To by nešlo - 25. kapitola

22. července 2013 v 21:26 | Scriptie*13* |  To by nešlo
Hehe... Jsem dost aktivní, co? Ale neříkej hop dokud nepřeskočíš a u mě to platí dvojnásob. No, a toto je 103 článek za celý půl rok. :)
V téhle kapitole už (konečně) přistaneme, a setkáme se s April. Dýka bude holt zítra. :D



"Dámy a pánové, prosíme, připoutejte se. Za chvíli začneme klesat..." ozývalo se z reproduktorů nad našimi hlavami. Bez protestů jsem se připoutala, i když mě napadlo, jestli bych stihla vyskočit z letadla a odplachtit odtud. Hm...
"Už tam budem," zašeptal Matt a stiskl mi povzbudivě ruku,
"Nekecej," utrousila jsem.
"Nebuď nepříjemná," napomenul mě se smíchem.
"Nejsem nepříjemná," zamračila jsem se na něj. Nebyla jsem. Byla jsem jen nervózní. Sejdeme se s April, a budeme hledat nějakou dýku, o které nevíme, jestli vůbec existuje. Jak hledat něco, o čem pochybujete že vůbec je a nemáte tušení jak to vypadá? Ano správně. Těžce. Jediné vodítko byla socha nějakého Spesa. Jestli mám být upřímná, o Spesovi jsem jaktěživ neslyšela.
Raději jsem se podívala z okýnka. Všimla jsem si, že oblačné pole se blížilo. Zanedlouho jsme skrz to proletěli, jako by to nic nebylo. Teda, ne že by to něco bylo. Však mraky jsou jen obyčejná vodní pára, ne? Proč tedy někteří lidé dělají dětem falešné iluze, že mraky jsou jako vata? A pak, když si na něj skočí, zabije se. Ano, výtečně. Dělejte dětem iluze, ať je pak jednou realita zabije!
Proč vlastně přemýšlím o takových pitomostech? Měla bych se zadumat nad tou dýkou, která nevím jak vypadá. Pokud si dobře pamatuji, měla by mít stříbrné ostří... Heh. Zase přemýšlím nad pitomostmi.
Uviděla jsem domy. Byly malinké, a po silnicích se proháněla auta. Z téhle výšky to vypadalo jako mraveniště. Jenže lidé ani nebyli vidět. A různé pole či lesy, ty vypadaly jako barevné deky. Ale mám-li být upřímná, bylo to nádherné panorama. Byla tu úplně jiná kultura než tam u nás. Možná snad dokonce hezčí...
Letadlo se začalo více a více přibližovat k zemi. Zanedlouho už se dotkneme země, napadlo mě, když stromy vypadaly, jako bych mohla natáhnout ruku a dotknout se jich. Což samozřejmě byla blbost. Byly pořád víc než daleko.
Stroj se dotkl přistávací dráhy, piloti ještě chvíli po ranveji jezdili, než zaparkovali, a lidé začali tleskat. Přidala jsem se k nim. Vždyť jim vděčímě za úspěšný vzlet, let, a přílet, no ne? Viděla jsem pár dílu Leteckých katastrof. Opravdu bych nechtěla sedět v tamtěch letadlech.
Lidé kolem nás se začali zvedat a sbírat své věci. Já s Mattem jsme v klidu seděli a počkali, až vystoupí. Nemáme kam spěchat, no ne?
Ale v tu chvíli mě něco napadlo.
"Matte?" špitla jsem naléhavě. Poplašeně se ke mně otočil.
"Co se děje?"
"Jak může April za několik minut přeletět Atlantský oceán, když nám cesta trvala několik hodin?" zeptala jsem se ho. K mému překvapení se dal do smíchu.
"To není vtipný! To je důležité!" zakabonila jsem se.
"Satane, Ang," povzdychl si, jakmile se uklidnil. Neušlo mi, jak místo 'Bože,' řekl 'Satane.'
"Co je?" prskla jsem. Nelíbilo se mi, jak se tváří a směje se, aniž bych věděla čemu.
"Víš... Když andělé hodně chtějí, dokážou letět rychleji než letadla," mrkl na mě.
"Fakt?" vydechla jsem. Ale následně jsem se zase zamračila. "Tak proč jsme letěli tolik hodin letadlem, když pomocí našich křídel bychom tam byli za několik minut?" obořila jsem se na něj. Tohle mi opravdu nešlo do hlavy. Proč utrácel tolik tisíců, abychom letěli nečím pomalejším než jsme my?!
"Protože s těmi kufry bys to nezvládla."
"Hele, nevěšej mi tu bulíky na nos! Stejně pak všechno vyhodíš a koupíš nový!"
"No tak fajn. Musela bys víc trénovat svoji výdrž. Tvoje křídla, jelikož s nimi nemáš tolik nalétano, by tě donesly z Athén do Říma," přiznal nakonec.
"Tak proč jsme neletěli?" dorážela jsem dál.
"Nevím. Abych se cítil víc jako člověk," pokrčil rameny. Chtěla jsem něco namítat, ale pak jsem nad tím mávla rukou. Rozhlédla jsem se a všimla si, že v první třídě už nikdo není. Vstala jsem.
"Pojď, jdeme," pobídla jsem ho a sama si vzala příruční zavazadlo z té skříňky nad hlavou.
"Jasně," přikývl a vzal si taky svůj batoh. Vyšli jsme z této "místnosti," a seběhli po schodech až do autobusu. Z těch se mi vždycky dělalo špatně. Mnohem radši mám ten způsom, kdy se takový dlouhý chobot protáhne ze dveří letadla až na letiště.
Jakmile jsme z toho smrdutýho autobusu vystoupili, dali jsme se po schodech někam nahoru. Nikdy jsme tu nebyla, proto jsem raději nechala jít Matta před sebou, abych ho mohla následovat.
"Evangelíno Evansová!" zaječel někdo dívčím hlasem za mnou. Zmateně jsem se otočila. A pak jsem pootevřela ústa v němém údivu.
"April? Co ty tady děláš?" zablekotala jsem. Měli jsme sraz u muzea, ne na letišti, no ne?
"Rozhodla jsem se na tebe-, chci říct na vás počkat tady," odpověděla a usmála se. "Jsem tak ráda, že tě vidím," dodala pak šťastně a nadšeně mě objala. Neobratně jsem ji poplácala po zádech.
"Tak jo. Kam jdeme?" zeptala se rozjařeně. Zoufale jsem se podívala na Matta, který vypadal, že se náramně baví. Když zachytil můj pohled, ještě víc se zašklebil, ale pak došel až ke mně a k April.
"Ubytovávání asi nemá smysl, takže bychom se asi měli podívat po tom muzeu, ne?" navrhl.
"Super!" výskla April. "A kde to je?" zeptala se pak trošku nejistě.
"Netuším," pokrčil rameny Matt.
"Aha? A kdo to má vědět?" zabručela April.-
"Hyacinta a Martin," odpověděl popravdě Matt trošku rozladěně.
"A to je zase kdo?"
"Nějaký pár, které potkalo to samé co potká nás, jestli urychleně nenajdeme nějakou dýku se stříbrným ostřím," odpověděla jsem za svého kluka.
"Skvěle," zamrmlala znovu April.
"Tak se zeptáme, ne?" řekl nakonec Matt.
"No jo! Jatkože mě to nenapadlo dřív!" vypískla April, a div se neplácla do čela. "Jdem na to." Vydala se k prvnímu člověku, který vypadal jako místní.
Překvapilo mě, když jsem z její strany zaslechla plynulou řečtinu. S tím chlápkem si trošku pokecala, než se vrátila zpět k nám.
"Prý je to taková skoro zapomenutá budova v uličce mezi klenotnictvým a nějakou restaurací na hlavním náměstí," obeznámila nás pak s místem našeho cílu.
"A jak se dostaneme na hlavní náměstí?" zeptala jsem se už s lehkým podtónem sarkasmu.
"Já vím," ozval se Matt. Překvapeně jsem na něj pohlédla.
"Jak to?"
"Je mi něco kolem čtyř stovek, nemyslíš, že je to dost času k tomu, abych se podíval do všech koutů světa?" usmál se.
"No jo. Ty dědku jedna vševědoucí," zabručela jsem.
"Téda. Netušil jsem, že když jsi nervózní, jsi nepříjemná a sarkastická," poznamenal.
"Fakt ne?" hrála jsem překvapenou.
"Hele, vy dvě hrdličky. Nemáme čas na manželské hádky. Kde je to náměsti?" utnula to April a ke konci se dívala na Matta.
"Několik kilometrů odtud," odpověděl.
"Takže letíme?" zeptala jsem se nadšeně.
"Mohli bychom si vzít taxíka-"
"Ne!" přerušily jsme ho já a April.
"Tak ne, no," ušklíbl se Matt.
Tak jsme tedy vyšli z letištní budovy a šly kousek dál, na nějaké zarostlé místo, které tam bylo. Ujistili jsme se, že nás nikdo nevidí, a pak všichni naráz vylítli k obloze. Naší smůlou bylo, že nebyla noc, ale odpoledne, takže nás mohl kdokoli vidět. Nezbývalo víc než doufat, že kdyby se to stalo, tak si nás lidé spletou s přerostlými ptáky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kačík Kačík | E-mail | Web | 22. července 2013 v 22:37 | Reagovat

Přidáš si mě do oblíbených? Já tebe si přidám taky.

2 Milča Milča | Web | 23. července 2013 v 9:38 | Reagovat

Pani..zacina se to rozvijet :-D

3 Milča Milča | Web | 23. července 2013 v 11:43 | Reagovat

Odpoved k tomu kdy bude Melodie:
Taky bych rada vedela :-D
Ale mozna bude v nedeli ;-)

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 24. července 2013 v 20:48 | Reagovat

Páni! :D Ang je ale hodně nervózní... skákala od dýky k vatovým mrakům ;) A jinak už se těším na tu další kapi :D

5 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 25. července 2013 v 15:43 | Reagovat

Těším se na další kapitolu ;))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama