2. Začátek nového dne

5. října 2013 v 19:00 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Samý číšla. Není to otravný?
P.S. Neumí se přemisťovat. Jen velmi rychle běhá. =)



"Noemi! Vstávej!" zaburácel silný ženský hlas. Ne! Zase ta podělaná škola!
"Však jo," zamručela jsem nazpátek. Byla jsem maximálně nevyspalá, protože jsem celkově spala jen sedm hodin - a to je pro dítě ve vývinu velmi málo. No dobře, byla jsem už na konci vývinu, ale stejně. Provozovala jsem noční toulky, které byly velmi namáhavé a já tudíž potřebovala trochu spánku a odpočinku. Jenže to mi samozřejmě bylo odepřeno, že, paní Robertsová?
"Ale honem!" zaječela znovu.
"Dyť už jdu!" zakřičela jsem nazpátek a navztekaně vstala z postele. Ani si ji neustelu. Ať si to udělá sama. Stejně to nakonec vždycky úplně přeopraví, i kdybych ji ustlala, tak proč se obírat o drahocenný čas.
"Babizna jedna plesnivá," brblala jsem si pod nos. "Člověk ani nestačí rozlepit víčka, aniž by na něj řvali, ať hned vstane. Jakoby to snad šlo. Bych někdy chtěla vidět vás, jak vstáváte. "
Seběhla jsem schody, přičemž jsem se málem přerazila o Peterovu nastraženou nohu. Tolik k mým extra smyslům, že.
"Idiote," prskla jsem po něm, ale on jen roztáhl svoji nevymáchanou tlamu do posměšného úšklebku, načež mě předběhl a vklouzl do koupelny hned vedle schodů. Gentleman k nezaplacení.
Jen bych si měla pospíšit, než se přiženou i ostatní a já pak budu poslední.
Začala jsem čekat před dveřmi. Peter je takový šamponek. Hnědé vlasy nosí učesané a lá Edward Cullen, kukadla má jako nebe a je až nebezpečně vysoký, štíhlý a nechutně vysportovaný. Nejhorší na tom je, že v koupelně vždycky stráví aspoň patnáct minut. Člověk by neřekl, že tenhle kluk dřív patřil k chuligánům - vykrádal obchody, benzinky a tak. Takovej kleptoman. Hned co vejde do krámu, už má plnou kapsu věcí, které rozhodně nejsou jeho.
Sice jsem na paní Robertsovou naštvaná, že nás budí tak brzy, ale aspoň máme všichni dostatek času na hygienu a obléknutí.
"Nazdárek, Nepřemožitelná," pozdravil mě Tomas, černé, kučeravé vlasy měl do všech stran a koukal na mě rozespalými hnědými očky. Víte, tady jsou jen samí problémový děti, které nikdo nechce stejně jako mě. Zrovna tady Tom je hrozný rváč, i když na to vůbec nevypadá. Má nervy jako nitky - stačí trochu, on bouchne a zbude z vás jen maděra. Sem tam se divím, že nás neposlali do nějaké psychiatrické léčebny. Teda, ne že bych tam nikdy nebyla. Byla. A nerada na to vzpomínám.
Je nás tu šest, většinou tedy samozřejmě kluci. Občas přijdou nějací prckové, ale ti jsou vždycky vnuceni nějakým pěstounům, takže to mají dobrý.
Jen jedna holka tu je, která je proslulá závislostí na drogách. Zaměstnanci a různí doktoři se jí z toho snaží dostat, ale ona si je bere potají. Jednou mi je chtěla vnutit. Nedala jsem se!
Přezdívku Nepřemožitelná jsem získala díky tomu, že vždycky vyhraju v různých sportovních aktivitách - běh, páka, přetlačovaná a tak dále. Překvapení, ne?
"Nazdar," pokývla jsem hlavou, a dávala si dobrý pozor, jestli se náhodou nepokouší odvést mou pozornost od hlídání dveří, aby mě pak mohl předběhnout.
"Jak ses vyspala?" ptal se. Kysele jsem se ušklíbla. Moc dobře totiž znal historku o tom, jak v noci zachraňuji svět. Byla to sice pravda, ale oni si mysleli, že se prostě chci udělat zajímavou. Když samozřejmě nepočítám dospělý. Ti to brali jako šílenství. Zvlášť pokud mě násilím udrželi doma a já jim pak sténala bolestí a podobně. Vypadala jsem jako při astmatu.
Nechápu to. Jsem tu teprve týden, a už se tu všechno rozlezlo. To jsou tu lidi takový drbny? A taky nechápu, že mě tady tak rychle přijali. Čekala jsem, že budu vyvrhel, ale nakonec jsem se mezi ně docela rychle vmísila. Myslím mezi děti z děcáku. Jak mi jednou řekl Tom - "Zavrhnutí musí držet pospolu." Řekl to zrovna, když měl svou milou chvilku. Hned na to se ušklíbl a zmizel.
"Fajn," odkývla jsem to neurčitě, a už si začala netrpělivě podupávat nohou. Co tomu Peterovi tak dlouho trvá?
"Čauky, lidi," přiřítila se sem Eleanor. Po ramena krátké, na ebenově černou namalované vlasy měla z obličeje stažené čelenkou, a koukala na nás svými trochu zamlženými modrozelenými oči.
"Ahoj," pousmála jsem se.
El zabruslila pohledem ke dveřím do koupelny. Pak se zašklebila. "Je tam Peter, viď?" zeptala se, přestože se to moc otázce nepodobalo.
"Jo, jo. Náš šamponek už tam nějakou tu dobu pobývá," přikývla jsem s jedním zvednutým koutkem.
"Já vás slyšel!" ozvalo se tlumeně za dveřmi.
"O to mi právě šlo!" křikla jsem nazpátek potutelně.
Odpovědí mi bylo tiché zamručení, které zaniklo v proudu vody.
"Božíčku," zavrtěl hlavou Tomas. "Dělej, jinak vypáčim ty dveře!" zakřičel na něj pak.
"No jo," bručel Peter, ale pochybuji, že ho někdo z přítomných slyšel.
"Kde je Dean a Anthony?" zeptala jsem se po chvíli.
"Dean spí, a Tony... Tony spinká spolu s Deanem," dokončil to nakonec Tom poněkud záludně. Nejdřív jsem se nechápavě zamračila, ale pak cosi v mé mysli udělalo tiché cvak.
"Počkej, chceš říct, že-že oni dva... spolu?" vykoktala jsem.
Tom se jen jízlivě usmál a neznatelně přikývl. Vytřeštěně jsem chtěla lapnout po vzduchu, ale nakonec jsem nechala ústa lehce pootevřená a kulila oči jak na Tomase, tak na Eleanor. Vím, že jsem tu teprve týden, ale tohle to mi snad nemohlo ujít. Ale stalo se. Jak?
"Překvapená, co? Neboj, brzy si zvykneš," poplácala mě po rameni El.
Konsternovaně jsem přikývla.
"To bude v pořádku," přizvukoval Tom konějšivým hlasem. To doufám.
"Dělej, ty šampone!" zařval najednou Petera - až jsem úlekem nadskočila - a zabušil na dveře.
"Jo!" oplatil mu stejnou výšinou hlasu. Asi deset minut na to se rozlétly dveře a v nich stál Peter, hnědé vlasy ještě mokré, přesto už rozcuchané, a kolem pasu ručník. Nemůžu říct, že by mě pohled na jeho vypracovanou hruď nerozechvěl, ale držela jsem se, aby to nepoznal. Hlavně kvůli tomu, jak sebevědomě se usmíval, a skákal pohledem ze mě na El, aby zjistil naše reakce.
"Hele, modelku, prosímtě, uhni mi z cesty. Ráda bych se taky osprchovala a vyčistila zuby," prohlásila jsem, když jsem viděla, jak se Eleanor na Petera dívá. Na to jsem fakt hledět nemusela.
"Ale copak, zase vytahuješ drápky, Adamsová?" opáčil a ležérně se opřel o futra.
Zaťala jsem zuby. "Hele, nech si to, laskavě, jo?" zasyčela jsem. Na tohle chování od někoho jsem nebyla zvyklá, tudíž jsem netušila, co by mohl udělat dál. A to mě iritovalo.
"Pokud vím, nemám tolik času se s tebou vybavovat. Spousta dalších lidí by taky ráda provedla ranní hygienu," řekla jsem mu, pak se díky svým sto šedesáti centimetrům prosmýkla vedle něj a hned na to jsem zavřela dveře tak prudce, že určitě zavrávoral. Díkybohu za to, že se ty dveře otvírají dovnitř.
"Má pravdu. Měl by ses jít převlíknout, protože vážně nestojím o to, aby tě tu Eleanor před námi všemi znásilnila," přidal se Tom.
Potlačila jsem uchichtnutí, a ujistila se, že tu mám aspoň ručník. Když jsem ho zahlédla, svlékla jsem se a hupsla do malého, sprchového koutu. Dala jsem si rychlou sprchu, umyla si vlasy, které jsem si pak sbalila do turbanu, vyčistila si zuby i obličej.
Nakonec jsem si kolem prsou obalila modrý, naštěstí dlouhý ručník, a turban si sundala. Mám kratší vlasy, takže mi schnou rychle.
Celá hygiena mi určitě nezabrala více jak osm minut.
Vylezla jsem ven, a Tom si mě hned prohlídnul, s úsměvem zahýbal obočím a konečně se kolem mě protáhl a zavřel za sebou dveře.
S úsměvem jsem zavrtěla hlavou, a až pak jsem si všimla Deana a Tonyho, jak jsou u sebe nepřirozeně blízko a skoro se dotýkají rukama. Jak jsem mohla být tak slepá, a nevšimnout si toho? Super smysly k nezaplacení, fakt že jo.
Nechala jsem je být, vyběhla po schodech - přičemž jsem si dala pozor, jestli na mě někde nečeká Peter a jeho nastražená noha - a vlítla do svého pokoje. Ano, takové štěstí jsem měla. Pokoj měl sice na délku čtyři metry, a na šířku tři metry, ale krásně se sem vešla postel, skříň, a malý psací stolek, u kterého jsem si malovala a dělala domácí úkoly.
Byl vymalovaný do smutné, béžové barvy, jelikož jsem si nestihla našetřit tolik, abych si koupila barvu a vymalovala si ho. Všechno tu bylo po předchozím majiteli, a podle všeho, byl dost nudný. Nábytek byl z tmavého dřeva (kromě stolu), stěny v barvě sloního klu a nikde nebylo ani snítko prachu - uklízečka to tu vždycky uklidila, takže jsem tu nikdy neměla nepořádek.
Byly tu i tři poličky. Na jedné jsem měla těch pár knih, které vlastním, no, a na druhé a na třetí zatím vůbec nic nebylo.
Přiskočila jsem ke své skříni, a chvíli se v ní přehrabovala. Nakonec jsem si vzala černé džíny, bílé tričko, šedou mikinu se smajlíkem, která mi byla trochu velká, ale velmi teplá. Na záda jsem si hodila batoh a ještě se zkontrolovala v zrcadle. Hnědé vlasy jsem měla ještě vlhké, takže mi trochu zpihle visely a lehce mi namočily mikinu. Ale jinak jsem vypadala slušně.
Vyběhla jsem z pokoje a zamířila dolů, na snídani.
Všichni už tam byli, jen El se ještě nedostavila. Seděli kolem obdélníkového stolu, a jediné dvě židle byly volné. Jedna mezi Peterem a Tomem, další mezi Deanem a Peterem. Takže ať už bych si sedla ke kterékoli, vždycky bych byle vedle šamponka.
S povzdechem jsem se sesunula po bok Toma a Petera.
"Sluší ti to," zahlaholil Tom s plnou pusou něčeho neidentifikovatelného. Ale před každým z nás byl na talíři chleba s máslem a šunkou, takže nebylo těžké domyslet si, co ta hmota v Tomových ústech dříve představovala.
"Dík," pousmála jsem se váhavě a pustila se do své snídaně.
"Kde je El?" zajímal se.
Pokrčila jsem rameny. "Netuším. Neviděla jsem ji."
"Aha," zahuhlal a začal si hledět svého.
Za chvíli se přihnala i poslední, která zbývala, a dala se do své snídaně. Byla výrazně namalovaná, vlasy měla volně rozpuštěné.
Po snídani jsme se všichni sebrali a pajdali do školy. Kapesné nepřicházelo v úvahu, prý jsme dost staří na brigádu. Jo a ještě - peníze nerostou na stromech, říkali nám. Když se nad tím ale zamyslíte, tak z čeho jsou peníze? Z papíru. Z čeho je papír? Ze dřeva. Odkaď pochází dřevo? Ze stromu. Naprosto logické.
Šli jsme pěšky; měli jsme to kousek, a procházka nikoho z nás nezabije.
Jen co jsme vstoupili na pozemek školy, který byl docela zalidněn a zaplněn auty, pár lidí se na mě podívalo a oskenovalo mě. Takový slabší odvar toho, co dělávali první den mého nástupu.
Pokud jsem slyšela dobře, tak se o mě říká, že jsem nenormální, ale pěkná. Kdybych to měla v hlavě v pořádku a netahala se s tou bandou zabedněnců a chuligánů, že by se se mnou i bavili. Samozřejmě, že mezi zabedněnce se nepočítal Peter - kvůli své "nadprůměrné kráse," - a El. Ta dokonale zapadala mezi malý hlouček studentů, kteří kouřili a chodili za školu.
Ale já jsem nebyla s to pustit ostatní k vodě. V podstatě to byla má rodina, kterou jsem nikdy nepoznala. Jediné, co mi po ní zbylo, byl stříbrný medailonek v oválném tvaru. Byl vyleštěný, a bylo na něm vyryto mé jméno, totiž Noemi Isabella. Vnitřek byl prázdný, ale ze zadu bylo napsáno Spés moritur ultima. Nedávno jsem si to přeložila na Gogolu, za což jsem musela zaplatit, jelikož mobil ani počítač nemám. Znamená to: Naděje umírá poslední. Kýčovité, ale hezké. I když jsem rodiče nenáviděla za to, že se mě prostě vzdali, a už tolikrát jsem se chtěla medailonku zbavit, nešlo to. Bylo to jediné, co mi z rodiny zbylo. Když nepočítám nějakej podělanej dopis, který mi zanechali. Ale bylo v něm jen mé jméno, datum narození a omluva. Jak kvůli tomu, že mě dali do baby boxu, tak kvůli tomu, čím bych si mohla projít v osmnácti. Tohle jsem nechápala, ale tak trochu jsem se těšila na své narozky kvůli tomu, že to konečně zjistím.
Na řetízku byl i nějaký menší kamínek, který měl zvláštní hnědo-žluté zbarvení, a visel hned vedle medailonku. Matka na mě naléhala, abych si ho za žádnou cenu nesundávala, kord až mi bude osmnáct. Samozřejmě, to bylo jen v dopise.
"Země volá Nepřemožitelnou," zamával mi před obličejem Peter rukou.
Zmateně jsem zamrkala, podívala se na něj, a lehce nakrčila obočí. "Už jsem zpátky," zašklebila jsem se.
"Tak to je dobře. Máme akorát deset minut na dojdění do tříd," mrkla na mě z druhé strany Eleanor.
"Dojdění? Takové slovo existuje?" opáčila jsem skepticky.
Vyplázla na mě jazyk. "Musíme na hodinu," připomněla.
"Co kdybychom se ulili?" navrhl nevinně Tony.
Zamračila jsem se na něj. "Ty si klidně jdi, ale na to ti kašlu," prskla jsem a otočila se k nim zády, načež jsem se vydala na svoji první hodinu. To, že jsem nechtěná ještě neznamená, že si chci zhoršit už tak hroznou pověst.
"Počkej! Zapomněla si, že ji máme dohromady?" zamrkal na mě laškovně Peter, když mě dohonil.
"Skvělý," zamručela jsem, a nevšímala si ho.
"No tak, Adamsová. Nebuď taková. Usmívej se taky trochu," drknul do mě. Zmínila jsem se už, že je neskutečně otravný, a děsný sukničkář? Ne? Tak tady to máte.
"Já se usmívám. Ale ne na imbecily jako ty," odsekla jsem, a proplétala se mezi davy studentů, když jsem se snažila dostat do učebny.
"Jo? Že jsem tvůj plný a upřímný úsměv nikdy neviděl," odpověděl mi stále klidně.
"Taky že se známe sotva týden," sykla jsem a vpadla do třídy. Nikdo se po nás ani neohlédnul.
Posadila jsem se do úplně zadní lavice a doufala, že si ke mně sedne někdo dřív, než Peter. Ale ten nahoře mě zřejmě vůbec nemá v lásce, jelikož se vedle mě uvelebil ten, kterého jsem tam nechtěla.
"Co mi o sobě řekneš?" načal hovor.
"Nic," odvětila jsem.
"Aha. Zajímavé. Ještě něco?" Z hlasu mu odkapávala ironie. "Jsi strašně nespolečenská, sarkastická, pesimistická a vůbec se nezajímáš o kluky," vyčetl mi po chvíli.
"Dík. To je přesně to, co jsem potřebovala slyšet," zamumlala jsem zamračeně. Jenže to byla pravda. Ráda jsem byla sama, občas jsem už začínala šílet a povídala si sama se sebou (většinou teda s mrtvolami), ale stále jsem měla rozum, abych to neprojevovala na veřejnosti.
"Ale to tě dělá jinou," pokračoval, jako by mě neslyšel. Trochu překvapeně jsem na něj pohlédla, a uviděla, jak se šibalsky usmívá. "Docela se mi to líbí," naklonil hlavu ke straně a zadíval se mi zkoumavě do očí. A to má být co? On se mnou flirtuje? Jako fakt?
"Nech si to, jo? Na tohle nejsem zvědavá," zamračila jsem se na něj, ale byla jsem trochu rozhozená, rozpačitá a nervózní. Takhle se ke mně ještě nikdo nikdy nechoval, a já na to nebyla zvyklá.
"To ti tak věřím," zašklebil se.
"Nech mě," řekla jsem popuzeně a odsunula se od něj co nejdál. Roztřeseně jsem se rozhlédla po třídě. K mému štěstí nás nikdo nesledoval, ani si o nás nepovídal, jak jsem zjistila později.
"Jsi divná. A to já rád. Navíc, nikdo si tě nevzal a bydlíš v děcáku. Nejsi jako ostatní," zašeptal si tiše pro sebe, takže bych ho správně vůbec neměla slyšet. Jenže opak byl pravdou. Raději jsem však dělala, že jsem ho opravdu nezaslechla.
Vytáhla jsem si učebnice a zarytě se dívala před sebe a vlastně nikam. Přemýšlela jsem nad svými narozeninami. Byla jsem nehorázně zvědavá, co by se mohlo stát, že se mi za to matička předem omlouvala. A navíc, bylo tam to slovo "možná." To mě mátlo. Jakože to znamenalo, že se to ani nemusí stát?
Ach jo, díkybohu, že své osmnáctiny oslavím už za tři dny. Aleluja! Pak se odstěhuju z toho domova, co nikdy nebyl mým pravým domovem, a pak...
Nakrčila jsem obočí.
Co pak? Co budu dělat potom? S těmi sny přeci nemůžu normálně žít. To prostě nejde!
Z úvah mě vyrušilo zazvonění, se kterým přišla učitelka. Nezapomněla si kafíčko, samozřejmě. A učebnice má jakože kde?

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 6. října 2013 v 13:27 | Reagovat

Super! Úžasně píšeš a Trnitá cesta je váááááááážně skvělá! Hrozně se těším na pokračování. A ten Tom se mi začíná líbit! :) :D

2 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 6. října 2013 v 13:42 | Reagovat

Začíná se mi to moc líbit!! :D Neplánuješ třeba bannner?? O:) "To musí zdobit můj blog!! A všichni musí vědět, že to čtu!!" :D Oóó Velká Scriptie xD :D

3 Milča Milča | Web | 7. října 2013 v 19:33 | Reagovat

Jsem jediná nebo si všichni všimli, že je Peter hrozný blbec?? xDDD
No nebudu psát slohovku, řeknu jen jen jedno:
JÁ CHCI DALŠÍ!!!! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama