4. Neoblíbenec pána Boha

11. října 2013 v 19:44 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Knižní Nej očekávejte někdy o víkendu. :o)



Už se stmívalo, když jsem se celá ztrhaná vracela domů. S úlevou jsem zaznamenala, že přede dveřmi na mě nečeká žádný Peter a jeho dotazy, takže jsem odemkla, zamkla a vypochodovala schody. Podle toho, že jsem z nejbližších pokojů slyšela pravidelné oddechování, mi došlo, že všichni spí.
Jen co jsem otevřela dveře, všimla jsem si, že okno, kterým jsem předtím zdrhala, je zavřené. Zamračeně jsem se rozhlédla, jestli se tu náhodou ještě něco změnilo, pro jistotu se podívala pod čouhající prkno, abych se ujistila, že někdo nepřišel na mou skrýš, kterou jsem nedávno objevila. Dala jsem tam ten nůž, který jsem si přinesla jako suvenýr ze včerejší mise.
Naštěstí tam byl.
Nakonec jsem to nechala být, jelikož mi došlo, že ho třeba zavřela uklízečka.
Ještě jsem si zaběhla do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby, pak jsem se převlékla do pyžama, a zalehla do postele, těšíc se, že se krásně vyspím.

Ocitla jsem se před hospodou, ve které jsem pracovala. Absolutně jsem nechápala, kde jsem se tam vzala, a pokud je to nějaká vize budoucnosti, ve které bude figurovat vražda, tak proč nevidím vrahovýma očima, a místo toho tu stojím jako trubka.
Z hospody se vypotácel hlasitě smějící se muž, který byl jistojistě pod vlivem alkoholu. Motal se a belhal, než zapadl do nějaké slepé uličky, která byla kousek od podniku.
Tak nějak jsem vytušila, že sen se bude týkat právě jeho, proto jsem ho následovala. Nejdřív jsem se bála, že si mě všimne, ale pak jsem měla narazit do popelnic, a ty se měly s třískotem svalit na zem. Jenže místo toho jsem jimi prošla a ocitla se v popelnici. Jako bych byla duch.
Zamračeně jsem to místo opustila, a raději se vydala pronásledovat opilce.
Netušila jsem, jestli byl slepý, nebo to prostě nevěděl, ale kráčel dál, temnou ulicí, dokud nedorazil ke stěně. Se zaduněním do ní narazil a rozplácl se na zemi.
V jiné chvíli bych se tomu zasmála, ale teď jsem hledala důvod, proč jsem tu.
Muž se potácivě vyškrábal na nohy a chvílí stál před zdí. Došlo mi, že na ni nejspíš bezúspěšně zaostřuje.
"Ptomá stěna! Nví, že tay se nestjí," nadával a pak jí dal pěstí. Trochu užasle jsem sledovala, jak se pere se zdí, a snaží se jí odtlačit stranou, aby mohl svobodně projít.
Najednou se kolem mě mihla nějaká šmouha, která dorazila k opilci. Když se zastavila, postřehla jsem, že je to taky muž, ale jelikož tu nebyla žádná světla, neměla jsem šanci, si ho prohlédnout. Na to ani můj zrak nestačil.
Vypadal, že mu chce pomoc, když se k opilému chlápkovi sklonil, a vyzvedl ho na nohy. Jenže místo toho, aby mu vysvětlil, že ta stěna tam je odjakživa, a že ty se prostě nehýbou, tak mu zaklonil hlavu k levému rameni, a sklonil se k jeho krku.
To je jako gay? Nemusí tady přeci znásilňovat nebohé, opilé muže! Ten nově příchozí totiž tiskl svoje ústa k opilcovýmu krku. Vypadalo to, jako by ho tam líbal. Proto jsem nechápala chlápkův vytřeštěný výraz.
Přiběhla jsem proto blíž, aby mi nic neuniklo. To se sem mám dostavit jen proto, abych zabránila znásilnění?!
Ale pak se střízlivý muž narovnal, a já zahlédla rudé oči. Proč sem leze s kontaktníma čočkama? Hned na to mou pozornost upoutal tenký pramínek krve, který se mu táhl z koutku úst, a stačila jsem si všimnout jeho nepřirozeně vytáhlých špičáku a taky toho, jak tu kapičku slíznul.
Jeho kůže byla mramorově bledá, a vsadila bych se, že je i pořádně studená.
Vyděšeně jsem od něj odstoupila. Co je tohle za pitomý hry?! Proč si ten chlápek hraje na upíra? Proč pije tu krev? Proč v tom pokračuje?!
Ten, co si hrál na upíra, pak opilce pustil, a ten se bezvládně sesunul k zemi.
"Fuj. Proč se vůbec snižuji k pití opilé krve? Vždyť u normálního člověka je stokrát lepší," roznesl se chodbou jeho tichý, melodický hlas.
A mně se podlomila kolena. Proboha. PROBOHA! Vždyť ten muž je opravdový upír! Božemůj! A co s tím mám jako dělat? Co já proti němu zvládnu! Vždyť upíři patří do pohádek! Do hororů! Do románů! A ne do skutečného, reálného života!

Probudila jsem se, celá vyděšená, a klepala jsem se. Divila jsem se, že nekřičím. Nejspíš proto, že jsem byla tak ztuhlá šokem, že jsem se na nic nezmohla.
Za žádnou cenu jsem nechtěla na to místo jít, ale taky jsem nechtěla zažít jaký je to pocit, když vás někdo vysává zaživa. Navíc bych pak zpytovala svědomí, protože by mou vinou přišel o život jeden nevinný člověk. Stejně by pak ta pijavice zaútočila znovu, a chtě-nechtě bych se za ním musela vydat. Navíc, přišlo mi to nějaké povědomé. Ten sen. To pití krve.
Jenže jsem neměla času nazbyt. Musela jsem se rozhodnout hned teď. A ne teď přemýšlet nad tím, jak je mi nějakej vampýr povědomej.
Zvažovala jsem. Měla jsem menší šanci na útěk, pokud bych ho zastihla nepřipraveného, protože jsem taky neobyčejně rychlá. Jenže kdybych mu dala pěstí, nejspíš bych si zlomila ruku. A co kdybych ožralu třeba odvedla z uličky dřív, než tam dorazí ta šmouha?
Bleskurychle jsem na sebe něco hodila, a doslova vyskočila z okna, nedbaje toho, že si třeba při dopadu zlomím nohu, nebo - při mém štěstí - narazím do stromu. Jenže se nic nestalo. To nejspíš bylo znamení k tomu, abych šla dál. S povzdychem se tedy vydala za upírem. Bože, to zní absurdně!
K hospodě jsem doběhla během pár vteřin, a udýchaně se opřela o stěnu domu. Jenže pak mi došlo, že jeho už tu asi nezastihnu, a tak jsem s hodně ošklivým slovem na rtech doplahočila k slepé uličce. Opilec už tam seděl, a nadával stěně.
Spěšným krokem jsem k němu došla, a klekla si k němu.
"Hele, nemám tu na tebe čas. Někde na nás čeká up- chci říct, musíme jít, jinak tě, možná nás, nečeká nic dobrýho," pobídla jsem ho poněkud nervózně, načež jsem ho začala horlivě zvedat ze země. Byla jsem roztěkaná, a neustále se ohlížela za sebe, takže mi člověk několikrát vypadl z rukou.
Ale něco mě prudce chytilo za ramena a přitlačilo ke zdi.
Hlasitě jsem vyjekla, přestože jsem okamžitě věděla, že je to ten upír. Ale pohyboval se tak nějak… pomaleji. Neměla jsem ponětí, jestli je to kvůli tomu, že si jen chce prodloužit pocit moci, nebo mám zrychlené vnímání. Když se ale začínal nesnesitelně přibližovat ke krku, rozhodla jsem se, že se nenechám jen tak vypít, a budu bojovat.
"Nech mě, upíre," vyprskla jsem po něm a kopala hlava nehlava. Strach jsem měla. Ohromný. Ale adrenalin, který mi proudil v žilách, mi bránil v tom, abych jen strnule stála.
Ucítila jsem, jak jeho ledový stisk nepatrně ztuhl, a on se mi zadíval do obličeje. Postřehla jsem, že je neobyčejně nádherný. Končetiny mi ochably. Kristepane, jak může někdo tak slizký, být tak neuvěřitelně krásný? To je vrchol neféru!
Měl lesklé, černé vlasy, které mu padaly do očí a měl je dlouhé asi až k límci, plné rty, a ostré rysy. Celkový dojem kazil pár krvavě rudých očí, které na mě nezíraly nijak zle. Spíš zvědavě. Třeba není tak zlý…
"Jak to víš? Podle tvých slov jsi věděla, že přijdu. Navíc, nevoníš nějak dobře, jako člověk," poznamenal, když se zhluboka nadechl u mé krční tepny, která dozajista pumpovala o sto šest. Netušila jsem co mu odpovědět, o čem to mele, a tak jsem jen raději mlčela a čekala.
"Mohl bych ochutnat," napadlo ho pak, a užuž se zase skláněl ke krku.
"To si zkus, a vypíchnu ti oči!" zasáhla jsem a začala sebou zmítat. Houby - "není zlý". Nesuď knihu podle obalu, a u upíra to platí dvojnásob!
"Jsi celkem silná," podivil se, když jsem prudce vykopla kolenem, a zasáhla ho do partií, které jsou každému muži celkem cenné. Jen on sebou nepatrně škubl a na obličeji se mu na setinu vteřiny objevil bolestný výraz
"No nekecej! Taky jsem dost rychlá," vyprskla jsem. Nestačila jsem se sama sobě divit, kde beru tolik odvahy. Nejspíš za to mohl můj vrozený sarkasmus a nepříjemnost, takže když jsem byla s rozumem v koncích, na scénu přišel Sarkasman a Nepříjemnostman. Moji hrdinové! Většinou odváděli dokonalou práci. Jindy jsem zase měla chuť jim nafackovat.
"Určitě nejsi rychlejší než já," ušklíbl se. Opilý muž za ním se nemotorně postavil, a znovu se rozpřáhl pěstí s tím, že dá té stěně co proto. Ani netušil, že kousek od něj mě svírá upír a chystá se mě vysát. Ech, no, tak ten mi už asi nepomůže.
"No a co!" zamračila jsem se na upíra, a jeho ruce, které mi silně tiskly paže k tělu, čímž mi znemožňoval, abych je zvedla, mě nepřirozeně studily. Byl jak lednice! A navíc, ta neodolatelná vůně… Vůbec, celý jeho vzhled mě neovladatelně lákal, ale zároveň odpuzoval.
"Co jsi zač?" zeptal se náhle, mnohem tišeji.
"Jsem Bella Swanová. Ty musíš být Edward Cullen ne? Budem spolu žít šťastně až na věky," odsekla jsem mu. Jestli tu měl můj život skončit, nechť skončím s úšklebkem na rtech!
"Jsi nepříjemná," utrousil.
"Nejsi první, který mi to říká," vzpomněla jsem si na Petera. Co bych teď dala za jeho dementní dotazy!
"Jak dobrý máš smysly?" zajímal se zničehonic, jeho oči byly podezřívavě přimhouřené. Jakoby nad něčím uvažoval.
"Dobré," odpověděla jsem nejistě. Nakonec, k čemu by mi bylo lhaní.
"Jak jsi věděla, že tu budu?"
"Ehm… intuice?" zkusila jsem, jelikož tohle opravdu vědět nemusel.
"Ještě jednou mi zalži a zlomím ti vaz," oznámil mi sladce. Vyděšeně jsem vyvalila oči a nasucho polkla. Dobrá…
"Měla jsem sen," vydechla jsem nakonec rezignovaně.
"Jak to myslíš?" nechápal.
"Prostě… zdálo se mi, že tady tohohle chlápka vysáváš, a pak meleš něco o tom, že jako proč pít opileckou krev, když ta střízlivá je mnohem lepší," blekotala jsem.
"Stává se ti to často?" Připadala jsem si jako ta princezna z Tisíc a jedna noc. Musím vyprávět dost dlouhé pohádky, aby mě nezabili. A já rozhodně umřít nechtěla.
Neměla jsem ponětí, proč tu ta pijavice vyzvídá, ale chtěla jsem vyváznout živá, takže co jiného mi zbývalo, než odpovídat.
"Teď už moc ne," přiznala jsem.
"Kdy naposledy?"
"Včera."
"Jo, tak teď už moc ne?" zopakoval moji větu jízlivě.
"Je to pravda! V New Orleans to bylo horší! Tady by to byla první… normální vražda za poslední týden!" bránila jsem se, jelikož jsem nechtěla skončit s krkem zkrouceným do podivného úhlu.
"Proč ty vrahy nenecháš, aby svou oběť zabili?" vyptával se dál.
"Protože jinak bych zažila to samé, co by zažila ta oběť," odpověděla jsem váhavě. Bylo to pro mě nové. S nikým jsem se o tomhle problému nikdy nebavila. Teď to mám vyklopit nějakému pošahanýmu upírovi, který ani neměl existovat. Bezva situace, jako fakt.
"Opravdu?"
"Jo."
"Když tě teď pustím, začneš utíkat? A nelži mi, víš, co jsem ti sliboval," dodal. Samozřejmě, na to se nedá zapomenout.
"Nejspíš jo. Začnu utíkat."
"Výborně," zamumlal si pro sebe, a já se na něj překvapeně podívala. To mě nechá jít? Vážně? O, děkuji, velký pane Upíre! Bohovi jsem se děkovat nedovážila; vsadila bych se, že si pro mě brzy připraví jinou nekalost.
Pustil mě, a kousek poodstoupil. Protřela jsem si paže, abych si je prokrvila; pochybovala jsem totiž, že vůbec tušil, jak silně mě držel.
Nedůvěřivě jsem se na něj zadívala. Jenže on tam stál, jako vytesaný z kamene, a zíral na mě. Vyčkávala jsem, jestli po mě nakonec nevystartuje. Po chvíli nastal správný okamžik.
Otočila jsem se na patě a svou maximální rychlostí se vydala pryč. V duchu jsem se radovala, že jsem to přežila. Kolik lidí přežilo střet s upírem? Málo! A já byla jedním z nich. Ze srdce mi spadl obrovský balvan, a já najednou mohla mnohem svobodněji dýchat. Ani jsem si předtím neuvědomila, jak mám sevřené hrdlo.
Už poslední zatáčka!
Zničehonic mi něco přistálo na zádech a já se skácela k zemi, jelikož to bylo opravdu těžké.
"Jsi velmi rychlá. Nebudeš normální člověk," zašeptala mi do ucha pijavice.
Vztekle jsem zaťala zuby. A já doufala, že bych to mohla přežít a utéct!
"Kdy ti bude osmnáct?"
"Až budu mít narozeniny," zasyčela jsem. Naštval mě. Nehorázně.
"Myslím to vážně. Je to jedna z otázek, díky kterým, pokud bys zalhala, bych tě mohl zabít," vrčel mi do ucha. Musela jsem přiznat, že z toho zvuku mi běhal mráz po zádech.
"Asi za dva dny," hlesla jsem.
"Ty sis fakt myslela, že bych tě jen tak pustil?" divil se pak. Když to tak řekl, došlo mi, jak to bylo naivní. Hloupá, hloupá Noemi! A naivní!
"Nechal jsem tě běžet jen proto, abych zjistil, jak moc jsi rychlá. Běžíš dobře, rychleji než nejrychlejší člověk na zemi. Ale na upíra prostě nemáš." Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase zaslechla úsměv?!
"Co po mně chceš?" zaprskala jsem na něj, jelikož tahle pozice se mi vůbec nelíbila. Za prvý, nebyla jsem zvyklá, aby byl někdo silnější než já. Za druhé, protože to bylo nepříjemné, a moje levá tvář se tiskla k studenému asfaltu. Budu tam mít otlačeniny od štěrku.
"Poslední otázka, která rozhodne o tvé budoucnosti. Máš rodiče?"
"Ne," odpověděla jsem nepříjemným hlasem, protože o těch dvou jsem se nerada bavila.
"Proboha. Jak mohl být někdo tak hloupý, a nechat budoucího upíra napospas lidskému životu?" mumlal si pro sebe, zatímco mě zvedal.
"O čem to mluvíš? Jak jako budoucího upíra?" nechápala jsem.
Překvapeně na mě pohlédl. Došlo mi, že jsem to asi neměla slyšet, takže jsem snažila tvářit "já nic, já muzikant."
"Máš hodně dobrý sluch. Vysvětlím ti to pak. Musíš jít se mnou."
"Ne, to nemůžu. Bydlím v dětském domově, takže bys mě nejdřív musel adoptovat. Navíc, nikam s tebou nechci," namítla jsem.
"Pojď. Se mnou," odsekával jednotlivá slova od sebe, a díval se mi do očí. Jako by se pokoušel mě zhypnotizovat. Už jen z jeho hlasu se mi ale pomalu rozklepávala kolena
"O co se to snažíš?" nechápala jsem. Zmateně zatřásl hlavou.
"To jen podporuje mou teorii. Ale nemůžu si tě jen tak adoptovat," brebtal.
Mlčela jsem. Nehodlala jsem mu to usnadnit, protože jsem nestála o to, abych někam jela, a navíc ještě ke všemu s ním.
"Nikdo tě určitě postrádat nebude," ukončil to nakonec.
"No to si piš, že bude! Třeba-třeba paní Robertsová. Nebo Peter! Nebo Tom!" hájila jsem se. Prosímtě, Bože, smiluj se nade mnou, a nenech ho, aby mě vzal s sebou! Aspoň jednou jedinkrát bys mi mohl do cesty poslat štěstí!
"Po pár dnech hledání to vzdají," zavrčel. Ten zvuk mě vyděsil, ale nechtěla jsem se vzdát. Nenechám sebou cloumat jako s loutkou!
"Nikam nejdu," skoro jsem si dupla.
"Jsi hrozně umíněná," sykl.
"Já vím," ušklíbla jsem se.
"Musíme jít. Za pár hodin se bude rozednívat!" vysvětloval mi naštvaně.
"Nikam nejdu!" zopakovala jsem, a zkřížila ruce na prsou.
"Fajn!" zahučel nakonec a já překvapeně vykulila oči. Fakt?
Jen v tom byl malý háček. Hned na to mě uhodil pěstí do spánku, já se mu sesunula do náručí.
Ještě si pamatuji, jak si mě hodil přes rameno jako pytel brambor. Pak už byla jen tma.
To bylo tak. Šla jsem po cestě, a potkala Štěstí. V očekávání jsem se zastavila. Štěstí se na mě zamračilo se, osopilo se, ať uhnu, a šlo dál.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 11. října 2013 v 21:55 | Reagovat

To s tou zdí mě fakticky dostalo!! :DDDDDDDDDD Začíná se nám to celkem krásně vyvíjet, že?? Noemi bude upír... a to už za dva dny. A bude mít krásného "Adoptivního otce"!! :D Ne to poslední asi ne ;)
Je to úžasný Scriptie!! :D Moc se těším na další :3

2 Xanya Xanya | Web | 12. října 2013 v 11:59 | Reagovat

Uf,obdivuju tě,že dokážeš psát tak dlouhý kapitoly. :D
Já kdybych byla v její situaci asi vyhrožuju,že umím karate(pro info-neumím). Nebo bych ječela: "Pusť mě ty úchyle!" XD
Ale nádherná kapitola,sice tomu moc nerozumím takže to jdu dohnat. Těším se na další.
A do SB tě beru. :)

3 Calla Calla | Web | 12. října 2013 v 15:13 | Reagovat

Tak tohle bylo..bylo.. Já nemám slova!!!! Boží, super úžasný a já.. OMG! Ona bude upír že jo? A ten chlap/upír.. OOOhh.. Prostě úžasný! Klobouk dolů. Já bych to takhle napsat nedokázala. :D

4 Milča Milča | Web | 12. října 2013 v 21:15 | Reagovat

"Jsem Bella Swanová. Ty musíš být Edward Cullen ne? Budem spolu žít šťastně až na věky,"
To mě zabilo! :-DDDD
Celý super!
Honem další :-D

5 littleluri littleluri | Web | 12. října 2013 v 22:23 | Reagovat

[4]: Jo to bylo boží xD Z toho jsem fakt nemohla

Páni, to je super :) jinak, píšeš fakt luxusně ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama