To by nešlo - 20. kapitola

12. června 2013 v 17:56 | Scriptie*13* |  To by nešlo
Takže, dvě věci. 1) Jsem naprosto na prášky, jelikož jsem dočetla Město z kostí před chvílí zjistila, že je film. Takže jsem ho jako divá hledala, a nakonec zjistím, že bude v kinech až v SRPNU! Chápete to trauma? -.-'
2) Opravdu mě potěšilo, že se vám ta jednorázovka líbila, a vůbec mě nenapadlo dělat pokrašování. Což mě přivádí k další myšlence. Víte, Aron měl být v podstatě obyčejný učitel, a kdybyste neříkaly, že určitě bude nějakej zlej, tak by i zůstal učitelem. Ale díky vám je to, co z něj je teď. :D
No, máte před sebou přesně 2007 slov (kvůli 2. kulatinám) a já doufám, že se bude líbit. :)

Po hodině s tím divným učitelem jsme měli, bohužel, ještě jednu. K našemu potěšení, bez pana Steinberga. Nevím, ale po tom, co se mi Matt svěřil s tím, že z něj má divný pocit, jsem to najednou pocítila taky. Jako bych měla něco před nosem, ale stále mi to utíkalo.
"Copak?" zeptal se mě jemně Matthew a zlehka se dotkl mého ramene. Zvedla jsem k němu oči a přemýšlela, zda-li bych mu to měla říct.
"Ale nic. Asi jsem se nevyspala," pokrčila jsem rameny. Tížilo mě svědomí. Druhá věc, kterou mu zatajuji. Jenže co když už začínám být paranoidní a učitel Steinberg je ve skutečnosti jen obyčejný učitel?
Jedno jsem ale věděla jistě: to, že nás April viděla mrtvé, mu neřeknu.
"Určitě?" ujišťoval se.
Nasadila jsem falešný úsměv a přikývla, načež jsem se svěžím krokem vydala na další hodinu, tuším, že Španělštinu. Ach jo, cizí jazyky mi nikdy nešly.
"Počkej na mě," zavolal za mnou se smíchem Matt, než mě dohnal. Ani jsem nezpomalila!
"Proč bych měla čekat, když mě stejně doženeš?" řekla jsem naoko uraženým hlasem.
"Aby to mělo lepší efekt," zazubil se.
Protočila jsem oči, ale taky se usmála.
"Co si myslíš o Steinbergovi?" zeptal se, náhle tišším a vážnějším hlasem. Na okamžik jsem ztuhla, než jsem se opět probrala.
"Pan učitel Steinberg," opravila jsem ho. "Já nevím… jako by mi něco unikalo," vypravila jsem nakonec ze sebe pravdu.
Zamyšleně pokýval hlavou. "Já to mám taky tak. Ale třeba nám to leze na mozek," ušklíbl se.
"Hm," zabručela jsem a strčila hlavou do učebny. Byl tam klasický, třídní ruch, kde lítaly vlaštovky. Skoro jako z filmu.
"Nemám ráda Španělštinu," zamračila jsem se, než jsem se posadila na místo.
"Pročpak?"
"Cizí jazyky mi nejdou."
"Jestli chceš, budu tě doučovat," nabídl se. Změřila jsem si ho krátkým, trošku kritickým pohledem.
"Ne, díky. Prokoušu se skrz to," zavrtěla jsem s úsměvem hlavou.
"Ty mi nevěříš."
"To nikdo neřekl."
"Ale myslíš si to!"
"Proč myslíš?" nadhodila jsem se a potutelně se usmála.
"Hmpf," zafuněl.
"Mám tě!" zasmála jsem se, ale smích zanikl v protivném zvuku školního zvonku.
"A jéje," zahučela jsem.
"Vypadáš, jako bys měla jít na popravu," zhodnotil mě.
"Díky," odvětila jsem sarkasticky.
"Za málo," oplatil mi to stejnou mincí. Zamračila jsem se na něj, ale pak nad ním zavrtěla hlavou, jako by bylo otravné dítě.
"Nedělej to," promluvil ke mně znovu.
Zmateně jsem vzhlédla. "Co?"
"To, že nade mnou kroutíš hlavou. Mám kvůli tomu pocit, jako bys říkala 'nepoučitelný.'"
"Co když zrovna to si myslím?" usmála jsem se nevinně.
"Na to jsi moc měkká," odpověděl. Nafoukla jsem se jako žába.
"No a co!" vyhrkla jsem a rychle splaskla, jelikož učitelka vkročila do třídy. Vlastně, i kvůli ní, se mi jazyky zhnusily.
Měla dlouhé, nejspíš na hnědo obarvené vlasy, sepnuté v ulízaném drdolu. Na nose jí trůnily hranaté, přísné brýle, za nimiž nás podezřívavě sledovaly modré oči. Prostě obyčejný vzhled "zlé" učitelky.
Neochotně jsem se postavili.
"Dobrý den, třído. Posaďte," pokynula rukou a vydala se za katedru. Složila si učebnice a hrnek kafe.
"Takže, budu zkoušet," oznámila nám, a já otevřela pusu v němém údivu, jako většina ostatních.
"Ale pančelko, vy jste nic neříkala!" ozval se rozhořčeně nějaký kluk, myslím, že se jmenoval Simon.
"To vám nemusím oznamovat. Máte se učit z hodiny na hodinu," odsekla jedovatě učitelka. Propíchla jsem ji vzteklým pohledem. Argh! Nenávidím ji!
"Hm, kolikátého dnes je?" podívala se na kalendář, a pak do třídnice. Prosím, ne mě, modlila jsem se v duchu.
"K tabuli jde Evansová!" pronesla to pěkně nahlas, a docela i potěšeně. Měla jsem chuť ji jednu vrazit.
Najednou sebou prudce cukla, jako by ji někdo dal pěstí, a já svou ruku, která byla zaťatá v pěsti, mimovolně schovala pod stůl.
"To's udělala ty?" zeptal se tiše Matt. Vrhla jsem po něm krátký pohled.
"Nevím. Asi jo," zašeptala jsem nazpět.
Vzpomněla jsem si na slova jednoho z šestnáctky: "… plus nějakou specifickou pro tebe…" No a já jsem ztuhla. Tohle je má 'specifická' schopnost? Vrážet lidem pěstí do obličeje aniž bych se jich dotkla? Zní to dost divně.
"Uhm, omlouvám se. Evansová, k tabuli!" řekla znovu svým protivným hlasem učitelka.
Tentokrát jsem však svou nově nalezenou schopnost držela pěkně na uzdě. Co kdybych jí čistě náhodou prostě urvala hlavou kvůli tomu, že se naštvu? Ne, i když je to lákavá představa, nebudu to dělat.
Naklusala jsem před tabuli, kde jsem si všimla Mattova divného pohledu. Nebo možná spíš překvapeného.
A zkoušení začalo. Bylo to dlouhé, jakoby mě chtěla přezkoušet ze všeho, abych tím víc věcí nevěděla, a ona mi mohla dát pětku. Jenže já jsem uměla polovinu a kousek z toho, co mi říkala. Takže si jistě dokážete představit ten její rudý obličej, když zčervenala vzteky. A mě polil pocit zadostiučiní. Měla jsem chuť vysmát se do toho její přepudrovaného obličeje. Jenže jsem to, bohužel, neudělala.
"Za tři…" pronesl zdlouhavě Matt, když jsem se k němu posadila zpátky.
"Nech si to," ohradila jsem se. Podle mých měřítek, mohla jsem mít horší dvojku. Jenže ona mi samozřejmě napařila to horší. Že mě to vůbec překvapuje.
"Ale fakt. To, jak sebou cukla, to jsi udělala ty? Neuniklo mi totiž, jak jsi celá napnutá, ruce v pěst. A když to s ní cuklo, jak jsi je rychle schovala pod stůl, jako by to byla tvoje chyba. Jak dlouho to víš?" mluvil ke mně šeptem. Tak dlouhou větu jsem od něj snad ještě neslyšela.
"Neruším vás?!" obořila se na nás 'pančelka,' když si všimla našeho rozhovoru.
"Vůbec ne paní učitelko," promluvil Matt. Spojení paní učitelka, řekl jasně a zřetelně, přidal na něm trochu větší důraz. Asi aby si toho všimla. Nebo aby ostatní spolužáci věděli, že není žádná pančelka.
"To jistě," zamumlala si pod nos, než začala s dalšími slovíčky.
"Může mi někdy hlava rupnout z přemíry informací?" zeptala jsem se naštvaně, po asi patnácti minutách, během kterých do nás hustila dobrých dvacet slov.
Tiše se zasmál. "Není to dokázané."
"Hm. Už vím, jak umřel Einstein," zabručela jsem.
"To já taky."
"Jenže nemáš takovou teorii jako já," řekla jsem naoko vychloubačně.
"A já je ta tvoje teorie?"
"Jak nás učili, že měj prostě větší nějaký mozkový lalok -"
"Říká se tomu temenní lalok," opravil mě. Nakvašeně jsem na něj pohlédla, ale pokračovala dál:
"No, tak se třeba spletli. Třeba je ten výstupek, který může za jeho genialitu a větší mozek, jen to, co se odpálilo, když mu vybouchl mozek. Tak moc toho věděl. Třeba je to kvůli té Teorii gravitace. Přišel na to, ale mozek se prostě seknul, nešel restartovat, a tak explodoval jako křeček v mikrovlnce."
"To je nechutný," otřásl se se smíchem Matt.
"Evansová, Rogers, žákovskou na stůl!" přerušila nás učitelka, která na nás hleděla skrz její brýle.
S povzdechem jsem vytáhla žákovskou knížku a položila ji na katedru. Nebylo mi to líto. Vůbec. Na takové případy jsem totiž měla svoji SŽK - Speciální Žákovskou Knížku. Nedávno jsem ji vymyslela.
Učitelka otevřela Mantovu knížku, a na konec něco naškrábala. Pak otevřela tu moji a její ústa se jemně pootevřela, než celou čelist zaťala vztekem.
Tiše jsem se smála, přemáhala jsem výbuch smíchu. Všimla jsem si Mattova zmateného pohledu, ale neměla jsem sílu se tím zabývat.
Učitelka se na mě podívala s neskrývanou nenávistí. "Evansová?! Toto není žákovská!" zaprskala, a zvedla můj sešit z Angličtiny (tu jsme měli taky s ježibabou), který byl obalený v obale od žákovský knížky. Ona se mi totiž rozpadla, tak jsem ji přiložila na ten sešit a přetáhla to ještě obalem, aby to drželo.
Zaslechla jsem, jak se celá třída natřásá potlačovaným smíchem.
"Opravdu ne?" zeptala jsem se co nejvíc nevinně. Učitelka vypadala, že jí exploduje hlava, stejně jako jsem se o tom bavila s Mattem. Jenže taky nebude problém vysoká inteligence, spíš obrovský vztek.
"Ach, to se omlouvám. Asi jsem si ji spletla s touto," zvedla jsem svoji opravdovou žákovskou.
"Dej to sem," zaprskala, a jako uragán ke mně přiběhla, vytrhla mi sešit z rukou a doplachtila s ním zpátky.
"Vyrušuje hodinu povídáním se sousedem, a dělá blázny s učitelů," mluvila nahlas, asi aby to každý slyšel.
Neodpustila jsem si jedovatou poznámku. "Jen jednoho učitele. Tedy, spíš asi učitelku."
"A je drzá," dopsala..
"Můžu si vzít žákovskou?" zeptal se Matt sladkým hláskem.
"Ale jistě," promluvila omámeně učitelka a já si zacpala pusu rukou, abych se tam nerozječela smíchy. Bože, ona se právě podvolila studentovi?
"Chci říct, vem si to," opravila se honem a její oči prudce zamrkaly.
"A já?" napodobila jsem jeho hlas. Vysloužila jsem si vzteklý pohled. Tak to nejspíš nefunguje.
"Vem si to, a jdi mi z očí," štěkla po mně.
S lehkostí jsem vstala, a dotančila ke katedře. Poděkovala jsem a šla ke dveřím.
"Kam to jdeš?" zeptal se udivený hlas učitelky. Pro sebe jsem se usmála, ale pak se zmateně otočila k ježibabě.
"Mám vám jít z očí, nebo ne?" zamrkala jsem jakoby že překvapeně.
To, že čarodějnice soptila, bylo slabé slovo. Dívala se na mě zpod přimhouřených očí, prudce dýchala, a já se divila, že si nerozemlela všechny zuby, jak měla tu čelist zaťatou.
"Sedni. Si. Na. Místo," odsekávala jednotlivá slova.
"Nemůžete pořád měnit názor," šeptala jsem si pro sebe dostatečně nahlas, aby mě slyšela.
"Ovšem že můžu," vyhrkla.
"Opravdu?" hrála jsem překvapenou. "Takže můžu i já?"
"Ne. Proč?" zeptala se.
"Jsme si přece všichni rovni ne?"
Učitelka vypadala, že nemá slov.
"Jdi si sednout na místo," řekla nakonec.
"Dobře," přikývla jsem nadšeně a posadila se na židli vedle Matta.
"Takže… uhm… kde jsme to skončili?"
A náhle zazvonilo.
Všichni vstali, nikdo si nevšímal jejích chabých protestů. Balili si své věci a bavili se mezi sebou. Já jsem ještě seděla, abych si mohla vychutnávat ten pohled. To máš za to, jak jsi mě pokaždé zesměšňovala, vždy sis mě vzala první k tabuli a nedbala's na to, že měl jít třeba na řadu někdo jiný.
Ježibaba se na mě podívala s podivným nenávistným leskem v očích, načež popadla své věci a s hlavou vysoko nahoru vykráčela z místnosti.
"Dobře ty, Angel," zasmál se Matt a vtiskl mi pusu na tvář.
"Seš dobrá," zasmál se nějaký kluk, kterého jsem snad ani neznala.
"Já vím," zazubila jsem se, a konečně si začala balit.
"To ji tak moc nenávidíš?" zeptal se mě Matt, když jsme vycházeli.
"Jo. Vždycky mě zkoušela jako první, takže mám kvůli ní špatnou známku na výzo," povzdychla jsem si teatrálně.
"To není ten hlavní důvod," upozornil mě.
"Není, no," potvrdila jsem to.
"A co je ten hlavní důvod?" zeptal se po době ticha.
"Vypadá protivně. Je protivná. Nepříjemná. Pořád si ze mě utahuje. Dělá ze mě blbce. A jak jsem řekla, i když používá ten trik s datumem a číslem, ve skutečnosti vždycky vyvolá mě. Dává mi o stupeň horší známku. Nevím proč, možná proto, že jí vadí, že jsem oblíbená u ostatních učitelů," pokrčila jsem rameny.
Matt byl zticha, ale jasně jsem viděla, jak nad tím přemýšlí.
Vyšli jsme ze školy a zahnuli k jeho autu.
"A jak jsi udělala to, jak sebou učitelka trhla?" promluvil na mě Matt.
Podívala jsem se na něj. A pak si povzdychla.
"Já nevím. Prostě jsem měla zlost, tak jsem si představila, jak to dělám, a zdá se, že to zafungovalo."
"Hmm. Vskutku zajímavé. A… udělala bys to znovu?"
Vylekaně jsem zvedla obočí. "Co tím myslíš? To jako na tobě?"
"Ne, to ne," uklidňoval mě.
"A na kom teda?" zeptala jsem se.
"Já nevím. Třeba na stromě. Nebo ne," dodal honem, když si všiml mého ne příliš hezkého pohledu, který jsem mu věnovala, když navrhl, abych útočila na stromy.
"Já vím na kom," zazubila jsem se, jelikož mě něco napadlo.
"Jo? A kdo je ten chudák?"
"Taylor," usmála jsem se zlověstně.
Matt se zamyslel, ale pak přikývl. "Vlastně, proč ne. Nemyslím, že by mu to vadilo."
"Skvěle. Jedem tedy k vám?"
"Jasně," pokýval hlavou a jako gentleman mi otevřel dveře. S úsměvem jsem nasedla a počkala, až auto obejde a nasedne taky.
"Vzhůru nakopat zadek Taylorovi!" zasmála jsem se, když jsme vyjeli. Matt po mně střelil pohledem, a koutky úst se zvedly v úsměvu.
"I když jsi anděl, dokážeš být pěkně ďábelská," prohodil.

"Já vím," usmála jsem se.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | Web | 12. června 2013 v 21:08 | Reagovat

Město z kostí je úplně nejlepší!! :D Já jsem o něm psala na blog někdy v začátku... asi 12. února ;) Ale je mi strašně líto, že je to až v SRPNU!! A kdoví jestli to bude v tom našem super kině, abych na to mohla :/
Ale teď ke kapi, ne?? :D
Je úžasná!! Ta teorie s Einsteinem mě dostala... xD On měl zvětšnej mozek?? O_O No to víš, já jsem nevzdělaný sedmák ;) Ale to, že Ang našla/objevila tu schopnost je divný... :/ Rovnou mohla tý učitelce dát o něco větší ránu... :D

2 Lili Marks Lili Marks | E-mail | Web | 13. června 2013 v 18:43 | Reagovat

Wow, super kapitola :)

3 milci milci | Web | 13. června 2013 v 20:26 | Reagovat

Mesto z kosti zeru!! Zatim jsem z teto edice precetla 5 dilu....
Jink kapi je skvela :-P
Chudak Ang

4 Ewiline Ewiline | Web | 14. června 2013 v 16:17 | Reagovat

DeviantART?? Páni je to super... Z toho se můžou stahovat obrázky?? :D (Tu otázku neber moc na vědomí)
JAKÝ NĚCO?! Jaký něco se stane???? Scriptie!!!! I want to know it!! Please :D

5 sasenka333 sasenka333 | Web | 19. června 2013 v 19:31 | Reagovat

úžasné už sa teším na pokračovanie :) :) dúfam že bude čoskoro :)

6 Livv Livv | Web | 24. června 2013 v 0:01 | Reagovat

Jaj, tohle je luxusní kapitola :D Ta to učitelce nandala :D A ta schopnost... Zajímavé to :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama