To by nešlo - 23. kapitola

4. července 2013 v 21:07 | Scriptie*13* |  To by nešlo
Hehe... pomalu, ale jistě se blížíme ke konci. Tipuji tak pět dlouhách kapitol, možná víc. :)
Jsem ve svém živlu. Různé hádanky, a tak, to je moje. :D


Probudil mě podivný pocit beztíže. Otevřela jsem tak tak oči, abych viděla rozmazanou šmouhu v podobě Mattova pokoje a Matta, jak se zvláštně rozplývá před očima a má stejně vyděšený výraz jako já. Aspoň jsem si to myslela.
Najednou jsem si připadala jako bych letěla. Jenže to bylo mnohem... takové nepříjemnější.
Ještě před tím, než jsem si s hrůzou dokázala uvědomit, co se děje, a kam mizí, octla jsem se v tak zářivě bílé místnosti, až jsem si musela přikrýt oči. Když jsem si přivykla, odtáhla jsem ruku z obličeje. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. A donutilo zapomenout na starost se jménem Matt.
Kolem mě seděla Šestnáctka, a ještě další čtyři lidi které z nám. Přítomnost toho posledního se mi vůbec nelíbila.
Kromě těch důležitých tu byla i Ariel a Stella, taky Charlie. Ti se tvářili zkroušeně, smutně a zklamaně. Nejhorší na tom bylo, že za ten smutek jsem pravděpodobně mohla já.
Vedle nich ještě seděl Aron Steinberg. Měl velká, světle žlutá křídla. A mně došlo, proč jsem se cítila v jeho hodinách tak, jak jsem se cítila. Že mi něco uniká, a já nevěděla co. Tak tohle bylo ono. A taky že mi toho spoustu unikalo.
Třeba to, že se tvářil divně smutně, a stejně jako měl v obličeji něco jako... deja vu (//pardon, nevím, jak se to píše//).
Zmátlo mě to, a ne málo.
"Vítej, Evangelíno Evansová," přivítal mě Michael poněkud hrubším hlasem než normálně. Ne, to nebyl Mike Rogers. Tohle byl prostě ArchAnděl Michael.
"Jistě tušíš, proč tu jsi," pokračoval, ale když viděla můj zoufale zmatený výraz, jemně si povzdychl.
"Tvé provinění, se kterým má cosi společného Matthew Rogers," dodal na vysvětlenou. A mně bliklo. Na okamžik se mi vybavily všechny naše společné chvíle, než se mi stáhlo hrdlo a v krku usadil tlustý knedlík.
"Co... co je s ním?" zeptala jsem se ztěžka.
"Řeší to dole se svým... pánem," odpověděl, 'pánem' řekl trochu sarkasticky, což bylo zvláštní.
"Bude v pořádku?" zajímala jsem se. Tentokrát to byl Auriel, kdo ke mě upřel tvrdý pohled. O tomhle andělovi jsem slyšela, že je archandělem světla, věštění, ale i zkázy. A tentokrát to bude moje zkáza.
"Je velice pravděpodobné, že nebude v pořádku ani jeden z vás. Provinili jste se hlubokým porušením pravidel, to znamená, že je čas vás oba zabít," pronesl. Byl upřímný, a žil přítomností, což ho dělalo ještě víc spravedlivým.
Ale umřít? Co se stane, když anděl umře? To není jako s lidmi, kterým pomáhá Gabriel spolu s Azraelem. Oni je převádí na druhý břeh, pomáhají jim dostat se na onen svět, čili sem. Tady se z některých stanou andělé strážní, nebo pojedou do ráje, ale můžou i do záhrobí.
Jenže co anděl?
"Co se stane, když anděl umře?" zajíkla jsem se.
"Rozplyne se jako pára nad hrncem. Nikdo ale neví, co se děje pak. Dosud jsme zabili pouze jednoho-" zarazil se Azrael, anděl smrti, uprostřed věty.
"Vlastně dva anděly," opravil se, s poněkud kyselým výrazem.
"Cožpak ale nevidíte, jaký mají k sobě hluboký vztah?" zastal se nás Sandalphon. Anděl, který pomáhá hledání dvou duší, kteří jsou spojeni jednou láskou.
"Ty by ses taky zastal každého, kdo se miluje," odvětil klidně, ale s podtónem němého varování Michael. "Dokážeš si ale představit, co by se stalo, kdyby měli děti? Co by z nich asi bylo? Nejde to, je to proti přírodě," zavrtěl hlavou.
"Kdyby to bylo proti přírodě, nestalo by se to," oponoval mu Sandalphon. Bylo od něj hezké, že se nás zastává, ale na jednu stranu měl pravdu. Jací mutanti by se nám narodili? To je stejné, jako by se spářila kočka se psem.
"Sandalphone," varoval své dvojče Metatron. Oslovený se na něj ublíženě podíval, ale mlčel.
"Mohli byste nám dát prosím, několik měsíců?" osmělila jsem se. Chtěla jsem, potřebovala jsem několik měsíců na to, abych se s Mattem rozloučila a zároveň našla něco, co by nám pomohlo se z toho vyhrabat.
Andělé si vyměnily pohled. Byl plný nedůvěry.
"Dobrá tedy, dáváme vám jeden měsíc. Třicet dní. Víc ne. Pak se střetneme tady, a bude to naposledy," promluvil tedy Gabriel.
"Počkejte!" vyhrkla Ariel. Vrhla se ke mně, a objala mě. Do ucha mi neustále šeptala, co mě to napadlo, a jak jsem mohla být tak hloupá.
"Neboj, mám ještě měsíc," pokusila jsem se to odlehčit, jenže to nešlo. I pro mě to bylo málo času.
"Buď opatrná, a nevyváděj hlouposti," kladla mi na srdce. Poslušně jsem to odkývala. Charlie se na mě smutně podíval, a Stella udělala něco podobného.
Najednou jsem byla opět v Mattově pokoji, úplně stejném jako před mým odchodem.
Na matraci vedle postele, kde jsem spala, seděl smutně Matt.
Vrhla jsem se k němu a objala ho. Byla jsem tak trochu zoufalá.
Objetí mi vrátil. "Co se stalo?" zeptala jsem se.
"Byl jsem u Satana. Byl tam i Mike. To on nás bonznul," jeho hlas ztvrdnul. "Dal mi měsíc, abych se s tebou rozloučil," řekl, opět svým smutným hlasem.
"Mně taky."
"Michael nás prokecnul. Ale komu?" uvažoval nahlas.
"Myslím, že se svěřil Aronovi. A ten to na nás řekl," svěřila jsem se mu.
Obočí mu vylétlo vzhůru. "Aron Steinberg? Nás učitel?" vydech užasle.
"Jo, ten. Je to anděl. Byl u sezení," přikývla jsem.
"Ale co teď?" zeptal se.
"Nevím," pokrčila jsem rameny. "Na to bych se měla spíš ptát já tebe."
"Co kdybychom vyrazili na cestu kolem světa?"
"Jo, tak jo," přikývla jsem nadšeně. Jen my dva, na výletě.

Balila jsem si saky paky. Rodičům jsem nakecala, že jedu na třídní výlet, který nám zabere měsíc. A že jednou jen někteří z nás. To, že se pochopitelně nikdy nevrátím jsem jim neřeklo. Proto byli překvapeni, když jsem se s nimi loučila jako by to bylo naposled. A taky že bylo.
S kufrem jsem se vydala směrem ke škole, a jakmile jsem zabočila za roh, když už mě neviděli, změnila jsem směr. Vydala jsem se na smluvené místo v lese poblíž letiště.
Už tam na mě čekal. Posadil mě do auta, a my vyrazili.
Odbavili nás, a další takové ty důležité věci předtím, než si sedneme do letadla. Náš první cíl byla Itálie. Sladká Evropa.

Cestovali jsme po Evropě, ale i Africe a Asii. Na pár dnů jsme zavítali i do Austrálie. Bylo to tam nádherný. Až na to vedro. Líbilo se mi tam, a moc.
Do Ameriky jsme nezavítali. Moc nám to připomínalo, že náš čas tiká. A ne zrovna pomalu.
Navštívili jsme spoustu zemí, a já se nestačila divit, kde Matt čaruje peníze. Jako by měl bezednou kreditku. Nebo peněženku.
Ale nestěžovala jsem si. S ním bylo snadné zapomenout na čas. Který se neúprosně blížil ke konci.

Byl dvacátý sedmý den od naší schůzky s anděly či démony. Už jsme se nesmáli a nežertovali tolik, jako předtím. Byli jsme napjatí a strnulí. Přesto jsme se snažili si poslední dny užít. A v noci jsem dostala nápad. Bylo to zoufalé, ale já to teď potřebovala.
"Matte?" oslovila jsem ho nesměle, když jsme tiše leželi vedle sebe v posteli, v hotelu. Zrovna jsme byli v Řecku.
"Hm?" zabručel.
"Když... když nám zbývají ty dři dny... Myslíš... myslíš, že bychom se, ehm, no..." zakoktala jsem a zrudla.
Ucítila jsem, že Matt lehce ztuhnul, protože mu nejspíš došlo, o co jsem se snažila. Pak mě jemně přivinul do náruče a pohladil po rameni.
"Jsi si jistá?" zeptal se obezřetně.
"A-ano. Ale... ještě jsem nikdy..." nechala jsem to vyznít a při tom vrtěla hlavou.
"Neboj, bude to dobré," zašptal, než se překulil nade mě, až jsem se zajíkla. Věnoval mi uklidňující polibek.
V tu noc jsem se poprvé, a nejspíš naposledy milovala s milovanou osobou.
Jsem rudá až na zadku. Nevěděla jsem, jak jinak to popsat. :D

Zdál se mi zvláštní sen.
Ležela jsem pod stromem, na neskutečně nádherném místě. Byla jsem zády opřená o kmen, a nepřítomně se dívala na louku, po které lítali včely a motýli. Rostlo tam spoustu květin.
"Ahoj," oslovila mě neznámá dívka. Měla krátké černé vlasy, a modré oči.
"Ahoj," podzravila jsem nazpátek. Vůbec mi nepřišlo divné, že se tam zničehonic zjevila.
"Ty nevíš, kdo jsem, že," konstatovala s úsměvem.
"Ne, to nevím," přiznala jsem.
"Já jsem Hyacinta. Ty jsi Angel, viď?"
"Jak to víš?" zeptala jsem se zmateně.
"Prostě to vím," usmála se záhadně. Pak ale zvážněla.
"Za dvě noci a tři dny tě čeká jistá smrt. Tebe, a tvého přítele. Stejně jako se to kdysi stalo mě a Martinovi. My jsem bohužel zemřeli. Ale vlastně jsme byli stále naživu, bohužel každý úplně jinde. Nikdo o tom nevěděl, pro ostatní jsem byla neviditelná. To mi pomohlo k tomu, abych hledala odpovědi," vyprávěla a chytila mě za ruce. Dívala se mi hluboko do očí. "A našla jsem. Spojila jsem si několik příběhů, a vznikla odpověď. Nám už nepomůže, nikdo. Ale vám, vám pomoci můžu. Můžu se pokusit o to, abyste se přes to dostali. Ale bude to složité. Je malá pravděpodobnost, že se to podaří. Musíš věřit. Říká se, že poslední umírá naděje. Jenže poslední umírá víra. Víra v naději," povídala, a oči jí fanaticky zářily.
"Ale krátí se nám čas. Nejdřív musíš sehnat dýku. Musí mít ostří ze stříbra. Najdeš ji pod sochou Spesa, římského boha naděje. Socha se nachází v Římě, a nikdo o ni neví. Je v muzeu. V tom největším. V muzeu římských bohů," její hlas slábnul, a já proctla.
Otevřela jsem oči a uvědomila si pocit naprostého štěstí. A zároveň obavy. Myslí se mi hnaly vzpomínky na sen.
Jaký způsob má na mysli? Jak se nám podaří uniknout božímu trestu?
Ležela jsem v náruči, jehož majitel byl podle tlukotu jeho srdce, také vzhůru. Vzpomínky na noc mi vehnaly červeň do tváří.
"Zdál se ti nějaký sen?" zeptal se mě nežně Matt a pobílil mě na čelo.
"Jo. Byla v něm nějaká dívka, jmenovala se Hyacinta. Vyprávěla mi o nějakém způsobu, kterým můžeme zvládnout ten trest," řekla jsem mu, a opět zavřela oči, jak jsem si užívala Mattovy přítomnosti.
"Mně se zdál podobný, akorát mě navštívil Martin. Říkal mi úplně ty stejné věci. Prý máme hledat stříbrnou dýku-"
"-která se nachází v Římském muzeu mytologie," dopověděla jsem za něj. Netušila jsem, co je na tom pravdy, ale museli jsme to zkusit. Jak řekla Hyacinta.
Naděje umírá předposlení. Úplně poslední umírá víra v naději, pokud vůbec.
***
Nemám tušení, jestli nějaké Římské muzeum bohů existuje, proto prosím o shovívavost. Už tak jsem si dala práci se jmény andělů a tak. :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sasenka333 sasenka333 | Web | 5. července 2013 v 11:59 | Reagovat

úúžasná kapitola .....fuh dúfam že sa im podarí zachrániť :) a teším sa na ďalšiu :)

2 Thea Thea | Web | 5. července 2013 v 12:28 | Reagovat

Skončilo to teda napínavo :D
Dúfam že sa zachránia, a ďaľšia kapitola bude čo najskôr :DD

3 Simi Simi | E-mail | 5. července 2013 v 13:48 | Reagovat

proste  je to BOžííííí

4 Clarush* Clarush* | Web | 5. července 2013 v 18:06 | Reagovat

Hrozně napínavej konec :D Honem další :D

5 Ewiline Ewiline | Web | 8. července 2013 v 9:32 | Reagovat

Další Script!! :D Je to úžasná kapi... Akorát zase nechápu k čemu jim ta dýka může být O.O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama