6. Nová ... rodina?!

18. října 2013 v 20:50 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Radujte se, přicházím s další kapitolou. Nechť se líbí. :)



Cítila jsem se divně. Jako bych byla ve vzduchu a přesto na pevné zemi. Slyšela jsem hukot. Připadalo mi, že sedím. Do nosu jsem vtáhla pár nádherných vůní, a smrad. Někomu to možná nevadilo, ale mně se občas stávalo, že jsem se pozvracela jen ze zápachu auta.
Zmateně jsem zamžikala víčky a zaostřila před sebe. Uviděla jsem mrtvolně bledou osobu, na nějakém křesle. Dívala se na mě. Zkoumavě.
Měla jsem chuť na ni vyštěknout, ať zírá někam jinam, ale vzápětí mi všechno došlo a já zase oči rezignovaně zavřela.
"Kde jsem?" zaskuhrala jsem.
"V letadle," odpověděl někdo, kdo rozhodně není Rafael. Pohlédla jsem na něj. Měl pravděpodobně delší, blonďaté vlasy, protože je měl stáhnuté v culíku, a normálně rudé oči. No, nenormálně normálně. Nad tím, že jsem se záhadným způsobem dostala do letadla, jsem se nepozastavovala.
"A ty-vy jste kdo?" honem jsem raději zaměnila tykání za vykání. Nepotřebovala jsem spát dalších několik hodin.
"Elijah, jméno mé," pousmál se, a já jaksi zmateně uviděla, že nemá špičáky.
"Jako ten z-," honem jsem se kousla do rtu, abych to nedokončila. Určitě to má na talíři každý den.
Informace o Stmívání a Upířích deníků mám díky holkám z mého minulého bydliště. Některé tam musely zůstat trochu déle, a básnily o tom, jak je Damon či Edward úžasný. Občas se spolu pohádaly, jestli je lepší Stefan nebo Damon, a Jacob nebo Edward. A tak, když jsem je pěkně poprosila, mě uvedly do obrazu, co je to Twilight a Upíří deníky. Dokonce jsem přečetla i pár knih. Ale ani potom, jsem nedokázala určit, který je podle mě lepší. Nejdřív jsem rozhodně byla pro Edwarda - vždyť kolik síly potřebuje na to, aby Bellu nezabil! Ale pak jsem viděla film, a ty jejich obličeje mě naprosto rozsekaly, a tak jsem své rozhodnutí zamítla a od té doby byla "team nikdo."
Nejvíc sympatický mi možná byl Emmett. No, z Upířích deníků jsem rozhodně za Damona, jelikož zbožňuju jeho hlášky. Navíc, strašně jsem se nasmála u různých scén, kde figuroval Stefan a jeho výrazy.
"Upířích deníků, ano," dopověděl za mě a kysele se ušklíbl.
"Je tu ještě někdo? Kromě Rafaela?" zajímala jsem se.
"Jo. Dva piloti - taky upíři. James a Andrew. Pak tu je ještě Arthur," vyjmenovával. Ale mě zrovna zaujalo okno, a když jsem se z něj podívala, užasle jsem sledovala tu mrakovou peřinu pod sebou. To bylo hustý. Pak jsem se nerada zase zaměřila na Elijahe.
"A to jsem tu jediná ženská?" protáhla jsem zkroušeně obličej, když mi došly jeho slova. Na druhou stranu… Kdybych viděla nějakou upírku, vsadila bych se, že bych ihned zasvítila závistí.
"Ano. Ale neboj, za několik hodin tam budem," povzbuzoval mě, což mě zmátlo.
"Vy nemůžete být upír," zamračila jsem se.
"Proč ne?"
"Protože jste nějak podezřele dobře naladěný," přimhouřila jsem oči.
"Každý je jiný. Já dostal na práci tě hlídat, jelikož jsem prý velká cíťa," pokrčil rameny a zazubil se. Nevycházela jsem z údivu. Co je tohle za pijavici? Směje se, vtipkuje a navíc má smysl pro humor!
"A prosím tě, tykej mi," dodal pak.
"Ehm… dobře. Kde je ten… no ten, který jel s vámi," nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno, přestože mi to řekl před pár minutami. Ale já byla zrovna ta okouzlena výhledem z okýnka, že jsem to asi pouštěla druhým uchem ven.
"Myslíš Arthura?" pomohl mi pobaveně.
"Jo, toho. A ještě Rafaela." Pousmál se a upřel pohled kamsi mimo mě. Vypadal, že poslouchá, a tak jsem mlčela.
"Oba dva jsou hned ve vedlejší kabině a o něčem si povídají," odpověděl, ale já se zamračila. Kdyby byli hned vedle, slyšela bych je!
"Je to chráněno zvukotěsným sklem, ale já jsem upír," vysvětlil mi to, když si uvědomil, nad čím přemýšlím. Došlo mi, že mám šanci. Tenhle nevypadal tak zle, jako Rafael, a tak bych z něj mohla něco vyloudit! Geniální!
"Řekl bys mi něco o tom, proč mě tam vezete?" zkoušela jsem psí oči.
Elijah na okamžik ztuhnul, ale omluvně zavrtěl hlavou. "Vládci ti to vysvětlí."
"To je pořád vládci sem a vládci tam! Taky chci něco vědět! Vždyť mě unesla banda upírů, což zní absolutně absurdně, pak zjistím, že ze mě bude pravděpodobně budoucí upír-!"
"Kdo ti řekl o tom budoucím upíru?" vyrušil moje hlasité stěžování. Mračila jsem se jak hejno čertů už kvůli tomu, že mě nenechal domluvit.
"Nikdo. Vůbec jsem to neměla slyšet, ale stalo se," odsekla jsem mu.
"Aha. A co si o tom myslíš?" zeptal se mě opatrně.
Chtěla jsem mu říct, že je to normální kravina, a to jsem taky udělala. Nedbala jsem svých myšlenek, které byly v boudě, a tak jsem mu prostě řekla to, co je nejpravděpodobnější.
Neskrývavě se zasmál, a já jen s úžasem mohla poslouchat jeho úžasný hlas. Bože, ten by mohl zpívat v kostele! Zloba ze mě rázem opadla a já si uvědomila, jak zasněně jeho smích poslouchám. Trhla jsem sebou a pohled zabodla do podlahy.
Ale už mi k tomu nic neřekl. A já zase věděla úplný houby. Říkala jsem, že je to geniální? Asi jsem byla trochu poblouzněná tou upíří dokonalostí.
"Nemohl bys mi něco říct o upírech?" zkusila jsem tedy něco jiného.
"Mohl," usmál se vesele, a já se málem rozplakala štěstím. "Ale nesmím," dodal pak, a když viděl můj šokovaný výraz, zase se zasmál.
Cože? On by mohl, ale nesmí? To není logický! Nedává to smysl!
"Proč?" udělala jsem zklamaně.
"Prý ti nemám co o nás říkat, a dozvíš se to až tam," zubil se stále, a já měla náhlou chuť mu rozbít nos nebo mu aspoň šlápnout do obličeje. Zajímalo by mě, jestli by se smál i potom.
Takže jsem si s Elijahem povídala o normálních věcech, což se mi příčilo - vždyť ani jeden z nás není normální! Musela jsem mu říct všechno o svém prokletí, byť on to nazýval darem. Ve chvíli, kdy to vyslovil, bych mu nejraději celý svůj "dar" dala i se základní výbavou, ale bohužel to nešlo, a tak jsem se musela jen ušklíbnout. O své minulosti jsem mu neřekla ani ň, a když už to naťukl, můj výraz ho přiměl změnit téma. Občas k nám zavítal Rafael, ale dobrá nálada mě rázem opustila, protože jednak i on se tvářil jako kakabus, a jednak jsem na něj byla naštvaná za to, že mě dvakrát omráčil a ani se neomluvil.
Arthur se neukázal ani jednou, a já to neřešila. K čemu by mi bylo, kdybych poznala další pijavici, co? K ničemu, samozřejmě. Jedině k rychlejší cestě za záhubou.
Když už jsme si povídali, občas jsem jen tak nenápadně načala něco o upírech nebo o něm, ale on se tak nějak zvláštně usmál, a v okamžiku jsme měli nové téma k rozebrání, což bylo k vzteku.
Taky jsem se ptala, jak to zařídí v děcáku. Prý mě už s Rafaelem adoptovali, a když jsem se plna úžasu zeptala, proč právě on a Rafael, znovu se jen nepatrně usmál, a už jsme si povídali o něčem jiném. Odolávala jsem nutkání - i přesto, že je milý - mu plivnout do obličeje.
Radši jsem se zeptala, jestli on a Rafael spolu chodí. Odpovědí mi byl znechucený obličej a vysvětlení, že oni dva to udělali z čistě diplomatických důvodů.
Po pár hodinách jsem měla přeseděnou zadnici, a potřebovala jsem se projít. Když mi to Elijah velkoryse dovolil, prošla jsem si celý letadlo a zkoušela to i na pilotní kabinu. Dřív, než jsem stihla zaklepat nebo tam rychle vtrhnout, někdo mi zevnitř hlubším hlasem rozkázal, ať odprejsknu.
Fakt bezva lidi. Tak laskavý upíry jen tak nepočkáš.
Přišla jsem zpět a zeptala se Elijaha, kdy už tam budem. Odpověděl, že brzy.
A tak jsem se vrátila ke své oblíbené činnosti, totiž, otravování ostatních. Elijahe jsem se každý dvě minuty - poctivě jsem si to počítala - ptala, kdy už tam doletíme. Rafaela jsem pro změnu každé čtyři minuty otravovala s tím, jestli mě vážně neadoptoval kvůli tomu, že jsem se mu fakt zalíbila.
Po dvaceti kdy už tam budem a deseti opravdu jsi mě neadoptoval, protože ti na mně záleží? mě začali mít dost. Rafael vrčel, odsekával své "ne," a několikrát dokonce žadonil, aby mě mohl zase omráčit. V tu chvíli jsem se do něj pustila, tak, že raději zmlknul a zdekoval se pryč.
Elijah byl stále trpělivý, pořád dokola opakoval, že skoro. To, že mu moje otázky začaly lézt na nervy, jsem poznala ve chvíli, kdy mu zchladnul hlas a celý se napjal. Neřešila jsem to, jelikož mě přece nepožádal o to, abych mlčela. Ale bylo mi to svým způsobem líto. Nechtěla jsem ztratit jediného hodného upíra.
"Noemi," zavrčel, když jsem se ho ještě několikrát zeptala, kdy už tam doletíme.
"Ano?"
"Můžeš už být zticha?!" syčel.
"No problemo, signore*," zasalutovala jsem a opravdu držela pusu a nevydala ani hlásku.
Po chvíli se zase uvolnil.
"Teda, někoho otravnějšího než ty jsem ještě nikdy nepotkal. S tebou bych opravdu nechtěl strávit věčnost," prohodil, se svým znovunavráceným úsměvem.
"Takže budu žít navždy?" chytla jsem se.
"Překvapuje mě, že toho pořád nenecháš. Už tolikrát jsem ti dal najevo, že ti na to neodpovím, ale ty si tvrdohlavě dál vedeš svou. Navíc, vždy když se snažíš mi tu otázku položit nenápadně, zníš mnohem tišeji a máš jinou intonaci, než když se ptáš normálně," vyčetl mi.
Díky za radu, dědulo! Budu si to pamatovat, abych tě příště mohla nachytat!
"Kolik ti vlastně je?" zeptala jsem se; nepokoušela jsem se o nenápadnost, protože tohle mě opravdu zajímalo.
"Zažil jsem Titanic," odpověděl a já zalapala po dechu, načež jsem se usilovně zamyslela. Kdy se potopil? Jak že to říkala učitelka? 14. 4. 1912 loď narazila do ledovce, a jelikož bylo pozdě v noci, loď utonula patnáctého dubna devatenáct set dvanáct.
"Tak málo?" poznamenala jsem trochu zklamaně, když jsem si to spočítala. Doufala jsem, že mu bude třeba tři sta.
"No promiň? Je mi pět set dvacet tři. Jen jsem se snažil na tebe zapůsobit," ohradil se. Tohle už mě dostalo, a tak jsem se rychle snažila přepočítat, kdy se narodil.
"Chceš říct, že už jsi tu od roku čtrnáct set devadesát?" vyvalila jsem oči.
"Ano. Byl jsem přeměněn, když mi bylo dvacet pět let," usmál se.
"Ty bys mohl být můj prapra… no, několikrát praděda," hlesla jsem.
"Vždyť nevypadám ani na čtyřicet," zamračil se na mě.
"Ale ano! Budeš můj adoptivní dědeček!"
"Ne, už jsem tvůj adoptivní táta," opravil mě pomalu a zlehka.
Chtěla jsem namítnout, že dědka jako je on rozhodně "táto" oslovovat nebudu, ale pak mi to došlo. Bože, já jsem tak blbá! Proto byl Rafael pryč, a když jsem se ho zeptala, kde byl, náhle byl mnohem víc naštvaný! Taky jsem si uvědomila, že omráčit mě je domácí násilí, ale to byla taková vedlejší myšlenka.
Proto se na mě Elijah tak divně díval, když mi řekl, že mě adoptovali oni dva. A já byla ta zabedněná, že mi to prostě nedošlo. Myslela jsem, že mě adoptovali na nějaké jiné jméno, ne, že mě vzali oni dva.
Mnohem víc jsem se zhrozila při pomyšlení, že bych jim měla místo křestních jmen říkat "tati" nebo "otče." Kord Rafaela, který má tendenci mě bít. Ale rána pod pás bylo uvědomění, že mám jen dva táty.
Žádná máma. Žádná žena. Nikdo, s kým bych mohla vést "babské řeči." Nikdo, komu bych se mohla svěřovat se svými tajnostmi.
Měla jsem chuť vztekat se na Elijaha, že mi to mohl říct dřív. Chtěla jsem to vytmavit těm vládcům, protože jsem věděla, že to byl jejich nápad, aby mě adoptovali ti dva. Odolávala jsem nutkání tu všechno rozbít a vyskočit z letadla, i když jsem nevěděla, proč jsem až tak drastická.
"Ty a Rafael, viď?" ujišťovala jsem se, a měla malou naději, že tam Rafael šel třeba na výpomoc, protože Elijahova manželka nebo co že to vlastně má, měla spousta práce.
Všechny moje naděje roztrhal a spálil v okamžiku, kdy přikývl.
A já zase měla chuť vyřvat na celý svět, jak je nespravedlivý, zbít Osud a Boha a zeptat se, jestli si to vážně užívají, protože já ne, profackovat Štěstí, že se mi tak vyhýbá, a nakonec se opít se Smůlou. Nebo se zastřelit. Jedno lepší než druhý.

* Neumím italsky, je to použito prostě řečnicky.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | 19. října 2013 v 13:53 | Reagovat

Miluju tohle povídku! Píšeš opravdu skvěle a vždycky se hrozně nasměju. Prostě máš skvělý styl psaní a já..Potřebuju další kapču! :D

2 Luri Luri | Web | 19. října 2013 v 19:19 | Reagovat

Je to skvělý...prostě úžasný!
Taková...překvapivá kapitolka no :D
Strašně se mi líbí jak píšeš, tak...čtivě
Už se hrozně těším na pokračování!

3 Xanya Xanya | Web | 20. října 2013 v 8:54 | Reagovat

Ha,nejotravnější člověk. :D Já taky píšu všechny svý postavy otravně.
Ale s těma upírama bych to asi nevydržela. Vždycky jsem chtěla být upírka,ale mít je za tátu... Brr. XD

4 theasworld theasworld | Web | 20. října 2013 v 20:57 | Reagovat

Konečne som dočítala :DD. Ja a táto poviedka=láska na prvý pohľad. Rozhodne sa neviem dočkať ďaľšieho dielu, a prepáč že som zanedbávala :(

5 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 25. října 2013 v 17:56 | Reagovat

Taky miluju Damonovi hlášky xD
Tahle kapitolka mě dostala... :O Musím jít hned na další!!
Btw nechtěla bych dva táty - jeden mi stačí... až moc ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama