To by nešlo - 29. kapitola + Epilog

13. září 2013 v 18:00 | Scriptie*13* |  To by nešlo
Mám v záloze ještě dvě básně, které vám v nejbližší době zveřejním.
Jak si můžete všimnout, třicet kapitol mi nevešlo. Ale mně to nevadí. Jsem ráda za ten konec, který jsem pro ně vymyslela. :o) Plánuji ještě takové "ohlédnutí," takže pokud něco nechápete, zeptejte se, a já vám v dalším článku odpovím!
Kdo čeká, že si zapláče, tak ať své očekávání trošku zmírní. Nejsem moc dobá na tyhlety... eh... dramatické scény.


Pozvedla jsem svoji dýku. Náhle, jako by mi v rukách ztěžkla. Hrdlo jsem měla stažené potlačovaným pláčem a strachem. Oči jsem měla přilepené k rubínům, a odmítala se podívat na Matta. Bála jsem se toho, co bych mohla uvidět v jeho očích.
Cítila jsem, jak ke mně přistoupil. Natáhl ruku a dotkl se mé brady, načež jí začala zvedat nahoru, abych se mohla dívat do té temnoty v jeho zracích.
"Zvládneme to," konejšil mě. "Musíš tomu jen věřit," připomněl mi má vlastní slova.
Spolkla jsem vzlyk a prudce ho objala. Hlavu jsem mu zabořila do záhybu jeho krku a zhluboka vdechovala jeho vůni. V duchu jsem se utěšovala, že to rozhodně nedělám naposled. Musím to brát jako klíč do šťastné budoucnosti.
"Můžeme?" zeptal se tiše. Pomalu jsem ho pouštěla, a vyhledala jeho pohled. Ta černota mě naprosto uchvátila do svých spárů. Cítila jsem se zničehonic podivně klidně, smířeně. Opět.
Kousek od nás nahlas zaplakala April. Odtrhla jsem zrak od Matta, a podívala se na moji kamarádku. Nos a oči měla červené, a na obličeji měla rudé skvrny. Tváře se jí leskly od slz.
Přistoupila jsem k ní, a taktéž ji objala.
"Držím vám palce. Slibuji, že si vás pak najdu, a budu opět tvoje kamarádka," šeptala mi do ucha.
"A co Oliver?"
"Ještě si nejsem jistá. Přeci jen, jsme opravdoví sourozenci." V jejím hlase jsem zaslechla úsměv.
Odtáhla jsem se a přešla zase k Mattovi. Postavila jsem se k němu čelem. Vytáhl lahvičku, já mu podala jeho dýku. Nejdříve otevřel skleničku s lektvarem, poté si pomalu vzal svoji zbraň. Druhou rukou si lahvičku přitiskl k ústům, a trochu se napil. Pak ji podal mně.
Zopakovala jsem jeho pohyb. Měla jsem lehce otupělou mysl, takže jsem to provedla spíše automaticky. Prázdnou láhev jsem pak odhodila.
S obrovským sebezapřením jsem zvedla dýku a ostřím namířila na jeho srdce. Zadívala jsem se do jeho očí. Byly temné, hluboké, a nečitelné. Jediný cit, který šel rozpoznat, byla bolest.
Zkopíroval mě, a na moje srdce, které bylo neuvěřitelnou rychlostí, taktéž mířilo stříbrné ostří.
"To zvládnem," zopakoval potichu Matt. Nepřesvědčivě jsem kývla. Nechala jsem, ať mi slzy zmáčí obličej. Stejně budu brzy v úplně jiném těle. Někde úplně jinde. Bez vzpomínek na toto.

Špinavá blondýnka a černovlasý chlapec stáli naproti sobě. Jednou rukou se drželi, druhou si mířili na svá zatím bijící srdce.
Na nějaký velmi tichý pohyb překonali hranici mezi sebou, a silně se k sobě přitiskli. Ostří jejich dýk proniklo skrz kůži a probodlo srdce.
V ten moment jejich těla jemně zazářila. Dívčino tělo bílým světlem, chlapcovo tělo černým.
Jediný divák, jejich nejbližší přítelkyně, je sledovala s mokrými tvářemi, a plakala dál. Pohled na ty dvě zářící těla, každé z jiné dimenze, přesto ve vzájemném objetí, ji dojal.
Znovu zavzlykala.
Záře vyprchala, a z jejich těl zbyl prach, který následně rozvál vítr.
Nikdo si nevšiml, jak se k nebi vznesly dva slabé obrysy osob, které se pak ohromnou rychlostí přesunuly někam jinam.

Epilog
Seděla jsem v autě. Mou jedinou společnost mi dělali mí rodiče, kteří se zrovna dohadovali, kterým směrem jet. Byla jsem unavená a polámaná. Jeli jsme už dlouho, protože já chytrá si vybrala školu, která je sice dobrá a s kolejemi, ale je hrozně daleko. Až budu jezdit na prázdniny domů, to bude teprv sranda.
Zastavili jsme před velkou, černou bránou, která byla jemně pootevřená. Osvětlovalo ji zapadající slunce, takže vrhala dlouhý, celkem strašidelný stín. Spolu s mamkou jsme se vydaly dovnitř; taťka totiž zápasil s mým kufrem.
Budova to bylo vskutku velmi velká, za to šedivá a smutná. Byly tu dvě. Doufala jsem, že lidi tu nebudou nějací děti boháčů, kteří budou namyšlení a nesnesitelní.
Chopila se nás starší, na pohled příjemná dáma, která nás školou provedla. Vnitřek nebyl tak ponuře zařízený, jak jsem si myslela. Vlastně, bylo to tu celkem hezké, a já se poprvé pochválila za svůj výběr.
Dostala jsem pokoj, o který jsem se dělila s nějakou holkou. Už si nepamatuji, jak se jmenovala. Myslím, že Janette. Nebyla jsem si moc jistá.
Rozloučila jsem se s rodiči, a začala si vybalovat svůj kufr. Byla jsem celá natěšená na zítřek, poněvadž zítřejším dnem začínala škola, a já se těšila, až poznám spolužáky. Hlavně tedy svou spolubydlící.
"Jé, čauky. Ty jsi Evangelína, viď?" ozval se za mnou melodický, dívčí hlas. V mžiku jsem se otočila, a usmála se na holku se zrzavými vlasy. Nebyly přímo zrzavé, ale takové blonďaté se zrzavým nádechem. Těžko se to vysvětluje, ale byla opravdu moc hezká.
"Jen Angel," opravila jsem ji automaticky. "Ty budeš Janette, že?"
Souhlasné zakývání mě potěšilo. Dokazovalo totiž, že můj mozek ještě není tak hrozný, jak jsem si myslela.
"V kolik zítra začíná škola?" ptala se.
Překvapeně jsem zvedla obočí. "Ty to nevíš?"
"Ne."
"Aha… Hm, myslím, že první přednáška začíná v osm." Udělala na mě kyselý obličej. Pousmála jsem se.
"Jak dlouho tu jsi?" zeptala jsem se zvědavě.
"Pár dní," mávla rukou. Pak se najednou spiklenecky usmála.
"Večeře začíná v sedm večer," připomněla mi, ale pak jsme si sedly a povídaly si. Ona mi vyprávěla o zdejším obyvatelstvu. Jak o učitelích, tak o studentech. Taky o svém životě. Já jí naopak popisovala život na obyčejné střední škole, jaké to je a tak. Taky si uvědomila, že pokud nechceme čekat ve frontě, tak bychom se měly jít vysprchovat už teď. Stihly jsme to, a na pokoji se znovu zakecaly.
Téma nám vydrželo do devíti. V tu chvíli k nám vtrhla nějaká žena s tím, že končí večerka a máme jít spát.
Bez problémů jsme zalehly. Když už jsem usínala, Jane mi začala vyprávět pohádku, kterou jí prý vyprávěla její mamka. Bylo to o zakázané lásce, jejímž hlavními hrdiny byl hodný a zlý anděl, kteří se do sebe zamilovali. Pak jsem usnula.

Druhý den byl hektický. Pořád jsme do sebe narážely, jak jsme pobíhaly po pokoji a hledaly učebnice. Nakonec jsme to ve zdraví přežily, a vyšly na společnou přednášku. Všimla jsem si nějakého kluka, jak seděl v hloučku svých kamarádů, a o něčem se se smíchem bavili. Okamžitě mě zaujal. Jeho krásné, hnědé vlasy se na slunci leskly. Když se na mě pak podíval, podlomily by se mi nohy, kdybych neseděla v lavici. Měl ty nejtmavší a nejčernější jaké jsem kdy viděla.
Neznatelně se pousmál, a pokýval hlavou na pozdrav. Zčervenala jsem rozpaky a raději upřela pohled na tabuli. Janette si toho všimla, a s potutelným úsměvem do mě drkla.
"Co je?" ohradila jsem se.
"Moc dobře vidím, jak kulíš oči na Ejema," vysvětlila.
"Ejem?" nechápala jsem. Zatvářila se způsobem, který říkal, že to všichni na škole.
"Ej jako Adam, Em jako Matthew. Jeho celé jméno je totiž Adam Matthew Smith."
"Aha," hlesla jsem. Šlehla jsem pohledem po Adamovi - EjEm se mi totiž vůbec nelíbí - a pak rozpačitě sklopila pohled, když jsem zaznamenala, že se na mě taky dívá.
Naštěstí do učebny nakráčela učitelka a začala s výkladem. Ono zvonilo?

Po hodině, když jsem si začala balit, na mě padl stín. Byla jsem skloněná k tašce, navíc mi ve výhledu bránily tmavé vlasy, takže jsem neviděla osobu, která mi zacláněla. Chtěla jsem se na Jane obořit, ať mi uhne, ale když jsem se narovnala a z obličeje si odklidila vlasy, překvapeně jsem zjistila, že to je Adam.
"Ahoj. Ty jsi tu nová, že? Ještě jsem tě tu neviděl. Já jsem Adam Matthew, ale všichni mi říkají EjEm," zašklebil se.
"Jo. Jsem Evangelína, ale všichni mi říkají Angel. Těší mě, Adame," pousmála jsem se váhavě. Překvapeně zamrkal, ale pak se spokojeně usmál.
"Napadlo mě… jestli bys třeba dneska po škole nechtěla na zmrzlinu?" zeptal se, a skoro nenápadně se ošil.
Stejně jako on předtím, tak i já jsem překvapeně zamrkala. On mě zve na rande? Opravdu? V tu chvíli jsem si myslela, že se snad rozteču štěstím.
"Jasně, proč ne," usmála jsem se. Musela jsem trochu krotit svoji radost, zvlášť před tím.
"Super. Počkám na tebe u laviček," zamával, a odešel.
Chvíli jsem pozorovala dveře, kterými odešel. Následně jsem se opět sklonila k balení a dělala že nevidím zvídavé pohledy.
Adam Matthew Smith mě právě pozval na rande!!!

"Potkala jsem ji!" Zrzavé děvče vběhlo domů. Její matka se stejně zrzavými vlasy se nejdřív nechápavě zamračila, ale pak se její tvář rozzářila upřímným štěstím. Utřela si ruce do zástěry a popohnala svoji dceru, aby se posadila na gauč v obýváku.
"Je opravdu moc fajn. Ale víš co je nejlepší? Má rande s EjEmem!" výskala dcera.
"Jmenuje se Matt, Janette," napomenula ji matka, ale minulo se to s účinkem. Měla obrovskou radost. Konečně, po devatenácti letech ji našly. Ono to vlastně nebylo tak těžké. Stačilo si najít školu Matta Rogersa alias Adama Matthewa Smitha, a pak jen čekat, kdy se tam objeví. Netušila, jak dospěla k názoru, že jeden z nich bude tady. Nejspíše proto, že na téhle škole se potkali i oni tři. Ale to bylo tak dávno. Starou školu zbořili, a postavili novou, vysokou školu.
"Budeme na ně dávat pozor, viď?" žadonila Janette.

"Jistě," odpověděla April.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 14. září 2013 v 11:33 | Reagovat

Já bohužel to by nešlo nečtu... Už to mělo hodně kapitol když jsem stala tvím SB ale určitě je to skvělá povídka. A básničky si přečtu jsem na ně zvědavá. :) :D

2 Milča Milča | Web | 14. září 2013 v 13:36 | Reagovat

A je to tu. Konec TBN. Od tebe to byla má 2. Nejoblíbenější povídka a nějakým způsobem mi přirostla k srdci. Jsem ráda, že to tak nějak dobře dopadlo a že Angel a Matt jsou zase spolu :-).
Doufám, že už jim to vydrží :-D.

3 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 25. září 2013 v 15:59 | Reagovat

Woohoo! Konečně jsem se dočkala závěru! Je to moc pěkné ;)
Dotaz: Jannetina matka je April?

4 Ellrean (Největší fanynka) Ellrean (Největší fanynka) | 4. prosince 2013 v 20:34 | Reagovat

Miluju TBN! Každou kapitolu miluju! Přemýšlela si nad tím že napíšeš nějakou knihu? Jestli ne, měla bys začít :)))

5 Anděla (Angel) Anděla (Angel) | 4. prosince 2013 v 20:50 | Reagovat

Naprosto souhlasím! (To mám jméno, co?)[4]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama