Volání mládí

9. června 2013 v 18:34 | Scriptie*13* |  Jednorázovky
Vím, že jsem tu dlouho nebyla, ale tak... nebyl čas, však se blíží prázdniny, naši učitelé (většina) jsou pěkně protivní, a začínají zkoušet atd. Ale napsala jsem vám povídku, měla jsem to za úkol ze soutěže, a tak to sem uveřejním, ať tady není takový "ticho." :D


VOLÁNÍ MLÁDÍ
"Anno!" ozvalo se, a já se polekaně otočila. Následně jsem nakrčila obočí. Znovu. Opět jsem slyšela to volání. Poslední dny je to čím dál, tím častější. Nejstrašidelnější na tom je, že je to pokaždé jiný hlas.
Vystrašeně jsem se oklepala a dál pokračovala ve svém domácím úkolu. Ach jo, proč většina učitelů pociťuje škodolibou radost, když nám může napařit desítky úloh na doma?
"Anno, pojď sem dolů, najíst se!" ozvala se mamka, když mi otevřela dveře do pokoje.
"Už jdu," zamumlala jsem a dopsala poslední větu. Tak. Konečně.
Seskočila jsem ze židle a hnala se do kuchyně.
"Máme pro tebe novinku," ozvala se nadšeně mamka. Zvědavě jsem se na ni podívala, mezitím, co jsem si ústa plnila tím výborným jídlem.
"Na víkend má přijet babička!"
Zakuckala jsem se a začala kašlat. Táta vyděšeně přiskočil, a dal mi herdu do zad.
"Cože?" vydala jsem ze sebe, po tom, co se mi uvolnily dýchací cesty. Neměla jsem na babičku zrovna nejlepší vzpomínky. Byla hodná, to ano, ale něco mě na ní vždycky děsilo. Ať už poťouchlý lesk v jejích očích, nebo její skoro až dolejzavost, či snad to, že stále vypadala jako čtyřicátnice, i když jí bylo dobrých sedmdesát, možná víc. Pořád se mě ptala, jestli něco nechci, jak se mám, jestli něco nepotřebuji… Byla jsem ráda, za její zájem, ale čeho je moc, toho je holt moc.
"Nemáš radost?" zeptala se posmutněle máma.
"Ne, jistě, že mám," ujistila jsem ji raději rychle. Kdoví, třeba je babička ve skutečnosti hodná žena a je trpím paranoiou.
"Skvělý! Jelikož přijede už zítra…"
"Počkat, jak zítra?" vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě.
Mamka se zamračila. "Je přeci sobota, ne?"
V duchu jsem si to přepočítala, a značně neochotně jí dala za pravdu.
"No, a jelikož přijede už zítra ráno, měla bych se dát do vaření nějakého dobrého dezertu," pokračovala nakonec natěšeně matka.
"Hm," zamručela jsem, dojedla a dala rodičům dobrou noc. V koupelně jsem provedla hygienu, načež jsem hupsla do postele a velmi brzy usnula.

"Anno, musíš mě poslouchat," řekl někdo, a jeho hlas se rozléhal temnou prázdnotou, která mě obklopovala. Nebála jsem se, nevěděla jsem proč, ale strach nepřicházel. Navíc, celé mi to přišlo tak nějak správně. Na druhou stranu, ten hlas jsem už slyšela, a byl to jeden z těch, které na mě volali.
"Zítra přijede babička. Ty se od ní musíš držet co nejdál, abys nedopadla tak, jako já a spousta dalších," vysvětlovala neznámá osoba, podle hlasu jsem však poznávala, že jde nejspíš o dívku.
"Ale proč?" nechápala jsem.
"Protože -" a pak se ozval přiškrcený zvuk. Polekaně jsem sebou trhla.
"Nemůžu ti to říct," řekla nakonec skřehotavě. "Ale musíš mi věřit!"
"Anno? Anno! Probuď se! Babička za chvíli přijde!" třásl se mnou někdo, a já rozespale otevřela víčka. Pomalu mi docházelo, co znamenal ten sen. Ta osoba mi radila, abych nezůstala pohromadě s bábi, ale proč?
"Navíc, jelikož máš narozeniny, musíš se pořádně upravit," lamentovala mamka, a pak rozhrnula záclony, načež jsem mě oslepilo prudké sluneční světlo.
Když jsem se jakž-takž vzpamatovala, vyhrabala jsem se z postele a dovrávorala do koupelny. Vyčistila jsem si zuby a tak.
Pak jsem vešla do kuchyně, která byla řádně vyzdobená, a na stole stál velký dort. Stálo na něm: "Vše nejlepší, Ani!"
"Líbí se ti?" zeptala se ustaraně matka, ale ani se na mě nepodívala, jak po celém bytě lítala jako fretka. Přesto jsem odpověděla.
"Jo."
"Fajn," přikývla.
"Crrrr!" zaburácel zvonek.
"Jdu otevřít!" zahlaholila jsem, a přiběhla ke dveřím, kde jsem vzala sluchátko. "Ano?"
"Ahoj, tady babi," řekla.
Mimovolně mi po zádech přejel mráz, přesto jsem otevřela. Když zaťukala na dveře, i je jsem se značnou nevolí otevřela.
A přede mnou se objevila babička, najednou, o hodně starší. V jejích očích se však cosi blýskalo.
"Ahojky, vnučko!" řekla, než mě objala.
"A-ahoj, babi," vykoktala jsem, a když mě pustila stáhla se do svého pokoje, kde jsem se raději dala do čtení.
Nevím, kolik času uběhlo, když mi na dveře někdo zaklepal a pak i otevřel.
"Pojď, oslavíme tvé narozky," řekla mamka.
S povzdechem jsem šla za ní.
Nakonec to nebylo tak špatné, a oslava byla celkem fajn. Hráli jsme hry, ujídali dort, až do setmění.
"Aničko? Nechtěla by ses se mnou jít projít?" Byla to bábi. Překvapivě.
Chtěla jsem kývnout, když se mi najednou vybavil ten sen.
"To je dobré," usmála jsem se trošku křečovitě, doufajíc, že si toho nevšimne.
"Opravdu ne?" V jejím hlase zněl potlačovaný vztek.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
Podívala se na mě svýma najednou černýma očima, kterými mě začala propalovat.
"Jasně že jo, babičko!" zakývala jsem hlavou. Byla jsem jako omámená. Vůbec jsem nevěděla, co vypouštím z úst, než jsem se slyšela. Ale teď už bylo pozdě, abych to zavrhla. No co, babička přeci není nějaký sériový vrah, no ne?
"Skvěle!" řekla potěšeně, a po vzteku ani památky, spíš špatně skrývaná nedočkavost.
Obezřetně jsem na sebe nahodila bundu, obula boty, zatímco babička říkala mámě náš plán.

Došly jsme až ke hřbitovu, a mě znovu přeběhl mráz po zádech.
"Proč tu jsme?" zeptala jsem se.
"Jdu navštívit své rodiče," vysvětlila mi, ale já poznala, že lže.
Otevřela branku, a vešla na území hřbitova. Trochu jsem zahálela, no, pak jsem ji následovala.
Okolní tma, byla děsivá, a ještě to zvyšovala mlha, jako v nějakém hororu.
Bilo mi srdce, studený pot mi stékal po čele, tak moc jsem se bála. Neumocňovalo to ani to, že jsem tu byla s babičkou, před kterou mě ten hlas varoval.
Zahoukala sova a já vyplašeně poskočila, až jsem šla s bábi bok po boku.
Najednou se zastavila u velkého náhrobku. Stálo na něm:
Drazí rodiče, přátelé, kolegové: Jan a Libuše Horákoví. Nechť odpočívají v pokoji…
"Moji rodiče," řekla tiše babička. "Bojovali o život, ale jak vidíš, nepodařilo se jim to. Stal se ze mě sirotek v pouhých dvanácti letech. Nepřijde mi to moc fér, tobě jo?" otočila se ke mně.
"Jistěže ne," zavrtěla jsem vehementně hlavou, a polkla hrůzou. Její oči, dřív tak krásně modré, teď byly černé jako noc.
"Nemyslíš, že by bylo fér, kdyby tady bylo těch sirotků víc?" Její hlas nabíral na intenzitě, což v takovém tichu bylo strašidelné.
"Asi ano," pípla jsem.
Babička se šíleně usmála.
"Potkala jsem holku, měla stejný osud jako já. Skamarádily jsme se. A nakonec mě obdarovala překrásným darem. Moc, vysávat z lidí mládí. Ale mě to nestačilo. Pro to jsem si vybírala lidi, kteří měli děti. A z těch děcek pak udělala sirotky. Aby věděly, jaké to je, když někdo přijde o všechno." Hlas měla tvrdý, a nemilosrdný. Rozléhal se v tom tichu, a jako ozvěna se vracel zpět.
"A tebe to taky nemine," usmála se sladce, až se mi snad ještě víc rozbušilo srdce. Slyšela jsem ho, jak tam skáče, a hlasitě bije, dokonce jsem i cítila, jak mi tepe ve spáncích. Ta osoba měla pravdu. Neměla jsem sem chodit.
Chtěla jsem jí něco odseknout, i přes veškerou hrůzu, ale strachem se mi svázal jazyk a já ze sebe nic nevydala.
"Ale jelikož jsi dcera mé dcery, budeš mít šanci je zachránit."
Dřív, než jsem se pokusila zeptat jakou, svět zčernal a já o sobě nevěděla.

Ocitla jsem se v dlouhé, kamenné chodbě, která měla na konci dvě různé cesty.
"Pokud je najdeš, zachráníš je. Pokud ne, vysaji je, a tebe taky. Jsi totiž nádherně mladá, a to se mi hodí. A protože jsi moje vnučka, tak ti dopřeji tu možnost, umřít po boku rodičů. Pokud je najdeš," zasmála se babička kdákavým, přesto děsivým smíchem, který se rozléhal naprosto všude.
"Ty zrůdo! Zabít vlastní rodinu!" zařvala jsem, a doufala, že mě uslyší. Jenže bylo ticho.
"Pět minut," řekla po chvilce, a mně došlo, že musím začít rychle jednat. A že se musím přestat zajímat o to, jak jsem se sem dostala.
Začala jsem bloudit nekonečným labyrintem, srdce jsem cítila až v krku, málem si vyřvala hlasivky, jak jsme doufala, že by se rodiče mohli ozvat.
Taky jsem nadávala na tu osobu ve snu, jelikož mě sice varovala, ale teď odmítala jakýkoli kontakt. Chtěla jsem, aby mi pomohla.
"Dvě minuty." Přidala jsem do kroku a chodby brala náhodně. V jedné přeci musí být!
"Minuta." Teď jsem přímo běžela, a zvuk mých splašených kroků se ozýval v ozvěně, což bylo docela strašidelné.
Vlevo? Vpravo? Vlevo! A tak to bylo pořád. To bludiště snad nemělo konce, a já cítila, že se mi nepodaří je zachránit. Do očí se mi tlačily slzy, a já se zběsilým mrkáním zaháněla. Nohy se mi motaly, píchalo mě v boku, a já věděla, že jen otázkou času, než se tu složím.
"Třicet vteřin."
"Ne!" zakřičela jsem hlasem plným zoufalství. Teď jsem nechala slzy, ať mi smáčí můj obličej. Krev mi tepala ve spáncích, a mně se krátil dech, který posléze přišel v sípění.
"Pět vteřin." Hlasitě jsem zavzlykala a svezla se na kolena. Už jsem nemohla dál. Bylo to mimo moje síly. Byla jsem naprosto vyčerpaná.
"Jedna vteřina."
"Né!" zakřičela jsem naposledy ze zbylých sil. Najednou všechno ztichlo. Ne, že by předtím nebylo, ale teď to bylo takové… horší.
Zničehonic mě kdosi popadl za krk a já hlasitě zaúpěla. Dusila jsem se. Vzduch!
"Ale, ale. Tak přeci jen jsi je nenašla. Jaká škoda," řekla ta hnusná čarodějnice, posměšným hlasem. Začala jsem sebou házet a kopat nohama.
"Pusť mě!" zasyčela jsem.
"To by bylo moc jednoduché, nemyslíš?" Jako by ji to snad zajímalo!
"Budu hodná." Pokusila jsem se vyprsknout smíchy, ale znělo to spíš jako zabublání ucpaného vodovodu.
Rukama jsem sevřela tu její a zaťala do ní nehty. Ani nemrkla. Ale uvěznila mě ve svém pohledu, a já naprosto ochabla a zůstala jen omámeně zírat do jejích černých očí.
Periferně jsem zaznamenala, že nelidsky otevřela pusu, a zaznělo z nich uši trhající zvuk. Znělo to jako volání sirény, jen mnohem horší. Bylo to nesnesitelné, chtěla jsem si uši ochránit před jejím řevem, ale nemohla jsem. Chtěla jsem zavřít oči, abych se do té její temnoty nemusela dívat, ale nešlo to.
Cítila jsem jak strašně rychle stárnu, jak ze mě všechno doslova vysává. Skoro jsem viděla, jak to všechno mizí v její puse.
"Anno! Anno! Ne!" zaslechla jsem ještě než jsem cítila, jak jsem vypustila duši. A zrovna do chřtánu té čarodějnice.

Druhý den ráno se v bytě našly ti těla. Všechna byla ve stejném věku, to znamená, kolem osmdesáti. Policie to přisuzovala smrti na stáří, jenže Anniny kamarádky věděly, že to je nemožné.
Jedna z jejích kamarádek, Katka se jmenovala, se procházel po bytě své mrtvé přítelkyně. Nemohla uvěřit, jak je to možné. Vždyť jí bylo patnáct!
Najednou si všimla vzkazu. Netrpělivě k němu došla a přečetla jej. Vyděšením vypískla a upustila ho z prstů.
Věděla, že od ní není fér, když tam svou mrtvou kamarádku nechává, ale do toho Bytu hrůzy se už za nic nechtěla vracet. Vyběhla z bytu, neustále se ohlížejíc, jestli jí nikdo nesleduje.

Papírek se pomalu snášel k zemi, až tiše dosedl na zem, vzkazem nahoru. Stálo na něm: "Ty, jenž tento vzkaz najdeš, věz, že brzy čeká tě smrt v podobě Volání mládí."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 milčííík aneb Savannah :P milčííík aneb Savannah :P | Web | 10. června 2013 v 8:07 | Reagovat

Baba jedna ta by šla :P :D!!!
Btw doufám v pokráčko :)

2 Ewiline Ewiline | Web | 10. června 2013 v 19:56 | Reagovat

Babice jagice upachtěná!!
Omlouvám se ale nejradši bych jí jednu vrazila přes tu nevymáchanou kušnu!! :D
Ale jinak je to samozřejmě strašně krásný :)
To bude pokráčko?? Jak -asi- zabije tu Katku?? 8-O

3 Beautiful sick mind Beautiful sick mind | E-mail | Web | 25. června 2013 v 2:39 | Reagovat

Páni, máš moc pěkný blog a psaní se drž. Jde ti to skvěle. Právě se snažím rozjet svůj vlastní. Publikovala jsem zatím jen 2 články, ale byla bych ráda, kdybys třeba zavítala a něco si ode mě přečetla, popřípadě nechala nějakej feedback.

4 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 15. února 2014 v 23:03 | Reagovat

Páni, tak to zírám. Vážně dobré! :D To je babička za všechny prachy :D

5 Miti Miti | E-mail | Web | 28. července 2014 v 12:43 | Reagovat

Úžasný, takovou babču bych fakt chtěla! Taková babča k pohledání, nevíš, kde se dá sehnat? :D  Je to bezvadný, hezky píšeš ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama