To by nešlo - 12. kapitola

23. dubna 2013 v 15:00 | Scriptie*13* |  To by nešlo
Tahle povídka mě chytla... xP

EVANGELÍNA

Začínala jsem pociťovat známky toho, že jsem ve vrátila zpět, do svého těla. Příšerně mě bolela hlava, a vůbec. Celé tělo jsem měla, jako kdyby po mně přejel buldozer.
A najednou to všechno bylo zase fuč. Zase jsem byla ve tmě, tentokráte však v místnosti, která byla alespoň osvětlená slabou žárovkou.
Naštvala jsem se. Tak já se málem vrátím, a nějaký ichtil mě zase vtáhne do toho světa?!
"Ehm, Angel. To jsem já, Charlie," ozvalo se, a já se za tím hlasem vylekaně otočila. Charlie se marně snažil zakrýt pobavený úsměv.
"Ha, ha. Moc vtipný," zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, že mezi mnou a všemi mými strážnými anděly vládne telepatie. Samozřejmě, že mě slyšel!
"Proč's mě sem zase vtáhnul?" založila jsem si ruce na hrudi a zaujala postoj, který jasně dával najevo, že se jen tak nevzdám.
"Šestnáctka ti neřekla všechny důležité informace," řekl, najednou vážným hlasem. "A promiň mi to prostředí, neměl jsem moc času. Jen tak tak jsem tě odchytil. Pak by bylo mnohem těžší si s tebou promluvit," dodal.
"A co mi neřekla?" zeptala jsem se zvědavě.
"Spoustu důležitých věcí," zavrčel a posadil se. Napodobila jsem ho, a přisunula se co nejbliž, aby mi nic neuniklo.
"Tak za prvé. Neřekl ti, že nebudeš jediný Pozemský anděl. Takových, jako ty, existuje spousta. Jsou nesmrtlení, a mohou měnit podobu. To aby se lépe ukryli. Vy všichni máte... no, schopností bych to nenazval, spíš, něco jako cit pro to, najít ostatní Pozemské anděly. Nevím, jak to funguje. Já jsem pouze Strážný anděl," zazubil se, ale pak zase zvážněl a pokračoval: "máte i větší sílu a rychlost, aby jste se dokázali ubránit před Ďábelskými anděly. A tvá křídla... budeš je moci zneviditelnit, aby si jich nikdo nevšiml. Nakonec, tvé hlavní poslání je chránit svět před těma Emařama." Charlie říkal Ďábelským andělům Emaři, jelikož existovali jen v tmavých barvách.
"Takže... můžu měnit podoby, všechno se mi zlepší, dokáži si zneviditelnit křídla, mám nějaký divný cit a... to je tak všehno?" shrnula jsem to.
Charlie roztržitě přikývl. "Mělo by. Kdyžtak se s tebou spojím. Ne, vlastně ne. Ještě jedna věc: budeš, vlastně už jsi, nesmrtelná."
Pootevřela jsem pusu. Co?
Teď jsem pro změnu pomalu přikývla já a postavila se, s tím, že odejdu. Pak jsem si však uvědomila, že nevím jak. Zlomenně jsem se zase otočila na Charlieho, který se usmíval, div se mu koutky neroztrhly.
"Jen se směj, okřídlenče," zamumlala jsem.
"Teď jím jsi taky," zasmál se zase. Nahněvaně jsem na něj zavrčela a najednou ztuhla. To neznělo jako to lidské, ale jako opravdové, zvířecí. Já jsem zavrčela jako vlk!
Užasle jsem se podívala na anděla, který tu byl se mnou.
"Měj se," usmál se a chvíli před tím, než jsem začínala ztrácet pevnou půdu pod nohama, mě napadlo, proč se k tomu nevyjádřil.
***
Znovu jsem cítila, jak jsem se vrátila so svého těla. Znovu na mě zaútočila všechna ta bolest, kterou jsem v tamtom světě necítila.
"Au," zaskuhrala jsem, když jsem otevřela oči, do kterých mě hned uhodilo jasné světlo. Přímo oslepující, až to bolelo.
Cítila jsem, jak mě něco teplého chytlo za ruku. Znovu jsem zamžourala, tentokrát opatrněji, a podívala se na osobu, která mě držela za ruku.
Máma. A táta. Máma seděla na židli přisunutou až k samotnému lůžku. Táta měl svoji ruku na jejím rameni, v uklidňujícím gestu.
"Angel," vzlykla šťastně máma a i přes závoj slz se usmála. Proč pláče? Co se stalo?
"Co se stalo?" zopakovala jsem svou vnitřní otázku. Absolutně jsem nechápala, proč se tváří, jako bych unikla ze spárů Smrti.
"Měla jsi těžkou nehodu. Kolemjedoucí pán si tě všiml, a zavolal pro tebe sanitku. Moc hodný pán. A doktoři ti nedávali moc velkou šanci na přežití. Prý si měla moc těžké zranění. Ale já jim říkala, že jsi silná," usmála se znovu máma.
Co? Já že byla na pokraji života? Ale... vždyť ta nehoda nebyla tak hrozná. Nebo že by jo?
"Co je dneska za den?" zaskřehotala jsem. Cítila jsem se hrozně, ale kupodivu, i přesto jsem dokázala v klidu přemýšlet.
"13.11.," odvětila.
"Počkej... Chceš mi říct, že jsem byla mimo dva dny?" zeptala jsem se překvapeně.
Máma přikývla a pohladila mě po tváři. Pak se však zamračila a v ruce jemně sevřela pramen mých vlasů.
"Ty ses barvila?"
Ano, řekni ano! rozezněl se mi hlavou Charlieho hlas. Nejprv jsem nechápala proč. Pak jsem si uvědomila Bohova slova: "... zesvětlají ti oči i vlasy..." Měla jsem určitě světlejší oči, i vlasy. O očích se matka nezmínila. Nejspíš si myslela, že za to může světlo.
"A-ano," zamumlala jsem, hraně zahanbeným tónem. Mamka nesouhlasně mlaskla, ale pak mě políbila na čelo.
"Musím jít. Víc mi dovolenou neprotáhnou," řekla smutně, vstala a odešla.
"Hodně štěstí," usmál se táta, taktéž mi dal pusu na čelo a zmizel za dveřmi.
Tytéž dveře se však téměř vzápětí otevřely a vpadl sem Matt. Po tváři se mu rozlil úsměv úlevy. Nejspíš proto, když viděl, že žiju. Pak se však zamračil a zarazil se. Znovu si mě prohlédl a nedokázal zakrýt zděšení ve tváři.
"Ty-ty jsi anděl, viď?"
Ta scéna s Charliem tam vlastně být neměla. Uvědomila jsem si však, že v minulé kapitole není spousta důležitých věcí. Proto jsem to tady dopsala. Snad je to všem jasné. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Livv Livv | Web | 23. dubna 2013 v 15:29 | Reagovat

Ještě dobře, že tam je! Jinak by byla kapča kratší :D
Ale je to luxusníííí! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama