Svět za zrcadly - 12. kapitola

13. září 2013 v 15:22 | Scriptie*13* |  Svět za zrcadly
I řekla Scriptie "budiž internet!" O čtyři dny později se tak skutečně stalo... Taťku to stálo spoustu nervů, dokonce mi dalo velké úsilí ho přemluvit, ať comp neprohazuje oknem. Takže všichni volejte třikrát hurá na počest mého táty a mě, že vám to uveřejňuji! Pak jdu komentovat, tak mi držte palce, ať mi neupadnou prsty. :D
P.S. Děkuji za ty hordy komentů! :3 ♥



Kim zamžourala do šera. První, co jí napadlo, bylo, že ještě moc brzy na vstávání, a tak se přetočila na druhý bok a opět se pokoušela usnout. Najednou si ale uvědomila, že ji velmi bolí hlava. Zmateně nakrčila obočí, a pokoušela si vzpomenout, co včera dělala. No, jedno ví určitě. Stoprocentně včera nepila.
Jenže hlava jí celkem pobolívala, takže se posadila, aby si došla pro pití. Rázem strnula
Tohle rozhodně není její pokoj. Přestože tu byla celkem tma, viděla obrysy. Navíc, oknem, které bylo zataženo závěsy, sem dopadalo nějaké to světlo. Místnost, ve které se nacházela, byla ponurná, a jistě plná pavučin a prachu. Srdce se jí bolestivě sevřelo, když si uvědomila, že si vůbec nepamatuje, jak se sem dostala. Co když se tu někde skrývá nějaký násilník? Co když jí znásilnil? Co se stalo?
Vystrašeně přehodila nohy přes okraj postele a pomalu se postavila. Na bolest hlavy v momentě zapomněla. Nejdříve rozhrnula závěsy, aby si připadala lépe. Okno bylo - překvapivě - zamřížované, ale stejně viděla jen stromy a keře. Bohužel, nepřišlo jí to nijak známé. Pak se rozhlédla. V pokoji byla jedna postel, umyvadlo, polička a skříň. Bylo to tu vskutku velmi malé. Tedy, na Kimiiny zvyklosti. Neměla tu žádné osobní věci, a když si chtěla prohledat kapsy, překvapeně zjistila, že je v pyžamu.
Tiše se po chladné zemi vydala až ke dveřím, které následně potichu otevřela.
Krev jí v uších hučela adrenalinem, takže stěží slyšela, jak dveře zaskřípěly. Trochu se při tom zvuku zakabonila a doufala, že ji nikdo neslyšel.
S úlevou vydechla, když zaznamenala, že není zamčeno. Na chodbě otočila hlavu doleva… doprava… nikde nikdo. Netušila, kam se vydat, a tak si vybrala levou stranu. Našlapovala velmi tiše, a pohybovala se podél zdi, aby s ní když tak "splynula."
Srdce jí silně bušilo a měla pocit, že to určitě každý slyší. Proto se každých pár vteřin ohlédla, jestli ji někdo nesleduje. Udělala pár kroků, a všimla si, že je před ní zeď. Tak tohle byl špatný výběr. Spěšně se otočila o sto osmdesát stupňů a vyrazila na druhou stranu.
Bylo jí velmi podezřelé, že ji nikdo nehlídá. Když už ji teda unesli, tak ať se o ni starají, ne? Na druhou stranu… vůbec netoužila po tom, aby se svým únoscem setkala tváří v tvář. Kdo by taky chtěl, že.
Stejně jí to ale nešlo do hlavy. Není to třeba nějaká past? Nebudou na ní někde čekat nějaké díry či nastražené a natažené nitky, které jen čekaly na to, aby o ně zakopla? Co když u ní chtějí vyvolat planý pocit naděje, aby se pak smáli její naivitě?
Když před sebou uviděla zábradlí schodů, znejistěla, a srdce, které se mezitím aspoň trochu uklidnilo, znovu nabralo obří rychlost.
Opatrně se přikrčila, a tiše, jako kachna, se plahočila ke schodům. Zastavila se až u zdi, vedle které schodiště začínalo. Párkrát se zhluboka nadechla a vydechla, než se přinutila k tomu, aby svou hlavou lehce nachýlila k jedné straně.
Naštvaně zasyčela, když si všimla, že tam je stěna, a aby se mohla podívat do dalších místností, musí sejít dolů. Pro jistotu se ještě několikrát rozhlédla, a pak začala pomalu sestupovat, schod po schodu.
Jakmile se ale zastavila na třetím schodu od zdola, ozvalo se hlasité zavrzání.
Kim ztuhla, srdce jí bušilo neuvěřitelnou rychlostí, a v uších jí hučelo. Vadilo jí to, protože přes ten hluk neslyšela, jestli se k ní někdo blíží. Ještě chvíli setrvala namístě a zaujatě naslouchala. Jenže k tomu, aby z toho místa utekla, jí donutil protahující se stín, který zahlédla.
Nemeškala ani vteřinu, a svou největší rychlostí se vydala zpátky nahoru. Na předposledním schodě se rozmázla jako žába. Nedbala pulsující bolesti v holeni, rychle se vyškrábala na nohy, a utíkala dál.
Bohužel, někdo jí chytil za lem pyžama, a prudce trhl, takže ztratila rovnováhu, a spadla svému vězniteli do náruče. Trvalo jí pár vteřin, aby se vzpamatovala, a následně sebou začala mlít jako ještě nikdy v životě.
"Kim. Kim? Kim! Klídek!" promlouval k ní něčí, rozhodně mužský hlas. Přišel jí povědomý, ale tělo jí ovládal strach, jaký ještě nikdy nepocítila. Měla lehce zastřenou mysl, což bylo velmi osvobozující.
Únosce zesílil svůj stisk, až to skoro zabolelo.
Kim přestala, protože si rázem uvědomila, že pokud by toho nenechala, mohlo by to být horší. A tak jen jako loutková panenka stála, zrychleně dýchala, a se svírajícím krkem přemýšlela nad tím, co s ní můžou udělat.
"Kim, to jsem já, Wi- , chci říct, Patrik," šeptal jí do ucha, a postupně polevoval na síle.
Nemohla myslet. Její mysl byla otupělá strachem, a neschopná žádné činnosti. Přesto jí ale to jméno proniklo až do mozku, který začal tu myšlenku zpracovávat. Patrik? Tyrkysové oči? Háro?
"Pa-patri-ku?" vykoktala dívka ztěžka.
"Ano?" Jeho hlas byl jemný.
"Proč tu jsem?"
Neodpověděl.
"Prosím."
Místo toho jí něžně otočil čelem k sobě, vzal ji za ruku, a pomalu s ní sešel schody, načež s ní zamířil do malého obýváčku, který byl taktéž ve smutných barvách. Patrik ji posadil do křesla, a sám se pak uvelebil naproti ní.
Kim začala opět plně vnímat už pod schody, proto začala usilovně přemýšlet nad tím, jak se sem dostala. Taky si uvědomila, že Patrik vypadá až nevkusně dokonale na to, že bylo tak brzo ráno - bylo vůbec ráno? - za to Kim si naopak byla jistá, že je rozcuchaná, a možná má ještě pořád otlačené tváře.
Zkoumavě ji pozoroval, což jí bylo opravdu velmi nepříjemné. Nevěděla, proč nejsou ve škole, jak se sem dostala, co tu dělá a proč to on udělal. Nevypadal nijak hrozivě či násilně. Jenže zdání často klame.
"Co tu dělám?" zeptala se tedy, když to ticho začalo být neúnosné.
Pár dlouhých okamžiků neodpovídal, a stále ji upřeně sledoval, než stočil pohled k zemi a nadechl se k odpovědi. Místo toho ale pusu opět zaklapl. Neměl tušení, co jí na to říct.
Kim to přišlo hrozně absurdní. Tak on ji sem nejdřív přiveze, a pak ani neví proč? Copak nemá v hlavě mozek?
"Je to na dlouhé vyprávění," řekl nakonec poněkud zachmuřeně.
"Já mám času dost," odsekla mu na to.
Patrik zvlnil ústa v jemném, pobaveném úsměvu. To blondýnku pobouřilo. Ještě se mi směj, ty blbečku!
"Ze všeho nejdříve potřebuju vědět, co si myslíš o…," odmlčel se, jak hledal vhodná slova. "O nadpřirozených bytostech."
Kim vylétlo obočí až do půlky čela. Co to tu mele? Nepožil náhodnou omamné nebo návykové látky? Jak na takovou blbost přišel?
"Co tím myslíš? Že na světě poletují víly a doma mi bydlí šotci? Nebo že snad na světě existuje dokonalý Edward Cullen?" zaprskala na něj. Nemusí z ní dělat idiota!
Její společník se shovívavě usmál. "Možné to je, ale já mám na mysli démony, inkubusy a sukuby."
Dívka se zmateně zamračila. "A to je jako co?"
"Démon je bytost, která umí nabrat lidskou podobu, ale pohodlnější pro něj je být v té své, která je většinou odpudivá či strašidelná, nebo rovnou oboje dvoje. Bydlí v jiné dimenzi, a jediný spojovací portál se nachází ve všech zrcadlech větších než oni sami. Takže těžko ti vylezou ze zrcátka, které mají ženy na pudřence," ušklíbl se. Kim na něj zírala, neschopna slova.
"Co bereš?" vydechla nakonec.
Patrik se upřímně rozesmál. Blondýnka ho jen konsternovaně pozorovala, a v duchu ho analyzovala. Směje se jak šílenec. Chová se jak šílenec. Mluví jako šílenec. A vy… ne, počkat. On nevypadá jako šílenec. Bohužel. Ale stejně, diagnostika je samozřejmá: je to šílenec.
"Nemáš náhodou číslo do blázince?" mluvila k němu pomalu a jasně artikulovala.
"Nejsem blázen. To co ti říkám, je pravda." Vypadal naprosto vážně. Stopy po smíchu zmizely stejně rychle, jako když déšť smyje stopy po slzách.
"Jasně. Věřím ti," přikývla Kim, a nenápadně se rozhlížela po nejbližším únikovém východu.
Chlapec si promnul čelo a pak si zhluboka povzdychl. "Kim. Pokus se mě nepřerušovat, a jen mě poslouchej," požádal ji pak.
Blondýnka znovu nejistě přikývla. Neměla náladu poslouchat žvásty blázna, ale aby si ho udobřila, jemně se pousmála.
Patrik ji okamžik nedůvěřivě sledoval, ale pak pokračoval: "sukuba je označení pro ženu, a inkubus pro muže této bytosti. Umějí měnit podoby, jak je napadne, ale je to značně vyčerpávající. Mnohem jednodušší je změnit vzhled na člověka, který byl její obětí, nebo se kterým se setkal. Víš, tato rasa pomocí pohlavního styku přebírá velké množství energie svého milence. Milenec to necítí, pro něj je to naprostá extáze a myslí si, že je unavený z toho skvělého zážitku. Pokud je sukuba či inkubus velmi hladový, je pravděpodobné, že oběť zemře. Jsme nesmrtelní," dokončil svůj monolog. Nejspíš si neuvědomil svůj přeřek.
"Eh… řekl jsi právě… jsme nesmrtelní?" ujišťovala se.
Patrik otevřel ústa k obraně, ale pak si to zjevně rozmyslel, a rty opět spojil v úzkou linku. Na to jaksi nejistě přikývl.
Kim vyvalila oči. Chvíli ho zmateně pozorovala. Najednou se rozesmála hysterickým smíchem, a nemohla přestat. Tekly jí slzy, bolela bránice a břišní svaly. Bylo to skoro stejně úlevné jako pláč, akorát při pláči nevypadáte jako uprchlík z blázince.
Když se konečně uklidnila, zhluboka dýchala. Střetla se s pobaveným, přesto starostlivým pohledem, který jí Patrik věnoval.
"Dobře. Máš ještě nějaká tajemství, která bych měla vědět?" zeptala se žertovně.

Hnědovlásek se smutně pousmál. "Ve skutečnosti se jmenuji William Feller. Jsem přítel tvé matky, která před několika lety zemřela. Ty, Kim, jsi naprostý unikát. Vznikla jsi ze spojení démona a sukuby. Tvůj otec se o tobě před několika dny dozvěděl, a chce tě k sobě. A já tě musím chránit."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Thea Thea | Web | 15. září 2013 v 17:32 | Reagovat

Krááááááááááásny. Chytro ďaľší! :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama