To by nešlo - 18. kapitola

24. května 2013 v 13:15 | Scriptie*13* |  To by nešlo
Naštěstí, měla jsem jen čtyři hodiny, takže se pokusím sepsat co nejvíce kapitol, abych to mohla den co den, nebo alespoň obden, zveřejňovat.
Je příjemné psát s kočičkou na klíně. :3

Angel:

To vyznání mě udělalo nejšťastnější osobou na celém světě. Ten nepopsatelný pocit, kdy se vám v těle rozleje příjemně hřejivý pocit. Věděla jsem, že se musím tvářit jak idiot, ale pohled na stejně okouzleného Matta mi dodávalo pocit, že nejsem jediná.
Zbytek dne jsme strávili spolu. Povídali jsme si, užívali si vzájemné blízkosti a doteků. Byl to jeden z nejlepších dní v mém životě. Zařadil se dokonce i před poznáni Charlieho, Ariel, a Stelly. A to už je opravdu, co říct.
K večeru, když už se stmívalo, mi zavolala celá ustrašená April.
"Haló? Angee? Jsi to ty?" ozvalo se roztřeseně ze sluchátka.
Nechápavě jsem se zamračila. "Jo. Jsem to já. Co se děje?"
Z druhé strany si někdo hodně nahlas oddechnul.
"Já jen... to je jedno," načež to zarachotilo a bylo ticho.
"Co to bylo?" zamumlala jsem si pro sebe. Nechtěla jsem to jen tak vzdát, a tak jsem jí zavolala na zpátek. Měla vypnutý mobil.
Ještě víc jsem nakrbatila čelo, a položila mobil zpátky na stůl. V hlavě mi vrtala otázka, co se stalo tak hrozného, že mi April musela volat. A že mi to pak nechtěla zvednout.
Zatoužila jsem po Mattově teplém, uklidňujícím objetí. Bohužel, odešel asi před deseti minutama.
Rozhodla jsem se, že si zajdu udělat večeři. Nic velkého, abych mohla usnout, ale zase aby mě to nasytilo. Vyhrálo smažené vajíčko s chlebem.
Po jídle jsem se osprchovala, vyčistila zuby a převlékla se do pyžama. Zalehla jsem do postele a snažila se usnout. Jenže to nešlo. V hlavě mi vířily myšlenky, splašeně létaly tam a sem, a byly šíleně uřvané.
Promítl se mi ten telefonát s April, kde se o mě bála, aniž bych věděla proč. Třeba se bála, jestli si mě už celá Vyšší jednota nezavolala k sobě, aby mi něco udělala. Neměla jsem tušení, jak moc zlé by byl ten trest.
Existovala už někdy stejně zamilovaná dvojice, jako jsme byli já a Matt? Dvě skoro úplně jiné rasy, a byli spolu? Co je mohlo postihnout, a jak se z toho kdyžtak dostat?
Věděla jsem, že si zahrávám s ohněm. Mohli na naše tajemství přijít kdykoli a kdekoli, i když jsem nechápala, jakto, že měli vždycky o všem přehled.
Myšlenka na to, že už někdy nějaký pár jako my existoval, mi přivodila další myšlenku. Mohla bych se podívat do knihovny. Samozřejmě, že ne lidské. Myslela jsem nebeskou. Určitě tam nějaké přiběhy o zakázané lásce musí být.
Nakonec jsem se rozhodla, že to nechám být. Měla bych žít přítomností, ne myslet na strašidelnou budoucnost.
Měla bych si užívat každé chvilky, jako by byla ta poslední.
Usnula jsem.

Brzy ráno mě probudila moje oblíbená písnička. Čili budík.
Do školy se mi vůbec, ale vůbec nechtělo. Dolehly na mě všechny zážitky a vzpomínky ze včerejška.
Rychle jsem přiběhla k zrcadlu, abych se podívala, jestli pořád vypadám jako Avatar. Hm... ano. Musela jsem si rychle zmenit podobu. Takhle jsem do školy nemohla.
Po chvilce jsem vypadala skutečně jako já.
Připravila jsem se, nasnídala se, a když zatroubil klakson, popadla jsem tašku a vyběhla ze dveří. Čekal tam ušklíbající se Matt, ležérně opřený o kapotu auta.
"Ahoj," špitla jsem a zářivě se usmála.
"Ahoj, můj malý andílku," zasmál se a otevřel mi dveře do jeho auta. Před nedávnem si ho koupil, aby nemusel jezdit se svou rodinou, a poslouchat jejich námitky a pozorovat jejich naštvaně obličeje. Ano, bylo mi ho líto. Byla jsem ale docela sobecká, a tak jsem byla ráda, že ho mám jen pro sebe.
Nasedla jsem dovnitř a čekala na svého andílka.
Vyjeli jsme do školy.
Celou cestu jsme si povídali, nikdy nebylo to trapné ticho. Ani jsme nemluvili o tom, Co když... Prostě jsme žili přítomností.
Čím blíž jsme byli u školy, tim víc jsem si uvědomovala, že tam bude April a Oliver. Na jednu stranu jsem byla celá nedočkavá, co se stalo. Na druhou stranu, obávala jsem se toho, co by mi mohla říct.
"Děje se něco?" zeptal se tiše spolujezdec, když si všiml mého rozpoložení.
Zadívala jsem se na něj. "Ne," odpověděla jsem a nasadila falešný úsměv. Nechtěla jsem ho zatěžovat svými problémy.
Zkoumavě mi pátral v obličeji, pak se však celý nesvý otočil zpět k řízení. Pravděpodobně mi to nevěřil. Ale já se tím nezabývala.
V dálce se začala rýsovat škola, ke které jsme během minuty dojeli. Vystoupila jsem a počkala na Matta. Když ke mně došel, vtiskla jsem mu jemnou pusu na tvář.
"Já už musím," prohodila jsem zvesela, když jsem se odtáhla.
Matt zabručel něco jako souhlas, zřejmě nespokojený.
"Neboj, na obědě se uvidíme," ukldinila jsem ho a ještě objala. Nebyla jsem na ty vášnivé projevy, že 'toto je mé teritorium. Přešlápněte a udělám z vás kaši'
"Měj se," usmála jsem se a vydala se ke škole. Rozhlížela jsem se jako divá, abych April našla. Uviděla jsem ji až ve třídě. Nervózně těkala očima tam sem.
"Co se včera stalo?" zeptala jsem se jí, když jsem si sedla na židli vedle ni. Polekaně sebou škubla a zadívala se na mě. Pak si povzdychla.
"Víš, já se jen bojím, kdy na to přijdou. Ne, že bych ti to nepřala, ale... bojím se o tebe. Včera, jsem měla sen," ztišila hlas, což mě přinutilo k tomu, abych se k ní nahnula. "Že vy dva jste mrtví," řekla velmi tiše, že jsem málem nic neslyšela.
"To je blbost," nervózně jsem se zasmála a začaly se mi potit dlaně. To se mi dělo vždy, když jsem byla ve stresu.
"Taky si to říkám. Jenže mé sny se ještě nikdy nespletly." April mluvila potichu a velmi vážně.
"Aha. Tak třeba teď jo," hledala jsem nějakou námitku. "A neříkají ti ty sny, kdy se to má stát?"
"Ne. Jen se mi to zdá. Pak se to stane. Někdy za den, jindy za týden či měsíc," porkčila rameny.
"Ale vždyť jsi mi volala večer. Bylo tak sedm. Neříkej mi, že jsi spala!"
"Jo. Vytuhla jsem na gauči," přikývla April.
"To snad nění možný," zaúpěla jsem a prohrábla si vlasy.
"Můžu tě o něco poprosit?" zeptala jsem se.
"Hm?"
"Neříkej to Mattovi."
"Dobře."
V té chvíli zazvonilo, a se zvonkem do třídy naklusal i pohledný pan učitel. Zamračeně jsem se na něj zahleděla. Toho jsem tu viděla poprvé. A byl moc krásný na to, aby tu mohl být učitelem pro to, že ho to baví.

Ale učí moc hezky, uznala jsem v duchu. Když jsem vycházela ze třídy.
Znovu mi v hlavě přelétl můj a Aprilyn rozhovor. Jak se jí zdálo, že jsme mrtví. Proč bychom ale umírali? Nezdálo se jí třeba něco navíc, ale ohodnotila to jako nepodstatný detail?
Takhle to bylo pořád. Miliony otázek, a žádné odpovědi. Upřímně, vadilo mi to.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 milciaka milciaka | Web | 24. května 2013 v 15:10 | Reagovat

Jk rikas ty:"Krutě ty"! :-)
Jink zajimavy vyvoj udalosti zajimalo by me co bude dal :-D

2 sasenka333 sasenka333 | Web | 24. května 2013 v 18:36 | Reagovat

úúžasná kapitola...dúfam že sa Aprilin sen nesplní to by ma veľmi ale veľmi mrzelo....teším sa na pokračovanie a pre info dala som novú kapitolu :-)

3 Clarush* Clarush* | Web | 24. května 2013 v 19:46 | Reagovat

Skvělá kapitola! Snad se Aprilyn sen nesplní..? A honem pokračování :D

4 Ewiline Ewiline | Web | 25. května 2013 v 11:52 | Reagovat

Zatraceně - hromada otázek a žádné odpovědi!! :D rychle další Script!! - Úžasná kapi!! :D

5 Livv Livv | Web | 25. května 2013 v 17:44 | Reagovat

Kdo je ten učitel? nebude to nějakej anděl, kterej jde Ang potrestat? O.o Huuuu, těším se na další :)

6 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 24. července 2013 v 11:06 | Reagovat

To mě zabilo :DD "Věděla jsem, že se musím tvářit jak idiot, ale pohled na stejně okouzleného Matta mi dodávalo pocit, že nejsem jediná."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama