To by nešlo - 10. kapitola

3. dubna 2013 v 16:37 | Scriptie*13* |  To by nešlo
Slavnostně oslavujeme první kulatiny. Dala jsem si záležet - je to skoro stránka a půl ve Wordu (tzn.: 891 slov) a ke všemu první pohled Angel. Nahlédnutí do jejích "tajemství..."

Pohled Evangelíny:

Po tom, co jsme si navzájem řekli, co jsme zač, napětí mezi námi lehce opadlo. Oni zjistili, že já nejsem žádný nephilim, či jak to říkali. Já zas zjistila, že nejsou tak zlí, jak mi řekli moji rádcové.
Jakmile jsem však večer přišla domů, hlavou se mi začaly kupit tři hlasy, příjemné, ale lehce podbarvené panikou. Říkaly pořád to samé: "Cos to provedla?" "Proč jsi nás neposlechla?" "Můžou tě zabít!"
"Ahoj mami!" houkla jsem, aby věděla, že jsem doma. Pak jsem rychle pospíchala do svého pokoje. Andílci nenaléhali, jen mi to jemně vytýkali. To jsem na nich milovala. Že na mě neřvali, když jsem udělala přemet stranou - vzali to tak, jak to je.
V pokoji jsem se zamkla, aby mi sem nikdo nechodil.
Posadila jsem se na svůj měkký kobereček uprostřed modrého pokoje.
Zavřela jsem oči a vyčistila si mysl, od všech dotěrných myšlenek.
A pak jsem sbíhala s barevných schodů, přičemž jsem každou barvu vnímala až do konečků prstů. Vyšla jsem ven a rozhlédla se zeleným, svěžím lesem. Onen les jsem si představila co nejživěji dovedla - v čemž jsem za ta léta měla praxi - a pak pomocí myšlenky vyzvala své anděly, ať se mi zjeví a řeknou mi, co mají tak důležitého na srdci.
Nemusela jsem čekat dlouho. Z houštin vyšla Ariel. Její dlouhé, blond vlasy, sahající až ke kříži, se jemně chvěly pod údery větru. Modré oči, plné starosti, se na mě upřely a samotná Ariel došla až ke mně a posadila se naproti mně.
Hned za ní přišel Charlie - špinavá blond a smaragdově zelené oči. Neusmíval se, jako obvykle, což mě dost vyděsilo, ale nedala jsem to na sobě znát. A za ním přišla ještě Stella. Její krátké světle hnědé vlasy se čepýřily do všech stran, a i ona na mě upírala své žlutozelené oči.
Posadili se do tureckého sedu naproti mně.
"Proč jsi nás neposlechla?" zeptal se Charlie.
"Nevěděla jsem, že to bude tolik vadit," rozhodila jsem rukama v bezmocném gestu.
"Říkali jsme ti to," připomněl mi.
"Ne. Říkali jste, že mě můžou zabít, že jsou nebezpeční a že bych jim neměla nic říkat," odpočítávala jsem na prstech a věděla, že ty pohyby byly více než drzé. Jenže jsem si nemohla pomoc. Nesnášela jsem, když mi někdo organizoval život a když mi někdo říkal co mám a nemám dělat. Možná proto jsem se jim vzepřela - abych dala najevo, že mi nikdo nikdy nebude nic přikazovat.
Ariel si povzdychla a promnula si kořen nosu. "Angel," začala, "i když se ti to možná nezdá, mohli by tě zabít. Ani mrknout bys nedokázala! To, že si řekli, že nebudou zabíjet, neznamená, že to dodržují-"
"Ale vždyť nikde nebyly zprávy o zvláštním úmrtí! A nikdo se nehledá!" skočila jsem jí do řeči zoufale. Věděla jsem, že bych se jich neměla zastávat. Ještě by se mi to vymstilo. Jen jsem ale pomyslela na jeho, byla bych schopná udělat cokoliv. Sama jsem své pocity nechápala.
Všichni tři na mě zůstali šokovaně hledět. Věděla jsem, že ani skákání do řeči ode mě nikdy nezažili.
"Můžeme tě alespoň o něco poprosit?" zeptala se Stella, která byla doteď zticha.
Přikývla jsem a podívala se na ni.
"Neříkej jim, co všechno dokážeš. Co jsi řekla, řekla si. S tím se nedá nic dělat. Neříkej jim ale prosím, že dokážeš mluvit s rostlinami, vílami a tak, jo?"
Znovu jsem přikývla, i když jsem nevěděla, k čemu by Rogersům byly tyhle informace.
Vstali, nejspíš s tím že odejdou. A opravdu rozešli se do hlubin lesa, a jen nečinně pozorovala jejich vzdalující se záda.
Jako poslední šla Ariel. Dřív než zmizela, se na mě ještě otočila, a se slovy: "a ještě jedna věc: nenech se ovládnout city," načež skutečně zmizela. Nechápala jsem význam jejich slov. Ovládnout se city? O kom, nebo o čem to mluví?
Chvíli jsem si ještě užívala zpěv ptáků, který jsem vyhrabala v mysli a teď si ho znovu a znovu pouštěla. Pak jsem vstala, odešla směrem, který jsem přišla, seběhla schody a pak otevřela oči.
Byla noc. Určitě tak půl sedmý, možná sedm. Tyhle vizualizace vždy trvaly déle, než na co vypadaly. Bylo to jako sen - akorát se to všechno opravdu stalo. Možná ne tady, ve hmotném světě, ale i v mysli se děje realita. Jen ne taková, na kterou jsme zvyklí.
Promnula jsem si oči a vydala se do koupelny, osprchovat se. Když jsem procházela kolem dveří, všimla jsem si dalších světlých vlasů. Zarazila jsem se, a podívala se pořádně.
Skutečně - moje hnědá, skoro červená barva, se prolínala s mnohem světlejšími vlasy. Vypadaly skoro jako blonďaté, ale ne tak čistě. Spíš jako světlejší odstín skořicové.
A bylo jich mnohem více než předtím. Zadívala jsem se na svoje oči. Modraly, a byly mnohem modřejší než dřív. Těchto změn jsem si začínala všímat asi tři roky po mém prvním shledání s anděly. To mi bylo čtrnáct. Od té doby, vždy, když navštívím své andílky, tak mi zesvětlají vlasy i oči.
Nechápala jsem ty změny, ale neřešila jsem je. Až do teď. Byly výraznější.
Zavrtěla jsem nad tím hlavou a dala si svůj večerní rituál - sprcha, zuby, pyžamo. Neřešila jsem, že nejsem po večeři. Neměla jsem hlad.
Zalehla jsem a ještě se zamyslela nad posledními Arielininými slovy: "… nenech se ovládnout city." Co to znamenalo? Varovala mě snad, že pokud se nad někým slituji, vymstilo by se mi to?
A s podobnými myšlenkami jsem konečně usnula.
No dobře. Není to moc dlouhé. Za to si ceňte toho, jak jsem s touhle kapitolou spokojená. :D
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Livv Livv | Web | 3. dubna 2013 v 18:27 | Reagovat

Mě se líbí! :-D A podobnou délku, o něco delší, se snažím mít u všech kapitol minimálně těch 900 slov. Proto to pak trvá dlouho :-D

2 Clarush* Clarush* | Web | 8. dubna 2013 v 14:51 | Reagovat

Moc hezký :)Hele budu psát nový příběh a dávám možnost všem návštěvníkům blogu aby řekli svůj názor na to jaký by měl ten příběh být. Napíšeš tam taky svůj názor ? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama