1. O dalšího ničemu méně

2. října 2013 v 18:59 | Scriptie*13* |  Trnitá cesta
Volejte třikrát hurá, jelikož, jak jsem slíbila, přináším první kapitolku. Prošla asi pěti uprávami, tak snad se vám bude líbit. :o)



Plížil se ulicemi nočního městečka New Hope. Cestu mu osvětlovala nějaká ta lampa, která stála na chodníku.
Necítil se zvrhle, že má chuť zabít člověka, a tudíž zmenšit počet obyvatel, kterých tu už i tak je málo. Naopak. Tak nějak se mu to… líbilo. Dávalo mu to pocit moci.
Zaslechl klapání podpatků.
Ohlédl se přes rameno, načež udělal pár kroků do strany, kde ho pohltila tma. V duchu se tetelil blahem. Neměl tušení, že se mu někdo napochoduje přímo pod nos. Ale tím líp.
Na světlo pouliční lampy doklapala žena ve středních letech. Pravděpodobně spěchala domů. Měla na sobě černý kabát, jelikož byl podzim a počasí bylo značně chladné. Na blonďatých vlasech měla černý baret, na nohách měla obuté černé kozačky s pěticentimetrovým podpatkem.
Je vcelku pěkná, uznal muž v duchu. Pohledem zabruslil k bílé, kožené kabelce, kterou měla přehozenou přes jedno rameno. Ale to bylo jen tak ze zvyku. Obsah kabely ho vůbec nezajímal.
Počkal, dokud nedošla k němu.
Vyskočil ze svého úkrytu a popadl ženu kolem pasu, druhou rukou jí zacpal pusu a přitiskl ji ke zdi hned vedle zeleného kontejneru.
Žena mu marně ječela do ruky, a snažila se vyprostit z pevného sevření.
"Pšš," zabroukal muž, pustil její pas, a prstem jí jemně přejel přes tvář. "Když budeš potichu, sundám tu ruku. Pokud se ale pokusíš zaječet, věř, že trest nebude příjemný," šeptal.
Žena se vytřeštěně dívala svými modrými očky do jeho mrtvě stříbrných. Pak pomalu přikývla.
"Hodná holka," usmál se a sundal ruku z jejích úst.
"Jsi celkem hezká, víš to?" zamručel spokojeně a na ukazovák si nakroutil pramínek blonďatých vlasů.
"Je mi skoro až líto zabíjet ta nádhernou tvářičku," bručel a odhrnul jí vlasy z obličeje. "Jenže já se nemůžu ovládat. Nemáš tušení, jak moc mám rád lidskou anatomii."
Ozvalo se přerývané nadechnutí, a vrah si s tichým uchechtnutím uvědomil, jak jí to znělo.
"Ne, neboj. Nemám v plánu tě znásilnit. Tedy, ne že bych byl proti. Jsi vskutku pěkná. Ale já mám na mysli jinou lidskou anatomii. Tu uvnitř," vysvětlil.
Z kapsy vytáhl nůž, a žena neudržela vystrašené vypísknutí.
"Tentokrát ti to odpustím," řekl ostřeji než předtím. "Ale jen proto, že se nemůžu dočkat, až uvidím tvou krev," zamumlal a přehodil si nůž z levé ruky do pravé.
"Hm… kampak ti to zabodneme? Chceme fontánku, nebo říčku?" ptal se sám sebe zamyšleně.
"Prosím, ne," pronesla plačtivě žena.
"Ticho buď," okřikl ji. "Tebe se nikdo na nic neptal!"
Vzal ji za ruku, a vyhrnul jí rukáv kabátu. "Koukej se a mlč," zašeptal, a pak jí silněji přejel nožem po zápětí, odkaď jí začal téct proud krve.
Žena prudce zalapala po dechu, odvrátila hlavu a zavřela oči.
"Ne, ne, ne… Dívej se," pobídl jí, pustil její ruku, pak jí stiskl prsty bradu a násilím jí otočil čelem k sobě.
"Otevři oči a ukaž mi svá modrá kukadla," zabroukal, a rukou jí opět zašmátral po zápěstí, ze kterého odkapávala rudá, hustá tekutina.
"Podívej se na tu blahodárnou krev. Tak nádherně teplá," zavrněl. Řízl ji i do druhého zápěstí.
Žena namáhavě oddechovala.
Muž pozvedl nůž a udělal jí dvě krvavé říznutí na každé tváři. "Bolí to?" zeptal se.
"A-ano," odpověděla koktavě.
"Dobře," usmál se spokojeně. Ostřím jí přejel od tváří až k lícním kostem. Dal si záležet, aby vyřízl tenkou čáru kolem tepny.
"Nechte toho," zaskuhrala žena a zavrtěla se.
"Nějaké poslední slova?" zeptal se po chvíli, kdy se nemohl nabažit pohledu na odkapávající krev.
"Beru to jako ne," odpověděl si sám. Poté jí vrazil nůž hluboko do srdce.
Žena zalapala po dechu, a vytřeštila oči.
Vrah se díval do očí, ze kterých vyprchával život. Za pár vteřin už byly skelné a naprosto mrtvé. Tohle na tom miloval nejvíc. Pozorovat, jak v někom uhasíná život.
Zalapala jsem po dechu a vyskočila do sedu. Srdce mi zběsile tlouklo, čelo jsem měla orosené, a vlasy jsem měla přilepené ke spánkům.
"Bože! Ne, zase!" zakňučela jsem a prohrábla si vlasy. Kruci, a já doufala, že už budu mít klid!
Rychle jsem se převlékla do černého oblečení, abych splynula s tmou. Mé hnědé vlasy tomu ostatně docela dopomáhaly. Černé by byly samozřejmě lepší, ale ne každý dostane to, co by chtěl. Někdo do vínku dostane i to, co ve finále vůbec nechce.
Obula jsem si sportovní běhací boty, a potichu otevřela okno. Jestliže mě můj extra sluch neobelhává, tak teď by zrovna všichni měli spát. Paní Robertsová, a i zbytek obyvatelů děcáku.
Modlila jsem se, abych ji stihla zachránit. Nechtěla jsem skončit v bolestech, v kterých žena umřela. Och, pardon. Ve kterých by umřela.
Nejsem sadista.
Vyhoupla jsem se na parapet a přeskočila na větev před barákem. Pak jsem tiše sešplhala až na zem. Rozeběhla jsem se svou největší rychlostí do města.
Zaslechla jsem klapot bot, jen co jsem dorazila na místo. Přesně na čas, napadlo mě a posléze jsem na ní nenápadně napojila ze zadu, aby si mě nevšimla, a ukrývala se ve stínech. Stejně jako vrah. Neudržela jsem potměšilé ušklíbnutí.
Šla jsem naprosto potichu, nikdo si mě nemohl všimnout. Byla jsem si tím naprosto jistá.
Podél stínů jsem se dostala až k muži, který tiskl ke zdi blonďatou ženu. Zcela překvapivě, byli schovaní za kontejnerem.
Čekala jsem na správný moment. V jistých chvílích mě tahle práce opravdu bavila. Měla jsem při tom pocit, že dělám něco dobrého jak pro oběť, tak i pro její rodinu. Často jsem se totiž samou pýchou div nepraskla, jakmile jsem si uvědomila, že to můžu za to, že se ona či on vrátí domů v naprostém pořádku.
Jindy - tím myslím skoro vždy - jsem to nenáviděla, jelikož jsem se nemohla v klidu vyspat, a měla jsem řádně pošramocenou jak pověst, tak i povahu.
Očima jsem stále visela na vrahovi. Hnusilo se mi, když jsem slyšela, co jí říká, přestože jsem to už jednou slyšela.
"Copak se to tady děje?" pronesla jsem, a vystoupila ze svého úkrytu. Zaslechla jsem, jak mužovo srdce poskočilo, ale pak se vrátilo zpět do normálu. Naopak, srdce ženy bušilo o sto šest.
Ano, pokud jsem se hodně soustředila, dokázala jsem slyšet tlukot srdce.
"Co tu děláš?" zeptal se, a stisk jeho rukou zesílil, takže blondýnka vyvalila oči a začala lapat po vzduchu, zatímco rukama bezmocně svírala vrahovy haksny omotané kolem jejího krku.
"Pokud jí nechceš zabít dřív, než bude vhodné, bejt tebou bych ji pustila," poradila jsem mu nenuceně a šikovně se tak vyhnula jeho otázce. Líbil se mi pohled na naprosto zmateného vraha, který nechápe, jak se dokážu tak rychle pohybovat, a o nic víc nedokáže pochopit, proč jsem se tam ukázala.
Muž tiše zaklel a povolil. Pak se otočil zpět ke mně. "Kdo jsi?! Co po mně chceš?" vrčel.
Zadumaně jsem sledovala jeho pohyby. Byly sebevědomé. Svou oběť ani nepustil, když zjistil, že by mohl mít svědka. Pravděpodobně přemýšlel nad tím, že by bez okolků mohl zabít i mě. Tyhle jeho otázky měly nejspíše skrýt zmatenost. Z toho bylo samozřejmé, že si věří. Víc, než bylo zdravé.
Teprve pak jsem odpověděla na otázku: "do toho, kdo jsem, ti vůbec nic není. Po tobě chci, jen abys pustil tuto nebohou ženu."
Jeho zorničky se zúžily, prudce nasál vzduch. "Kdo si myslíš, že jsi?" štěkl po mně. "Abys mi takhle přikazovala."
"Někdo, koho by ses mohl bát," řekla jsem a sladce se usmála. Popošla jsem o pár kroků blíž. "Pusť ji," přikázala jsem mu ostřeji.
Z jeho úst vyšel hořký smích. "Mám se bát nějakého patnáctiletého spratka? Ty nevíš, že bych tě dokázal zabít dřív, než bys řekla švec."
Zahrála jsem vystrašenou. "Ó! Opravdu? A dokážeš u mě být rychleji než já u tebe?" a vzápětí jsem se svou nejvyšší rychlostí přemístila až k němu. Byla jsem u něj tak blízko, že jsem cítila mýdlo a vodu po holení. Že by čistotný? A navíc, vypadá to, že má hezkou slovní zásobu. Škoda jen, že má takovou ošklivou, nevyléčitelnou nemoc.
Muž jen vyjekl, ale pak se zase zamračil. Chvíli po tom se uvolněně usmál a pustil svou oběť. Blonďatá žena se skácela k zemi, zhluboka oddechovala, a tiskla si ruku ke krku, který ještě před pár okamžiky tiskl tenhle ničema.
Musela jsem jednat rychle. Žena teď byla trochu mimo, což mi dalo trochu času, abych se s tou špínou vypořádala. Bylo mou povinností jí přinutit k tomu, aby si to nechala pro sebe. Pochybovala jsem ale, že by mě chlapík nechal, takže jsem nejdřív musela udělat něco jemu, a teprve pak to vyřídit s blondýnkou.
"Kolik lidí jsi zabil?" zeptala jsem se ho. Jestliže jich zabil méně než pět, mohla bych ho nechat jít; jen bych mu musela dát pořádnou lekci. Pakliže jich ale usmrtil více než pět, skončil by sám s nožem v srdci. Takové malé pravidlo, pokud jsi vrah, a chceš střetnutí se mnou přežít.
"Myslíš za celý život, nebo tenhle měsíc?" odpověděl jakoby že znuděně.
"Za celý život," vybrala jsem si první možnost.
Vypadal, jako že přemýšlí. "No… takových deset určitě," pronesl bez zájmu.
Moje oči překryla rudá mlha, a já jen tak, tak držela, abych mu tu jeho kudlu nezapíchla do srdce. V hlavě mi blikalo neonovým nápisem retard! Mentál! Utečenec z blázince!
"Smím se zeptat, na tvé důvody?" optala jsem se, stěží zakrývajíc svůj vztek, a jeho oči se fanaticky zableskly. Vypadalo to šíleně.
"Zbožňuju ten pocit moci, když zírám do vyhasínajících očí, a vím, že za to můžu já. Miluju pohled na krev, na tu blahodárnou tekutinu v těle. Rád se patlám ve vnitřnostech, baví mě dělat s usmrcenou obětí čuňárny, a ukazovat těm nemožným fízlům, že tady existuje někdo mocnější než oni," vyprávěl zasněně. Pak se zarazil. "Proč ti to vůbec vyprávím? Stejně nakonec skončíš jako všichni." Jeho hlas byl výhrůžný.
To už jsem nevydržela, popadla jsem ho za límec košile - vrah a košile?! -, přirazila ho ke zdi o kousek dál, než ležela žena, a vytáhla jsem mu nůž z jeho přední kapsy.
Muž jen zalapal po dechu, načež se na mě vražedně podíval. "Co to děláš?"
"Zažil jsi někdy to, co jsi dělal svým obětem?" ptala jsem se ho skrz zaťaté zuby. Tenhle chlap neměl na světě co dělat. I když jsem věděla, že lidé se zlí nerodí, neměla jsem nad tímhle otrapou slitování. Měl ho snad on, když zabíjel nějakého člověka? Ovšem že ne. Proč bych ho tedy měla mít já? Navíc, už jsem se za ta léta naučila, nemít s nimi žádné slitování.
"Ne? Tak prožívej," zavrčela jsem, a udělala mu jednu hluboké říznutí do zápěstí, dvě na každou tvář a pak mu zamířila ostřím na srdce.
Udělala jsem to tak rychle, že prudce zaťal čelist až teď. Jeho oči mě nenávistně propichovaly.
"Mrcho," zasyčel mi do tváře. Ale to už jsem jen rychle zatlačila. Nejdřív jsem ucítila menší odpor, jenže hned na to projel nůž mezi žebry, skrz plíce a zastavil se až centimetr od srdce. Věděla jsem to, jelikož jsem v tom měla praxi.
Muž jen vytřeštil oči a zasípal. Šedé bulvy se protáčely, a pak se na mě zaostřily. "Tenhle čin se ti zaryje hluboko do paměti. Budu tě pro-provázet v tvých nočních můrách," hekal, a stále se mi s velkou a upřímnou nenávistí díval do očí.
"To bys chtěl, viď?" mluvila jsem tiše, což bylo určitě strašidelnější, než kdybych na něj křičela. Nevěděl, že já už měla za sebou tolik takových… vražd…
Nůž v jeho těle jsem pomalu otáčela, a tím mu hloubku probodnutí zvětšovala.
Mlčel. Nevydal ze sebe ani hlásku, což mi vadilo. Jeho zlý pohled, a výhružky se mnou nic nedělaly. Zažila jsem to už tolikrát! Někteří byli na rozdíl od něj větší srabové.
"Bude mi ctí tě zabít," zašeptala jsem hlasem podbarveným vztekem, a konečně mu nožem prorazila srdce naskrz.
Má oběť jen otevřela pusu v napodobenině nádechu, než mu hlava klesla ke straně a jeho oči se upřely do prázdna.
Znechuceně jsem ho pustila, a nůž si pro jistotu otřela do rukávu, a následně si ho schovala do kapsy. Nechtěla jsem přeci, aby z něj sňaly otisky mých prstů; já blbá si totiž zapomněla rukavice.
Vzpomněla jsem si, že tam nejsem sama, a tak jsem se sklonila k blondýnce. Seděla připláclá ke zdi, a rukama si objímala kolena. Vyděšeně přeskakovala pohledem ze mě na mrtvolu. Očividně byla šoku. Ani jsem se jí nedivila.
"Neboj se," řekla jsem lehce. "Mně se nemusíš bát," špitla jsem znovu. "Zachránila jsem ti život, pamatuješ?" naléhala jsem dál.
Klekla jsem si před ní tak, že jsem její oči měla na úrovni těch svých.
"Zapomeň na to, co jsi tady viděla. Kdyby se tě někdo ptal, kde jsi byla tak dlouho, tak řekni, že jsi potkala kamarádku, se kterou jsi se zakecala, dobře?" mluvila jsem tiše, jemně a podmanivě. Měla jsem ozkoušené, že tohle na lidi, kteří byli právě zachráněni před brutální vraždou, platí nejlépe.
A taky že ano. Žena zhypnotizovaně přikývla.
"Tak dobře. Pojď, teď vstaneme, a ty půjdeš tam, kam jsi měla namířeno, platí?" usmála jsem se, vzala ji v pod paždí a rychle ji vyšvihla do stoje. Když jsem ji pustila, trošku zavrávorala, ale hned si zase našla ztracenou rovnováhu.
"Děkuji moc. Jste opravdová dobrá duše," řekla skřehotavě žena, a pokusila se o úsměv. V duchu jsem se zašklebila. To bych možná i byla, kdybych ty lidi nezabíjela.
"Já vím. Nemáte zač," pokývala jsem místo toho hlavou. "Teď běžte. A pamatujte: nikomu ani muk," pobídla jsem ji.
Chvilku váhala. Pak klopýtavým krokem pokračovala v cestě, sem tam se zapotácela, několikrát se ohlédla, jako by snad ani nemohla uvěřit, že to opravdu přežila, a pak zmizela za rohem. Okamžik jsem sledovala místo, na kterém odbočila, ale pak jsem pohledem přeskočila na mrtvolu. Hořce jsem se ušklíbla.
"Tak co s tebou?" promluvila jsem k němu a nečekala na odpověď. Rozhlédla jsem se, a hledala nějakou inspiraci. Nakonec mi zrak uvízl na zeleném kontejneru, ve kterém jsem určitě slyšela krysy. Potměšile jsem se ušklíbla.
"Vidíš, ty všemocný hlupáku? Zabil jsi víc než deset lidí, cítil ses nepřemožitelný, a nakonec skončíš v popelnici, kde ti jedinou společnost budou dělat odpadky a krysy. Ani důstojný pohřeb si nezasloužíš," zavrtěla jsem hlavou ve stylu 'tobě není pomoci.'
"Pokud už ovšem nehniješ v pekle," dodala jsem, aby bylo jasno. Popadla jsem ho za nohu, za kterou jsem ho kousek odtáhla, načež jsem ho vzala pod krkem, a jakoby se nechumelilo, ho hodila do kontejneru. Pro jistotu jsem na něj naházela další pytle s odpadem a doufala, že krysy a příroda ho sežere či rozloží rychleji, než ho někdo najde. A i kdyby, vsadila bych se, že ho má policie v hledáčku. Spíš by mi měli být vděčný. Ale něčeho takového, jako je vděk se asi nikdy nedočkám. Nikdo totiž neví, že mám sny, ve kterých vidím očima vraha, který je v okruhu několika kilometrů čtverečních. Naštěstí, nedávno jsem se přistěhovala do tohohle malého města, takže by se tu prý moc vražd stát nemělo. Bydlím tu teprve týden, a tohle je první sen. Díkybohu.
Když jsem bydlela v New Orleans, prakticky jsem tam vůbec nespala. To bylo něco strašného! Tři vraždy týdně! Bylo to na mě moc. Po době, kterou jsem mezitím pečlivě snášela sny a vraždila vrahy, mi to prostě přišlo moc. Požádala jsem tedy ředitelku dětského domova, jestli by mě nemohli přešoupnout do nějakého hodně malého městečka, kde jsou vraždy jen občasné, nebo nejlépe, vůbec.
Za pár dní se dohodly s ředitelkou děcáku v malém městečku New Hope, kousek od Huntsville v Alabamě. Cesta autem trvala přibližně sedm hodin, a já byla nakonec šťastná, jelikož město bylo malé, byla tam jedna škola, a mělo kolem 2 500 obyvatel. Prostě ráj.
Bylo neuvěřitelné, že paní ředitelka byla tak milá, že mi ochotně "vypůjčila" šoféra, který mě sem dovezl. I přes všechnu vděčnost jsem však i cítila určitou hořkost - vždyť mě sem přeposlala jen kvůli tomu, že si některé děti stěžovaly, že křičím ve spaní a pak zdrhám neznámo kam. Prostě mě nechtěla mít na krku.
Ale přesto jsem byla nehorázně šťastná, i když jsem pořád bydlela v dětském domově a nikdo mě nechtěl - byla jsem jedna z mála - jelikož se všude strašně rychle rozlezly různě řečičky a fámy o tom, jak jsem divná a nezvladatelná, a že občas trpím záchvaty. Ve skutečnosti to bylo tak, že jsem cítila všechnu bolest, kterou by cítila oběť, pokud bych ji nezachránila. Ne, neměla jsem různé jizvy, to ne. Bylo to sice, jako kdyby mi to někdo doopravdy dělal - řezal do mě a tak, ale nikdy jsem na sobě nenašla jedinou jizvičku jako známku toho, že se to doopravdy stalo.
Zavrtěla jsem hlavou nad dotěrnými vzpomínkami, zaklapla víko, které s hlasitým zaduněním narazilo do stěny kontejneru, a pak jsem se vydala zpět, do mého domova - dětského domova.
Bože, díky bohu za to, že mi bude za několik dnů osmnáct!

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 2. října 2013 v 19:21 | Reagovat

Ho, jak se asi tak rychle dokázala přemístit?? O_O
Honem další! :-D

2 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 3. října 2013 v 15:50 | Reagovat

Tak tohle je maso Script!!! :D Jen tak dál - a hlavně rychle dál!! :D

3 Calla Calla | Web | 3. října 2013 v 18:53 | Reagovat

Tohle bylo.. bylo.. ÚŽASNÝ!!! Já chci.. ne ne já POTŘEBUJU! další kapitolu! Jak se dokázala přemístit? jak to že cítí všechny pocity? jak to že ví co se stane? já vím,mám tolik otázek. :D Tohle je prostě boží! :) :D

4 Thea Thea | Web | 12. října 2013 v 7:59 | Reagovat

Krása, určite bude čítať ďalej :DD

5 Terien Terien | 10. ledna 2014 v 23:02 | Reagovat

První kapitola za mnou a díky bohu 6e ještě hodně kapitol předemnou.Proč jsem tohle nezačla číst dřív???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama