7. Přílet

22. října 2013 v 21:44 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Dneska už nic nestihnu okomentovat, pokusím se na to vrhnout zítra. Zatím a užijte si to!


Zbytek cesty jsem se pokoušela být zticha a ukázat tak můj truc, přestože se na mě Elijah pokoušel promluvit. Ale já zarytě mlčela, občas přikývla nebo zavrtěla hlavou, jinak jsem se dívala z okýnka na to oslepující bílo.
"Už tam brzy budeme," oznámil mi Elijah. Chtěla jsem mu říct, že to mi říkal i před několika hodinami, ale raději jsem svou poznámku spolkla, přikývla, a dál se nezúčastněně dívala z okna.
Netušila jsem, proč mi to tak vadí. Možná proto, že když už si mě někdo adoptoval, tak to byli dva upíři, a žádnej z nich nebyl žena. Ne, nemohla jsem mít prostě mámu a tátu, lidi, a užívat si života. Klidně bych snesla i mámu a mámu, nebo, když už, tátu a tátu, ale aby to byli lidé, a měli se rádi. Měli rádi.
Jenže se někdo samozřejmě rozhodl, že mám moc málo smůly, a adoptovali mě nějací dva upíři, kteří si mě vzali jen z nějakých praktických důvodů a nejsou víc než kamarády. Třeba ani to ne. Možná jenom kolegy.
Neměli mě rádi tak, aby se o mě chtěli starat. Aby mi plnili přání a sny. Aby mě objali, kdyby mě něco bolelo. Aby mě vždy podrželi. Aby mě přivítali s otevřenou náručí. Ovšem že ne! To bych přeci od života chtěla, hodně, že?!
Vždyť bych si snad zasloužila trochu radosti a štěstí, ne? Po tom, co jsem vytrpěla. Po tom, co jsem ochotně zachraňovala lidi, kteří mi - až na pár výjimek - ani nepoděkovali. Po tom, co jsem si vytrpěla roky v psychiatrické léčebně, protože mé chování nebylo normální. Po tom, co jsem nikdy nepoznala, jaké to je, když vás někdo má rád, a objímá vás. Po tom, co mě unesl upír, který je můj adoptivní otec a ještě ke všemu ani nemá trochu citu, když mě omračuje.
Nikde jsem nezahlédla jediný světlý bod v tomhle podělaném životě. Nejhorší na tom bylo, že tihle blbci věřili tomu, že ze mě bude upír a já bych nejspíš žila navždy. To už bych snad opravdu raději spáchala sebevraždu, i když jsem o tomhle nikdy nepřemýšlela vážně. Až teď. Neměla jsem ponětí, kde se to ve mně bere, tyhle sebevražedné sklony, ale… Přišlo mi, jakoby si někdo hrozně užíval pohled na mě, jak přelézám čím dál, tím větší překážky, a smál se, když jsem spadla a musela začít znova.
"Noemi… No tak, vždyť to není tak hrozné. Soudě podle tvého výrazu si dovolím tvrdit, že přemýšlíš nad tím, jak je celý tvůj život na houby," promluvil ke mně znova Elijah, a jeho hlas zněl neskutečně laskavě a jemně. Bylo to zvláštní, nedokázala jsem si pořád opakovat, že je to upír, a že ho musím nenávidět. Ten hlas byl tak příjemný, a já se držela, abych mu neskočila kolem krku a nerozbrečela se.
"Nech mě být. Nechápeš mě," zavrčela jsem na něj, čelo si opřela o chladné sklo okna, a unaveně jsem zavřela oči.
Mé sarkastické a nepříjemné já na chvíli zmizelo, a tak jsem se mohla jen litovat a nadávat, jak je život nespravedlivej. Normálně bych se vztekala do polštáře, vybrečela nahromaděné slzy, uklidnila se, a pak bych byla dál tou divnou, nespolečenskou holkou. Ale byl tu Elijah, a já mu tenhle hysterický obřad nemohla ukázat. Už jen proto, že by to slyšeli v celém letadle.
Tenhle sebelitující záchvat jsem měla vždy po nějakém čase. Většinou po dvou po třech měsících.
"Zbývá poslední půlhodina," pronesl Elijah do toho hrobového ticha. Uvědomila jsem si, že to znamená blízký a hlavně brzký střet s vládci, kteří by mi konečně mohli vysvětlit, co se to tady děje. Myšlenka na to mě naplnila nervozitou, ale i odhodláním. Budu mít šanci si vyslechnout, proč mě adoptovali, proč mě unesli, a proč mě chtějí věznit ve svém… no, nejspíš to bude zámek, když si uvědomíme, že jsou to přece vládci, a ti nesmí bydlet v obyčejných domech, že.
Sarkasmana a Nepříjemnostmana jsem přivítala s otevřenou náručí. Ze sebe samé a z toho, jak jsem se litovala, se mi dělalo opravdu zle. Nemohla jsem se vzdát. Ne teď, když vysvětlení bylo na dosah ruky, a já mohla zjistit, co znamená všechen ten povyk kolem mě.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, a nakonec otevřela oči.
"Tak už ses uklidnila? Výborně," poznamenal spokojeně Elijah.
Šlehla jsem po něm popuzeným pohledem, ale nijak to raději nekomentovala.
"Noemi," vydechl prosebně, až jsem se nad tím podivila. On mě o něco prosí?!
Zmateně jsem se na něj opět podívala.
"Mluv se mnou, konečně. Je strašidelné dívat se na tebe, jak mlčíš a jen se mračíš. Samotného mě to překvapuje, ale mám tě radši, když jsi nepříjemná," zazubil se váhavě.
"Pokud mi neoznámíš, že jsem přeoperovaný chlap, bavit se s tebou budu," odpověděla jsem mu hlasem zhrublým dlouhým nemluvením.
Úlevně se zasmál. "Díky."
"Máš za co," ušklíbla jsem se.
Po zbytek cesty jsem se postupně uvolňovala. Rafael naštěstí nepřišel, ani ten Arthur, takže byl klid a já si s Elijahaem mohla v pohodě povídat. Když samozřejmě nepočítám to, že slyšeli každé naše slovo.
"Podívej se z okna," pobídl mě po několika desítkách minut.
Nechápavě jsem po něm střelila pohledem, ale poslechla ho.
Překvapeně jsem se dívala na větší přistávací dráhu, která byla nepochybně na obrovském hradě. Kolem byly jen stromy, které byly neuvěřitelně velké a husté. Nejspíš proto, aby tam nechodili žádní lidé.
Zámek sám o sobě byl velký, honosný a bílý. Vsadila bych se, že se tam ztratím.
"Máte… uhm, velké sídlo," ocenila jsem poněkud neohrabaně. Sídlo plné upírů. No, znělo to divně.
"My víme," zazubil se.
"Ne, v téhle chvíli jsi měl říct 'Děkuju,'" zamračila jsem se naoko.
"Ne, to tedy neměl," opáčil vesele.
"Ale ano, měl," mračila jsem se, teď už doopravdy.
"Nechci se s tebou hádat, dcero," usmál se, ale já na okamžik zkoprněla. Dcero, znělo mi dokola v hlavě. Elijah byl první, kdo mě tak oslovil. A zcela nečekaně to bylo celkem… příjemné.
"Vadí ti, když ti tak říkám?" zeptal se starostlivě, který si mého ztuhnutí všimnul. Jemu aby něco neuniklo, že.
"Nerada to říkám," odmlčela jsem se dramaticky, "ale… je to takové nepoznané. Vlastně mi to ani moc nevadí," dořekla jsem nakonec poněkud váhavě. Ale jestli mě takhle osloví Rafael, vypíchnu mu obě oči a opeču si je jako marshmallow na ohni, dodala jsem v duchu.
"Skvělé," rozzářil se Elijah.
Letadlo začalo klesat. Poznala jsem to podle toho, že jsem se cítila tak nějak zvláštně. Jako bych padala pomalu volným pádem. Jo, zní to divně, ale celý přistání bylo divné. Aspoň pro mě.
Za několik minut sebou tryskáč zatřásl, až mi o sebe zadrkotaly zuby. Pravděpodobně jsme se právě dotkli země. No, doufám, že už letadlem nebudu muset letět.
Náhle mi hrdlo sevřela nervozita, protože jsem si uvědomila, že brzy budu stát před těmi vládci, a budu poslouchat nějaké řeči o upírech.
"Vystupujeme," usmál se laskavě Elijah a postavil se. Stále jsem žasla nad jeho empatií a tolerancí. Tohle prostě nemohl být upír!
Roztržitě jsem přikývla, a rychle vstala. Následovala jsem Elijahe ven z letadla, a ani tehdy jsem nepotkala ani jednoho ze spolucestujících. Buď jsem jim lezla na nervy tolik, že se raději vypařili, nebo… no, nebo prostě spěchali do své práce.
Na tomhle provizorním letišti bylo zvláštní ticho. Co jsem tušila, na letištích bývá většinou hukot. Tady bylo ticho. Možná proto, že tady sídlila jen dvě letadla, a obě měla vypnutý motor a odpočívala.
"Nezdržuj se, a pojď rychle za mnou," pobízel mě poněkud netrpělivě Elijah. Zmateně jsem ho poslechla a držela s ním krok.
Ušli jsme několik kroků, a ocitli jsme se před menšími dveřmi. Když je Elijah otevřel, vyrojily se před námi kamenné, točité schody. Trochu nervně jsem střelila pohledem k Elijahovi, ale nečekala na reakci, a začala je scházet.
Po asi stovce schodů, jsem se s hlasitým funěním vybelhala do užší chodby, která byla zdobena spousty obrazů, jenž měly nejspíš velmi vysokou hodnotu. Ale nikdy jsem se o umění moc nezajímala, takže to pro mě byly prostě malůvky v rámu.
"Tudy," řekl tiše Elijah, vzal mě za loket, a popostrčil mě druhým směrem. Chtěla jsem jít za ním, abych ho měla na očích, ale on odmítavě zavrtěl hlavou, a na můj argument, že se můžeme ztratit, když budu první, mi odpověděl, že mě když tak otočí jiným směrem.
Rezignovaně jsem tedy šla před ním, a pokukovala po něm.
Došli jsme na další rozcestí, a já nešťastně pohlédla na Elijahe, který se pobaveně usmál, a hlavou kývl směrem k pravé straně.
Přesně jak jsem si myslela. Jak v labyrintu.
Chodbami tohohle bludiště jsme se dostali až před masivní, velké, dřevěné dveře. Podvědomě jsem tušila, že za nimi budou oni.
Elijah se konějšivě usmál, a zaklepal. Na nějaký tichý pokyn, který jsem neslyšela ani já, dveře otevřel, a já měla výhled na prostornou místnost, které dominovaly tři trůny.
Pokoj byl smutně bílý, ale strop byl nádherně pomalován různými úkazy z dějin. Aspoň myslím, že to bylo něco z historie.
Na třech trůnech seděly tři osoby. Uprostřed seděla půvabná, ne, nádherná bytost, která snad ani nemohla existovat. Měla dokonalé, lesklé, plavé vlasy. Mrtvolně bílá pokožka silně kontrastovala s její světlou hřívou, ale vypadalo to překvapivě dobře. Měla rudé rty, souměrné rysy, výrazné lícní kosti a krvavé oči. Tenhle prostý fakt mě donutil k tomu, abych před ní nepadla na kolena a nezačala se k ní modlit. Vedle ní byli dva muži. Jeden byl hnědovlasý, a druhý černovlasý. Oba dva měli krátké vlasy a stejně červené oči.
Trochu konsternovaně jsem ustoupila, protože to byl děsivý výjev. Trojice upírů, dívající se na mě bez jediné známky emoce. Možná jen ten hnědovlasý vypadal trochu zaujatě.
Narazila jsem zády do něčí hrudi. Podle vůně jsem stačila zaznamenat, že je to Elijah, což mě trochu uklidnilo. Nebyla jsem tam sama, což bylo dobré znamení.
"Ty musíš být Noemi Isabella Adamsová, že?" promluvila vlídným, melodickým , přesto falešným hlasem žena. Pf, kam se na ni hrabou Elijah a Rafael. Tohle byl hlas za všechny prachy. Mohla bych ho poslouchat celé hodiny…!
Přistiženě jsem sebou cukla a zabodla pohled do podlahy, načež jsem neznatelně přikývla.
"Říkal ti někdo něco o nás?"
"Ne," špitla jsem, nezvedajíc oči od země.
"Výborně. Elijahu, doveď ji prosím do pátého pokoje napravo ve druhém patře," požádala. To bylo rychlé, napadlo mě.
Cítila jsem její spalující pohled na sobě, ale odmítla jsem zvednout hlavu. Ještě by se mi něco stalo.
Elijah mě lehce zatahal za ruku, a já jsem se na něj podívala. Ve tváři měl poker-face. Vydal se k trůnům, a mně se proti vůli rozbušilo srdce. Ale pak jsem si všimla, že vlevo od třech židlí byly menší dveře, a právě k nim Elijah šel. Aniž bych vládcům věnovala pohled, spěchala jsem za ním.
Mlčky jsem za ním vystoupila po schodech do druhého patra, a on se zastavil před dveřmi.
"Tohle je teď tvůj pokoj," prohlásil dutě. Chystal se k odchodu, ale já udělala něco, co překvapilo mě i jeho. Chytla jsem ho prudce za ruku a nedovolila mu odejít. Vždyť to byl jediný hodný, city chovající upír v tomhle hnízdě. Navíc, byl to můj adoptivní otec.
"Já-já nevím… Co ode mě chtějí?" šeptala jsem. Měla jsem strach. Až teď na mě dolehla skutečnost, že jsem v obydlí upírů, sama, a kdokoli mě může sníst.
"Musí ti vysvětlit tvoji minulost, a osvětit tvou budoucnost," odpověděl stejně tiše, a jeho tvář konečně projevila známky emocí.
"Nezabije mě tu někdo?"
"Dotyčný by umřel dřív, než by ti stihl ublížit."
"Aha," vydechla jsem. "A… a co teď?"
"Teď si na chvíli odpočiň. Pak tě nejspíše jeden z vládců navštíví, a vše ti vysvětlí," vysvětloval mi šeptem.
"A ty?"
"Já mám jinou práci," odpověděl nepřítomně. Pak se však usmál, a povzbudivě mi stisknul ruku, kterou jsem ho stále pevně držela. Vyprostil se z mého sevření.
"Neboj se," špitl, pohladil mě jemně po vlasech, a v další chvíli prostě zmizel. Doteď jsem netušila, jestli se umí teleportovat, nebo jsou tak rychlí, že mi to jak teleportace připadá.
S povzdychem jsem otevřela dveře, a posadila se na neuvěřitelně měkkou postel. Nezabývala jsem se obhlídkou. Na to bude ještě času. Tedy, doufám.
Nakonec jsem si i lehla. Chvíli jsem bezduše zírala do zelené - jak poznali, že chci mít hráškový pokoj?! - stěny. Byla bez jediného škrábnutí. Prostě dokonale hladká. Hm. Podezřelé…
Ani jsem si to neuvědomila, a během chvíle jsem usnula.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 23. října 2013 v 15:53 | Reagovat

Úžasný, super a.. Já nemám slov'! Máš nádherný styl psaní. Vždycky se začtu a ani si neuvědomím, že je konec. Jinak.. Elijah mi přijde strašně fajn a jsem zvědavá, jak se to všechno vyvine dál a co po ní vlastně chtějí. :) :D

2 theasworld theasworld | Web | 23. října 2013 v 18:38 | Reagovat

Juchú, konečne ďaľší diel. Tá vládkyňa upírov sa mi nepozdáva...dúfam že ju Noemi zabije xD (zas mi šibe). No nič, teším sa na ďaľší diel! dúfam že bude čoskoro :DD

3 Xanya Xanya | Web | 23. října 2013 v 20:51 | Reagovat

To jsem se zase jednou nasmála. :D "Ale jestli mě takhle osloví Rafael, vypíchnu mu obě oči a opeču si je jako marshmallow na ohni" XD
Tuhle povídku jsem si fakt oblíbila,hrozně se mi líbí ten Noemin sarkasmus. :D

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 25. října 2013 v 18:14 | Reagovat

Já má taky zelený pokojíček :D Ale já mám nějaký jedovatý odstín světlé Jungle O:) No nic - jedu na další ať to všechno stihnu - jsem zvědavá, co budou vysvětlovat :D Nebo spíš...  jak to vysvětlí ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama