To by nešlo - 24. kapitola

10. července 2013 v 21:10 | Scriptie*13* |  To by nešlo
Zbožňuju, když jen já vím, jak to dopadne, a vy si musíte lámat hlavy, co si to pro vás ta Scriptie připravila... XD
Ajto! Před chvilou som přečetla Svobodnej národ a Klobouk s oblohou, a pikmužíčci, neboli Nac Mac Fíglové se mi stali velmi sympatičtí! Jsem na začátku Zimoděje, toho Rampoucha, a jsem velmi zvědavá, jak toto dopadne. Nekapíru to!
A já jsem taky zhulená jak čibuk. Alespoň nejsem bosorbaba. Omlouvám se, pokud někde v článku naleznete další podivná slova, ale asi mě trochu nakazili a já se teď vyžívám v jejich dokonalém jazyku.
Ještě jedna věc: to ke konci, toho "nového Matta," jsem si nedokázala odpustit. Ale máte tam vysvětlení!


Hned, jakmile jsme se trošku oklepali, a chvilku polenošili, jsem vytáhla mobil, a zapnula ho. Matt byl kvůli tomu trošku nabručený, nechtěl, abych to někomu oznamovala, jenže April byla moje snad jediná kamarádka, která by mě mohla pochopit.
"Haló, Angel? Jsi to ty?"
"Ahoj, April. Jo, to jsem já," pousmála jsem se a telefon stiskla ještě pevněji. Nevím, možná za to mohla nervozita.
"Ty bláho, víš, jak jsem se o tebe bála? Ten sen se poslední dobou opakuje noc co noc! Víš, jak jsem byla napnutá, a ty jsi měla vypnutý mobil?!" rozkřičela se na mě, ale přesto jsem v jejím hlasem slyšela úlevu.
"Promiň. Jen jsem nechtěla, aby mi rodiče volali. A ten sen se pořád opakuje, jo? No, musím ti něco říct. Má to co dočinění s tím proviněním. Nějaká žena se mi objevila ve snu, a řekla mi, že ví, jak to přežít!" svěřila jsem se jí.
Na chvíli zavládlo ticho.
"Děláš si ze mě srandu, viď?" zamumlala.
"Ne, fakt, nedělám. Věř mi! Čestný! Přísahám!" vyjmenovávala jsem všechny druhy přísah.
"Musím vám pomoct. Kde jste? Jedu za vámi," vyhrkla najednou, a já slyšela, jak v pozadí cosi sviští a nakonec něco štrachá.
"Ne, ne April. My to zvládnem! Jen jsem ti to chtěla říct, ať nemáš obavy," zamítala jsem okamžitě. Poslední, co jsem chtěla bylo, aby ten stres zvládala April s námi. Na druhou stranu, aspoň bych byla i se svým klukem, a i s mou nejlepší kamarádkou.
"Kde jste?" zavrčela. "Jinak zajdu na policii a osobně si nechám zjistit, odkud jsi volala."
Rezignovaně jsem si povzdychla. "V Řecku. Ale sejdeme se v Itálii, Římě, v muzeu římské mytologie," odpověděla jsem nakonec.
"Fajn. Za pár hodin se tam sejdeme," řekla nadšeně, než to položila.
"Ona přijede?" zeptal se za mnou tiše Matt. Položila jsem mobil na stolek, a pak se k němu otočila a obejmula ho.
"Vyhrožovala mi," fňukla jsem naoko a zabořila mu hlavu do hrudi.
"Ta je zlá," zavrtěl hlavou, a jasně jsem cítila, že se směje.
"To jo," zabručela jsem.
"No tak. Musíme jet. Jestli to chceme stihnout," dodal, pohladil po zádech, načež mě pustil, a šílenou rychlostí začal balit.
"A co mám dělat já?" zeptala jsem se ho, když jsem si všimla, že už není nic víc co dělat.
"Sedět a čekat," ozvalo se, aniž bych poznala, odkud to bylo.
"Tak to dík," odfrkla jsem si, ale pak se usmála a sedla si na postel.
Zamyslela jsem se. Jak se nám podaří se přes to dostat? Nemůžeme se jim schovávat. Ale jak jinak by se nám to mohlo podařit?
"Můžeme?" vyrušil mě z mého dumání Matt. Ani mě nepřekvapovalo, že to bylo tak rychlé. Mně snad nepřekvapí nic. Doufám...
"Jo, jasně," přikývla jsem roztržitě.
"Tak pojď," natáhl ke mně ruku, za kterou jsem ho chytila.
Popadli jsme naše malé zavazadla, a vyrazili ven. Počkali jsme na výtah, se kterým jsme sjeli až do haly. Zaplatili jsme za ubytování a vydali se do ulic.
Matt nám objednal taxíka, který nás dovezl až na letiště. Koupili jsme si dva lístky do Říma, a pak jsme prošli skrz všechny ty nervydrásající kontroly před nástupem do letada. No fakt. Tyhle vymoženosti mě jednou zabijou.
Nakonec jsme se asi pod dvou, únavných hodinách dostali do vytouženého letadla. Posadili jsme se do sedaček, které byly - zcela překvapivě - v první třídě.
A Matt nevypadal, že by mu vadilo, že utrácí tolik peněz.
Když už jsme se jakž-takž uklidnili, otočil se na mě Matt:
"O jakém snu April mluvila?" zeptal se mě. Zatrnulo mi. Jak na tohle přišel? Leda že by...
"Tys mě odposlouchával?" vyčetla jsem mu.
"Neodpověděla jsi na otázku."
"A ty na tu mou," odvětila jsem.
"Ale já se ptal první," připomněl mi.
Chvilku jsem byla zticha, jelikož jsem vymýšlela, jak bych mu to mohla vrátit.
"Mlčíš, to znamená, že nemáš co říct. Proč mi to nechceš povědět?" zeptal se bez obalu, a propaloval mě svýma černýma očima.
"No... nechci ti přidělávat starosti, kterých už tak máme nad hlavu," vymlouvala jsem se.
"Teď mi akorát dělá starosti to, s čím se mi nechceš svěřit," přiznal. Na okamžik se zatvářil poněkud váhavě. Pak se ale usmál, a nejspíš si myslel, kdoví jak je nenápadný.
"No tak," vydechl a naklonil se ke mně. Ovanul mě jeho svěží dech. A já jako naprosto poblázněná osoba začala tu vůni vdechovat, až jsem byla naprosto omámená.
Rozbušilo se mi srdce, když jsem viděla, jakým způsobem se na mě dívá a začala jsem se v nich ztrácet. Byly tak černé! Jako samotná noc, možná ještě tmavší a temnější.
"Řekneš mi to?" zašeptal.
Zhypnotizovaně jsem přikývla, aniž bych vlastně věděla, s čím souhlasím. V tuhle chvíli bych mu odkývala všechno na světě: 'Skočíš z letadla?' No problemo. 'Vytrhneš si srdce z těla jako důkaz naší lásky?' No problemo. 'Přeoperuješ se na chlapa?' No tak to počkat. O tom ještě popřemýšlím.
"Slibuješ?" promluvil znovu, a neuhnul pohledem. Mám takový pocit, že se tu asi za chvíli rozteču...
"Ano," vydechla jsem naprosto vedle.
"Bezva," usmál se, dal mi rychlou pusu na tvář a narovnal se.
Překvapeně jsem zamrkala. Co to bylo? Co se stalo? Chvíli jsem se cítila, jako bych se právě probudila, a Mattův culící se obličej mi napověděl.
"Ty! Zneužil jsi své... své... přitažlivosti!" zamračila jsem se na něj, jak jsem hledala správná slova a byla na něj právem navztekaná.
"Nedala jsi mi jednu možnost. Ale jsem rád, když vidím, jak na tebe působím," zazubil se. "A slíbila jsi mi, že mi to řekneš," připomenul mi.
"Ne! To jsem teda ne-." ztichla jsem. Došlo mi, že má pravdu. Ten matlák Využil svoji krásu a svůdnost ve svůj prospěch, aby ze mě vylákal slib! Ze mě! Z jeho přítelkyně! Ta opovážlivost! Argh.
Jakožto že jsem sliby nerada dávala, tak jsem je samozřejmě tuze nerada plnila. Jenže když už jsem něco slíbila, dodržela jsem to. A tak jsem se nezmohla na nic jiného, než se pořádně zamračit a ukázat, jak moc jsem nespokojená.
"Přece to nemůže být tak hrozné," namítl.
"No jo," povzdychla jsem si. V tu chvíli jsem se obávala, jak by mohl zareagovat.
"April má něco jako dar, že ve snech vidí budoucnost svých blízkých. A ona... ona nás viděla, že jsme mrtví," zamumlala jsem a stočila pohled k zemi.
Zdálo se mi to, nebo se letadlo otřáslo? No, asi ne, jelikož se právě rozjíždí, uvědomila jsem si vzápětí.
"Vážení cestující..." ozvalo se z reproduktoru nad našimi hlavami. Pokusila jsem se do toho zaposlouchat, abych nemusela vnímat Mattovo ztuhlé tělo.
Když už to ale začínalo být otravné, odhodlala jsem se k tomu, abych se na něj podívala. Měl výraz hlubokého zamyšlení. A to se nestávalo moc často. Zajímalo by mě ale, jak moc to hloubkomyslné je. Bylo dost možné, že přemýšlí o tom, proč jsou fialky fialové a nebe modré, stejně jako bylo možné, že přemýšlí nad tím snem. Čili naší možnou budoucností.
Přesto jsem ovládla svoji zvědavost a nechala ho být. Vždyť, když už se chlap zamyslí tak, že nevnímá svět kolem, asi by to mělo stát za to.
Až teď jsem si uvědomila, že letadlo začalo stoupat, a mně zase zaléhají uši. Znovu jsem se zamračila, a polykala jako o život, abych ty ušiska zalehlé neměla. A tak mě napadlo: proč mi vlastně zaléhají uši, když jsem anděl a můžu lítat docela vysoko? Aspoň myslím. Hm... Na to se budu muset někdy někoho zeptat. Pokud tedy dřív neumřeme.
A pak mě znovu napadlo: proč letíme letadlem, když bychom se tam stejně rychle, a bez tolika nervů, dostali na místo? Tohle mi nešlo do hlavy. Buď chtěl být Matt jako gentleman, a nemusela namáhat svá křídla a nebo... nebo co? Nic mě nenapadalo.
Po chvíli jsme už byli nad mraky, blikající kontrolky, označující "zapněte si pásy," se vypnuly.
Znovu jsem se podívala na svého přítele. Tentokrát se nedíval do blba, ale na mě.
"Tak, co na to řekneš?" zeptala jsem se po chvíli jeho neúnavného zírání, které mě začínalo děsit. Je normální, aby na vás člověk doslova a do písmena a s prominutím, několik vteřin čuměl? Mně to moc normální nepřišlo.
"Že jsi mi to mohla říct dřív," opáčil. Začervenala jsem se přistižením, studem a tak trochu vztekem. Snažila jsem se ho před tím ochránit, no! I když teda... tři sta nebo-kolik-let-starej anděl by měl spíš chránit mladého andílka, co? Ale co na tom sejde!
"No, to mohla! Ale jak bys asi zareagoval, co?" obočila jsem se na něj.
"To máš pravdu, moc klidný bych nebyl. Napadlo tě, že si Hyacinta s Martinem vymýšleli? Proč by-"
"Tak hele! Říkám ti to naposledy! Ty lid-, chci říct Duchové andělů, se nám snaží pomoc. Tak laskavě nebuď tak pesimistickej a zkus aspoň doufat, že maj pravdu," skočila jsem nu do řeči nabroušeně. Netušila jsem, kde se ten vztek vzal. Možná za to mohla předchozí zloba z toho, v jaký prospěch použil svůj šarm. Nebo možná taky to, jak je furt pesimistický.
"Já nejsem pesimista. Jsem pouze realista. A jako realista říkám, že je možné, že to není pravda," odpověděl klidně Matt. "Ty jsi nejspíš velký optimista," dodal.
"Tobě by taky neuškodila být jím chvíli. Zkus shodit ty ošklivé, průhledné brýle, které teď nikdo nenosí a na nos si dej růžové. Ty jsou teď IN, víš? Navíc, pokud přestaneš věřit v naději, pak jsi totálně na dně," řekla jsem, stále poněkud naštvaně.
"Od kdy je z tebe profesionální módnistka, co?"
"Slovo módnistka neexistuje," prohlásila jsem sebevědomě.
"Jsi si jistá?" odvětil poněkud jízlivě.
"A ty?" oplatila jsem mu to stejným tónem.
"Přestaň se se mnou prosímtě hádat. Dobře, klidně si navleču tvoje růžové brýle, které nádherně budou ladit k černé, ale už se se mnou nehádej, ok?" řekl nakonec Matt smířlivým hlasem.
Podezřívavě jsem se na něj podívala. Co zas kuje? Ale měl pravdu. Teď, v tom návalu zoufalství a zloby jsem v sobě objevila, dosud neodhalenou hádací já.
"Máš pravdu. Promiň. Jen jsem se té naděje držela zuby nehty, a tys mi ji chtěl velmi ošklivě vzít," osvětila jsem mu důvod svého běsnění.
"Tak jo. Od teďka ti tvou naději brát nebudu. Budu se jí držet s tebou, jo?" navrhl.
Přikývla jsem a usmála se.
"Takže hádku bychom měli," zamumlal si sotva slyšitelně. Trošku udiveně jsem zvedla obočí. Co tím, kruci, myslí?
"No, když se lidi hádají, pak se usmiřují, ne?" řekl nevinně.
"Co tím chceš říct?" Zase jsem byla mimo. A vadi mi to.
"Víš, jak se usmiřují páry? A řekl bych, že teď je na to nejlepší čas. Letadlo se nehoupe a ty si třeba můžeš dojít na záchod..." dodal mi malou nápovědu. Chvíli mi to nedocházelo, ale pak jsem, zase, zrudla jako rak a honem se podívala z okna. Jů, všimli jste si, že ty mraky pod vámi jsou jako obrovské, zasněžené pole?
Zaslechla jsem smích, ale odmítala jsem na to myslet. Ten nestyda! Před tím na něčím takovým sotva pomyslel, a teď? Jako by toho měl hlavou, sprosťák jeden.
A jak víš, že nad tím nepřemýšlel před tím? zeptalo se něco v její mysli.
Ale kušuj, odehnala jsem to.
"Bože, Ang. Dokážeš být vtipná, když chceš," sdělil mi. Nevěděla jsem, jestli se stále směje, jelikož jsem se bez přestání dívala z okýnka, ale podle jeho rozjařeného hlasu jsem usoudila, že se nejspíš usmívá.
"Ale vážně by se ti na záchod nechtělo?" zašeptal mi pak ucha a mou kůžu pokryla husí kůže. Jenže pak jsem si představila ten smrad, který tam mohl být. A pak chce... no, něco takového provádět na veřejných záchodkách? Sprosťák jeden.
"Ne dík. Nechci se udusit smradem, a nechci skončit s hlavou v záchodě," odopověděla jsem.
Zasmál se. "Jak myslíš. Ale já si stejně musím odskočit, budu tu za chvíli." A už ho nebylo.
Podivnísky jsem se rozhlédla, a spatřila, jak pár lidí - kteří měli peníze na to, sedět v první třídě - ji s nenuceným úsměvem pozorovali. Jako by říkali "ta mladá láska..."
Nevydržela jsem se na to dívat, a tak jsem se raději vrátila k zkoumání věcí za oknem. No, abych pravdu řekla, moc toho tam nebylo. Jen modro a bílo, až z toho bolely oči.
Mohla bych se v takové výšce udusit? pomyslela si.
"Myslím, že jo. Jsi anděl, ne Superman," zjevil se vedle mě můj sprosťáček.
"Já to řekla nahlas?" zajímala jsem se.
"Ne, ale bylo to snadné poznat ti to v tváři," vysvětlil. A já nebyla o moc chytřejší. Jak může člověk poznat myšlenky z tváře, i když není člověk. Dobrá, myšlenky jako 'je to blbec' a 'zbožňuju ho!' se poznat dají, ale o tom, že uvažuji o svých plicích?
"Netvař se tak. Fakt v myšlenkách číst nedokážu," konějšil mě.
"Stejně seš sprosťák," obvinila jsem ho velmi potichu. Bohužel, jeho obočí vyjelo vzhůru, že jsem se divila, že se mu neutrhlo.
"A to jako proč?" Po chvilce mu to asi došlo, zvláště po tom, co jsem se - aniž bych mu odpověděla, samozřejmě - otočila k okýnku.
"Jo, ty myslíš tohle," zachechtal se.
Neodpověděla jsem, i když v duchu jsem si mohla vyřvat hlasivky, jak jsem křičela slovo "ano!"
"Víš, když chlap objeví taje dosud sic poznaného, ale tentokrát s dívkou, kterou miluje, mohl by to dělat celý den," špitl mi do ucha, jako by se mi svěřoval, že má rád lentilky. Tím myslím, že to řekl jako jen tak mimochodem.
Ale stejně jsem kvůli tomu zase zčervenala.
"Nech toho," zabručela jsem tiše, jelikož jsem se bála pohnout. Netušila jsem, jestli je stále za mnou, nebo už sedí. Iritovalo mě to.
"Ale proč... No tak jo," ušklíbl se nakonec, a posadil se.
Docela se mi ulevilo. Vždyť to byl nátlak! Málem na mě zase použil ten svůj dar s přitažlivostí. Je to vůbec dar? Umím to taky?
"Umím to taky?" zopakovala jsem otázku, a podívala se na něj. Pořád se uličnicky usmíval.
"Co myslíš? Máš na mysli přemlouvat přítele k-"
"Ne! Chci říct, ne. Mám na mysli omamování," opravila jsem ho honem.
Zase se čtverácky usmál.
"Když bys hodně chtěla, myslím, že jo," přikývl nakonec. Pak se ale najednou zamračil. "Na kom to hodláš zkoušet? Na mně, doufám," řekl nejistě.
Musela jsem se v duchu pobaveně usmát.
"No vidíš, to mě nenapadlo. Přemýšlela jsem nad... to je jedno," zavrtěla jsem teatrálně hlavou.
"Nad kým? Kdo je to?" zpozorněl ihned. Dávalo mi hodně práce, abych se tam nezačala svíjet smíchy a radostí. Vždyť on na mě žárlí!
"Toho neznáš," zopakovala jsem.
"Kdo. Je to," zopakoval svůj dotaz spíš jako příkaz.
"Takovej nabručenec, realista, mění se mu nálady jako na horské dráze. Umí být velký čuník, co se týče narážek a dvojsmyslů a toho všeho, a právě teď roztomile žárlí," popsala jsem ho.
"On je tady?" vybuchl Matt. Já to nevdržela a neovladatelně jsem se rozesmála.
"Ty jseš natvrdlej! Popisovala jsem tebe!" vydala jsem ze sebe mezi hlubokými nádechy.
"Fakt? Ale já nejsem nabručenec. A už vůbec jsem nežárlil," zamítl to.
"Ne vůbec," řekla jsem sarkasticky.
"No, možná trošku," připustil nakonec.
Znovu jsem se zasmála a naklonila jsem se k němu abych mu věnovala pochvalný polibek. Zaslouží si to, ikdyž podle mě žárlil mnohem, mnohem víc než jen trošku. Alespoň si to to jeho obrovské ego přiznalo.
Tohle bude ještě vtipná cesta, přestože zbývalo nějakých deset minut před přistáním.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 11. července 2013 v 18:12 | Reagovat

Tak teď jsem chytla totální výtlem z toho: 'Skočíš z letadla?' No problemo. 'Vytrhneš si srdce z těla jako důkaz naší lásky?' No problemo. 'Přeoperuješ se na chlapa?' No tak to počkat. O tom ještě popřemýšlím. :-D

2 Ewiline Ewiline | Web | 12. července 2013 v 20:45 | Reagovat

Takhle protáhnout let umíš asi jen ty Script ;)(to má být poklona:) Co takhle ho protáhnout do dvou kapitol?? O:)

3 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 24. července 2013 v 13:14 | Reagovat

'Skočíš z letadla?' No problemo. 'Vytrhneš si srdce z těla jako důkaz naší lásky?' No problemo. 'Přeoperuješ se na chlapa?' No tak to počkat. O tom ještě popřemýšlím.

Opět nezklamalo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama