To by nešlo - 27. kapitola

7. srpna 2013 v 13:36 | Scriptie*13* |  To by nešlo
Konečně vysvětlení všeho okolo! :D



Nakonec jsme uznali za vhodné, že bychom si měli najít nějaký hotel.
Matt si kleknul k dutému podstavci, načež tam začal destičku opatrně vracet. Náhle se zarazil. Ještě jednou zašmátral dovnitř, a vytáhl jakousi lahvičku.
Zvědavě jsem k němu přicupitala blíž, a prohlédla si ji. Měla tvsr skoro až hrušky, až na to, že byla mnohem menší. Nebyla průhledná, což znemožňovalo náhled dovnitř. Ale sklo bylo pravděpodobně stejně žluté, jako byla žlutá socha Spesy.
"A tohle je jakože co?" otázala se April. "O tomhle se vaši rádci nezmiňovali?"
Oba dva jsme zavrtěli hlavami. K čemu to má být? Vždyť o tomhle Hyacinta nemluvila.
"Nevím, co to je, ale měli bychom to vzít s sebou. Nikdy nevíš, kdy se to bude hodit," pokrčil rameny, a šoupnul si lahvičku do přední kapsy džín. Hned na to destičku vrátil do své prohlubně.
"Takže teď jdeme někam na hotel, jo?" ujišťovala se April.
"Jo. Myslím, že to může být to nejlepší, co můžeme teď dělat," přikývl Matt.
"K čemu myslíte, že jsou ty dýky?" zeptala jsem se, a lehce přejela ukazovákem po plochém ostří. Vypadala, že bude velmi ostrá. Co s tím máme dělat? Vraždit?
"To netuším. Ale nejspíš budou - nerad to používám, ale myslím, že jsou kouzelné. Ty klikiháky, které tam jsou nějakým zvláštním způsobem vyryté, by měli dávat nějaké kouzlo. Navíc, na každé té dýce je to jinak. Z toho nejspíš plyne, že se budou muset použít dohromady," vyvsvětloval své myšlenkové pochody, a já se nestačila divit, jakého mám chytrolína.
"Stojí za uvážení," přikývla April.
Vyšli jsme z chodby, a než jsem stačila začít přemýšlet o zavření, kamenná stěna se zabouchla a hned to vypadalo, jako že tam nikdy nic nebylo.
"Kde se ubytujem?" zajímala se April.
"Kde budete chtít," odvětil Matt, a objal mě kolem pasu. Ach!
"Takže klidně nějaký pětihvězdičkový?" zeptala se ohromeně.
"Jistě."
"Ohoho... No... Tak fajn," zazubila se.
Já byla zticha, a užívala si Mattova dotyku.
Naše kroky se rozléhaly po dlážděnné podlaze, takže to vypadalo, jakoby tudy kráčelo mnohem víc lidí.
Za pár chvil jsme vystoupili i z muzea, a mě skoro oslepily sluneční paprsky. Podle všeho, bylo odpoledne. Slunce nebylo nejvýše, ale také zrovna nezapadalo.
"Máme několik hodin do stmívání. Jak je využijem?" ptala se natěšeně April a nadšeně se rozhlížela kolem.
"Mohli bychom navštívit nějaké kulturní památky, kterých je tu opravdu dost..." Aprilyn pohled ho umlčel.
"Že se vlastně divím. Děláš ty taky něco jiného, než že cestuješ po zříceninách?"
"Jistěže. Třeba trávím čas se svou milou přítelkyní, nebo se hádám s veverkou," odsekl jí, a já schovala obličej do jeho hrudě, aby April neviděla, jak se marně pokouším skrýt smích. Mattova silná ruka mě k němu přivinula.
"Takže já jsem veverka? To sedí, od Emaře jako jsi ty," prskla.
"To, že holt musím mít vlasy v černé barvě není moje vina!"
Tohle mě zarazilo. Jak jakože musí?
Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do tváře. "Co myslíš tím 'musím,'?" zeptala jsem se.
"Myslím tím to, že nás Satan vždy přebarvil k obrazu svému, předtím, než nás pustil zpět," vydechl a pohlédl na mě.
"Takže jsi předtím mohl mít blonďaté vlasy a modré oči?"
"Možné to je, ale spíš bych řekl, že jsem měl černé vlasy a modré oči," odpověděl, ale vypadalo to, že se nedívá na mě, ale kamsi hluboko do minulosti.
"Počej, myslíš tím, že nemáš tušení? A... a měl jsi nějaké jiné jméno?" ptala jsem se dál. Do teď mě nenapadlo, jak málo vím z jeho života.
"Měl. Ale nevím jaké. Satan mi dal jméno Ater, což z latiny znamená černý. Na své dřívější jméno si vůbec nepamatuji," odpověděl.
"Aha. Budu ti říkat Matte, nevadí?"
"Proč by mi to vadilo?" pousmál se.
Natáhla jsem se na špičky a jemně ho políbila.
"Já jsem tu taky," zamáchala rukama April, a já se s cuknutím a s rudými tvářemi stáhla.
"Ty taky všechno zkažíš," zamračil se na ni Matt. Vlastně Ater. Nebo Matt?
"To mám radost, ale měli bychom si najít ubytování," připomněla April, která se nezapomněla pořádně šklebit.
A tak jsme se vydali na hledání hotelu, který měl odpovídat Apriliným kritériím. Mně to vcelku bylo jedno, hlavně když budu mít kde spát.
"Jen tě chci varovat, že já a Angel si bereme vlastní pokoj," upozornil ji Matt. April se na nás překvapeně otočila. Doteď šla totiž před námi, a div si nevykroutila krk, jak se rozhlížela.
"A to jako proč," najednou se zarazila. "Počkat. Vy dva... spolu?" koktala.
Cítila jsem, že se Matt zeširoka zazubil. "No ano, chodíme spolu. To nevíš?" dělal blbého.
"Ne! Chci říct ano, ale měla jsem na mysli něco jiného. Ty. A ty. Spolu. Postel. Neřestnosti?" pokoušela se to vysvětlit. Pár lidí se na nás dokonce podívalo, i když jsem pochybovala, že naší angličtině rozumí. Ale co já vim, třeba ji umí.
Byla jsem červená jak rajče, zatímco Matt mě konějšivě hladil po zádech. Naklonil hlavu ke straně. "Vadí?"
"N-ne. Samozřejmě že ne," vyblekotala zmateně, než se otočila a s mnohem menší horlivostí se rozhlížela, přičemž si neodpustila jedno kradmé nahlédutí k nám.
"Nemusel jsi jí to říkat," namítla jsem po pár minutách chůze.
"Proč? Stejně by na to dřív nebo později přišla. Tobě je to nepříjemné?" zeptal se najednou vážně.
"To ne! Jen to nemusíš rozhlasovat na celou zeměkouli. Před tím se na nás pár lidí otočilo. Někteří se na mě usmáli, mrkli na mě. Jiní nás jen nechápavě obcházeli," vysvětlovala jsem.
"Klidně bych to rozkřičel na celý svět," usmál se něžně a políbil.
"Nechte si to jo?" prskla na nás April.
"Nikdo tě nenutí se dívat!" zamračila jsem se na ní. Taky strká nos do cizích věcí!
April jen něco zabručela. Zaslechla jsem něco ve stylu "na to nejde se nedívat."

Po půl hodině jsme konečně našli nějaký hotel. S pokojem byl menší problém. Matt nechtěl za žádnou cenu dopustit, abychom bydleli v tom laciným pokoji. Já si zase stála na tom, že nechci žádný předražený apartmá.
Nakonec se do toho vložila April s tím, že i ona by chtěla bydlet v apartmánu. Takže jsem byla pozbytek večera trochu mrzutá.
No, April si to dokonale užívala. Vyjídala miniledničku, válela se ve velké dvojlůžkové posteli. Jakoby snad nevěděla, že i ona měla vlastní pokoj. Myslím tím, gigapokoj.
Do večera jsme si povídali, smáli se, a plánovali, co a jak dál.
Když jsme se chystali na spaní, April - která nás při odchodu pozorovala spikleneckým pohledem - se vydala do pokoje hned vedle. Nakonec i já a Matt jsme se dostali do postele. Ale, ehm, kvůli něčemu jinému.
Opět jsem seděla zádny opřená o mohutný strom, a měla dokonalý výhled na louku před sebou. Ale já byla tak nějak zvláštně... jako by při smyslech. Věděla jsem, že je to sen, a plně si to uvědomovala.
"Máš už tu dýku?" zeptala se Hyacinta, která se vedle mě najednou zjevila.
"Jo. Ale neřekla jsi mi, že tam jsou dvě," upozornila jsem ji.
"Ne. Protože ty jsi měla najít jednu, a to samé řekl Martin Mattovi," vysvětlila.
"A taky jsi mi neřekla, že je tam nějaká lahvička," dodala jsem.
"Máš ji s sebou?" zeptala horlivě.
"Jistě," přikývla jsem poněkud zmateně.
"Budete to muset vypít," řekla.
"Co je v tom?" zajímala jsem se zvědavě.
"No..." zavrtěla se Hyacinta a uhnula pohledem. Začala jsem tušit něco zlého.
"Co je v tom?" zopakovala jsem trochu ostřeji.
"Mjmed," zamumlala nesrozumitelně.
"Co?"
"Že je v tom jed!" vyprskla.
"He?" udělala jsem. "Ty nás chceš otrávit?" Zněla jsem šokovaně. A to jsem jí věřila!
"Ne, ty mě nechápeš. V té lahvičce je tekutina, která zajistí, že jakmile umřeš, tvá duše se vtělí do zrovna počátého plodu, který, jakmile se narodí, bude vypadat úplně stejně jako ty. Vlastně to budeš ty," snažila se mi vysvětlit.
"A jak máme asi umřít?" řekla jsem nechápavě.
"Na těch dýkách je vyryto, že - zjednodušeně řečeno - pokud jsi si jistá svou láskou, musíš ji nechat jít, pokud si to přeje."
"To se máme jako rozejít?"
"Ne. Hele... Ty musíš tou dýkou probodnout Matta, a on tebe. Jedině tak si zajistíte větší šanci na to, že se potkáte jako normální lidé a znovu se do sebe zamilujete. Kdyby jste se zabil každý sám, je možné, že ty se narodíš někde v Austrálii, a on v Evropě, chápeš?"
Šokovaně jsem ji poslouchala. Její slova se mi vyrývala hluboko do mozku. "Chceš říct, že se musíme navzájem zabít?" opakovala jsem konsternovaně.
"Ano," odvětila prostě. Když jsem na ni pohlédla, zjistila jsem, že ani ona se netváří bůhví jak nadšeně.
"A když se potkáme, v příštím v životě, je velká šance, že se znovu do sebe zamilujeme? Nebudeme si vůbec nic pamatovat z tohohle života?" ujišťovala jsem se s staženým hrdlem.
"Ano," přikývla smutně.
"Záleží nějak na čase?"
"Ne."
"Musíme se zabít," opakovala jsem a zarytě zírala na louku před sebou. Jenže když jsem to zvážila... Je lepší, nechat se zabít rukama andělů. a už se nikdy nepotkat. Nebo možná potkat, ale nemít šanci na normální život, nebo se zabít navzájem, a mít naději, že se potkáme v dalším životě, budeme mít děti, zestárneme?
A mně bylo jasno. Samozřejmě, že - i když s těžkým srdcem, a pocitem viny - zabiju Matta, a budu doufat, že se zase potkáme.
"Dobře," přikývla jsem nakonec roztřeseně.
"Neboj. Budu na vás dávat pozor," usmála se a objala mě kolem ramen.
"Jak to chceš udělat?" vzlykla jsem.
"Nikdy nebudeš vědět, že tam jsem, ale často si budeš povídat sama pro sebe a tím si budeš povídat se mnou. Nezjistíš to, ale když se jen tak budeš vypovídávat do vzduchu, zjistíš, že je ti mnohem lépe. Jako by tě nekdo vyslechl."
"Ale jak nás najdeš?"
"Když už jsem se ti jednou dostala do snu, tvou duši jsem si zamaptovala nikdy nezapomenu," pousmála se znovu.
"A co April?"
"Bude se s tím muset vyrovnat."
"Takže... měla pravdu. S tím snem," povzdychla jsem si.
"Jakým snem?"
"Před měsícem se jí zdál sen, že jsme oba mrtví. Nakonec, jak teď zjišťuji, se vůbec nemýlila. Že celou tu dobu... měla pravdu," svěřila jsem se.
"Jak vidíš, tak ano," stiskla mě pevněji.
"Budeš se muset probudit," oznámila mi po chvíli.
"Setkáme se ještě někdy. V tomhle životě?" ptala jsem se, a měla zase na krajíčku.
"Pokud to uděláte ještě tenhle den, tak ne. Pokud to budete odkládat, což bych ti moc nedoporučovala, tak pravděpodobně ano."
"Tak se měj hezky. A dávej na mě pozor," objala jsem ji.

Otevřela jsem oči, a prudce, trhaně jsem se nadechla. Nadzvedla jsem se na loktech, abych se podívala na Matta. Byl vzhůru, a naprosto zoufale se na mě díval. Ví to, došlo mi. Samozřejmě, že to ví!
"Musíme to udělat," vydechla jsem tiše.
Matt pomalu, nejistě přikývl, a vzápětí mě pevně objal. Jako by to mělo být naposledy. Hořká ironie.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 7. srpna 2013 v 14:01 | Reagovat

Já si myslela, že budou muset někoho zabít ale takhle??? :O Ó Velká Scriptie čím jsem se zprotivila tvé vůli?? O:) Kapi byla moc hezky napsaná to se neboj... Když jsem dočetla poslední řádky tak mi na mysli vytanul obraz Eddieho a Belly s dýkami... Doufám, že jako dodatek přidáš i něco z budoucnosti... jak se potkají O:)
A už vidím ségru v tvých Oblíbených ;) :D Ale tebe v jejích ne :/

2 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 7. srpna 2013 v 20:55 | Reagovat

Nemohu se dočkat, jak to dopadne :OO

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 7. srpna 2013 v 21:25 | Reagovat

Ech xD Nevadí :D To zprotivení neber tak vážně... já doufala že se nad nimi ta rada smiluje ;) A E+B... no nevím, proč, mě jen tak napadly :D

4 Milča Milča | Web | 8. srpna 2013 v 5:18 | Reagovat

Asi budu brečet :(
To je taak smutné, ale těším se na další :D

5 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 10. srpna 2013 v 16:21 | Reagovat

Bára a Colin??? Ale, to je zkratka pro Luri Ó Velká Scriptie ;) Vůbec si toho nevšímej :D

6 Calla*=)*Blue Calla*=)*Blue | Web | 11. srpna 2013 v 10:40 | Reagovat

Jenom jsem ti chtěla napsat, že tady nebudu dávat komenty. Jdu si totiž TBN přečíst od prní kapitolky. :D Tak se prosíím nezlob. Ale jakmile to dočtu hned tady ode mě nějaký koment uvidíš. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama