5. Otázky? Byly by. Odpovědi? Těžko.

15. října 2013 v 19:41 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Jsem šťastná jako blecha!
Jinak. Ewill, můj mail je nikeola07@gmail.com (kdyžtak je to v informacích o mně.)
P.S. Mám v plánu to tady trochu překopat, proto se nelekejte. ;)



Hlava mně neskutečně třeštila. Jako by mě někdo přetáhl baseballkou.
Měla jsem zavřené oči, a rozhodla se, že takhle nějakou dobu zůstanu. Tiše jsem odpočívala, a čekala, kdy na mě vyletí paní Robertsová s tím, že je čas jít do školy.
Jenže ani po chvíli se nic nedělo, a hlava mě bolela čím dál, tím víc.
Se zaskučením jsem se posadila a protřela si prsty čelo. Až teď jsem si uvědomila, že sedím na něčem měkkém. Sice to bylo tvrdší, než moje postel, ale pořád to bylo měkké.
Zmateně jsem otevřela oči, které jsem vzápětí vyvalila. Co dělám v tomhle… v téhle boudě? Nacházela jsem se v menší, skoro rozpadlé místnosti, které byla skoro celá ze dřeva. Přede mnou byl velký krb, v němž už jen doutnaly žhavé uhlíky.
Ležela jsem na červené pohovce, ze které se nejspíše prášilo, jelikož jsem si vzápětí kýchla.
A najednou se mi vrátily všechny vzpomínky a já jen zalapala po dechu. Ježiši kriste! Já potkala upíra! Opravdového upíra! A nezabil mě! Přežila jsem, a teď ležím v nějaké polorozpadlé chatce! Co se mnou bude? Co mi chceš udělat? Co tu dělám? Proč nemám odpovědi?
Opatrně jsem se rozhlédla, jestli tu někde nečíhá schovaná ta pijavice. S údivem jsem zaznamenala, že tu není. Kde vlastně je?
Zamračeně jsem vstala, ale zamotala se mi hlava, a tak jsem si zase kecla na gauč. Okamžik jsem to rozdýchávala, a hned na to pokus zopakovala. Tentokrát úspěšněji. Vypochodovala jsem ze dveří, a snažila se najít kuchyni. Potřebovala jsem nutně nějakou vodu!
Pak mi ale něco docvaklo. Jsem v tomhle domě sama. To znamená, že můžu zdrhnout!
Ucítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo adrenalinem, a v myšlenkách ho prosila, ať se utiší. Nepotřebovala jsem na sebe zbytečně upozorňovat.
Změnila jsem směr, a rozešla se k místu, na kterém jsem doufala, že budou hlavní dveře. Jen co jsem je objevila, nadšeně jsem se k nim vrhla, a zatáhla za kliku. Místo chtěného cvak, se klika vrátila na své místo, a dveře neotevřela.
No jistě, že mě tu zamknul! Přece by si se mnou nedával tolik práce, abych mu pak utekla odemčenými dveřmi. Tak hloupej by byl jedině idiot! A upír rozhodně není blbej.
Nejvíc mě ale štvalo, že dveře byly z nějakého kovu, takže sekerou, a už vůbec ne pěstí, bych je nerozrazila.
"Kurňafix!" zabručela jsem a užuž jsem do těch dveří kopla, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela, a jen se na ně zamračila.
Pak jsem dostala další spásný nápad, a vydala se najít okna.
Přes dezorientovanost v obývacím pokoji (aspoň doufám, že to byl on) jsem si nevšimla, že všechny okna jsou přebitá prkny, což znamenalo, že jsem tu uvězněná na plný úvazek.
"Do prčic!" zaklela jsem znovu a hodila sebou na pohovku.
Tohle byl pravý pocit vězně, který ví, že nemůže vzít roha. Ne ta napodobenina, co jsem cítila, když jsem byla zamknutá ve svém vlastním pokoji. Nejhorší na tom bylo, že jsem ani neznala jméno svého věznitele, takže jsem byla odkázána na to, mu říkat upír nebo pijavice. Nebo třeba takovej blbeček, ale do očí bych mu to raději neříkala.
Trucovala jsem asi dvě minuty, než jsem rezignovaně vykročila na prohlídku domu.
Zjistila jsem, že je tu ještě ta kuchyň, ve které jsem si natočila vodu, koupelna i se záchodem, a nějaká malá ložnice. Byla by to vcelku hezká chatka, nebýt toho, že všude byly pavučiny a nánosy prachu. Vypadalo to, jako by tu někdo hodně, hodně dlouho nebydlel.
Vrátila jsem se do jediné, trochu útulné místnosti, a totiž, ve které jsem se probudila. Posadila jsem se na zem před krb, a hledala sirky. O dřevo nebyla nouze, to jsem zahlédla kus od krbu v pravidelných řadách na sobě naskládané.
Měla jsem smůlu. Sirky ani zapalovač tam nebyly. A tak jsem se opřela o pohovku, a začala přemýšlet.
Je tenhle upír podobný víc upírům ze Stmívání, nebo z Upířích deníků? Postřehla jsem, že je mrtvolně bílý, studený, a má rudé oči, jakoby vypadl z popisu Meyerové. Jen zůstávala otázka, jestli září na sluníčku. Na druhou stranu, měl vysouvací špičáky.
Pak taky mluvil něco o tom, jak někdo mohl nechat budoucího upíra napospas životu. To myslel jako mě? No, nejspíš jo, protože ten ožralý chlapík mi nepřišel jako budoucí upír.
Ale já? Jak? A hlavně proč? Proč to zase všechno padlo na mě? Vražedný sny? Fajn. Nadpřirozené smysly a vše kolem toho? Ok, beru. Ale budoucí upír? Na to ti kašlu.
Přeci se ze mě nemůže stát upír. Kdybych jím byla, tak bych měla mít chuť na krev, no ne snad? Ale já nikdy neměla touhu, napít se něčí krve.
A co tvoje síla a rychlost? uvědomila si nějaká část mě samé.
Zakabonila jsem se.
S nechutí jsem musela přiznat, že mé druhé já, má pravdu. Kdybych byla normální člověk, těžko bych uměla uběhnout sto metrů za čtyři nebo tři vteřiny. Samozřejmě, že ve škole jsem se hlídala, ale jednou jsem to ze zvědavosti zkusila naměřit. Tajně!
Najednou jsem zaslechla, jak cvakly dveře, a do obýváku vběhl sám, velký upír-věznitel. Postavila jsem se, a otočila se k němu tváří v tvář.
"Už jsi vzhůru?" poznamenal spokojeně. "To jsem rád. Za půl hodiny odlétáme."
"Kam?" vyděsila jsem se. Letět někam? S ním? No mě snad vomejou!
"Za upírskými vládci," obešel na přímo můj dotaz.
"Jako do Volterry?" nechápala jsem.
Věnoval mi jeden naštvaný pohled. "Hele, s tím přeslazeným románem od Meyerový za mnou nelez. Spousta věcí, o kterých napsala, je totální kravina," varoval mě. Jo jasně. Vůbec nemáš rudé oči, vůbec nejsi jako z kamene a vůbe nejsi studený!
"No jo. A kam teda letíme?" řekla jsem raději.
"Do Rumunska," odpověděl.
"Aha," vydechla jsem zmateně. "Nemám doklady!" namítla jsem vítězně po chvíli. Aha? A co teď se mnou, ty bídáku?
"Přiletí pro nás osobní tryskáč," oznámil mi přespříliš sladce. Jeho oči mě provrtávaly, jako by mi viděly na dno duše. Znervózňovalo mě to.
"Kde jsi byl?" uhodila jsem na něj znovu, aniž bych na sobě dala znát rozčarování z toho, že někam opravdu budu muset letět.
"Pryč," odsekl, náhle velmi stroze.
"Hm… Nemohl bys mi o upírech něco vyprávět?" změnila jsem tedy téma. Netřeba dráždit hada bosou nohou. A už vůbec nezkoušet nervy upírů.
Netušila jsem, proč se nebojím. Zničehonic. Strach ze mě opadl, a když zrovna nevrčel, a nevraždil pohledem, dovolila bych si říct, že jsem celkem v pohodě. Achjo. Jsem divná a rozbitá.
"Ne," odmítl.
"Prosím!" dožadovala jsem se. Potřebuju to vědět! Mám na to snad právo, ne?
"Ne!" zasyčel, a zmizel. Vypadalo to, jakoby se vypařil ve vzduchu.
"Tak si trhni," zabručela jsem rozmrzele, a přesedlala na gauč. Proč mi taky nemůže něco říct? Podle jeho slov, se mám stát budoucí upír, tak proč mi, zatraceně, nechce osvětit pár věcí?!
"Buď mi něco řekneš, nebo mě odtud nedostaneš!" prohlásila jsem do vzduchu, a cítila se trapně. Přesto jsem tak nějak doufala, že by mě mohl slyšet.
Nic.
Napadlo mě něco ďábelského. Potichounku jsem se přikradla k hlavním dveřím, a pomalu stiskla kliku. Ta se bez sebemenších problémů prohnula, a otevřela mi dveře.
Nadšeně jsem vyběhla ven, ale hned vteřinu na to, mi na zádech opět spočívala pijavice.
"Co to děláš?" vrčel.
"Zdrhám," odpověděla jsem mu stejným tónem.
"Tak už to nedělej," syknul, postavil se, a mě vzal s sebou.
"Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ," škemrala jsem.
Na chvíli zaváhal. "Jsem Rafael," představil se nakonec neochotně.
"Vidíš, že to jde!" zajásala jsem. "Já jsem -."
"Noemi Isabella," dopověděl za mě.
"Jak to víš?" zamračila jsem se. Tohle stvoření se mi líbilo čím dál, tím míň.
"Prohlížel jsem si tvůj medailon a i ten kámen, co visí vedle toho. To je Tygří oko," vysvětlil.
"Hm," zabručela jsem. Nelíbila se mi myšlenka, že se mi hrabal v osobních věcech, byť jsem měla jenom jednu a tu jsem měla na krku.
"Spala jsi pár hodin. Tak akorát času, abych s vládci domluvil tvůj rychlý transport," řekl.
"Kolik vůbec je?"
"Asi něco kolem šesti ráno."
"A proč vůbec musím do Rumunska za… za vládci?"
"To ti pak vysvětlí oni," vyhnul se odpovědi zase.
"Proč mi nic nechceš říct?" stěžovala jsem si. S ním to bylo fakt na pytel. Už jen to, že jsem z něj vypáčila jméno, se rovnalo výhře v loterii.
"Protože na to nemám právo. Zatím ani nevím, jestli se nemýlím," vrhnul po mně krátkým, zkoumavým pohledem, načež mě vzal za paži, a táhl zpět do boudy.
"Nemůžeme letět hned? Já se tu totiž jinak unudím k smrti," dožadovala jsem se dalších odpovědí. Rozhodnout se mezi tím, jestli si raději ukoušu nehty nudou, nebo poletím poprvé letadlem, nebylo těžké.
"Ne. Letadlo nejdřív musí natankovat, víš?" Mračil se. Nejspíš už jsem ho otravovala a vadila mu.
"Nejsem blbá. To by mi došlo," zastala jsem se sama sebe. "Nemusíš ze mě dělat idiota. O tuhle funkci se už postaral někdo jiný," poslední větu jsem si potichoučku zamumlala.
To, že to nebylo tak neslyšné, a že to bylo naprosto hloupé, mi došlo v okamžiku, kdy se ke mně celý rozzuřený otočil a se slovy "už mi lezeš na nervy!" mě opět připravil o vědomí.
První pravidlo pro přežití s nabručeným upírem: nikdy, opravdu nikdy o něm neříkej, že je idiot.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 16. října 2013 v 16:20 | Reagovat

:DDD tohle bylo něco! Strašlivě se i líbí tvůj styl paní a Rafal je úžasný! :D A.. Já mám dost! Prej: Hele, s tím přeslazeným románem od Meyerový za mnou nelez.
A nebo: Už mi lezeš na nervy! Já jsem měla dost. :D xD Prostě boží! Hrozně se těším na další. :) :D

2 Luri Luri | Web | 16. října 2013 v 16:40 | Reagovat

Gratuluju! ^^ (k tomu knihcentru)
Jinak zase skvělá kapitolka, ^^ moc se mi to líbí :)

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 25. října 2013 v 17:41 | Reagovat

Rafael!! Jezusky to je hezký jméno! :3 Jeho chování mi trochu připomíná nevraživost a ledovost Awrixela ;) :D " Nelez za mnou s tím románem od Meyerový." To mě dostalo xD Jdu dál ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama