mě by teda pořádně naštvalo kdyby mě chtěl někdo použít jako pokusnýho králíka a ještě by mi četl myšlenky. Upírka-to bych brala,ale pokusná? Ne-e. XD
Prosím,prosím smutně koukám,rychle další. :)
A k Peterovi-mohl by se tam objevit,ale není to nutný.

4 Calla Calla | Web | 26. října 2013 v 12:16 | Reagovat

OMG!!! Já prostě.. OMG! :D Tohle je prostě úžasná povídka, a já jsem se do ni asi zamilovala! A Petera mám ráda. Líbí se mi jeho zvědavost a vlastně i to, jaký je. I když se v povídce objevil jenom chvilku. :D A ten hnědovlasý vládce.. Sice je tak trochu hajzl, že ji kouká do hlavy, ale na drhou stranu se mi tak nějak líbí. :D

5 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 26. října 2013 v 19:16 | Reagovat

[2]: Vůbec nemáš za co :O Já se omlouvám, že jsem to u tebe takhle nestíhala... Dohnala jsem to včera O:)
Jo a promiň... Petera?? No, pořád jí otravoval ale i tak byl docela fajn. Ale jestli ho plánuješ zabít, jen s chutí do toho!! :DDDDD xD ( ne nejsem masochista, ani sadista, ani nic na ten způsob ;)

6 Thea Thea | Web | 27. října 2013 v 10:54 | Reagovat

Ona je upírka! ona je upírka! (dobre, šibe mi xD) Myslela som si že bude poloupírka :D. A či mám rada Petra? áno :D. A dúfam že ďaľší diel bude čoskoro :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama