3. Příliš všímavý člověk

8. října 2013 v 20:17 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Milčo, ty jsi můj člověk. xD (S tím názorem na Petera)
Přináším vám další kapitolu. Přísahám, že se vše roztočí v další kapitole. Zatím si užijte toto.



Do děcáku jsem se vracela sama. Dean a Tony zmizeli už po třetí hodině a od té doby neobjevili. Netušila jsem, jestli jsou sami sobě tak oddaní, nebo je škola prostě nebaví.
Tom... vlastně nevím kam utekl. Toho jsem neviděla od oběda. Naposledy jsem ho zahlédla, jak se pokouší o laškování s nějakou spolužačkou, jejíž jméno určitě začínalo na M. Nebo snad na N?
Eleanor se někam zašila s ostatními feťáky. No a Peter se po obědě vydal se svou novou holkou kamsi do restaurace. Divila jsem se, kde bere ty peníze, ale když člověk neutrácí za sladkosti a další takový kravinky, a rovnou si je narve do kapes, tak se nemám čemu divit.
Zničehonic kolem mě profrčelo auto, které velmi hlasitě zatroubilo. Vyděšeně jsem odskočila.
"Hulváte!" zaječela jsem na něj, jen co jsem se vzpamatovala. Odpovědí mi byl zdvižený prostředníček z okna.
"Jasně! Je naprosto normální přejíždět lidem nohy, viď?" prskla jsem si pro sebe. Byla jsem naštvaná. Peter mě neustále naháněl, dokud jsem ho vyloženě neposlala do určitých částí lidského těla, a nakonec mi nějaký hovado málem amputuje nohu. Fakt skvělý den.
S brbláním jsem se šourala po silnici. Slyšte, slyšte! Právě se ze mě stala prvotřídní rebelka! Chodím po silnici a ještě ke všemu na levé straně!
Zmučeně jsem si povzdychla a zamračila se. Tohle musí přestat. Chovám se jako šílenec. Mluvím sama se sebou, nadávám sama sobě. Za chvíli se dokonce budu prát sama se sebou.
Proti své vůli jsem se pousmála nad představou, že dávám sama sobě pěstí.
"Och, Adamsová se směje! Tento den se musí zapsat do dějin!" ozvalo se z pravé strany a já instinktivně zvedla hlavu a zaměřila se na osobu, která na mě promluvila. Ta osoba byla modrooká a usmívala se na všechny strany. Odpudivé. Strašidelné!
Zlepšená nálada mě rázem opustila a já se opět kabonila.
"Kdes nechal tu nešťastnici, která s tebou šla do restaurace?" zeptala jsem se ze slušnosti, když jsem postřehla, že se ke mně blíží a očividně si nejde svou vlastí cestou.
"Ty sis všimla, jo?" zazubil se.
"Jo. Stejně jako jsem si všimla, že Dean a Tony zmizeli po třetí hodině, El někam zmizela s hloučkem svého gangu, Tom kdesi naposledy flirtoval s jistou mladou dámou. Proč bych si neměla všimnout, že jdeš do restaurace?" opáčila jsem, a s úšklebkem pozorovala, jak je jeho vítězný úsměv pryč.
"Hm. Aha. Nevšiml jsem si, že jsi tak všímavá," řekl nakonec, zatímco jsme bok po boku kráčeli k dětskému domovu.
"To je proto, že postrádáš všímací talent," vysvětlila jsem.
"Chm," zablekotal znovu.
"No, kde jsi ji tedy nechal?" zopakovala jsem svůj dotaz.
"Když zjistila, že bude muset platit, věnovala mi jeden vražedný pohled, zacvakala to, a po anglicku se vypařila," převyprávěl mi ve zkratce své rande.
"Takže, zkrácené řečeno, totální propadák, viď?" ušklíbla jsem se.
Přikývl. Pak chvíli váhal, jako by se bál na něco se zeptat. Dělala jsem, že to nevidím.
"Hele… proč jsi vlastně tak odtažitá?" zeptal se nakonec, a já nepatrně ztuhla. Zase! Ať už mi s tím dá pokoj!
"Protože se mi v životě dějí nepěkné věci, proto," odsekla jsem a zrychlila krok, abych se co nejrychleji mohla zašít do pokoje.
"Jo? A jaké? Že si žádných nevšímám," nedal se odbýt.
"Protože nemáš všímací talent," zavrčela jsem.
"Haha. A teď vážně."
"Tak hele. Nevím, proč bych to někomu měla říkat, a už vůbec netuším, proč zrovna tobě. Je to prostě moje věc a ty se mi do toho laskavě nepleť," zasyčela jsem, aniž bych na něj pohlédla.
"Taky nikdy nekřičíš. Jenom vrčíš, syčíš a mluvíš tiše s hrozbou v hlase. Jako bys tušila, že je to strašidelnější," pokračoval dál Peter.
Zastavila jsem namístě, a prudce se otočila k tomu neodbytnýmu člověku čelem. No, to, že jsem se k němu postavilo čelem, je silný slovo. Vzhledem k tomu, že byl vysoký, a já docela normální (no dobře, jsem možná trochu malá), dívala jsem se mu na klíční kosti. Musela jsem tedy vzhlédnout, abych mu viděla do obličeje.
Věděla jsem, že vypadám naštvaně, a kdyby to šlo, z uší by mi šla pára. Určitě.
"Nevím, co tě to popadlo, že mi najednou strkáš před nos všechny věci, díky kterým jsem jiná, a proč se ke mně chováš tak, jak se chováš. Ale je mi to úplně jedno. Buď tak hodný, a přestaň se o mě z nepochopitelného důvodu zajímat. Ty, mi teď laskavě dáš pokoj, a nebudeš se vyptávat na věci, do kterých ti vůbec, ale vůbec nic není," vmetla jsem mu do obličeje všechny věci, které mě už tak strašně moc dožíraly.
Jenže se to minulo s účinkem. Místo, aby na mě hleděl vystrašenýma očima a krčil se, tak se mi zkoumavě díval do tváře, a jemně se usmíval.
"Vypadáš neskutečně sexy, když zuříš," ocenil. Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala.
"Uááááaargh!" vylítlo ze mě a já se obávala, že mu brzy utrhnu hlavu. Otočila jsem se na patě, abych se toho vyvarovala a svižným krokem si to rázovala k baráku. Božíčku, za co mě trestáš? Pokud jsem v minulém životě tolik zlobila, měl jsi mě transformovat v kámen!
Takovýho zabedněnce jsem ještě nepotkala. Kromě toho, že se snad ničeho nebojí, strká nos do cizích věcí, tak je i docela hezký. A za to jsem se proklínala. Nebo spíš jeho.
"Hej, no tak, počkej," volal za mnou Peter, a pár velkými kroky byl zase vedle mě.
"Co chceš?" zeptala jsem se nepříjemným tónem.
"To měla být lichotka," vysvětlil mi ublíženě.
"Na tu tvou lichotku ti zvysoka ser-, uhm, kašlu," odvětila jsem.
"Proč nemluvíš sprostě?"
"Proč se nepostavíš na hlavu a nezazpíváš národní hymnu?" odsekla jsem.
"Protože mě to v životě nenapadlo."
"A co s tím mám já co dočinění?"
"Nevím. Asi nic," zazubil se.
"Hm," zabručela jsem a posledních pár kroků jsem přeběhla, načež jsem urychleně chtěla odemknout, ale Peter mi zabouchl dveře před nosem. Kurnik, proč se otevírají ven?! A jak se sem dostal rychle?
"Pročpak jsi tak tajemná? Proč jsi tak odlišná? Proč jsi tak sarkastická? Proč máš tmavší oči, když se zlobíš?" pokládal mi jeden dotaz za druhým. Poslední dotaz jsem nepochopila, ale jeho dech mě až nepříjemně příjemně hřál na uchu. Panikařila jsem. Proč je tak blízko? Proč je tak blízko? Proč je tak blízko?
"Aby ses měl proč ptát," zahučela jsem vzápětí, násilím otevřela dveře, a jako blesk se mihla do svého pokoje, který jsem vzápětí zamkla na dva západy.
S úlevným vydechnutím jsem padla na ustlanou postel. Tohle bylo o fous. Netušila jsem, že je tak dotěrný, a možná dokonce i trochu všímavý. Neměla jsem ponětí, proč se mě ptal zrovna na tyhle věci, a toužila to zjistit. Nevěděla jsem, jestli je to jeho způsob svádění, nebo se o mě doopravdy zajímá tak, jak ještě nikdo. Nechápala jsem, že se mnou vůbec ztrácí čas. To, že bydlíme v jednom domě, z nás automaticky nedělá nejlepší přátele, no ne?
"Na tvou otázku. Víš, nejdřív jsem jen přihlížel tvému chování. Proto se teď ptám. Abych dostal odpovědi," ozvalo se za dveřmi. Nakvašeně jsem zírala na zamčené, nevinné dveře. Proboha, proč je tak strašně... takový?
"Jdi pryč," odsekla jsem mu ledově. Slyšela jsem, jak se šourá pryč od mých dveří a znovu jsem si úlevně vydechla. Na druhou stranu… to dávalo smysl. Vždyť před tím mě jen pozoroval, občas se zmateně zamračil. Teď za mnou všude leze. Musela jsem přehodnotit, že nemá všímací talent. Měl ho. A byl nesnesitelně dobrý.
Navíc se mi vůbec nelíbilo, že jsem si to svým způsobem užívala. Nemám na mysli tu scénku u dveří, nebo to, jak mi řekl, že jsem sexy, když zuřím, ale to hádání. Ne, že by to tak vypadalo, díkybohu. Ale hádala jsem se ráda, ať už s kýmkoli a kdekoli.
Co teď? Napadlo mě. Z pokoje nesmím, to by na mě zase zaútočil Peter a jeho všetečně dotazy, vyzbrojený dávkou šarmu.
Ale… když se pořádně zaposlouchám… zjistím, že není pode mnou ani nikde poblíž… mohla bych sešplhat strom a vydat se do ulic!
Jenže k mé naprosto nevysvětlitelné smůle seděl zrovna v obýváku, ze kterého měl volný pohled na okno, skrz které byl vidět můj strom a taky, samozřejmě, na dveře.
Ten nahoře mě vážně nemá rád. Proto pořád používám jeho jméno, že. Abych se mu pomstila.
S povzdychem jsem se začala přehrabovat obsahem mé malé knihovny. Byla tu jedna klasika, dvě fantasy a dva horory. Všechno jsem už četla.
Pohledem jsem zavadila o psací stůl a usilovně se zamyslila. Tužka by ještě šla. Guma, která byla velká asi jako nehet u malíčku, by taky šla. Papír? Není.
Nahlas jsem zavrčela a pěstí udeřila do matrace. Skvělý. Jsem tu jako vězeň. Bez zábavy. Bez jídla. Možná dokonce i bez peněz. A v obýváku sedí můj věznitel. Situace k nezaplacení.
Nejhorší na tom bylo, že jsem v pět musela odcházet na brigádu. Měla jsem sice ještě asi hodinu čas, ale jak tu dobu zabýt? Asi mi nezbývá nic jiného, než si číst. Zase.

"Za patnáct minut ti začíná brigáda. Neměla bys vyrazit?" zeptal se mě Peter, zrovna když jsem zoufale přecházela po pokoji a snažila se najít nějaký východ.
Nechápavě jsem se zadívala směrem, odkud pocházel jeho hlas. Jak, kruci, ví, kdy mi začíná práce? Ne, tenhle člověk fakt nebyl normální. Připadal mi jako jeden z těch úchyláků, který střádá informace o nebohé, mladé slečně, načež ji vyhrožuje, znásilní, a pak i zabije.
Ale najednou jsem si něco uvědomila. Je za dveřmi! Není v obýváku! Nevidí na strom!
Tiše jsem otevřela okno, hned na to jsem odemkla dveře, a svou nadpřirozenou rychlostí jsem se rozběhla a vyskočila ven oknem.
Neohlídala jsem tiché, šťastné zasmání, že zas můžou běhat na plný pecky, a taky jsem si musela přiznat, že jsem měla škodolibou radost z toho, jak jsem ho vypekla.
Pomalu jsem ubírala na plynu, až jsem šla plně normální, lidskou chůzí. Občas jsem si dokonce poskočila.
Za chvilku jsem došla k menší hospodě, v které jsem pracovala jako servírka. Měla jsem dobrou paměť, takže to bylo většinou bez problému.
Vstoupila jsem dovnitř, a ihned mě ovanul zápach cigaret a alkoholu. Neměla jsem to tady ráda, už kvůli tomu pachu, ale také kvůli ožralům a mužským, nenechavým rukám. Daleko raději bych pracovala v té restauraci, do které pozval Peter svou… no, do které pozval nějakou holku. Jenže tam mi odmítli dát místo, prý, že bych mohla napadnout zákazníky, pokud bych "to dostala." Přišlo mi marné, mu vysvětlovat, že se to může stát jedině v noci.
A tak jsem se dostala sem.
"Ahoj. Vem to tady za mě, spěchám za svou ženou. Máme výročí," zahalekal Erik, který si mě všiml téměř okamžitě, na rameno mi pověsil svou zástěru, a zmizel dveřmi, kterými jsem přišla. S povzdychem jsem otvorem zástěry provlékla hlavu, a nakonec ji zavázala za zády.
To bude zas práce!

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 9. října 2013 v 15:54 | Reagovat

To  bylo vážně super!Nádherně píšeš a já se nesmírně těším na pokračování.  no.. Mám jiný názor na Petera. Myslím si, že je docela.. no hezký a navíc se mi začíná dost líbit. xD Jako jeho chováním a tak. Já vím, jsem divná. :D

2 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 9. října 2013 v 18:32 | Reagovat

Je maximálně otravný -_- Já na jejím místě už bych mu dávno jednu vlepila :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama